Prvotina Kristýny Sněgoňové Krev pro rusalku udělala z téhle mladé autorky kometu české fantastiky a doslova nakopla její spisovatelskou kariéru. Po pěti letech a mnoha nasbíraných zkušenostech se Sněgoňová už coby stálice fantastické scény vrací v Krvi pro divoženku přidat další kus do skládačky světa lidí a divoženek.
Říká se, že do stejné řeky dvakrát nevstoupíš. Z tohoto pohledu je třeba odvahu Kristýny Sněgoňové obdivovat. Nejdřív lidé čekali, že další romány, které napíše, budou jako Rusalka. Nestalo se (bohudík), Sněgoňová se rozhodla jít vlastní cestou a ukázat, že Rusalka nebyla tím nejlepším, co umí napsat. Vybrousila svoji práci s příběhem i postavami, a po pěti letech se vrací do světa svého prvního „velkého“ románu.
V téhle hlavě být nechceš!
Krev pro divoženku byl pro autorku závazek a výzva. Navazuje na svět po událostech z Krve pro rusalku, sice bez bližšího časového určení, ale nikoliv s velkým odstupem. Po atentátu se svět změnil, a jestli lidé měli šanci s rusalkami, divoženkami a meluzínami někdy společensky souznít, je nenávratně pryč. Pomalu zacelující se rány se rozšklebily do obludných propastí plných nedůvěry.
Se nedůvěrou, nebo spíše sebedůvěrou, bojuje i Eliška Blažková, členka Centrály speciálních činností. Jde sloužit kamsi na zapadlé slezské oddělení. Nemá postavení, zkušenosti a denně čelí mnohem silnějším a magicky nadaným nadbytostem. Strach o život i zvládnutí své profese jí leptá a sžírá, ale zároveň jí pomáhá dostat ze sebe to nejlepší.
Sněgoňová doslova usadí čtenáře do hlavy mladé speciálky a začne ďábelskou emoční jízdu. A právě emoce, zejména strach a nedůvěra, jsou tím, co v průběhu knihy budete vnímat opravdu silně a mnohdy přehluší i příběh samotný. Sněgoňová prodává to, v čem je opravdu silná: syrové, neúprosné scény plné lidsky odporných věcí, ale i obyčejnou nejistotu, váhání…
Už od prvních scén, kde se Eliška utká s divoženkou na těžební věži, čtenáře autorka těžce bombarduje. Mnohdy si budete říkat, že hlavní hrdinka je „mladá a blbá“, ale umí se do věcí zakousnout a jít za svým přes mrtvoly.
Podobně sugestivně je napsané i prostředí, kde se kniha odehrává. Kulisy už nejspíš nešokují, ale vztahy mezi lidmi a „nelidmi“ jsou doslova na ostří nože a napětí by se dalo krájet.
Příbuzná, nikoliv dvojče
Sněgoňová měla před sebou těžký úkol – nevykrást samu sebe. A to se podařilo, protože pod drsnou slupkou emocí se skrývá příběh, za který by se nemuseli stydět ani u Marvelu. Divoženky mají pro lidi v podstatě superschopnosti a mnohé popisované akční scény by se na plátně vyjímaly naprosto dokonale (byť v mnohem ponuřejších barvách). Možná, že když okrájíte onu emoční slupku, zbyde vám vcelku ohraný příběh zrady a zneužití důvěry, ale popravdě pokud nejste zaměřeni striktně na děj, oddělit tyhle dvě složky nezvládnete.
Svět je v podstatě totožný, ve druhé půlce knihy se dokonce objeví i starý známý z předchozí knihy (a už sice není takový ňouma, ale stále nejspíš neoslní). Jenže zrovna tenhle motiv… Mno, Stolbenko se objeví v podstatě odnikud, a na to, jak zní naléhavě, se budete divit, že se neobjevil mnohem dřív a nepočínal si mnohem agilněji.
Oproti první knize je vidět znatelný posun v „řemesle“. Autorka (dle mého názoru!) dokázala naplnit očekávání čtenářů a dát jim příběh, který drží mantinely toho předchozího, ale zároveň je o dost jiný, aby nevyvolal jen povzdechy o stejnosti a opakování se.
Jiný nerovná se špatný
Knihou rezonuje motiv snahy obou stran zbourat předsudky, akceptovat jinakost a zároveň opětovné potvrzování toho, že změna ve větším měřítku není možná. I s tímto tématem si autorka pohrává, některé postavy jsou charakterově šedé a nikoliv jen černé nebo bílé. Kolektivní vina prostě není ten pravý postoj!
Při čtení sem měl chvílemi pocit, že Sněgoňová je v některých pasážích snad až moc zarputilá, že je to spíše osobní výpověď o zradě nebo snad vyřizování účtů, ale díky tomu nejspíš vše působí naprosto autenticky.
Protože když je mladá naivní holka, bez ohledu na výcvik a placku Speciála hozená do nelítostného světa, musí občas ukázat zuby, aby přežila. A přesně o tom Krev pro divoženku je.
Popravdě – neumím říct, která z knih je lepší, ale Divoženka je oproti Rusalce autorsky vyzrálejší a zaměřená víc „dovnitř“ hlavní hrdinky, zatímco Rusalka více vyznívá jako noirová detektivka bez snahy o efektivní scény.
Kristýna Sněgoňová: Krev pro divoženku
Vydala: Epocha, 2023
Obálka: Žaneta Kortusová, Lukáš Tuma
Počet stran: 496
Cena: 439,- Kč
