Telepatie ve službách rakouské monarchie

Na sklonku 60. let 19. století se schylovalo k válečnému konfliktu mezi Pruskem a Rakouskem, jen se čekalo na tu správnou záminku. Málokdo však ví, že do historických událostí tajně zasáhla česká parapsychologická společnost. Že jste o ní nikdy neslyšeli?

Jakub Dotlačil - Jiné životy Hynka Harra

Začalo to tím, že se Hynek Harr, učitel na dívčí škole, rozhodl zakončit svou obvyklou nedělní procházku sklenicí plzeňského piva. Kvůli banální potřebě rozměnit si drobné však toho večera na návštěvu ke své snoubence Líze dorazí úplně proměněný. U stolu s pečenými holoubaty mudruje o právech žen, až se konzervativní pan Grégr nestačí divit. A čtenář zřejmě taky. Kde jen mladý učitel matematiky k těm progresivním myšlenkám, za které by se nemusela stydět ani Karolína Světlá, přišel?

A i když Hynka Harra ty podivné názory časem přejdou, je to právě snaha zachovat si přízeň rodičů své nevěsty, kvůli které se žene ještě do větších trablů. Zaplete se totiž s první českou parapsychologickou společností, která ho zasvětí do tajů magie synchronie. Jako nadané médium tudíž odjíždí s tajným posláním do Berlína, jenže cesta se nakonec nevyvine tak, jak si nešťastný hrdina představoval.

Ač je expozice příběhu trochu delší, jejímu samotnému zpracování nelze nic vytknout. Autor dokázal barvitě vykreslit zlatou éru národního obrození, takže máte opravdu pocit, že kráčíte starou Prahou a kolem vás se prohánějí drožky. Jazyk vyprávění až na drobné excesy také zapadá do dobové atmosféry. Milovník češtiny si proto užije krásná archaická slovesa i lehoučký jazykový humor.

Právě vtip a nadhled, vyjádřený řadou trefných ironických komentářů, dělá tuto knížku velmi čtivou i pro mladou generaci. Vypravěč má na mušce především bojechtivé důstojníky, z jejichž nadutosti a touze po moci si dělá inteligentní legraci. Ke komickému účinku je však nezbytný časový odstup – a ten dnešní čtenář rozhodně má.

Můžete se tedy bavit třeba tím, jak se oficír Karel dělí s Grégrovými o historky z bitev, přičemž se pro své vyprávění inspiroval krvavými romány (nepřátelští vojáci vždycky skončili napíchaní na bajonetech). Hynek s nevolí poslouchá vychloubačné žvanění svého konkurenta a uvažuje, že buď je to tak, nebo má rakouská armáda nějaký zásadní problém s životností svých rekrutů…

Takových míst je v knize celá řada. Při jedné z diskusí dojdou členové parapsychologické společnosti k závěru, že Dickens a jeho romány jsou „něco, co je téměř úplně, ale ne zcela odlišné od Riegra a jeho Slovníku naučného“. Čtenář si tyto narážky užije ještě o něco lépe, když se bude v reáliích 19. století více orientovat, ale nezbytné to určitě není.

Dotlačil totiž srší i fórky jiného druhu. O právě budovaném výtahu v hotelu de L’Europe se můžete dohadovat z popisu instalované podivné železné klece, která slouží buď ke skladování opic, nebo k cestování časem. Ironizující nadhled tak dodává vyprávění, které se jinak snaží o imitaci typického vlasteneckého románu, velmi moderní kabát.

Autor navíc umí čtenáře napínat a překvapit i nečekanou pointou, strhující sílou paradoxu. V pravý okamžik se objeví hrozba a po tomto nabuzení už nezbude než číst dál, aby se člověk dozvěděl, zda bude naplněna. Občas je ale nutné přenést se přes určitou popisnost, možná až matoucí množstvím detailů, a i akční scény jsou podány trochu těžkopádně. Divoká honička v drožkách sice připomíná obdobné scény z hollywoodských trháků, ale zřejmě trochu víc potrápí čtenářovu představivost.

A když už jsme u toho filmu, možná někomu motiv trmácejícího se vojáka, který se do téhle šlamastyky dostal grandiózním omylem, vyvolá z paměti slavný muzikál Vlasy. Zatímco však Miloš Forman zvládl vtělit potřebnou symboliku do několika záběrů, autor knihy věnuje Hynkově absurdní anabázi poměrně dost stránek, které ovšem stojí za to. Zmatený hrdina se s puškou na rameni trmácí opravdu úmorně, že by i dobrý voják Švejk zbledl závistí.

Co nelze Dotlačilovi upřít, je cit pro genia loci. Berlín jako místo děje nebyl vybrán jen tak náhodou, autor si ho nastudoval opravdu pečlivě. Kontrast výstavního bulváru Unter der Linden a chudinských okrajových částí až nahání husí kůži. Ale nebojte, žádný horor, ani sociální balada, ani dělnická agitka se nekonají. Vzápětí totiž následují doporučení pro budoucí bedekr, jak se mají návštěvníci v těchto částech města chovat, aby nepřišli k úhoně.

Možná mezi tím vším humorem najdete i zajímavé filozofické úvahy, které si budete chtít opsat. Románem prostupuje opakující se myšlenka o tom, že nikdo z nás není ostrovem. I magie synchronie, kterou parapsychologická společnost prosazuje (a která má zjevnou souvislost s Jungovou teorií synchronicity), stojí na tomto principu. Zapomeňte na zkreslené představy o telepatii a duchařských seancích, tady jde přece o vědecký přístup!

Za knihou navíc stojí i dost práce s historickými prameny. Jistě by se jí dalo leccos vytknout – drobnosti, do kterých si každý recenzent zřejmě rád šťouchne. Třeba už samotný pojem „parapsychologická společnost“ je pro danou dobu dost nepravděpodobný (čekala bych spíš „jasnovideckou společnost“), pivo se zřejmě v Čechách nečepovalo po celých pintách (jako rakouská míra znamenala 2 litry, tak bych předpokládala spíš tradiční půllitrový žejdlík) a obrat „mít sex“ by zřejmě asi také nikdo nepoužil. V neposlední řadě autor sáhl ke slovu „theosof“, ale pracuje s ním v úplně jiném významu a trochu tím mate (nebo možná nějakou skrytou spojitost prostě jenom nechápu).

Bohemista a slovenista Jakub Dotlačil žije nyní v Nizozemí. Svou prvotinou Jiné životy Hynka Harra si však ostudu ve své vlasti určitě neudělal. Spíš naopak, toto dílo je důkazem, že o naší minulosti se dá psát poutavě, i když na hranici historické věrohodnosti. Snad tento způsob proplétání skutečných reálií a mystifikace, okořeněný nádechem fantastična, najde přízeň u širší čtenářské obce. V to zřejmě doufalo i Ministerstvo kultury a agentura DILIA, ježto poskytly na vydání knihy finanční podporu.

70 %
  • Jakub Dotlačil: Jiné životy Hynka Harra
  • Host, 2014
  • Obálka: Martin Pecina
  • 320 stran, 254 Kč
Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

10 komentářů

  1. Zajímavé a těším se na to, až se mi kniha dostane do ruky. Co mi však připadá nepochopitelné, je že Ministerstvo kultury a jakási DILIA klidně rozdávají z cizích peněz. Proč? Jakým právem? A proč na tuto knihu ano a na jinou ne? U nás ve vsi byl taky jeden takový, co navrhoval, že všichni mužici spojí svá pole, a co se vypěstuje, tak on bude rozdělovat! Pěkný ptáček! Málem z něj duši cepy vymlátili! Inu, jak se říká: Z cizího chleba nejtlustší krajíc!

  2. rosob
    Musím přiznat, že ačkoliv je podobný druh literatury vzdálen mým prioritám, tato konkrétní kniha mě láká (díky recenzi). Nicméně podpora státu a agentury pro ochranu práv autorů mě značně odpuzuje (popuzuje). Klasické smíšené pocity.

  3. No já ani míšené pocity nemám
    prostě jsem rovnou nasrán.
    No, tak si myslím, že mu stejně ta podpora nebude moc platná. Ale třeba se mýlím a narodil se novej Tolstoj a Dilia a kultůra to ví nejlíp, jak využít naše peníze. Navíc, my tomu nemůžem rozumět, že. Nebo dostal 70 korun, že.
    No, stejně si myslím, že ta poznámka na konci o tý podpoře je tak trochu provokačka :-))

  4. Všechny tlety dotace a podpory by se měli zrušit! Chceš točit film, pěstovat mrkvisko, psát knihu nebo šít kytle? Můžeš, ale nechtěj na to od státu příspěvky! Našetři si peníze, nebo si sežeň mecenáše. Poměry v našem knížectví jsou postavené na hlavu. Někteří nemají co do huby a jinde létají dotace jak pečení holuby! Kdo tohle kdy viděl!? Nezbývá, než se modlit, aby s pomocí Boha a svatého Vsevoloda již brzy nastolil car pořádek! Inu, jak se říká: Za cizí rublíky je nejlepší posvícení!

  5. Děkuju za velmi dobře napsanou recenzi!

    K těm historickým nepřesnostem jsem měl pár poznámek, ale to je celkem detail a ani bych sem kvůli tomu nepsal, spíš jsem chtěl něco vysvětlit k těm předchozím komentářům.

    Grant u ministerstva kultury si žádalo nakladatelství, bylo to pro potřeby nakladatelství a šlo to mimo mě. Pokud racka zajímá, co jsem z toho asi měl, může mít radost, protože tu mě teď má a já mu rád odpovím: nic.

    Dilia měla soutěž na podporu nevydané knihy. Nakladatelství tam přihlásilo tuhle knihu, aniž bych o tom věděl (mělo to pokrýt část jejich nákladů). V rámci ceny jsem ovšem dostal peníze i já. Což mi bylo trochu hloupé. Ne protože to je Dilia (ochrana autorských práv mi narozdíl od některých lidí nevadí, ale to by bylo na jinou debatu). Ale protože jsem ty peníze nepotřeboval – žiju v Nizozemí, kde je jiná kupní síla, navíc tu mám celkem dobře placenou práci. Takže jsem se rozhodl ty peníze rozdat na projekty týkající se literatury, v Česku. Část už jsem jich rozdal, zbytku se doufám zbavit do konce roku.

    Mimochodem, Dilia není státní organizace. I kdyby Podchaljuzin nebo racek náhodou platili daně, tak se nemusí rozčilovat, téhle společnosti jejich peníze nešly.

    Pokud to nebylo z předchozího jasné, tak já jsem autor recenzované knihy.

    Ještě jednou, dobrá recenze – díky moc za ni.

  6. to Anonym
    Nevím, jak Racek, ale já daně platím, holoubku 🙂 Co se grantů a příspěvků týče, je mi celkem jedno, kdo, co a proč, já prostě s granty, dotacemi a příspěvky nesouhlasím z principu! Svatý Apologič je mi svědkem! Jak se říká u nás na vsi: Člověk musí vystačit s tím, co má ve své mošně, a ne s tím, co mají ostatní ve stodolách!

  7. Dilia a jiní zloději
    Dilia pustila chlup? A komu? Tahle vyděračská organizace oškubává autory a nakladatelství od roku 1949, takže pochybuju, že od ní autor viděl něco jiného, než účet. Pokud se podíváme na seznam “autorských” raketýrských spolků, zjistíme, že se činností překrývají a tudíž je třeba výpalné platit několikrát…

    Recenze není špatná, ale systém, díky kterému se čtenář loví jméno autora recenzovaného díla kdesi v textu a název knihy až z “technických dat” na chvostě recenze je na pár facek.

  8. No, příteli
    Já už dnes platím jen DPH, ale ještě velmi nedávno jsem platil daně asi takové, jako tvoje vesnice dohromady. A problém jsem s tím neměl. Neb se držím zásady: čím vyšší mám aně, tím mám i vyšší plat! Přece jen je příjemnější mít z čeho platit, než nemít. Dokonce mi nevadí ani ta Dilia. Taky má svou funkci.
    No a k těm podporám: Nejsem si jist, zdali by Neil Armstrong vyletěl na měsíc bez dotací čemusi jako NASA, nebo ten tvůj krajan, není od vás s vesnice? ňákej Gagarin či tak nějak… a co vaše jednotřídka, takys platil sám učitele a jeho rákosku? (já jí ještě zažil ..)
    No a my bychom asi tak nějak zařadili scifi někam do fantasy a lítali na měsíc přivázáni k sousedovým husám jak ten Cyráno, že.
    Já nemám nic proti podpoře začínajících spisovatelů. Naopak, talenty se musí podpořit. Právě, všechny ty soutěže a ceny jsou hrozně fajn. A kdyby vyhlásili gultůrovic nějaký granty, proč ne. Hlavně průhledně a pro všechny co něco uměj.
    Ale to jsem u veliké fantasy, že jo. Obávám se, že náš milovaný žánr u lidí, kteří o sobě tvrdí že gultůře rozuměj a tedy rozhodují, nic neříká a při slově scifi omdlívají. Tedy, je to pro ně jen brak, že.
    Naštěstí, my gultůře nerozumíme a proto to čteme. A je nás docela dost, když se uživí naše nakladatelství i pár autorů i na tak maličkém trhu, jako u nás. A to je fajn, ne?
    Mě totiž nas..lo je ten způsob. Bez soutěže, jen tak … A proti autorovi nic nemám. Naopak, podívám se a posoudím.

  9. Eh, přehlédl jsem
    anonyma autora. Hluboce se omlouvám a kaju. Jsem si to prostě nepřečetl a reagoval tak nějak rychle na Podchaljuzina. Jsem vůl a ignorant a korunovanej. Stačí?

  10. to Racek
    Splést se může každej, študovanej, i úplně blbej… Jednou se u nás ve vesnici jistý Aprofič opil v krčmě a jak byl opilý, spletl si domy! Vešel do domu, porozbíjel almárky, převrhl stůl a pak zalezl na pec, aby se prospal. Ale jak jsem řekl, nebyl to jeho dům, ale dům starého Kuzmiče, který si vždy před spaním chystal vedle postele flintičku nabitou solí a štětinami. Takže jak slyšel ten hluk, popadl flintičku, vskočil do kuchyně a než stačil Aprofič z pece říct pozdravpámbu, našil to do něj z obou hlavní! Jenže se večer před spaním taky splet a místo solí a štětinami nabil broky na kolozuba! Takže se hlava nebohého Aprofiče rozprskla jako zralý meloun! A to má člověk z toho, že se splete! Inu, jak se říká: Kdo se často spletává, ten do hrobu spěchává!

Zanechat odpověď