Ztracená flotila – Neochvějný – Campbell Jack

Lidstvo osídlilo dosažitelný vesmír a celkem logicky se rozdělilo na celou řadu politických útvarů. V dané době již sto let probíhá válka mezi Aliancí a Syndiky a Aliance právě utrpěla zdrcující porážku. Alianční flotila je v dosti zdevastovaném stavu uprostřed nepřátelského systému, bez kompetentního vedení, nepřítel se jí chystá zasadit ránu z milosti a jedinou nadějí pozůstalých je „Hrdina“ s velkým H.
John „Black Jack“ Geary se proslavil na začátku války, kdy zadržel za cenu vlastní existence útok přesily Syndiků na svůj konvoj. Po sto letech byla jeho kryoschránka náhodně objevena a čerstvě rozmrazená, legendami opředená „mrtvola“ se nečekaně ocitá v roli vrchního velitele trosek alianční flotily. Gearymu se podaří zorganizovat únik z nepřátelské soustavy, plán na návrat flotily domů je ale jen pověstným světlem na konci tunelu. Technika má sice solidní úroveň, víceméně srovnatelnou s protivníkovou, výcvik a kázeň velitelů lodí je ale na zoufalé úrovni. Velitelé cvičení v klasickém boji došli v první půlce války a ti současní znají jen frontální střety onoho typu, známého u nás pod přezdívkou „nas mnógo!“. A tak velitele Johna Gearyho čeká dvojí boj – jednak s nepřítelem, druhak s vlastními důstojníky, protože celé řadě z nich se jeho metody nezamlouvají.

Nově odstartovaná sága mísí celou řadu klasických motivů – kdesi v pozadí se šklebí Odyssea, do popředí se tlačí relativně běžná válka ve vesmíru a také dost výrazný generační střet. V danou chvíli nelze odhadnout obsah dalších dílů, ale starší generaci by se mohla do podvědomí vloudit paralela s akcemi Kovpakových partyzánů či Mlynského zvláštního oddílu. Vedle solidně zpracovaného motivu přímých bojů je zde rozehráván i motiv války jako umění, motivy střetů vyššího velení ve věci kompetencí a způsobu myšlení. Geary je vycvičen v klasickém stylu, prošel si různé funkce, je navíc vzdělán ve vojenském umění, není mu cizí strategie, taktika, ani disciplína. Styl válčení, ve kterém o akci velitelé hlasují, nemají prakticky ponětí o taktice a do jisté míry ani o kázni a bitvy se vedou stylem „hrr na ně!“, je mu bytostně cizí. Snaha naučit bojovat vlastní lidi také hlavou a ne jen množstvím a agresivitou – to zřejmě bude dost výrazným motivem i v dalších pokračováních. Vedle uvedených motivů se na pozadí velmi hypoteticky objevuje ještě možnost střetu s cizí civilizací. „Neochvějný“ je ale zjevně jen jakýmsi rozjezdem a čtenáři nezbývá, než čekat, co přinesou další díly.
Řemeslo je to zvládnuté dobře, ale vyprávění zatím spíše klouže po povrchu, než aby šlo do hloubky – postavy jsou podány sice zajímavě, ale poněkud schematicky, je zde v rámci možností solidně zpracovaný obraz nepřítele (Syndiků), ale o Alianci se kromě názvů některých planet a že oni jsou „ti hodní“ mnoho jiného nedozvíme. Ano – ještě zjistíme, že obě strany za sto let utrpěly děsivé ztráty a že se to podepsalo na taktice i morálních zásadách…. Autor si ukousl pořádný kus a uvidíme, jak se bude sága vyvíjet v dalších dílech. Není to špatné, ale pokud bych měl za daných okolností vybírat, asi bych upřednostnil tuzemského Fabiana a jeho mariňácký cyklus – je osobnější a detailněji propracovaný. Ano – je o malé skupině lidí a ne o celé flotile, ale i přesto zatím stojí o dost výše. „Neochvějného“ považuji za slušný průměr – jde tedy o celkem dobré čtivo na cesty či k vodě a zajisté si v našich luzích a hájích najde své příznivce.

Redakční práce je na běžné úrovni, překlepů jsem nenašel mnoho, obálka Petra Willerta souvisí s obsahem jen velmi rámcově, byť je dost dobře udělaná. Dohady možná nastanou ohledně překladu – konkrétně překládání názvů lodí (překládat, či nechat v původním znění?), kolem kterého probíhá letitý boj bez vítěze. Formát knihy je praktický kapesní, technické provedení přebalu nevalné – po jednom přečtení se začíná lesklá povrchová vrstva po obvodu olupovat…..