Planetární rachot: Krev, monstra a pořádná dávka humoru

Vesmírní borci nejsou žádní uhlazení hrdinové v hypermoderních uniformách – podle vlastních slov jde spíš o „veselé blátošlapy, vymaštěné blbce a vyklízeče bordelu“ s humorem ostřejším než čepel bajonetu. Jenže právě v tom spočívá jejich kouzlo. Že chcete vědět víc? Tak se dobře posaďte, Planetární rachot právě startuje.

Jména Michaely Merglové a Martina Paytoka nejsou na domácí scéně zrovna novinkou a jejich kreativní spojení tak působí jako příslib kvalitní zábavy. Ona se pohybuje převážně ve vodách fantastiky, on je fanouškem hororu a společně napsali akční sci-fi nářez. Jo, a taky jsou manželé. Jak to mohlo dopadnout? Třeskutě! První díl série Vesmírní borci slouží jako seznámení se stejnojmennými drsňáky připravenými na jakoukoliv misi. Kromě pár bouchaček jsou vyzbrojeni neodolatelným šarmem a zásobou cynických hlášek, která se vám spolehlivě dostane pod kůži. Plus vám garantuji, že kečup už neuvidíte stejně.

Vzhůru na palubu

Děj začíná přímo kolosálním průserem jménem Borovka. Šlo o tajnou operaci za nepřátelskou linií, která ale pro poručici Jocelyn Lancaumeovou a desátníka Jerzyho „Gygaxe“ Satanskiho skončila nevalně. Následně skočíme o rok do budoucnosti na palubu IFSS Mythos, která na Zem přiletěla kvůli pravidelné údržbě a zásobě nových rekrutů. Mají před sebou zdánlivě primitivní úkol – přepravu vězňů. Jenže to by Mythos nesměl zachytit nouzový signál z planety Migo a k tomu na něj i zareagovat. Na povrchu najdou výzkumnou základnu Světluška, a přestože to ještě neví, dostali se do dalšího kolosálního průseru. Ještě, že k převáženým vězňům patří i Lancaumeová s Gygaxem, kteří už tohle smrtící tango znají. A moc dobře ví, jak se tancuje.

Ačkoliv vás autoři už od prvních stran hodí do víru událostí, nějakou dobu trvá, než děj nabere pořádné tempo. Mezitím máte dost času na seznámení se s postavami a jejich osobnostmi, naladění se na místní frekvenci humoru a taky zahrát si Žabáčku, žbluňk! Nevadí, že na vylodění nejste psychicky, fyzicky ani jinak připravení, prostě se držte za veterány a poslouchejte jejich rady. A nezapomeňte se královsky bavit. Od prvního kontaktu se stanicí Světluška začne děj nenápadně nabírat grády, aby vám nemilosrdně vybouchl růžovým slizem přímo do obličeje a donutil bez dechu otáčet stranu za stranou až do konce.

Už dávno víme, že hlubiny vesmíru skrývají nejrůznější potvory – a na tuhle party se rozhodně nezapomněly dostavit. Jméno Mythos samo o sobě obočí nezvedne, ale přidejte Migo a jeho obyvatele a srdce nejednoho fanouška hororu může zaplesat. Tím ovšem pomrkávání směrem ke klasikům nekončí – značná část děje se totiž odehrává v jasně vymezených prostorách lodi či základny, kde můžete buď bojovat nebo umřít. A naši borci si samozřejmě volí první možnost.

Nesahat!

Akční charakter děje skvěle doplňují jednotlivé postavy. Autoři sice děj zalidní poměrně zhusta, všechny důležité postavy ovšem mají od začátku jasně danou roli. Poměrně brzy si tak odškrtnete potenciální hrdiny (s vlastním výkladem pravidel) a záporáka, seznámení však proběhne i s řadovými vojáky. Přestože valná většina konverzací v knize probíhá v uvolněném duchu, čtenář z nich snadno vyčte emoce schované mezi řádky a poskládá si pavučinu vztahů – přátelských i těch méně vřelých.

Hlavník jazykem knihy je humor, zlehka okořeněný ironií a navrch posypaný špetkou sarkasmu. Díky tomu čtenář dostane nejen zábavné slovní přestřelky, ale především originální přirovnání a několik výborně vypointovaných scén – dávejte pozor, kam šlapete! A vlastně i na co saháte, může to zanechat následky. Odlehčenou notu totiž střídá akce, v níž lítají kulky, nadávky a stříká krev, zvratky i látky, jejichž původ není radno zkoumat. Každý závan naděje je navíc po zásluze potrestán, protože nikdy není tak zle, aby ten průser nemohl být ještě hlubší – Jocelyn s Gygaxem by vám mohli vyprávět.

Radost pohledět

Kniha bezesporu zaujme už na první pohled výraznou oranžovou obálkou s kostlivým sympaťákem ve skafandru od ilustrátorky Anny Voříškové. Podobně zábavné jsou i grafické předěly mezi jednotlivými kapitolami, určené pro okénka z historie, reklamu či návod na háčkovaného zajíčka. Bez hlavy, ale kdo by to kontroloval, že? Jedná se o mimořádně zábavné detaily, které na jednu stranu doplní děj, na tu druhou by regulérně mohly konkurovat teleshoppingu. A na rozdíl od knih, které disponují na začátku seznamem postav, autoři vám na konci předloží seznam přeživších.

Ačkoliv se to díky pomalejšímu rozjezdu nezdá, Planetární rachot je vážně zábavný. Přináší sice variaci na dávno známá témata, dělá to ale s vtipem a grácií sobě vlastním, takže to autorům sežerete i s navijákem. Vzhledem k množství krve, vystřílených nábojů i mrtvol se nejedná o čtení pro slabé žaludky, ale pokud máte rádi akční sci-fi, u kterého můžete vypnout, Planetární rachot je skvělá volba. Ale pozor! Hrozí, že po dočtení se vám bude zdát vydání druhého dílu slíbeného na jaro 2026 příliš daleko. Takže nezbývá než autorům popřát, aby jejich partnerství vzkvétalo i na spisovatelské rovině a Samovarná brigáda přinesla ještě větší a zábavnější nářez. Laťka očekávání je nastavena vysoko!