Apokalypsa může mít různé podoby. To máte… Ne, nebudeme nosit dříví do lesa, každý milovník fantastiky jich zvládne vyjmenovat minimálně pět, a mnohdy se zlomyslným úsměvem na tváři. Ale že lidi zblbnou a stane se z nich tupé stádo – slovy klasika: „Letos sem to opravdu nečekal!“.
Romana Bureše lze bez přehánění zařadit mezi jména české fantastiky, která mají zvuk. Do srdcí čtenářů se proboural trilogií Propast času apekelným Inferiem, do jejich hlav pak ne tak fantastickou, ale o to působivější Říší. Do třetice tu máme kroniku „od počátku až k postapu“ s výmluvným názvem Planeta idiotů.
Všichni tady zblbneme!
Příběh začíná v lehkých tónech a v podstatě nic nenasvědčuje tomu, že by měl vážně blbě skončit. Zkrachovalý burzovní makléř se dere zpět na výsluní a všechno v jeho životě je rázem sluníčkové. Sebevědomí hlavního hrdiny roste podobně jako jeho konto a důvěra nadřízených, a tak není moc času koukat kolem sebe.
Mimochodem – hlavní hrdina v knize není pojmenován, nebo jeho jméno zazní tak sporadicky, že čtenáři (ani recenzentovi) neutkví. To jen aby bylo vysvětleno, proč o něm mluvíme pouze jako o „hlavním hrdinovi“.
Bureš do příběhu burziána na vzestupu přimíchává drobné náznaky a odkazy, že se NĚCO blíží. Jenže když nevíte, co máte hledat, přijdou vám tyto mnohdy úsměvné epizodky nedůležité a v kontextu mnoha jiných, podobných drobností z každodenního života snadno v ději zapadnou. Jenže postupně hlavní hrdina zjišťuje, že začíná být v menšině, a že všichni kolem začínají propadat zvláštní víře hraničící s fanatismem.
Nevšední události všedního dne
A právě v momentě, kdy zástupy fanatiků nabírají na síle, je čas na další frázi: „Sledujte mistra při práci.“. Bureš totiž začíná s tím, co mu doopravdy jde a co dělá jeho díla mrazivými a působivými. Pokud jste četli Říši, pak určitě víte, že řeč je o tom, kterak samozřejmě dokáže líčit brutalitu všedního dne, ty malé příhody, ze kterých mrazí a trne.
To tak člověk přijde do práce a je svědkem toho, kterak kolegové svorně vyhodí člověka z okna, načež se tahle událost stane tématem mnoha hovorů. Od přihlížejících policistů se dočkáte jen ujištění, že hlídali, aby nebožák na nikoho nedopadl… A to je jen počátek, věci dojdou mnohem dál. Do módy se vrací rozhánění demonstrací silou a střelnými zbraněmi i pracovní tábory s velmi drsným režimem – a Bureš ukazuje, že by se lidé měli bát stádní mentality.
Vůbec, Planeta idiotů je poměrně reprezentativním textem co se Burešovo názoru na lidi a lidstvo týče. Věru, jeho víra v budoucnost nic moc. Ale Planeta idiotů neměl být milý text…
I když: ona tahle kniha svým způsobem milá je. Autor totiž ukazuje i svůj osobitý smysl pro humor a čtenář se mnohdy královsky baví. Kupy popkulturních narážek, kopanců do nešvarů současné doby, utahování si z politické scény i pokleslé televizní zábavy; hlavní hrdina sem tam utrousí hlášku a nešetří černým humorem. Ale na konci ta brutální a mrazivá stránka zůstává, zatímco humor (až na pár výjimek) tiše odezní a upadne v zapomnění.
Může se to stát i vám
Sympatické na Planetě idiotů je to, že se odehrává v českých reáliích. Budete mít pocit známosti, do příběhu snadno vklouznete jako do pohodlných obnošených domácích trepek. Navíc právě ony reálie umožňují autorovi projevit jeho smysl pro humor, který je také na ně naroubován.
Postupně se podíváme v širším kontextu i do světa, na kterém si apokalypsa také vybírá svoji daň. Zde se projevuje, jak má Bureš vše promyšlené, vystavené; a místy na vás bude pomrkávat i autorova záliba v historii. Apokalypsa působí až mrazivě přirozeně, přesvědčivě a uvěřitelně, což je důležitý faktor, který „dělá“ příběh Planety idiotů.
Hlavní hrdina je dost asociální a vcelku zapadá do představy čtenáře o současném člověku. Má problém se vztahy a empatie se mu většinou vyhýbá velkým obloukem, což se také jako červená nit táhne celým příběhem. Nejspíš několikrát i napadne, že byste nechtěli, aby vás takovýhle jeliman zachraňoval (bez ohledu na to, jak apokalypsa bude vypadat), ale rytíře na bílém koni si nevybíráme, že? To jen jako dovětek k uvěřitelnosti.
… a takhle to končí
Jediné, s čím čtenář nejspíš nebude úplně spokojen, je samotný závěr knihy. Čtenáři zvyklí na velká finále budou marně vyhlížet Bruce Willise nebo jiného hrdinu, který zvrátí běh věcí. Žádné velké finále se nekoná a příběh se uzavře nějak do ztracena. Má to svoji logiku a jen to podtrhuje Burešův náhled na svět, který si nejspíš spásu ani nezaslouží.
A po závěru ještě epilog, který dá odpověď na klíčovou otázku celé knihy. Všechno se pěkně pospojuje, mozaika se poskládá, i když rozuzlení nejspíš nepřekvapí. A navíc může vyznít jako ekologická agitka.
Můžete mít pocit, že Planeta idiotů možná není Burešovou nejlepší knihou. Ale je to výpověď a má sílu; to, že se k tématu autor postavil osobitě, přináší své plusy a mínusy. Najdete zde to, co jste milovali v Říši – mrazivou samozřejmou brutalitu trochu zmírněnou humorem. Jen tahle pojetí mrazivé apokalypsy s idiotským úsměvem holt není tak čtenářsky vděčné.
Roman Bureš: Planeta idiotů
Vydala: Epocha, 2021
Obálka: Jiří Arbe Miňovský
Počet stran: 328
Cena: 279 Kč
Bureš, vždy zajímavý také tentokrát. A zas neobvyklý konec, naděje na dobrý umírala pomalu, pomaleji a pak se to začalo trochu zlepšovat a… No jo, nejsme na to zvyklí, že. Občas je to čtení dosti deprimující. Ona totiž ta smavá nemoc už tady působí v plné parádě, jak si račme všimnout. A není to Covid.