Směr času – Clarke Arthur C.

Jen málo kdo dokáže pochopit, co pro mne znamenalo číst knihu Směr času. Byl to návrat k začátkům, ke kořenům mých pokusů se čtením SF. Ano, Arthur C. Clarke byl právě ten autor, který mne svou tvorbou doprovodil na prvních krůčcích k SF. Dlouho jsem nečetl jiné autory tohoto žánru, a možná že jsem právě proto k jeho tvorbě začal tíhnout. Ale upřímně, četli jste někdy tak ryzí SF jako například povídku Třetí planeta?

Jen se podívejte na obálku nejnovějšího přírůstku do rodiny knih A.C.Clarkea. Vidíte to? Vidíte tu ryzost? Tu naprostou čistotu žánru? Neposkvrněnou nějakým zařazováním do science fantasy nebo steampunku? Je zde – kniha, která nejen svým vzezřením, ale i obsahem a názvem přímo ukazuje genialitu Julese Vernea nové doby. Je zde, aby otevřela oči všem, kdo snad na mistra zanevřeli. Je zde, aby přinesla čisté, nefalšované opojení z hard science fiction a jemné space opery, takovým způsobem, jaký tu už dlouho nebyl.

Povídky v knize jsou různorodé, přesto pomalu ale jistě rozpracovávají hluboké myšlenky, které všäk pochopíte až po přečtení posledních stránek. Něco bije do očí, to ostatní je tušení mezi řádky, hlodání na pozadí příběhu. Je to jako neuvěřitelně dovedně sesoukaná nit, mající tu moc vás obalit, stáhnout a drtit pointami, efektními i silně citově zabarvenými příběhy. 

Abych ale jen nepěl nicneříkající oslavující fráze, trochu se pokusím poodhalit to, co vás v knize čeká.

Kniha Směr času se velice pokorně drží svého názvu. Mapuje nejúspěšnější nebo nepublikovanou autorovu tvorbu od roku 1937 až po rok 1999. Za nejzajímavější prvky knihy považuji předpovědi budoucnosti letů na Mars a Měsíc. Jindy přesné předpovědi pana Clarkea se tentokrát sice drží reality, ale jsou natolik idylické, až mne překvapuje, jak velkou naději autor vkládá do vizí míru, prosperity a neutuchajícího technologického pokroku. Bohužel, dnes se možná ve své residenci na Srí Lance diví, kam to lidstvo dospělo, když dovoluje, aby se dělo něco natolik zvířecky brutálního, jako minulý rok jedenáctého. Koneckonců, už teď cítím mrazení v zádech, až se budu probouzet onoho dne. V tomto ohledu se náboženství zvané “křeslám” Arthura C. Clarkea zdá silně přehnanou vizí, ve skutečnosti je však parodií, která poukazuje na nesmyslnost vyájemné rivality tak neuvěřitelně kreativního druhu, jakým je člověk.
Povídka Ústup ze Země tak ukazuje na to, že nepřítel se může skrývat kdekoli. Kdekoli a kdykoli se může ukázat něco, co ohrozí samou podstatu světa…

Dovolená na Měsíci je zase idylickým ztvárněním života příštích generací, ačkoli dle autora jsme na Měsíci měli žít už dávno.
Poslední rozkaz je apokalyptickou vizí, které jsme se naštěstí nedočkali. Přesto poukazuje, že dnešní strategie světových mocností, založená na zastrašování, se může velice rychle minout účinkem.
Na straně 277 najdete jednu z oněch výjimečných hříček, která potěší každého, kdo alespoň trochu vidí hlouběji do mašinérie, která se dnes okolo SF točí. Podobné narážky pokračují ještě dvěma krátkými povídkami/zprávami.

Celou knihou se táhne fascinace teleportací a přenosem “po drátě”. Dnes sice už nic překvapivého, přesto zajímavé ztvárnění a rozebírání technických problémů takové technologie přináší zajímavé konfrontace sarkastického humoru a tvrdého srovnání s realitou stáří a chátrání světa.

Pokud se podíváte na názvy povídek,najdete zde jednak Světlo Země a jednak Kladivo boží. Obě povídky se dočkaly svého románového rozpracování a je zajímavé sledovat, z čeho romány vycházely… stejně tak je nutné uvést povídku Zářící, která je jistě ideovým předchůdcem knihy Duch z Grand Banks. 
 
Kniha má nesporná plus, která nesou onen jedinečný punc autorova stylu.  Cit pro sílu vystižení okamžiku, neuvěřitelná chytlavost příběhů a propracovanost postav, to všechno vám bude něco říkat, i když na hard SF zvyklí nejste. Jednoznačně jsem nucen zde napsat, že kniha nezklame nikoho, kdo styl Arthura C. Clarkea rád, a udělá dobře každému, kdo má chuť na lehce filosofické, lehce humorné a silně vědecké čtení, okořeněné narážkami na nehorázné chyby lidstva, ale zároveň opěvující sílu, houževnatost a energii našeho druhu. Je skutečně čas poklonit se před mistrem…