Stříbrné hřeby: Pět povídek a (máte) dost!

Vítejte ve světě Warhammeru. Vaším průvodcem po různých koutech tohoto světa bude Jack Yeovil, který vám v pěti povídkách naservíruje mnoho podivuhodných událostí a představí kopu pozoruhodných postav. To vše s nadhledem sobě vlastním a nevídanou zábavností! Račte vstoupit, milí čtenáři!

Warhammer - Stříbrné hřebyOdpusťte nevědomému

Vážený čtenáři, dovol mi nejprve skandální odhalení. Stříbrné hřeby jsou teprve mým druhým výletem do světa Warhammeru (tím prvním byla procházka s Felixem a Gotrekem po Cestě lebek). Ber tedy tuto recenzi jako hodnocení nezávislého čtenáře, nikoliv znalce, odborníka a fanouška. Nevím, jaký mají postavy a události obsažené v povídkách přesah do dalších děl z tohoto cyklu, neznám návaznosti. I přesto si ve svém omezeném kontextu dovolím hodnotit.

Stříbrné hřeby obsahují pět povídek v rozsahu od dvaceti do sta stran. I tematicky se navzájem dost odlišují – tu nás autor zavede do strašidelného hradu, tu do městských ulic a onde zase do odlehlých pustin. Ale pěkně popořadě.

Pětice z lesa i ulice

První povídka s názvem Rudá žízeň nás zavede mezi bojovníky za obrodu morální čistoty. Ústředními protagonisty jsou Železný muž Vukotič a upírka Genevieve, toho času otroci na útěku. A jak už to bývá, čirou náhodou narazí tato nesourodá dvojka na konspirátory, kteří mají plány v plánech, a hodlají fanatického předáka bojující za veřejné blaho hanebně využít. Nezbývá než si zlé hochy podat.

Druhý příběh, V Šedých horách zlato není, je jen krátkou hříčkou líčící osudy skupiny banditů, kteří zachrání (pro výkupné, jak jinak) mladou šlechtičnu a jejich jediným úkolem je udržet ji naživu během noci ve strašidelném hradě. I když – na jednu noc si možná tentokrát naložili víc, než zvládnout přežít…

Povídka třetí, Něvědomé armády, se opět vrací k Vukotičovi. Tentokrát doprovází svého svěřence urozené krve v honbě za nalezením vlastního bratra v nehostinných pustinách ovládaných Chaosem. Dílko je to veskrze akční a jediné, co trochu kazí výsledný dojem, je slaďoučký závěrečný happyend.

A nyní se dostáváme k nejlepší části knihy. Jestřáb nás zavede do ulic města Altdorfu, ve kterých policista Harald Kleindeist, přezdívaný familiárně Hnusák, pátrá po masovém vrahovi využívajícím k vraždění jestřába. Zpočátku atmosféra trochu připomíná film Mlčení jehňátek, protože část děje vidí čtenář z pohledu padoucha, který sice neodhaluje svoji identitu, ale Yeovil zato odkrývá jeho pohnutky a nechá čtenáře nakukovat tajemné postavě přes rameno při výběru obětí i sledování policejní práce.

Do pětice – Faktor Ibbyho Ryby. V hlavní roli Detlef Sierck, známý herec a divadelník, a společně s ním opět upírka Genevieve. Pro ni však nastávají těžké časy, neboť Altdofr je pod nadvládou Morrova kultu, který vyhlásil válku všem nemrtvým, a nejnovější Detlefovo představení s upírskou tématikou je v dané chvíli trochu… řekněme kontroverzní. Logicky by člověka napadlo, že ten, kdo prahne po krvi (jak trefný příměr!) hlavy odporu proti nemrtvým, je právě Genevieve – a proto nezbývá než podezření velmi svéráznými metodami vyvrátit. Mohlo by se zdát, že dostanete dvě povídky s detektivním nádechem po sobě, ale poslední kousek sbírky má v sobě dost humoristického nádechu a mnohým se při čtení vybaví například legendární Zeměplocha.

Funkční spojení

Pětici povídek jsem nastínil v hrubých rysech s jediným cílem: abych mohl rozvést několik detailů, které je činí tak zábavnými. Je neskutečné, jak zvrhlým cynicky-ironickým autorem dokáže Yeovil být. Jak již bylo napsáno výše, netuším, zda jsou dané události zachyceny i v jiných dílech, ale podání hnutí Morálního tažení a jeho přisluhujících fanatiků v první povídce je tak vážně míněné, až vyvolává úsměv. A co teprve Morrův kult z poslední povídky – ten je vážný tak, že dokonce vydává byrokratické vyhlášky, plánuje a vede mezi lidem promyšlené marketingové kampaně! Zato celá poslední povídka masku vážnosti shodila a jde o jeden velký úlet, při kterém vám budou cukat koutky.

Vrchol Yeovilova osobitého smyslu pro humor však číhá v Jestřábovi. Zhruba ve dvou třetinách opět zcela vážného pronásledování vraha detektivem přichází naprosto bizarní zlom, ve kterém (pozor, spoiler!) zničený detektiv vymlátí během jedné noci pod vlivem drogy ulici plnou hospod obývaných nejhoršími zločinci. Přiznávám, tato scéna mě totálně dostala do kolen.

Druhou věcí, která knihu ozvláštňuje, jsou postavy. Většina z nich se totiž objeví hned v několika povídkách – v jedné povídce si střihnou hlavní roli, aby se mihly v jiné v epizodní roličce, která však mnohdy leccos odhalí či vysvětlí. Tato provázanost jednotlivých povídek činí celou sbírku mnohem sevřenější a dává i na relativně malém prostoru, který povídka nabízí, postavám ještě více plastičnosti.

Nevím, zda jsou Stříbrné hřeby ideálním úvodem do světa Warhammeru. Jack Yeovil však prokázal, že má cit pro stavbu povídky a zvládá jak bojové scény, tak detektivku s potřebným mrazivým napětím; to vše navíc koření velmi osobitým ironickým černohumorem. Vrcholem sbírky jsou bezesporu poslední dvě povídky, na kterých se autor (ne)skutečně „vyřádil“, ale ani první trojici nelze upřít kvalitní řemeslné provedení a chytlavost. Netuším, zda budou mít stejný názor i fanoušci warhammerovského univerza, ale mě tato kniha rozhodně překvapila a okouzlila.

Jack Yeovil: Stříbrné hřeby (sbírka povídek ze světa Warhammeru)
Vydal: Polaris, 2016
Překlad: Josef Hořejší a Jiří Pilch
Obálka: Clint Langley
Počet stran: 288
Cena: 289 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

3 komentáře

  1. Jack Yoevil se mi v dřívěších knihách líbil. Sakra je to tak deset let, co jsem od něj něco četl. Výborná makraboznost a teatrálnost jeho děl, dává warhemeru tak trochu jiný rozměr.

  2. Jsem tady pod anotací remcal…já vím. Co nevím je, že nevím co bych této recenzi vytkl. Z čehož plyne, že musí být pravdivá. A když je pravdivá, tak musí být dobrá. A když je dobrá recenze, tak musí být dobrá i kniha. Takže jsem si ji našel, oprášil, přečetl a sehnal si i to co vyšlo dřív a co mi uniklo. Z čehož plyne, že KarelC má vždycky pravdu. A když ji nemá, platí bod A. Takhle nějak podobně jsem posledně dokázal i platnost Pythagorovy věty.
    🙂

  3. Na základě recenze a Karlova komentu jsem přečetl. A je to dobrodružné a současně lehké a vtipné. Odlehčení nenarušuje atmosféru skutečného warhammeru a propojení povídek dojem eště zlepšuje. Díky , protože normálně bych se do toho nepustil

Zanechat odpověď