Vítejte ve viktoriánské době. Máme elektřinu, plynové osvětlení, železnice, kanalizaci a staví se londýnské metro. I tak muže stále vytáčí představa žen čtoucích romány, ovšem ženy-spisovatelky, to už je věc naprosto nesnesitelná… A přesto se jich našlo dost, které se nepodřídily společenskému nátlaku a rozhodly se psát děsivě dobré povídky.
Antologie Královny hrůzy obsahuje povídky takových autorek jako Mary Shellyová, jež do našeho kulturního dědictví přivedla Frankensteina, nebo Luisa May Alcottová, autorka Malých žen a všestranná spisovatelka (válečné povídky, detektivky, autobiografický román). Zmínit musím i Harriet Beecher Stowovou, jejíž Chaloupka strýčka Toma se stala po Bibli druhou nejprodávanější knihou na světě a význačně přispěla v boji proti otroctví. Není bez zajímavosti, že se autorka věnovala i jiným tématům jako čarodějnictví, spiritismus nebo bouřlivému manželství skandálního básníka G. G. Byrona. K význačným jménům patří také Edith Whartonová, nositelka Pulitzerovy ceny za román Věk nevinnosti a také Řádu čestné legie francouzské vlády za válečné reportáže v časopise Scribner’s Magazine. Jsou to skutečné „královny“, o tom není pochyb, v této recenzi se však nechci věnovat věcem notoricky známým a stokrát omletým, ale představit i další autorky a jejich mnohdy mistrovské kousky.
Horor, nebo duchařina?
Na obálce se sice píše, že se jedná o sbírku duchařských a hororových povídek, ale ty duchařské rozhodně převažují. Za hororovou bych podle dnešních měřítek vlastně neoznačila žádnou. Chybí mi tam přímé zaměření na vyvolání pocitů hrůzy, strachu a napětí, onen zjevný útok na emoce, šokující scény, detaily násilí, smrti, rozkladu, prudké dějové zvraty a monstrózní finále za účelem demonstrace zla, bez čeho si dnes hororovou tvorbu pomalu neumíme představit. Horor záměrně počítá s naším ontologickým strachem z neznáma, který je vyvolán vpádem iracionálna do naší každodennosti, díky čemuž vykolejíme z „normálna“. Typickými postavami hororu jsou děsivé bytosti (upír, démon, vlkodlak, neznámé monstrum z vesmíru) nebo vyšinutí jedinci (šílený lékař, psychopat, ukřivděný vědec, sériový vrah apod.), ale ani jednoho se tu moc nedočkáme, nebo jen výjimečně a okrajově.
Za to si užijeme duchů, a to ve všech možných podobách. Nejčastěji se ocitáme ve starých anglických sídlech, kde se děje cosi tajemného. Strašidelnou historku obvykle někdo vypráví, když už celá proběhla, takže se od konce vracíme na začátek a rozplétáme postupně celou záhadu. Nikdy ale není odkrytá celá, nebo do všech detailů, něco dál zůstává opředené tajemstvím. Ono totiž není důležité prozradit všechno, něco je také potřeba nechat na čtenářově fantazii. A toho napětí naservírovat jenom tak akorát, žádné nervy drásající scény. V tom je právě ono mistrovství – napsat to tak, aby měl čtenář nejen chuť číst až do konce, ale aby také namáhal vlastní mozek a domýšlel si, co se asi stalo. Příběhy nejsou vyloženě akční, spíš naopak, vypravěč si obvykle dává na čas, tempo, jakým se v ději posouváme, je převážně pomalé. Je to prostě kouzlo gotických románů, z jejichž základu původní horor vyrůstal a který dokonale pracuje s atmosférou, náladou, náznaky a (převážně) neviděným zlem. Všudypřítomná hrozba, že se stane něco zlého, že se ukáže Temnota a nabídne pohled do svého chřtánu, kam se člověk bezděky spadne, se plíživě souká z každé stránky.
Špetka exotiky nikoho neurazí
Občas nás autorka vezme do nějakého (pro tu dobu) exotického prostředí, jakým je třeba Egypt, nebo i do Evropy, protože takové Švýcarsko či Itálie byly v 19. století oblíbenými dějišti literárních příběhů. Například nadpřirozené příběhy Violet Pagetové se odehrávají právě v Itálii, kde se ve velkých městech jako Florencie nebo Benátky vytvořily velké mnohojazyčné komunity cizinců. Autorka byla pacifistkou a feministkou, nosila mužské šaty a udržovala milostné vztahy se ženami. Její nejznámější povídkou je Legenda o madam Krasinské, ale tu si v antologii nepřečteme. Místo toho sem editor zařadil méně známé Skryté dveře. Její hrdina, nepříliš talentový pan Little, náhodou objeví v sídle Hotspurů, svých příbuzných, tajnou komnatu, a od té doby nemůže najít klid. Nakonec zruší zásnuby, aby nezatáhl do manželského soužití onu „nepopsatelnou hrůzu“, jež na něj otevřením tajných dveří padla. Příběh se odehrává v Anglii, i když ke konci se hlavní hrdina odebere do Turecka, je to pořád prostředí dostatečně inspirativní.
I Alice Rea se pohybuje v domácích vodách a v povídce Přízrak z Beckside nás zavede do Jezerní oblasti v severozápadní části Anglie, do míst opředených celou řadou pověr. Tato oblast se nachází blízko skotských hranic, kde se po vřesovištích potulují poražení jakobité a sytí se vraždami a násilím. Co víc si na námět pro duchařskou či hororovou povídku přát?
Jednou z „královen hrůzy“ je i Helena Blavatská, jež se zasloužila o vznik Theosofické společnosti, pro kterou vytvořila na základech západní ezoteriky, hinduismu a budhismu nové náboženství. Pro příznivce duchovní vůdkyně, pro odpůrce šarlatánka, ale jinak také úspěšná autorka povídek s nadpřirozenými prvky, nás v povídce Jeskyně ozvěn vezme do Ruska, které sama v dětství navštívila. Vydáme se až do městečka v zapadlé gubernii někde na hranici se Sibiří. Šlechtic Izvěrcov se na stará kolena zamiluje a rozhodne se mít svatbu v nedaleké rozlehlé jeskyni, která místním lidem slouží jako taneční sál. Od bláznivého nápadu není daleko k rodinné tragédii. Záhadné ženichovo zmizení se pokouší rozplést maďarský cestovatel s pomocí tibetského šamana…
Hrůza i štěstí rodinných pout
Povídky většinou zachycují pohnuté rodinné historie, kdy je odhaleno nějaké děsivé tajemství, hřích, který musí další generace odčinit. Nechybí motiv ztraceného dědictví, pokusy o vraždu rodinného příslušníka, prorocké sny o smrti někoho blízkého. Některé autorky se odvážně dopouštějí kritiky tehdejší viktoriánské společnosti, zejména tradičního rozdělení genderových rolí. Svá díla tyto „královny“ musely vydávat pod pseudonymem, nebo se schovávaly za genderově neutrálními jmény. M. E. Braddon tak mohl být muž, ale stejně tak i žena – Mary Elisa Braddonová. Mimochodem, právě tato plodná autorka (napsala asi 80 románů) se provdala za rozvedeného muže s pěti dětmi a sama s ním měla ještě dalších šest potomků. Mateřství bylo vnímáno jako to nejdůležitější v životě ženy.
Ale svým způsobem to byla šťastná doba, kdy mohly vedle svých povinností dosáhnout určité seberealizace a psát. Jako třeba „paní Oliphantová“ neboli Margaret Oliphant, která se jako vdova potřebovala nějak uživit. Napsala proto řadu románů, historických pojednání, cestopisů, literárních kritik a publicistických článků, vycházejících v předním časopise Blackwood’s Magazin. Její povídka Okno v knihovně se dodnes objevuje v hororových antologiích. Mnohdy se jednalo o autorky velmi vzdělané, třeba americká spisovatelka Annie Trumbull Slossonová proslula jako entymoložka a její jméno nesou tři druhy hmyzu. V její povídce Nespokojená duše vystupuje nešťastná dívka, která se vrátí z říše mrtvých a dál se snaží žít jako dřív. Ale nedaří se jí to, v bytě je smutná, přichází jakoby odnikud, stěžuje si na samotu. Zvědavým sousedům to vrtá hlavou. Jak by taky ne! Nakonec jim nezbyde než se do toho vložit… Na podobné téma se zaměřila i Mary Austinová. Byla jednou z nejvýznamnějších amerických feministek, bojovala za práva Indiánů i Hispánců. Vedle duchařských povídek psala poezii, romány i divadelní hry.
Dá se říci, že autorky to byly většinou dobře situované, a tak se nám tu předvádějí hlavně příběhy urozených a bohatých, jež řeší otázky morálky a tradice, mají za povinnost pečovat o chátrající majetky a často musí čelit dilematu mezi finančním ziskem a svědomím. Ovšem nejčastějším motivem povídek jsou manželské vztahy, nevydařené sňatky, ztráta jednoho z partnerů. S hrdiny příběhů to ne vždy dobře dopadne, ale tak už to holt u duchárny a hororu chodí, přesto je nakonec nastolena jakási rovnováha a spravedlnost, dá se říci, že až náprava. Jako se to stane mrzutému knížeti v povídce Temná dáma, jež napsala Anna Maria Hallová, zakladatelka první školy pro zdravotní sestry a autorka četných „črt o irské povaze“, což byl v její době oblíbený časopisecký žánr. Setkání s duchem obměkčí zatvrzelé srdce, takže kníže nakonec dovolí své schovance Amélii sňatek z lásky.
S humorem se straší lépe
Příkladem hojně vydávané autorky je i Edith Nesbitová, která vydala několik příběhů pro děti (známá je například kniha Děti železnice, dnes považovaná za klasiku a několikrát zfilmována) a také čtyři sbírky hororových povídek. Psala i romány pro dospělé, literaturu faktu, poezii a s manželem editovala časopis Todey. V povídce Zádušní mše slyší novomanželé podivnou hudbu, která se později hraje v kostele za zesnulého cizince, z něhož se vyklube sobecký a penězchtivý, ale odmítnutý manželčin nápadník. A jak že si máme vysvětlit tu hudbu? „Můj milý kritiku,“ říká na to vypravěč, „můj úkol je vyprávět příběh, a ne ho vysvětlovat.“
Jak vidno, autorkám nechybí nadhled a vedle vážně míněných rodinných tragédií občas přimíchají trochu humoru, jako v parodické povídce Prázdný pozemek od Mary E. Wilkins-Freemanové nebo v Nevědeckém příběhu Louise J. Strongové. Freemanová psala nejprve příběhy pro děti, později tematicky přesedlala na salemské čarodějnické procesy a mnoho svých povídek zasadila do náboženských komunit. Její nejpopulárnější povídka pojednává o upírce, která předstírá ženskou bezbrannost, aby mohla z druhých vysát život. V řadě jejích povídek se ženské postavy vzpírají dobovému pojetí role ženy ve společnosti. V Prázdném pozemku jde však o zcela nevinnou věc – manželům Towsendovým se podařilo koupit velmi levný dům na venkově hned vedle prázdné parcely – jenže ouha, to se právě stane kamenem úrazu. Začne to vůní vařené kapusty, linoucí se z liduprázdného sousedství, pak dojde na vyprané prádlo, které věší na šňůry duch neznámé ženy, a končí – čím jiným než nějakou tragédií? Inu, pokud je to jen urychlený a nevýhodný prodej domu a úprk zpátky do města, tak je ještě dobře…
Nevědecký příběh je považován dokonce za alegorii, nebo se v něm stejně jako ve Frankensteinovi setkáváme s vědcem, který zkoumá podstatu života, ale jeho výtvory se začnou nekontrolovaně množit a klást mu velmi nepříjemné otázky. Autorka se tu tak trochu posmívá mužům, kteří před rolí řádného manžela dávají přednost práci a objevům, a připomíná, že stvoření života je přece především doménou žen.
Samé ženy, samé ženy
Příběhy jsou plné ženských postav, v drtivém počtu případů se jedná o charakterem silnou hrdinku, která si s duchem či jiným útočníkem poradí třeba pánvičkou plnou horkého oleje od oběda, nebo prostě popadne nůž, kterým předtím krájela zeleninu. Logicky i povídky odrážejí čistě „ženská témata“, například povídka Žlutá tapeta z pera Charlotte Perkins Gilmanové vznikla po záchvatu poporodní deprese. Bezejmenná hrdinka tu v ich-formě přibližuje své počínající šílenství z domácího vězení, v nějž se zvrhla přehnaná manželova péče pod záminkou „léčby odpočinkem“. Jediné, co zaměstnává její mysl, je nehezký vzor na tapetě v dětském pokoji. Samotná autorka dělala přednášky o ženských otázkách, etice a lidských právech. Sama však měla potíže vydržet v nějaké škole, její studijní výsledky byly nevalné, protože většinu času trávila v knihovně, kde si mohla číst podle vlastního výběru. Nakonec pracovala jako učitelka a zabývala se užitým uměním. Svoboda se pro ni stala životním tématem…
Toto zdaleka není kompletní výčet, jen malá ochutnávka, ale není možné věnovat se všem autorkám. Obrovský špalek (558 stran formátu ekoB5), který sestavil Graeme Davis, je bezesporu výborem z toho nejlepšího, co viktoriánská doba na poli duchařské a hororové tvorby z per britských a amerických autorek vyprodukovala. Do antologie zařadil příklady toho, co tehdy vycházelo v prestižních časopisech, antologiích a nakladatelstvích, a reprezentativním způsobem představil celkem 26 autorek. Editor jako velký fanoušek RPG her předtím vydal řadu příruček Warhammer Fantasy Roleplay a sám psal povídky a historické romány. Přesto, že se jedná o Davisův debut coby editora, sestavil antologii přímo ukázkovou, a to nejen svým obsahem, ale i formou. Poučné jsou zejména precizně vypracované medailonky autorek, které přibližují nejen jejich spisovatelskou kariéru, ale i často velmi pohnuté životní osudy. Antologie má také úžasnou obálku v červené barvě (zvláštní aluze, že?) a zvolený větší formát i pevná vazba dodávají knize na důstojnosti. Takže se připravte na smršť kvalitního „ženského“ psaní, u kterého sice nestojí vlasy hrůzou na hlavně a člověk se netřese vzrušením z hromady mrtvol a potoků krve, ale i tak ho dostanou. Klasika totiž neselhává, je prověřená časem a slzami početné čtenářské obce. Návrat ke kořenům nakonec nikdy neuškodí. A uvědomit si, kolik žen mohlo stejně jako Jules Verne nebo Edgar Allan Poe za zrození budoucí fantastiky, už vůbec ne.
Procentuální hodnocení: 90%
Graeme Davis (editor): Královny hrůzy
Vydalo: Dobrovský s. r. o. (edice Fobos), 2022
Obálka: faceout Studio
Počet stran: 558 stran
Cena: 449 Kč
