Loď, která plní sny zhrzených čtyřicátníků

Nejnovějším přírůstkem do žánru space opery je i lehce romantická novela Loď Vladislava Vlčka. Představte si, že se jistá entita smiluje nad ohroženým lidstvem a věnuje mu špičkovou mezihvězdnou loď. Vybaví jí autonomní řídící jednotkou a skvělými technologiemi. Jediné, co schází, je pilot…

Důvod, proč jsem po knížce sáhla, byla její obálka. Tím nejspíš přináším další důkaz, že knihu prodává právě ona. Sexisticky pojaté obrázky prostě provokují (v dobrém i ve špatném smyslu slova). Na vyvedené ilustraci Žanety Kortusové si v sebevědomé póze vykračuje dobře rostlá, spoře oděná blondýna, v pozadí je pak jakási scifistická kulisa, v níž můžete při pozorném zkoumání rozeznat futuristické plavidlo zaparkované v neméně futuristicky vyhlížejícím vesmírném doku. Až později jsem zjistila, že výtvarnice se velmi přesně držela předlohy, takže široké boky blonďaté krasavice oblékla do krátké sukně a nádherně se jí podařilo vykreslit i svalnatá stehna a naznačit bujné poprsí. Přidala však i maličký detail, kterého si možná hned nevšimnete – je to ženská silueta uvnitř písmena „O“ v názvu knihy, jejíž pojetí silně připomíná titulky k moderní řadě Jamese Bonda. I touto hezkou maličkostí dostanete nápovědu, o co vlastně v knize půjde. Takže krásná žena, vesmírné cesty a pořádná bouchačka.

Vlastně bych tady mohla už recenzi ukončit, protože předchozí větou bylo řečeno vše. V celé knize jde skutečně o tyto tři zmíněné atributy a text mezi nimi je jen pojivo, o jehož kvalitě mám velké pochybnosti. Příběh sotva drží pohromadě a navíc čtenáři předkládá takovou plochost postav i vztahů, že to skoro vypadá na zrození nové 2D literární formy. U takových forem obvykle podle fyzikálních zákonů předpokládáme, že nemají žádný objem, tato kniha je však výjimečná tím, že nemá ani žádný obsah. Emočně oploštělý hrdina, jemuž nevěřím z těch zoufalých pokusů o sebeironii ani nos mezi očima, natož že je dobrý pracovník a milující otec, v okamžiku, kdy se chystá k sebevraždě (podotýkám, že při tom sedí na terase svého luxusního domu a ve sklence drahého koňaku pozoruje odlesky zapadajícího slunce) potká nádhernou babu, hupsne s ní do kosmické lodi, nechá se vyučit na pilota a při každé volné chvíli ošuká svou krasavici, která je ve skutečnosti ztělesněním živé duše Lodi. Tu a tam vytáhne na nějaký ksindl z vesmíru (nebo na neposlušné představitele pozemských států) pořádný kvér a vyřeší tak největší průser naší planety – vyčerpané zdroje – a také zachrání početnou menšinu takzvaných telepatů (jedna z větších diaspor se nachází v Praze) před vyhlazením. Z původního (domnělého) lůzra se rázem stane hrdina bez bázně a hany a spasitel celého lidstva.

Ti dříve narození si možná vzpomenou na biopunkový seriál Lexxa o lodi s tím nejpřitažlivějším sexy hlasem ve vesmíru, ti o něco mladší (ale taky už ne nejmladší) na povedenou legrácku Andromeda stoupající s Kevinem Sorbo coby fešáckým kapitánem, v níž se „mozek“ lodi taktéž zhmotňuje jako pohledná dívka, nicméně ta aspoň projevuje špetku osobnosti. Proti tomu je Vlčkova Loď slabou napodobeninou, navíc autor svému hrdinovi vtiskl téměř obsedantní vášeň pro silné palné zbraně, o jejichž vlastnostech se dozvíme opravdu spoustu pro děj zbytečných detailů, dokonce i ústy sotva žvatlajícího dítěte padne typ revolveru, s jakým byl někdo zastřelen. Já myslím, že i s chabými znalostmi jungovské psychoanalýzy si výklad určitě dokážete udělat sami. Nakonec, i Vlčkův předchozí román Inkvizitor, který se tváří jako historická fantasy, je prošpikovaný popisy zbraní, letadel a kdejakých válečných strojů, až se člověk diví, kde se to v tom středověku všechno vzalo. Hlavního hrdinu, který se nejdříve jeví jako totální zloun, tam nezachrání lepá děva, ale tajemná organizace, nicméně je to stejně placatá, papírem šustící „postava“, jejímuž obratu k dobru a totální nápravě nemůžete uvěřit ani za mák.

Asi teď budu leckomu připadat jako nějaká šílená feministka, která neunese tento typ „mužského“ psaní. Jelikož však mám žánr space opery velmi ráda a nevadí mi ani určité „romantické přepálení“ u její klasické podoby, bavím se dobře u bondovek i u výše zmíněných seriálů, tak si říkám, že s tím feminismus nemá vůbec nic společného. Prostě tohle je už příliš, za hranicemi, co snese i čtenář, který se chce knihou jenom dobře bavit a nehledat v ní žádné hlubokomyslné poslání. Když jsem však dopsala tento text připomínající spíše proud ne příliš povzbudivé kritiky, napadla mě hrůzná myšlenka – že to tak Vladislav Vlček napsal schválně. Prostě si z tohoto typu literatury udělal legraci, podobně jako před lety i František Novotný, když cíleně napsal Valhalu jako reakci na zahraniční škvár, který se tehdy valil na pulty českých knihkupectví. Rozhodl se, že dokáže dát dohromady úplně stejný škvár, jenže co čert nechtěl – čtenáři po tom skočili jako slepice po flusu. Holt i ten nejhorší Novotného „škvár“ je pořád ještě dobrá literatura. Jestli se v případě Lodi dostaví stejně nečekaný úspěch, to teď nedokážu předpovědět. Jak víte, úradky bohů jsou nevyzpytatelné a stát se může cokoliv.

Vladislav Vlček: Loď

Vydala: Epocha, 2018

Obálka: Žaneta Kortusová

Počet stran: 246

Cena: 199 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

4 komentáře

  1. No, žádnej zázrak to není, styl a děj by taky šlo vylepšit … ale čtení to bylo docela příjemné, takový Mark Stone či Perry Rhodan, že, do metra či tramvaje. Proč ne. A trochu vypsanosti by taky neuškodilo. Ale jako prvotina docela přijatelný pokus.

  2. Hodnocení této knihy uživatelem „encyklopedie“ na stránkách databazeknih.cz je to, s čím bych se, v podstatě, ztotožnil. A pro slečnu recenzentku Zuzanu Hlouškovou – nebudu řešit náš rozdílný knižní vkus, zřejmě bychom se neshodli. Ale je dobré číst knihy pozorně. Tím spíš, když se pak pokoušíte dílo hodnotit. Nebudu se pouštět do hloubky, jen pár poznatků – Loď není space opera. Dům není popsán jako luxusní. Whisky Laphroaig není koňak. Firma Glock nevyrábí revolvery. A člověk, který má rád zbraně, nemusí mít nutně podměrečné přirození – viz vaše tzv. jungovská psychoanalýza.

  3. Jak pozoruhodné… Před nějakým časem jsem zde zanechal komentář a byl mi evidentně smazán. Třeba v druhém pokusu vydrží.

    Hodnocení této knihy uživatelem „encyklopedie“ na stránkách databazeknih.cz je to, s čím bych se, v podstatě, ztotožnil.
    A pro slečnu recenzentku Zuzanu Hlouškovou -nebudu řešit náš rozdílný knižní vkus, zřejmě bychom se neshodli. Ale je dobré číst knihy pozorně. Tím spíš, když se pak pokoušíte dílo hodnotit. Nebudu se pouštět do hloubky, jen pár poznatků – Loď není space opera. Dům není popsán jako luxusní. Whisky Laphroaig není koňak. Firma Glock nevyrábí revolvery. A člověk, který má rád zbraně, nemusí mít nutně podměrečné přirození.

  4. 2 John Moses: velká omluva, těch komentářů zmizelo mnohem víc – prostá lidská chyba.
    Prostě se povedlo označit omylem celou stránku při odstraňování spamových komentů…
    Děkuji za upozornění.

Zanechat odpověď