Krev je můj chleba. Když se vrhnete do pátrání po hlavě…

Krev je můj chleba. A násilí je sůl – koření mýho života. Možná nikdy nebudu úžasnej detektiv, ale na tom nesejde, hlavně když dosáhnu svýho. A mimochodem – každýho, kdo se mi nelíbí, rád počastuju trochou toho svýho chleba se solí.

POZOR! Následující recenze může obsahovat nevhodné výrazy!

Izajáš Coleridge rozhodně není hodný kluk. S takovou by totiž sakra těžko dělal kariéru v mafii jako nájemný bijec. Jenže v každém se občas objeví kapka svědomí – a na Izajáše přijde tahle slabá chvilka zrovna při lovu na mrože, kdy zraní svého nadřízeného, vysoce postaveného hlavouna. Naštěstí má nad sebou samozvaný ochránce zvířat strážného anděla z chicagské magie, a tak namísto slušivých betonových botiček či kulky v hlavě následuje jen „úklid“ do odlehlého zapadákova. Jenže i tam se brzy začnou dít věci…

Daleko od hororu

Pokud je vám jméno Lairda Barrona povědomé, pak pro vás máme dvě zprávy. Ta špatná je, že Krev je můj chleba je tematicky na hony vzdálena Okultaci i Tě nádherné věci, jež na nás všechny čeká. Od hororu, který mu náramně sluší, si Barron oskočil k pulpovému thrilleru. Ta dobrá zpráva je, že i tenhle žánru mu sedí jak zadnice na hrnec!

Začátek celé patálie byl již naznačen výše. Izajáše uklidí jeho dobrodinec na poslední chvíli na venkovskou farmu daleko od Chicaga, ale bohužel ne tak daleko od všemožných pochybných individuí jak by bylo třeba. Koňské koblihy ještě nestihnou vychladnout a Izajáš už zase lítá v průšvihu. Jak se ukazuje, má v podsvětí (částečně i díky svému otci) docela slušné jméno… A aby toho nebylo málo, ztratí se majitelům farmy, Walkerovým, dcera Reba, což je pro Izajáše impuls pustit se do pátrání (téměř) na vlastní pěst.

Pokud čekáte klasickou detektivku, budete zřejmě trochu zklamáni. Už název Krev je můj chleba dává jasně tušit z jakého těsta bude hlavní hrdina. V ruce nemá žádné trumfy, jen pár potenciálních podezřelých. A tak pobíhá po malém městě a obrazně řečeno nakoukne pod každý kámen, bez nějakého většího plánu či koncepce. Jeho cílem je zkrátka udělat dost humbuku na to, aby se případ rozhýbal, protože policajti mají spoustu jiných starostí – zevlování, donuty a úplatky. Hlavně ty úplatky.

Příliš rušný zapadákov

Izajášův styl pátrání by se dal pracovně nazvat slon v porcelánu –  vytipuje si místo, kde se schází špatná společnost, a pak se osobně dostaví kopnout do vosího hnízda. A když z něj vyletí nějaká ta rozzuřená vosa, prostě jí rozbije tlamu. Nic víc, nic míň. Tenhle chlapík ze sebe stigma zabijáka nedokáže setřást, a tak se o něj brzo zajímá místní mafie a „kluci z Chicaga“ mu také slibují návštěvu, protože útok na šéfa se prostě neodpouští.

Co však trochu uniká je případ sám. Izajáš nikam nechvátá, nechová se, jako by měl omezený čas, nesnaží se jít přímo k cíli s nutkáním vzadu v hlavě že za pár hodin může být pro nebohou ztracenou dívku už pozdě. To detektivní linku poměrně výrazně degraduje.

Pokud máte rádi brakovky plné krve a násilí, budete nadšeni, protože kniha je mnohem více tímhle typem literatury než detektivkou. Barron se rozhodl víceméně vše trochu přestřelit. Malá vesnická díra tak skýtá kromě místních poldů i tajné agenty, hnízdo mafiánů, indiány a skinheady, přičemž každý může být podezřelý nebo stojí Izajášovi v cestě. Vzduchem létají pěsti, míhají se nože a bzučí kulky, jednotlivé partičky i jejich členové intrikují proti sobě a sem tam využijí Izajáše jako buldozer, který dá věci do pohybu nebo je naopak srovná se zemí…

Ve výsledku však tenhle zdánlivě divoký mix funguje na výbornou. Hlavní hrdina má spoustu „kulturního vyžití“. Na druhou stranu by bylo nefér tvrdit, že Krev je můj chleba je pouze tupou rubačkou. Pod tím, co je viditelné na první pohled, se totiž ukrývá mnohem více. Mluvili jsme o detektivní lince – a pokud jí očistíme od násilí, krve a brutality, má svoje kouzlo a postup pátrání svoji (byť lehce zvrácenou) logiku, jen ty metody jsou poněkud neortodoxní. Kromě toho je ve hře i trocha té lovestory a několik drobných vedlejších příběhů s poměrně silným emocionálním dopadem.

Figury a figurky

Kniha nabízí několik faktorů, díky kterým vás připoutá k židli namísto abyste nad ní mávli rukou. Předně – Barron umí pracovat s příběhem, dává mu tempo, švih, trochu patosu i emocionální rozměr. S tím souvisí i druhá věc, která tuhle knihu „udělala“: postavy. Hlavní hrdina je svým způsobem cvok, ale díky jeho ztvárnění mu to prostě budete věřit. Heslo, že krev je jeho chleba, platí beze zbytku; často přemýšlí pěstmi namísto hlavou a naběhne rovnou do největšího možného průseru, ale chová se tak konzistentně po celou dobu knihy a díky tomu nepůsobí násilné scény prvoplánově. Chtělo by se říct, že Izajáš je tak „prostě stavěnej“, tohle je jeho způsob, jak konat dobro. Navíc v Izajášově duši objevíte několik nečekaných zákoutí, která ho polidšťují; staví do kontrastu nelítostnou mašinu na násilí a člověka s city a emocemi.

I několika vedlejším postavám dal Barron do vínku zajímavý příběh, takže děj dostává i jiné barvy než krvavě rudou. Budete chápat kdo a co a především proč dělá, což vrhá na celý děj trochu jiné světlo. Žádné velké vysvětlování, ale postavy jsou funkční a jejich chování akceptovatelné.

A do třetice významný faktor z kategorie proč si knihu přečíst. Mít v podstatě „jednomužné“ nakladatelství znamená dělat si sám překlady vydávaných děl. A při pohledu na text musíme složit hold překladatelské práci – Jakub Němeček se totiž prokousal džunglí slangových slov, popkulturních odkazů a všemožných narážek a servíruje čtenářům nádherný barvitý text včetně mnoha vysvětlivek. Černý humor je černý jak dehet, současná mluva (děj se totiž odehrává v současnosti, to jsme zapomněli zmínit) různých skupin obyvatel barevná a živá, nestrnulá. Text má potřebný drajv, čtivost, výrazy netahají za oči… Nebojím se říct, že skvělý překlad je minimálně čtvrtina výsledného zážitku!

Celkově je Krev je můj chleba přepálená pulpová detektivka – ale velice zábavná. Jde jen o to, zda přistoupíte na autorovu hru a budete akceptovat styl hlavního hrdiny „rozmlať jim ciferníky a pak se ptej“. Zkrátka – parádní oddechové čtivo.

A ještě jedna malá poznámka: kniha vypadá skvěle i vzhledově. Menší formát, příjemná do ruky – provedení evokuje právě onu „lacinou“ (čti oddechovou) detektivku. Snad jen desky mohly být o trochu tvrdší, poměrně snadno se ohnou.

Laird Barron: Krev je můj chleba

Vydal: Gnóm!, 2019

Překlad: Jakub Němeček

Obálka: Tomáš Kučerovský

Počet stran: 336

Cena: 269 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď