Lucie Ortega: rozhovor s homo psavcem, který se propsal až k úspěchu

V rámci vydání recenze na první díl ságy Správci světů jsme se rozhodli trochu autorku této knihy vyzpovídat. A máme pocit, že jméno Lucie Ortega v souvislosti s českou fantastikou ještě v budoucnu uslyšíme.

Začneme obligátní otázkou: prozraďte čtenářům – kdo je Lucie Ortega?

Nejtěžší otázka na začátek. Již v jejím raném věku ji identifikovali jako příslušnici lidského poddruhu zvaného psavci. Profesně se rozhodla profilovat jako lektorka a koučka, v poslední době se však věnuje především fotorealistické kresbě na zakázku a copywritingu. Je věčná studentka lidských povah a osudů, milovnice přírody a knihomolka, byť momentálně trochu na dietě.

Prozraďte: jak se projevuje takový homo psavec?

Projevuje se neutuchající potřebou vytvářet příběhy a dávat je na papír. Někteří odborníci to občas nazývají grafomanií, ale to jen netuší, že pro psavce je to normální stav.

Většinou když člověk píše, zároveň i hodně čte. Jak to bylo u vás?

U mě to platí taky, i když už toho nestíhám číst tolik, kolik bych chtěla. Osobně čtení považuju pro psavce za nezbytné a myslím, že když už člověk ze sebe chce vypouštět nějaká moudra a příběhy, měl by je taky v patřičném množství dočerpávat.

Jaké příběhy nejraději dočerpáváte? Máte třeba nějaké literární vzory?

Literární vzory přímo nemám, na to jsem moc velký individualista, ale je mnoho autorů, jejichž tvorbu obdivuju. Knihy preferuju s prvky fantastiky, ale není to podmínkou. Stačí mi zajímavý, mnohavrstevný příběh, který vyvolává ty správné otázky a nutí člověka přehodnocovat postoje a názory. A v poslední době se snažím i sem tam cíleně sáhnout po knihách, co aktuálně letí, abych měla lepší přehled.

Nestyďte se a buďte klidně konkrétnější…

Z těch dlouhodobě oblíbených třeba Eco, Steinbeck, King, Čapek, Bulgakov nebo Tolkien, z nedávné doby třeba Shusterman, Bardugo taky neurazila.

Tolik k “pohonným hmotám” vašich příběhů. A v co tedy toto palivo měníte (jaký žánr apod.)?

Ráda zpracovávám každodenní témata v netradičním prostředí, které dokáže podtrhnout vyznění pointy. Nebo se o to aspoň snažím – jak moc to funguje, už musí posoudit čtenáři. Z toho důvodu se obvykle pohybuju kolem hranice území fantasy literatury, občas lehce zavítám ke sci-fi nebo magickému realismu. Nicméně ačkoliv mě vymýšlení světů baví, jádro mé tvorby tvoří psychologie postav a vztahy

Zatím vaše jméno není v literárních kruzích úplně známé (bez urážky) – povězte nám něco o svých začátcích, vydaných knihách… Zkrátka o své literární dráze.

To “bez urážky” vůbec doplňovat nemusíte, je to tak. Moje začátky se nijak zvlášť neliší od většiny spisovatelů – začala jsem psát v dětství a snila jsem o tom, že jednou, až přijde čas, vydám knihu. Ve čtrnácti jsem dokončila první rukopis – byl to vlastně předchůdce dnešních Strážců Pečeti, ale s tím rozdílem, že šlo o knihu pro děti – a začala jsem nadšeně oslovovat nakladatelství. Samozřejmě mi většina neodpověděla, ale pak se ozvalo malé fantasy nakladatelství a majitel se se mnou sešel. Od něj jsem dostala první relevantní zpětnou vazbu. Příběh se mu líbil, ale měl podmínku – hlavní hrdina, kterému bylo v příběhu asi dvanáct, měl o pár let zestárnout a příběh se měl doladit tak, aby zaujal starší čtenáře. Jenže to jsem v tu chvíli nebyla schopná udělat, a tak šel text k ledu. Napsala jsem pár povídek, zkusila nějaké soutěže, ale v podstatě jsem nezískala žádnou odezvu, od které bych se mohla odrazit a určit si další směr. Pak přišlo studium na VŠ a první roky zaměstnání a na psaní najednou prostě nebyl čas. Když jsem se k němu později vrátila, vylovila jsem ze šuplíku předchůdce Strážců a přepracovala ho – tehdy už byla správná doba. Nechala jsem si rukopis posoudit od literární agentury, která mi ho pochválila a nabídla zastupování. Čekala jsem smlouvu s nakladatelem do roka a do dne. A ono nic. Mezitím už jsem měla rozepsaný druhý díl, a protože jsem cítila potřebu text ke čtenářům nějakým způsobem konečně dostat, rozhodla jsem se pro elektronickou formu přes nakladatelství E-knihy jedou. Konečně jsem měla aspoň nějakou čtenářskou odezvu a další motivaci pokračovat v příběhu, který byl od začátku koncipovaný jako pětidílný (ano, velká chyba pro začínajícího autora :-)). Takhle jsem si spokojeně psala pro radost a uzounký okruh čtenářů pár let. A pak jsem se předloni přidala ke spisovatelské skupině Odstartujte svoji knihu a rozhodla se začít svou tvorbu konečně posouvat někam dál. Udělala jsem revize již vydaných knížek a vzala na milost literární soutěže. Potřebovala jsem zpětnou vazbu a taky představu, jak si mé texty stojí. Zúčastnila jsem se čtyř povídkových soutěží a ve všech jsem se umístila. A jako třešničku na dortu jsem zkusila Hvězdu inkoustu, díky které mi příští rok vyjde tištěná kniha. Mám pocit, že vlastně až teď se nacházím v tom bodu, kdy to opravdu může začít – a moc se na to těším.

A co se vydaných knih týče, tak to jsou první tři díly Správců světů a kratičká sbírka povídek Od všeho trochu – vše v podobě e- knih. Pak mám pár povídek v soutěžních sbornících a během letoška se jedna objeví v časopisu XB-1.

 

Trochu rýpavá otázka: potřebu zpětné vazby samozřejmě chápu, ale nezastane stejnou funkci skupina betačtenářů nebo třeba recenzentů?

Určitě, jen najít dobré betačtenáře je docela těžké, a samozřejmě další věc je, že v soutěžích měly texty šanci na zveřejnění ve sborníku. Navíc jsem ještě nedávno doufala, že se mi podaří Strážce Pečeti udat v klasickém nakladatelství, a říkala jsem si, že pár úspěchů v soutěžích by mohlo zvýšit šanci, že si rukopis někdo přečte. Ale to byly až druhotné myšlenky. První motiv byl čistě ten zjistit, jak moje tvorba obstojí “tam venku”.

Na místě je gratulovat: povídka v XB-1 je poměrně významný milník a tištená kniha splněný sen. Jaká jsou vaše očekávání?

Děkuju, z obou mám velkou radost. Očekávání jsou něco, čemu se snažím vyhýbat – ono to setkání s realitou pak díky nim může být občas nepříjemné. Radši zůstávám u plánů a přání. V plánu mám do konce roku dokončit čtvrtý díl Správců světů a čeká mě práce na Světlech nad močálem, rukopisu z Hvězdy inkoustu. Doufám, že Svět knihy v příštím roce proběhne jako obvykle a vydání se tak nebude muset nikam odsouvat jako se to stalo letos. A pak nezbývá než čekat, co na příběh řeknou čtenáři. Věřím, že tohle je dobrý start a vydání dalších knih už bude jednodušší – námětů mám v zásobě plno.

Prozradíte, o čem vaše „vítězná prvotina“ bude? Máte v plánu se nějak zásadně odchýlit od stylu vyzkoušeného ve Správcích světů?

Kniha je napsaná, aktuálně probíhají redakční úpravy. Je to příběh holky, která se stala bludičkou po tom, co spáchala sebevraždu. V močálu nachází novou rodinu a konečně má pocit, že si nemusí na nic hrát, aby ji ostatní přijímali. Aby ale mohla bludičkou zůstat, musí do sedmi let dokončit svoji přeměnu tím, že utopí svoji první oběť. Ve zkratce je to příběh o tom, jak snadno může svět semlít člověka, který nemá zázemí v rodině a mezi přáteli. A také o volbě mezi útěkem před dalším utrpením a bojem za to, na čem opravdu záleží. Od Správců se kniha odchyluje celkem dost. Příběh je vyprávěn v první osobě a z pohledu jen jedné postavy, která je navíc mladší než mí protagonisté bývají (je jí osmnáct). Děj je přímočařejší a jak už ze zadání loňského ročníku vyplývá – hemží se bytostmi slovanské mytologie.

Chystáte nějakou propagaci? Rčení říká, že pokud se o knize nemluví jako by nebyla…

Věřím, že tohle si dobře podchytí Fragment. Sama plánuju spíš průběžně informovat lidi, co mě sledují, jak to postupuje.

Takže žádné besedy, autorská čtení a přednášky?

Pokud mě někdo někam pozve, ráda se objevím, ale přiznám se, že ačkoliv se v marketingu pohybuju dlouhou dobu, sebepropagace není moje silná stránka a není mi příjemné se někam cpát. Jsem si vědoma, že mě to může znevýhodňovat. Spíš doufám, že tím prvním impulzem, aby po knize čtenáři sáhli, bude zaštítění Hvězdou inkoustu a anotace (zatím mi dost lidí psalo, že je hodně zaujal námět). A pak už snad zafunguje příběh jako takový a reference čtenářů.

A samozřejmě doufám, že se nám podaří vytvořit skvělou obálku!

Když se podíváte zpátky: nejeví se vám jako chyba začínat rovnou několikadílnou megaságou?

Ano, redaktoři mají moc rádi neznámé spisovatele, co jim nabízejí k vydání mnohadílné ságy, takže je to zaručená cesta k úspěchu (haha). Všude se doporučuje začít povídkami, pak zkusit román a až následně se vrhat do sérií. Já jsem to pojala přesně obráceně a nikomu to nedoporučuju. Ale v době, kdy jsem začínala psát Strážce, jsem nepřemýšlela, jestli je to strategické nebo ne. Měla jsem příběh, který si prostě žádal velký rozsah, tak jsem do toho skočila po hlavě. A nemůžu vlastně ani říct, že bych toho litovala. Pravděpodobně jsem si ztížila cestu, ale zase mě ta moje megasága spoustu věcí naučila.

Například?

Třeba plánování příběhu (některé věci si rozehrávám záměrně dlouho dopředu a čtenáři se spojí třeba až o dva díly později) a psaní z pohledu různých postav (vžívat se do postav, jejichž pohled na svět je často výrazně odlišný od toho mého, je velká výzva a dost mě to baví). I stavbu příběhu dnes vnímám jinak než dřív, více si uvědomuju, co a jak funguje. Také jsem si vytvořila určitý psací systém, který mi vyhovuje, a naučila jsem se mu důvěřovat, díky čemuž se mi málokdy stane, že se na něčem výrazně zaseknu. A myslím, že jsem se na těch stovkách stránek vypsala a moje stylistika se někam posunula.

Promítáte do svých příběhů i věci a postavy z osobního života?

Velmi zřídka. Spíš se jedná o určité aspekty, ale žádná má postava nemá reálnou předlohu a většina řešených problémů mě (naštěstí) nepotkala. Lidé se mi ale odjakživa svěřovali a já jsem si vždycky ráda jejich příběhy vyslechla. Myslím, že i díky tomu jsem teď se svými postavami schopná prožívat věci, které jsem nezažila na vlastní kůži. V praxi to funguje tak, že sbírám všude možně střípky, které pak slepuju dohromady podle toho, jak příběh potřebuje. Informace nasávám jako houba a když mě něco zaujme, hned si dělám poznámky pro pozdější použití. A jestli vás napadá, že to už je příznak nějaké pracovní deformace, tak nejspíš máte pravdu.

Je ve Strážcích pečeti něco, co je oproti ostatním světům jiné, něco, co je „vaše“?

Myslím, že vcelku specifické je rozdělení světů na vnější a vnitřní, kdy vnější je ten, který známe jako každodenní realitu, zatímco v tom vnitřním přebývají naše skutečná „já“. Tohle rozdělení mě napadlo, když jsem si začala všímat rozdílů v tom, jak se prezentujeme navenek a jací jsme uvnitř. Najednou se díváte na manažera v nažehleném saku a přemýšlíte, jestli někde ve svých představách pobíhá se sekerou po lese a stíná hlavy padouchům. Nebo jestli pokladní v supermarketu, která se má celý den usmívat na nerudné zákazníky, je kdesi uvnitř uznávanou léčitelkou, a navíc se umí měnit ve vlka. Myslím, že tohle pnutí mezi naším vnitřním a vnějším světem je snad nejčastější příčinou nespokojenosti v našich životech. A také jedním z důvodů, proč vlastně lidé milují příběhy. Líbila se mi myšlenka dát vnitřnímu světu fyzický ráz a ukázat, jak ovlivňuje ten vnější a naopak.

 

Děkujeme za rozhovor!

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď