Steven Erikson: Potoky krve

Kanadský spisovatel Steven Erikson proslul svou sérií Malazská kniha Padlých. Ta i v subžánru dark fantasy patří k těm ultradepresivním, již by se všichni optimisté měli vyhnout obloukem. Jak sám autor říká, temnou atmosféru svých románů vždy okořenil jednou či dvěma postavami, které přebíjely osudovou beznadějnost svébytným humorem. Ovšem ne dle očekávání humorem cynickým, ale často naopak připomínajícím humor takřka wodehouseovský. A tak vznikla i dvojice nekromantů Bauchelain a Korbal Špičák, kterým je věnována povídková sbírka Potoky krve.

Potoky krve

Ta obsahuje tři povídky (z prozatím pěti existujících) s těmito hrdiny. Dvě z nich již čeští čtenáři znají a jedna je oproti očekávání zcela neznámá – takže ti, kteří se mylně (jako například já) domnívali, že zde bude povídka Kozy a sláva z antologie Meče & temná magie (Laser-books 2011), budou jistě překvapeni. Na tu si budeme muset počkat v dalších sebraných příbězích, které autor teprve plánuje.

Všechny tři povídky pak představují čistě sólová dobrodružství svérázného dua Bauchelain a Korbal Špičák, které si možná pamatujete z románu Vzpomínky ledu (Talpress 2004), kde si zahráli víceméně vedlejší role. Tihle krvelační poťouchlíci si vás obratem získají, protože nejde o žádné klasické hrdiny, ani megalomanské padouchy – sice představují tu špatnou stránku společnosti, ale rozhodně nepatří mezi nějaké ty zločince, co berou bohatým a dávají chudým.

Ne, oni si berou, co chtějí, a nedávají oplátkou vůbec nic. Nejde jim o ovládnutí světa, ale taky si nenechají kýmkoliv poroučet. Prostě jen sledují své vlastní zájmy (studium té nejčernější magie) a všechno ostatní jde mimo ně. Ovšem má-li někdo kvůli jejich výzkumu zemřít, nemají s tím nejmenší problém.

Vyznění povídek je oproti předchozím autorovým knihám dosti humoristické. Množství černočerné komiky jistě fanoušky překvapí, protože ta najednou působí úplně jinak než v jeho rozsáhlých románech.

Čarodějové zadávají úkoly. Čaroděje, který to dělá, vždycky poznáte podle toho, jak si ve dne v noci sedí ve své věži a vymýšlí zlotřilé plány na ovládnutí světa. Záchody vždycky čistí někdo jiný. Čarodějové, kteří úkoly nerozdávají, nemají čas na vymýšlení temného věku tyranie, natož aby prováděli to, co je k dosažení tyranie nezbytné. Talíře se hromadí a špinavé prádlo taktéž. Chuchvalce prachu se sbírají a kují pikle proti uchvacování vlády. Veverky dělají díry do střech, kudy zatéká, a občas spadnou někam mezi zdi, odkud se nedostanou, a tak tam umřou a zmumifikují a předvádějí šeredné výrazy poté, co si obrousí zuby ohlodáváním cihel.

Mizzankar Drubl z Džhantu – což bylo město na Stratemu, které se už před staletími rozpadlo v prach a o jehož přítomnosti lidé z Jatemova přistání nic netušili – Jatemovo přistání byla nová osada ležící sotva o tři tisíce kroků dál na témže pobřeží – tak tento Mizzankar Drubl z Džhantu – což byl, jak se shodli všichni dnes dávno mrtví, nejstrašnější čaroděj, kouzelník, vyvolávač, divotvůrce a navíc šereda – ano, Mizzankar Drubl z Džhantu – který zbudoval věž ze zkrouceného, bublinatého, černého, sklovitého kamene, celou za jedinou noc za prudké bouře, což byl důvod, proč neměla okna, a dveře, inu, byly po kolena vysoké a široké sotva pro jednu nohu, jako by to dávalo smysl, protože Mizzankar byl vysoký a tlustý, a tak všichni ti, kdo už byli dávno mrtví, usoudili, že musel věž zbudovat zevnitř ven, protože v ní chudák skončil zavřený, a mistr Kápě ví, jaké hrozné plány spřádal, což víc než ospravedlnilo naskládání klestí a polen a upečení zlého čaroděje jako ořech ve skořápce – ano, Mizzankar Drubl z Džhantu, to byl čaroděj, který zadával úkoly.

(str. 164)

První povídkou otevírající knihu jsou stejnojmenné* Potoky krve*, které můžete znát z časopisu Pevnost 6/2006. Na textu je hodně znát, že Steven Erikson ještě úplně nepronikl do komplikací kratších literárních útvarů, protože vedle množství postav, které na malém prostoru vystupují, trochu kazí dojem i nezvládnutý příběh, který lehce zaniká v atmosféře a mytologii města, ve kterém se odehrává. Kvůli tomu se jednoduchá detektivní zápletka ztrácí, protože čtenář neustále musí přemýšlet co, kde, kdy, jak a proč.

Zachraňují to sice skvělé postavy, komická atmosféra a dialogy, ovšem nic to nemění na tom, že se po dočtení budete cítit drobně zmateni. A ani druhé čtení to nijak nezlepší. Tohle je prostě Erikson ve své typické podobě, jen na tak malém prostoru, že díky tomu na povrch vylézají jeho slabá místa – tj. přílišná rozmáchlost nabitá informacemi, kdy pro les není vidět stromy.

Podobně je na tom i druhá povídka, Klidné vody Přejdesmíchu, která dějově navazuje přímo na předchozí text, a je to právě ta povídka, se kterou se čeští čtenáři mají možnost seznámit poprvé. Jeviště je tentokrát sice omezeno na palubu bytelné obchodní lodi, ovšem děj podobně zmatený. Rychle rozehrán, pak dlouho stagnuje různými obměnami scének boje veškerého osazenstva lodi proti různorodým stvůrám, aby pak vše rychle eskalovalo v makabrózním finále.

Množství vtipných a akčních scén opět drobně zaniká v drobné zmatenosti, kdy vás celým čtením bude pronásledovat myšlenka „Co že se to vlastně děje?“ Není problém pochopit celek, ale proniknout do detailů, které vysvětlují kdo, proč a jak.

Naproti tomu závěrečná povídka Zdraví mrtví, kterou můžete nalézt i v antologii Martina Fajkuse Legie nesmrtelných (Fantom Print 2006), to už je něco jiného. Naši (ne)hrdinové přijímají zakázku na svržení despotického vládce, který utiskuje své poddané horoucí laskavostí.

Výzva, které Bauchelain a Korbal Špičák prostě nemohou odolat. Děj se odehrává čtyři roky po událostech předchozích dvou textů a postavy už autorovi krásně vykrystalizovaly, především pak neštěstím provázený sluha Emancipor Reese. Vše zde do sebe krásně zapadá, příběh má již klasickou podobu úvodu statě a závěru. Sociální problémy zombíků ve městě mrtvých, to je něco, na co rozhodně jen tak nezapomenete.

Steven Eriskson si už získal množství fanoušků díky svému neodolatelnému stylu psaní, prosycenému temnou a hutnou atmosférou absolutního zmaru, morbidního humoru a apokalyptických vizí, jež jako by vypadly z děl H. P. Lovecrafta. Není to čtení pro každého, ale kdokoliv do jeho tvorby pronikne, fantastika už pro něj nikdy nebude tím co dřív.

V této knize se představuje jako trochu jiný, a přitom stále stejný, tvůrce – prostě jej buď zbožňujete, nebo vám uniká každá jeho věta. Ovšem chcete-li s ním začít, díky krátkému rozsahu jsou Potoky krve ideální volbou. A že neznáte historii předchozích knih? Můžete být klidní – i ti co je četli, už dávno ztratili přehled, co všechno se v nich odehrálo.

Na to by člověk potřeboval vyšší procento funkční mozkové kapacity.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

7 komentářů

  1. Nevím jak kdo, ale já při čtení nebyl zmatenej ani jednou…

  2. já se bez mučení přiznám, že u první povídky jsem lehce zmatený byl, ale to nic nemění na její vysoké kvalitě. Co se týče zbylých dvou, tak ty byly naprosto parádní a četly se jedním dechem – zdraví mrtví pro mě nejlepší povídkou – i když jen těsně.

  3. zmätenie
    No ja sa priznám bez mučenia, že som nebol zmätený ani raz. Tisícky strán malazu asi robia svoje.

  4. Já připouštím, že coby neznalec Malazu mám z knihy rozporuplný dojmy. První povídka ve mě vyvolala totální nadšení a jen krutá realita rozpočtu mi zabránila jít plundrovat knihkupectví. A když jsem se dostal ke Klidným vodám, byl jsem moc rád, že jsem to neudělal. Tahle povídka mě naprosto nebavila a zasekl jsem se u ní na strašně dlouho. Zmatená, nepřehledná a hlavně tak nějak nezajímavá, nudná. Nebavily mě ani hlavní postavy, které mě bavily v Potocích krve. Zdraví mrtví už mě zase bavili (až jsem uvažoval, jestli to fakt psal jeden člověk) a hodnotím je ze všech tří nejvýš, jestli se ale do Malazu vrhnout, to i díky téhle sbírce nadále pochybuju 🙂

  5. Schramm
    Malaz mne bavil až k osmému dílu. Tam se to nějak zaseklo a já se u toho strašně nudil. Ale prokousal jsem se tím. Devítka začala slibně, ale potom se to taky nějak táhlo a já to momentálně musel odložit a dát si pauzu.

    Druhá povídka – já osobně byl spokojený, ale chápu, že to nemusí sednout.

  6. tu Trull
    Nemyslím si. Účel seznámit se s Eriksonem a udělat si obrázek byl splněn. A nejsem si jistý, jestli by těch pár set stran Měsíčních zahrad vyvolalo jiný dojem. A že jsou to povídky jen pro fandy? No, jednak to není nikde napsáno, jednak si to nemyslím. Jistě mi leccos uniklo, možná tím utrpěla právě ta povídka, která se mi nelíbila, ale i tak je zvláštní, když je mezi třemi texty takový rozdíl. Protože s první a poslední jsem problém neměl. A jestli je podmínkou k tomu, abych přišel na chuť jedné povídce načíst několik set až tisíc stran jiných textů, no tak to mám holt smůlu, protože na to čas nemám. Ale Klidné vody mě fakt nepřesvědčily, že bych to chtěl podstoupit 🙂

  7. to KarelC
    Ono to asi bude i tematikou té druhé povídky. A asi i nezvyklostí na svět a reálie. Např. jsem si úplně nezvykl na ta jména. Pořád mi vyvolávaly představu Zeměplochy (Zdat Chtělby), což při četbě dost kazí atmoféru 🙂

Zveřejnit odpověď