Mrtvý luh: Nejvíc se bojíme toho, co nevidíme

Máte rádi husí kůži a mrazení v zádech? Pak rozhodně nesmíte minout Mrtvý luh, sbírku povídek Otomara Dvořáka. A pokud snad nemáte strach projít se temnými lesy, zrádnými blaty nebo třeba……

Máte rádi husí kůži a mrazení v zádech? Pak rozhodně nesmíte minout Mrtvý luh, sbírku povídek Otomara Dvořáka. A pokud snad nemáte strach projít se temnými lesy, zrádnými blaty nebo třeba krajinou zasaženou jaderným výbuchem, pak vězte, že během čtení ho mít zaručeně budete!

Otomar Dvořák je mužem přímo povolaným k psaní tajemných příběhů. Je totiž jedním z předních českých záhadologů, takže o inspiraci nemá nouzi. A rozhodně se nezdráhá zasadit děj svých literárních děl právě do míst, se kterými je obeznámen, a rovnou otestovat některé z přízraků a hrůzu nahánějících koutů naší republiky na čtenářích.

Sebrané kusy

V povídkové sbírce s názvem Mrtvý luh nabízí Otomar Dvořák celkem šestici povídek. Jak sám přiznává v předmluvě, jedná se o starší kusy publikované v legendárním Rodokapsu nebo třeba časopisu Nemesis. Samozřejmě, oproti původní podobě jsou trochu uhlazené a vybroušené, ale jádro zůstalo stejné. Šest povídek. Šestice (h)různých námětů a šest střípků ze zrcadla děsu. Čtyři kratší, dvě delší.

Ještě než se podíváme na jednotlivé texty podrobněji, řekněme si pár obecných slov. Dvořák má rozhodně cit pro vedení příběhu, umí pracovat s tempem. Také těží ze svého bohatého jazyka, díky čemuž jsou popisné scény efektivní. Jeho silou a slabinou zároveň je fakt, že je doslova mistrem v práci se skrytým děsem – umí skvěle budovat atmosféru, napínat čtenáře a řádně jim zadrnkat na nervy. Jenže pokud nemá Dvořák prostor pracovat v této poloze, jeho příběhy slábnou a chřadnou.

Další věcí je, že díky skvělému vypravěčskému umu a inspiraci z reálného světa jsou Dvořákovy texty uvěřitelné, což jim dává „šťávu“. Občas se při čtení přistihnete, že si vaše hlava říká, že tohle by se (třeba) mohlo stát i vám. A vtáhnout čtenáře do příběhu rozhodně nedokáže každý!

Děsivá šestka

A nyní je čas podívat se na jednotlivé příběhy blíže.

Jako první si vezmeme na přetřes povídku Špagety.  A rovnou je třeba říct, že tohle se moc nepovedlo.  Chápu, že pro sbírku byla třeba tematická různorodost, ale výlet do světa počítačů v na dnešní dobu krajně naivním provedení nekoresponduje s duchem ostatních povídek (jedná se o sci-fi), i ta opěvovaná atmosféra chybí. Je to přesně ten text, kterému doba od původního vydání díky námětu ublížila. Sice asi nejoriginálnější, ale zároveň i nejslabší kus celé sbírky.

Křivoklátská bestie je z trochu jiného těsta. Zde už Dvořák těší ze svých silných stránek, ale konec čtenáře bohužel „nezklame“. Zápletku totiž představuje mnohokrát použité žánrové klišé. Sečtělejší čtenáři uhodnou pointu dlouho dopředu, takže nudu ve druhé půlce pravděpodobně nezachrání ani slušná atmosféra, ani dobré vypravěčské schopnosti.

Hagen je povídkou, která začíná jako duchařská historka. Jenže místo ducha zemřelého německého vojáka se objeví „jen“ člověk z masa a kostí a unese sličnou trampku. To, že povídka jede po jiné koleji než čtenář očekával, je příjemné. A navíc i noční krajina a jeskyně jsou vylíčeny atmosféricky, díky čemuž příběh funguje a plní účel; snad jen konec je až moc otevřený. A opět je třeba říct, že Dvořák je silný především v těch pasážích, kdy nutí čtenáře čekat a pracuje s napětím, očekáváním a událostmi, které čtenář zatím pouze tuší.

Další zastavení provedeme u novely Vzpoura mrtvých, která celou knihu uzavírá. Zde asi bude záležet na úhlu čtenářova pohledu. Pokud budete na celý text nahlížet jako na dobrodružné postapo, bude vše v pořádku a čtení si užijete. Pokud vás kontext předchozích příběhů přinutí přemýšlet o Vzpouře mrtvých jako o hororu, bude chybět atmosféra a příběh bude roztahaný a příliš upovídaný. Pravdou je, že s tématem záhadné země zasažené katastrofou (v tomto případě jaderným výbuchem) pracují i současní autoři – a v porovnání s nimi vyznívá tento pokus trochu naivně (inu, pár let od prvního vydání již uplynulo, to se nedá svítit). Ale má své starosvětské kouzlo, takže pokud nejste vyznavači trendových příběhů nacpaných akcí a snesete volnější tempo, bude pro vás závěrečný text pomyslnou třešinkou na dortu.

To nejlepší na začátek 

Dva nejlepší kusy jsou shodou okolností na samém počátku knihy. Povídka Prokletý lovec celou sbírku otevírá a je líbivým mixem hororu a fantasy. Pracuje s klasickým motivem „opuštěné chaty v lesích“ a dokáže těžit ze zajímavého hlavního hrdiny a napětí podpořeného barvitým vypravěčským stylem. A ačkoliv pointa je opět předvídatelná předem, noční lesy jsou prostě Dvořákovým literárním rejdištěm a budete hltat stránky až do samého konce – až tak vás vyprávění strhne.

A na samý závěr Mrtvý luh, novela, která dala jméno celé sbírce. Tenhle text je jasně tím nejlepším, co v knize najdete. Prolíná se zde dvojice dějových linií a temná blata jsou děsuplná. Autor naplno využívá svoji zálibu v záhadách a tasí na čtenáře kombinaci hned několika z nich. A když řeknu, že se opět vracíme do temných nočních lesů (tentokrát s mlhou jako bonusem), je jasné, že atmosféra by se dala krájet. A podařený je i příběh, který vyústí opravdu zajímavou a nečekanou pointou. Tohle je text, který Otomara Dvořáka katapultuje do srdcí čtenářů.

V celkovém souhrnu je Mrtvý luh podařenou knihou. Přesvědčíte se, že Otomar Dvořák je rozený vypravěč, jehož styl zaručeně oceníte. To, že jsou některé povídky slabší, se bohužel stává u většiny povídkových sbírek, ale při počtu šesti textů je to zkrátka více vidět. Trochu nešťastné je i řazení povídek – první dvě nalákají vysokou úrovní, zbylá čtveřice je pak za očekáváním – ovšem nikoliv do počtu!

Otomar Dvořák: Mrtvý luh

Vydal: Černý drak, 2016

Obálka: Roman Koňařík

Počet stran: 224

Cena: 191 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď