Strašidelný chrám v horách. Japonské lidové pohádky a pověsti – Luffer Jan

Samurajové, vodníci, čerti, stateční i proradní mniši, horské ženy, zvířata beroucí na sebe lidskou podobu, přízraky mrtvých, obléhané hrady… To vše a ještě mnohem víc nabízí útlá knížečka nakladatelství Argo, které ve své „pohádkové“ edici došlo i do země Vycházejícího slunce. Návštěva možná kratší než ta na Islandu, kterou jsme si tu už přiblížili, ale rozhodně stejně zajímavá.

Strašidelný chrám v horách

Výbor japonských pohádek a pověstí může být překvapením pro nejednoho čtenáře – a to i pokud se jedná o někoho, kdo chápe, že klasické pohádky rozhodně nejsou pro děti, takže nějaké to upálení zaživa, zmrzačení a vůbec krutost ve všech podobách nejsou nic zvláštního. Na řadu totiž přichází i lascivnost, erotické dvojsmysly a tělesnost vůbec.

Japonci sice někdy vypadají hodně upjatě, ale nejen Randy Marsh ze South Parku by nám dosvědčil, že s některými věcmi se prostě nepářou. Tam, kde byla v evropské tradici pod vlivem staletí vnější i vnitřní cenzury (na níž také editor neváhá v komentářích upozornit na příkladu K. J. Erbena!), lidová slovesnost řádně uhlazena, máme zde co do činění s osvobozující přímostí.

Nejen, že se v textu běžně vyskytne nevěstinec, ale zlé síly jsou přemoženy vystrčením zadnic a „tajného“ místečka odvážných žen. Nevěsta se prokáže hodná svého muže díky silným větrům, kterými trpí, a i děsivý fakt živého tvora v zadnici může přinést užitek.

Samozřejmě, že ani zdaleka ne všechny v knize sebrané pohádky obsahují podobné motivy, ale jistě patří k těm, které na první pohled zarazí. Ve srovnání s nimi jsou příběhy o knězi pojídajícím lidské maso či kočkách trhajících tepny rozhodně českému čtenáři bližší. Opět se ukazuje, že pohádky jsou v zásadě u každého národa stejné a liší se především mírou, v jaké byly upraveny vyšší kulturou, případně tím, nakolik se v nich ještě odráží dobové a místní zvyklosti.

Setkáme se tak se strašidelnými místy, kde lze narazit na poklad, nenaplněnou láskou, ďábelskými tvory, kteří zkoušejí ošálit neopatrné, bytosti, které mohou pomáhat, ale také nezáměrně škodit. Vyslechneme si příhody lovecké i bajky o zvířatech, které vysvětlují jejich podstatu či vzezření…

Pro někoho může být zajímavé srovnávat nadpřirozené bytosti v různých tradicích a uvažovat, proč má český vodník určité rysy a japonská kappa zase jiné. Jaký je vztah mezi jamaubou a lesními muži či čarodějnicemi… ale i jak se liší role buddhistických mnichů a súter od role křesťanských knězů a modliteb.

Dojde samozřejmě i na změny podoby, na které jsou v japonské mytologii experty především jezevci a lišky. Příběhy o těchto tvorech mohou být veselé i kruté (nejen, že jedna liška skončí v pytli a je týrána hlady, ale následně uvařena), ale vždy v nich hraje velkou roli schopnost někoho ošálit, případně šálení odolat. Zvířata tedy mohou hrát roli, kterou u nás měli lidoví chytráci a sedmilháři (lhaní je mimochodem také jedním z oblíbených motivů v japonských příbězích).

Stejně tak jsou nám blízké příběhy o pánech a moudrých či duchaplných služebnících či příhody, které v mezích zákona zesměšňují vládnoucí vrstvu. Zde se samozřejmě vše točí okolo samurajů a jejich pánů. Ne vždy jsou vykresleni pozitivně, ale přesto je znát, že japonská společnost je vnímala možná silněji než my vnímáme naši šlechtu, jak dokazuje nevinná poznámka na závěr jedné pohádky: a stal se z něj dobrý samuraj.

Typem příběhů, se kterým se však jen tak v evropské tradici nesetkáme, jsou krátké nesmysly – jako například o muži, který skočil do jezírka ve vlastní hlavě a utopil se v něm. Tyto i další příběhy s nadpřirozenými prvky se přitom vždy podávají jako něco naprosto přirozeného, s pro Evropana až udivujícím fatalismem (kdo by vzal jako fakt, že z lesa vyjde dívka s přáním stát se jeho ženou, nebo že se liška promění v krasavici a tak nezbude než ji prodat do nevěstince?).

Ať už jsou nám však kostry příběhů známé či nikoliv, vždy obsahují něco ryze japonského, díky čemu se nám nikdy neomrzí – odkazy na šintoismus a buddhismus, úcta duchům míst a vod a lesů, rýžové koláčky, nádherná kimona, fascinace vymoženostmi Číny aj.

Neocenitelným průvodcem knihou je zasvěcený komentář Jana Luffera, který nejen odhaluje pozadí některých příběhů (takže určuje např. profesi prvních vypravěčů), ale zařazuje je i do mezinárodního kontextu. Dalším bonusem pak jsou vtipné ilustrace, které v černé a rudé barvě vystihují šibalství, které většina příběhů, v té či oné podobě, obsahuje. Strašidelný chrám v horách tak nenabízí pouze trochu nezvyklou zábavu, ale i velkou dávku informací, které možná nevyužijete v běžném životě, ale až zase otevřete komiksy s Usagim, budete se cítit o něco víc doma i tam, kde jste se třeba napoprvé nechytali.

VERDIKT: Kniha, kterou si nevezmete do vlaku, ale poučení z ní kamkoliv. Rychlokurz japonské mytologie a reálií, snadno a rychle.

  • Vybral, přeložil a komentáři opatřil Jan Luffer
  • Překlad: Jan Luffer
  • Formát: hardback
  • Počet stran: 252
  • Cena: 358 Kč
  • Nakladatel: Argo, 2009

Boris Hokr (zástupce šéfredaktora)

boris.hokr@fan­tasyplanet.cz

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

4 komentářů

  1. Passa
    Výborně; knížku mám doma už od Vánoc. Ještě bych možná uvedla typicky japonskou zvukomalebnost, která se překladem samozřejmě mírně ztratí, přesto je občas zachována (kurzívou uvedená opakovaná citoslovce apod). Příkladem budiž pohádka o dvou hloupých chlapcích Guccu a Gučovi:) Voda vroucí v hrnci se zvukem guccu guccu a chlapec, který si myslí, že na něj někdo volá…

  2. Toto by som asi chcela
    Milovníkom folklóru odporúčam aj Príbehy jazerného brehu. Parádička.

  3. Hmm, hmm, zdá se že Boris ubral na kvantitě a přidal na kvalitě. Slušně napsaná recenze na zdá se zajímavou knihu. Tohle bych si rád přečetl.

  4. ztracené ideály
    Alexi: soráč, musím tě vyvést z omylu. Napsáno v jednom týdnu společně s osmi dalšími recenzemi. V mém nejobéznějším období.

Zveřejnit odpověď