Prokletá věž: Ne vždy dostanete to, co vám slíbili

Michaela Merglová okouzlila čtenáře svoji prvotinou Píseň oceli. Prokletá věž je dalším vyznáním autorčinu oblíbenému žánru – klasické fantasy žánru meč a magie, ale tentokrát se jedná o čtení mnohem temnější a pochmurnější než je jeho předchůdce. Tak vzhůru do tajemné věže, poklad čeká na nové majitele!

Čtenářské očekávání je zatracená past! Líbila se vám rozjásaná, poetická a místy až pohádkově laděná Píseň oceli? Pak vězte, že Prokletá věž je z úplně jiného těsta. Michaela Merglová ukazuje tvář, kterou lehce poodhalila v antologii Ve stínu magie. Tahle fantasy je mnohem temnější, drsnější a neúprosnější, přesto však obsahuje ty nejryzejší prvky definující žánr. A Merglová ukazuje, že vyprávění má v krvi a dokáže svým vypravěčským stylem doslova posadit čtenáře na zadek s otevřenou pusou.

Kniha mnoha tváří

Pokud je něco na Prokleté věži zajímavé, pak je to rozhodně variabilita celé knihy v průběhu čtení. Děj je totiž členěn do několika pomyslných bloků, které postupně posunují čtenářská očekávání aby byla následně zmuchlána, zahozena a čtenář se upnul k úplně jinému očekávání.

Začátek je tak nějak klasický a jde přesně podle osnovy, kterou lze očekávat po přečtení anotace. Banda zlodějů doslova živoří a jejich teritorium i bývalé přátele přebírá do svých služeb nebo posílá na věčnost nový vládce podsvětí. Bandě vedené bývalým šlechticem Kubrúnem začíná hořet za zadkem a potřebuje peníze, aby se zdekovala z města a mohla hledat lepší život. A tak se rozhodnou udělat poslední velkou „ránu“ a vypravit se do starobylé věže opředené kouzly a pověstmi, Věže srdcí.

V tu chvíli si to ještě neuvědomíte naplno (zejména proto, že tomu nebudete věnovat tolik pozornosti), ale autorka začíná formovat vztahy mezi postavami, což bude v pozdějších fázích knihy nesmírně důležité. Hlava bandy Kubrún vytáhne z vězení elitního zloděje, Lišáka. Ten je bývalým partnerem Lovky, další členky bandy, a z jeho strany jiskra ještě zdaleka nevyhasla. Jenže Lovka to cítí jinak, teď je jejím „chlapem“ Myšín, mladší, silnější a pohlednější muž.  Jen ten šarm a trocha toho intelektu mu holt občas chybí.

Jak jste pochopili, rozehrává první fáze knihy situaci, představuje hlavní hrdiny a vymezuje hranice vztahů. A zároveň dává nahlédnout do minulosti postav, byť zatím jen povrchně. Vše směřuje k tomu, aby družina vyrazila do věže. Jenže když se tak stane, budete mít nejspíš pocit, že to vzali docela narychlo a autorka vykreslila vztahy dost povrchově. A protože nakonec vlastně ani nedojde na žádné pořádné přípravy, o kterých je několikrát řeč, nezbude než doufat, že to autorka „nějak“ dožene v další části.

A ještě jednu důležitou věc jsme zapomněli zmínit: nepřátele. Je představen nový šéf podsvětí a především záporáci, kteří jdou našim hrdinům po krku. Jeden je chytrý, druhý je jeho silný a hloupý poskok (jak klišovité!) a třetí má nadání odolávat ranám tím, že se na chvilku změní v pouhý vzduch. Tihle zloduši totiž sehrají v Prokleté věži také svůj part.

Co se skrývá ve věži?

Druhá pomyslná část příběhu zahrnuje cestu do věže na magické bárce s nepřáteli v zádech a snahu proniknout do tajuplné stavby a čelit jejím nástrahám. Příběh dočista mění svůj charakter, a pokud jste někdy hráli Dračí doupě nebo DnDčko, budete mít pocit, že tohle by byl bezvadný dungeon i pro vaši družinu. Vztahy na chvíli ustoupí do pozadí a prim hraje dobrodružství, pasti, zámky… Ale Merglová naznačuje věci příští (i když opět netušíte co hledat). Nakonec dojde na konfrontaci s nepřáteli a odhalení nejen skutečného významu výpravy do věže. Na scéně se zjeví i mocný čaroděj – stvořitel věže…

Tahle část je zajímavá svým pojetím – vše je zapomenuto a jede se odznova a ve zcela odlišném duchu. Vyprávění o průchodu věží je svěží, poutavé a je zřejmé, že Merglová má fantasy v krvi. Doslova jí budete zobat z ruky a možná si budete říkat proč takhle nevypadá celá kniha. Jenže i tahle fáze končí dost brzo a nečekaně.

Takže asi takhle

Nyní je čas na krátké intermezzo. Zabývat se budeme prací s příběhem. Autorka totiž využívá několik zajímavých postupů. Určitě si všimnete, že se některé pasáže v příběhu opakují. S postupujícím časem vždy k dané pasáži něco málo přidá, ať již pár dalších vět nebo pohled na celou situaci z pohledu jiné postavy – to podstatné je, že celá situace se tím dostane do zcela nového světla nebo kontextu. Rozvíjet příběh a vztahy mezi postavami (zejména Lovkou a Lišákem) tímto způsobem vyžaduje řemeslnou zručnost – a já se nebojím opakovat že ta Michaele Merglové rozhodně nechybí.

Druhá věc je, že první dvě „fáze“ knihy jsou v podstatě jen předehrou, která má čtenáře připravit na skutečný účel a cíl Prokleté věže. Dlouho budete mít pocit, že to „není ono“, očekávání i díky předchozí Písni oceli budou nejspíš mnohem výše. Ale dočkejte času. Trochu na škodu je, že příběh je ve své podstatě generický; originality příliš nepobral a nestydí se pracovat s omletými postupy i archetypálními postavami. A právě proto vás nejspíš překvapí, co nakonec autorka dokázala v rámci příběhu „uvařit“.

Pokud lze něco knize vytknout, pak je to slabší atmosféra v první části a také fakt, že městská spodina mluví jako by se za občasné sprosté slovo, které jí ujede, styděla. Místy budete mít pocit, že Merglová je na temnou fantasy „moc hodná holka“; ona i ta lovestory v podtextu není zrovna dobře ukrývaná a sladké podtóny moc k drsně laděnému příběhu nesedí. Na druhou stranu je fakt, že Prokletá věž je plná krvavých a brutálních scén, jen to autorka neumí (nebo spíš účelově nechce) tak dobře prodat jako jiní brakaři z Epochy.

Poslední věcí, o které se zmíníme, jsou různé dějové zlomy a zvraty. Některé jsou očekávané, jiné naopak vůbec. Pokud příběh k něčemu směruje, proč to lámat pře skoleno a za každou cenu se snažit šokovat? Kdepak, Merglová si umí vybrat vhodnou chvíli a „trhnout“ příběhem v místě, kde to nebudete vůbec čekat. A rozhodně nepočítejte s tím, že by se s někým zacházelo v rukavičkách.

Jdeme do finále

A pak přijde pomyslná třetí část. PRÁSK!! Je to jako rána mezi oči. Velmi rychle pochopíte tuhle autorčinu hru a budete žasnout, že jste si toho nevšimli dřív. Začnou se vynořovat kostlivci z minulosti, každá další scéna je pro postavy boj o holý život na hranici maximálního psychického vypětí. Budete si představovat jak se Michela Merglová ďábelsky usmívá a v některých scénách budete intenzivně přemýšlet, jak by téhle dámě asi slušela svěrací kazajka.

Najednou děj nabere zběsilé tempo a všechny předchozí škatulky a rozpaky jsou zapomenuty. Prokletá věž je totiž dokonalá psychárna. Minulost každé z postav se vynořuje zpět na povrch aby zaútočila na podvědomý strach, věci vyřčené doposud jen napůl jsou dopovězeny a krev teče proudem. Hodná teta Míša (autorka promine) je nadobro pryč a čtenář bude hltat jednu stránku za druhou až do úplného závěru. Zlom přijde nečekaně a o to funkčnější je.

Konečně pochopíte, proč všechny ty vztahy byly jen ledabyle nakousnuté, proč autorka nešla do určitého bodu příběhu příliš v této oblasti do hloubky. Přišli byste o spoustu překvapení a dramatických scén, o velkou část z požitku, který tento chytře vystavěný příběh nabízí.

Michaela Merglová holt umí. Zpočátku se možná Prokletá věž může tvářit jako promarněná šance, kterou nezachrání ani několik zajímavých nápadů; ale v momentě kdy pochopíte, kam to všechno mělo směřovat, vás příběh chytne a nepustí. Za tuhle koncepci si autorka zaslouží velkou pochvalu.

Je to dramatické, temné a krvavé. Je v tom láska, emoce, nepřátelství i čiré šílenství. A taky magie a hrdinství a vraždy a krev. Po dočtení nezbývá než říct: „Sakra, to bylo vážně dobrý. Nečekaně dobrý.“

Michaela Merglová: Prokletá věž

Vydala: Epocha, 2020

Obálka: Žaneta Kortusová

Počet stran: 464

 Cena: 299 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď