Roky rýže a soli

Nakladatelství Laser-books již dlouho před vydáním románu Roky rýže a soli u nás pohříchu nepříliš známého Kima Stanleyho Robinsona, který mimochodem vydalo jako svou pětistou publikaci, avizovalo, že se bude jednat o něco skutečně velkého. Ano, příslib se v tomto případě skutečně podařilo naplnit.

Roky rýže a soliA byť se s více než sedmi sty stran jedná o skutečného cvalíka, ona proklamovaná velikost ve fyzických proporcích knihy rozhodně netkví. Ale hezky popořádku…

Roky rýže a soli v jádru představují typického reprezentanta subžánru alternativní historie. Roli rozcestí, které posílá Robinsonem vyfabulovaný běh dějin na jinou stezku než tu, po které kráčí ty skutečné, zde přijímá pozměněný dopad morové epidemie, která během 14. století razantně udeřila v Evropě; skutečná byla smrtící, ale oproti té fiktivní, která zdecimovala prakticky celou populaci starého kontinentu, přeci jen o něco velkorysejší. Kolem tohoto pomyslného stavebního kamene autor buduje impozantní a robustní konstrukci alternativních dějin, které prakticky nezakusily přítomnost bílého muže, po němž zanechané prázdné místo na geopolitické mapě světa vyplnila Čína, islámské státy či později liga původních obyvatel v naší realitě severoamerického kontinentu.

Vzhledem k tomu, že z časového hlediska utkává Robinson nebývale rozsáhlou tapisérii ohraničenou roky 1405 a 2088 našeho letopočtu (v knize samotné se z důvodu zániku křesťanství v drtivé většině případů využívá jiného datování), román sestává z deseti částí odehrávajících se v různých érách, představovaných relativně samostatnými novelami. Okamžitě se tak nabízí otázka, jak se při takto zvoleném přístupu podařilo autorovi vše spojit v celistvou kompozici. A obratem je třeba říct, že výborně. Oním pojivovým vláknem, nití, která se táhne všemi částmi a propojuje je v jeden celek, se stává z buddhismu (který hraje v knize velkou roli) vypůjčený koncept reinkarnace. A nejedná se o nějakou prvoplánovou a vratkou berličku, ale s vyzněním alternativního světa zcela a jaksi přirozeně souznící prvek. Uvedené ústí ve skutečnost, že spíše než jednotlivé osoby lze za ústřední aktéry románu označit vědomí či duše, které se pravidelně setkávají v bardu, jakémsi stavu mezi smrtí a novým zrozením, ve které čekají na svůj soud a právě další převtělení.

Tyto entity jsou pak v ději přítomny prostřednictvím jednotlivých postav a zároveň v každé konkrétní novele na základě jejich sdílených archetypálních vlastností a shodných prvních písmen jmen snadno identifikovatelné. Nalezneme zde tak vzpurné, revolucionářské K, badatelsky a vědecky založené I či dobromyslné, optimistické a často až naivní B. U postav se ještě na chvíli zastavme; v mnoha případech se jedná o relativně obyčejné jedince, díky čemuž Robinson na (alternativní) dějiny nahlíží v souladu se slovy jedné z nich (s. 667) „…důležité jsou přelomové okamžiky v každodenním životě, kdy už nestačí zvyk a je třeba učinit určitá rozhodnutí. Tehdy se na okamžik stává velikánem každý člověk, a rozhodnutí učiněná v takových okamžicích, které přicházejí opravdu často, se poté spojují a vytvářejí historii,“ což napomáhá tomu, že text v metaforické rovině nesklouzává k sledování emocí zbaveného posouvání figurek po šachovnici, nad níž dlí pár vyvolených a všemocných panovníků.

Každá z novel pak i skrze výše uvedené představuje prakticky dokonalou syntézu; syntézu rozmáchlé epičnosti a střídmé civilnosti, filozofické hloubavosti a prosté příběhotvornosti. Toho se daří docílit bravurním propojením hned několika rovin. V té hloubavé, řekněme didakticky-filozofické, Robinson vrství celou řadu podnětných myšlenek a teoretických konceptů pokrývajících teologické i vědní disciplíny, které odpovídají době, v nichž se jejich fiktivní nositelé nacházejí. V tomto ohledu je nesmírně zábavné sledovat určitou kontinuitu, v rámci níž postavy přímo (tu více, tu méně) vycházejí z myšlenek svých předchůdců a až roztomile naivní teorie přetavují do něčeho, co i v naší současnosti stojí za hlubší zamyšlení. Zde je třeba zmínit, že autor, který neztrácí čas nějakým přehnaným vysvětlování základních souvislostí, předpokládá koncentrovaného čtenáře s alespoň elementární znalostí problematiky (či alespoň ochotného si dohledávat informace), kterého pak ale odvděčí mírou více než vrchovatou. Menší problém by někteří mohli spatřovat ve skutečnosti, že se na povrch poměrně často dere autorovo levicovější vidění světa; o nic vyloženě rušivého, co by snad překračovalo míru únosnosti, se však nejedná.

Pak je tu rovina druhá, spočívající ve starém dobrém a až na kost ohlodaném vyprávění zacíleném na osudy jednotlivých postav. Na pozadí „obyčejných“, lidských, jímavých a v mnoha případech i de facto civilních příběhů jednotlivých protagonistů tak, podobně jako pavouk omotává vlákny pavučin své oběti, Robinson bravurně vykresluje plastický obraz konkrétních alternativně-historických etap a zároveň s využitím úzkého kroužku aktérů a na relativně malém prostoru každé z deseti novel přesně zachycuje postupný posun ve společenských, náboženských či vědeckých paradigmatech.

Velkou pochvalu zasluhuje taktéž stylistická stránka věci. Roky rýže a soli se na první pohled nepyšní důmyslností takového Atlasu mraků, v němž David Mitchell sehrál vynalézavou a po všech stránkách vybroušenou beletristickou hru plnou až chameleonského žonglování s vypravěčskými formami.  Zdání však klame. Robinson se napříč celým románem urputně drží poměrně standardní er-formy, kterou ale eklekticky přizpůsobuje období, v němž se ta která část odehrává. Činí tak vstřebáváním a reflektováním reálných literárních děl typických pro určitou historickou epochu. Hned první novela nesoucí název Probuzený do prázdnoty je tak zjevnou aluzí na klasický román čínské literatury Putování na západ z pera Wu Čcheng-ena, z něhož si vypůjčuje i typický rys spočívající v jakési angažované roli vypravěče, který s koncem kapitoly opouští nezúčastněnost a přímo promlouvá ke čtenářům. Jednu z kapitol tak Robinson uzavírá se slovy (s. 33): „Nic o něm nevíme ani my; ale abyste zjistili více, můžete si přečíst další kapitolu.“ Obdobným způsobem jsou zakončovány kapitoly v již zmíněném klasickém románu, jehož zkrácená verze u nás vyšla v překladu Zdenky Heřmanové-Novotné pod názvem Opičí král, a ve kterém se tak můžeme pro srovnání setkat třeba s větou [1, s. 17.]: „Chcete-li vědět, jestli opičák rozluštil tajemství správně, přečtěte si další kapitolu.

Podobné odkazy rozhazuje autor po textu prakticky bez ustání. V osmé novele nazvané Vdova Kchang tak nechává kupříkladu zaznívat ozvěny Snu v červeném domě, tedy dalšího velkého díla čínské literatury, které s Robinsonovým textem pojí hned několik styčných ploch. Kromě tematické spřízněnosti (např. boj o tradicionalistickými konvencemi odepírané životní štěstí) se opět jedná i o aplikaci shodných formálních postupů, které se projevují mj. prokládáním prozaistických pasáží krátkými básněmi.

Uvedené formální hrátky pak představují jen další dobře padnoucí střípky do monumentální mozaiky, kterou Roky rýže a soli bezesporu jsou. I přes skutečnost, že jsme se v průběhu roku dočkali oceňované prvotiny Ann Leckieové Ve službách spravedlnosti či nového Bacigalupiho, si troufám tvrdit, že letos u nás nic zásadnějšího a komplexnějšího, co by byť jen nezávazně flirtovalo s fantastikou, nevyšlo. Nové přikázání pro žánrové čtenáře, jehož dodržení slibuje dlouhé hodiny trvající pobyt ve skutečném literárním nebi, tak zní jasně: „Přečteš Roky rýže a soli!“

[1] WU, Cheng’en. Opičí král: vyprávění o putování na západ. 2., rozš. a upr. vyd. Ilustrovala Zdeňka KREJČOVÁ, přeložila Zdenka HEŘMANOVÁ. Praha: Albatros, 1997. ISBN 80-00-00567-0.

Kim Stanley Robinson: Roky rýže a soli
Překlad: Milan Žáček
Formát: váz.
Počet stran: 704
Cena: 549 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď

Roky rýže a soli

Ve čtrnáctém století postihne lidstvo jedna z největších pohrom historie – začíná řádit černá smrt. Z dějepisu víme, že zahubila třetinu evropského obyvatelstva. Ale co kdyby morová rána vyhladila takřka celou evropskou populaci?……

Ve čtrnáctém století postihne lidstvo jedna z největších pohrom historie – začíná řádit černá smrt. Z dějepisu víme, že zahubila třetinu evropského obyvatelstva. Ale co kdyby morová rána vyhladila takřka celou evropskou populaci? Jak by se změnil náš svět? V Rocích rýže a soli se nám otevírá pohled na události, které se mohly stát, kdyby… na dějiny táhnoucí se přes několik staletí, na dějiny, v nichž se rodí a zanikají lidské rody a celé národy, na dějiny, v nichž má své místo strašlivý hladomor i báječné vynálezy. Jsou to roky rýže a soli.

Ocitáme se ve světě, kde do Nového světa připluje přes Tichý oceán první loď z Číny a kolonizace se šíří ze západu na východ. Ve světě, kde průmyslovou revoluci nastartují ti největší vědečtí myslitelé původem z Indie. Kde buddhismus a islám jsou nejvlivnějšími náboženstvími s největším počtem věřících, a křesťanství je pouze nevýznamnou historickou epizodou. K. S. Robinson nám očima vojáků a králů, průzkumníků a filozofů, otroků a učenců předkládá nesmírně bohatou mozaiku alternativního vývoje lidského pokolení. Přepisuje historii a zároveň rozebírá nejhlubší otázky způsobem, jakým je toho schopen pouze autor jeho erudice a kalibru. Od stepí střední Asie po břehy západní polokoule, od doby Akbarovy říše po současnost a dál se před námi odvíjí ohromující příběh vzniku zcela nového světa.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

18 komentářů

  1. A ta váha, to bude břicho otlačené, já čtu nejraději v posteli …

  2. Je to tak. S velkýma knihama se špatně manipuluje. Ale tohle bych si někdy přečetl rád

  3. Jo, přátelé, je to fakt dřina. Dvojitá. Začal jsem a nemohl jsem přestat. Já jako milovník alternativní historie, no, znáte to. Autor má neuvěřitelný přehled o historii a náboženství a umí s tím zacházet.
    Ale není to asi pro každého. Akce poměrně málo, hodně filosofie a moc důvodů k zamyšlení. Zvláště když to až moc připomíná to, co důvěrně známe. Prostě pro fajnšmekry. A ta váha, ruce bolí, břicho tlačí ale člověk musí …!!!
    Pro mě kniha roku. Už se těším až si dám za nějaký pátek druhé čtení. Určitě tam objevím zas plno nového, co jsem přehlédl. A to je přece u knihy největší radost, ne? Jo a to setkání s mým oblíbeným admirálem Zheng Che …

  4. U nás ve vsi se říká: Kdyby tekla samohončička potokem, nemušela by se vypalovať! Tak je to s každou teltou alternativní historií. K čemu to? Takých kdyby si může každý navymýšlet kolik dokáže! Kdyby car zakázal vodku… Kdyby Svatý Kuzmič nepronesl kázání u řeky Něganky… Kdyby syslové neokousali Tatařínům luky před bitvou u města Paklun… A tak furt pryč!

  5. Podchaljuzin … no asi máš pravdu, ale řekls jí jaksi na nesprávném serveru, že … :-))

  6. Pročpak? Fantasy a sci fi mají být o věcech, které nejsou, které neznáme. Tleta historie, tu známe, víme, jak proběhlo osidlování amerikánských zemí. Nač mudrovať o tom, že to jinak býti mohlo? Navrch se mi zdá, že tam pod povrchem nějaká propaganda mohamedánství probíhá!

  7. Mě spíš mrzí, že k alternativkám člověk musí znát pravou historii. No a tu já zas tak moc načtenou nemám.

  8. Od naprosto příšerné Světoválky (Harry Norman Turtledove) chovám k alternativní historii jistý odpor. A abych to překonal, tak jsem se kdysi nechal ukecat a zakoupil dílo našeho Drnka. A to jsem si myslel, že toho Turtledovea jen tak něco nepřekoná! A bác ho! Takže tuto knihu jsem minul a zakoupil raději z Taschenu Arakiho – TOKYO LUCKY HOLE. (Tam moc textu sice není, ale zase se mi zdává o Japonkách, jenž mi sedí na obličeji. 🙂 )

  9. KarelC … Haaa, mám tě! Ty starej nepřítel sexu v literatuře sníš o pozadích Japonek zabořených v tvém chlípném atd … 🙂 Jo jo, pravda a láska atd… Tak tě vítám do klubu. Fakt jsou tyhle sny nejlepší. Ke mě se vrátily po mnoha desítkách let 🙂
    Podchaljuzin … no, vysvětlení pěkné, ale stejně ho nechápu. To víš, my nekritičtí a fanatičtí fandové Strážců času atd. vidíme jen to svoje :-)) zvláště ty 15ti leté cnostné mohamedánské doktory a inženýry, co se k nám právě dávají na pochod, i když Robinson to vidí složitěji. No, jak jsem dříve řekl, alternativní historie v podání Robinsona není úplně pro každého i jsem před její konzumací varoval. J
    sem rád, že mě konečně někdo poslechl! I když to vítězství není úplné, pokud jsi neprošel potřebnou dřinou 700 stran.
    Konec konců, k tomu aby čas jako čtvrtý rozměr byl jen jednosměrný, není žádný důvod. Naopak. A hry s časem se vyskytují až příliš často v tématice, které je zasvěcen tenhle server.

  10. to Racek: Jestli chcěš časem cestovať, není nic jednoduššího! Vypij dvě, tři lahvičky vodky a bác! Rázem je tu druhý den!

  11. No, vodku zakázal jistý Gorbačev a vskutku do tří let …
    Ó, velký Podchajluzine, já vodku přestal pít na protest proti vstupu (dnes invazi) Rusů do naší vlasti, čímž jsem svým způsobem přispěl k pádu komunismu. No, troch k tomu přispěla jistá zkušenost s lahvičkou vodky kombinované s Raketou a pivem … ale hlavní byl ten protest, samozřejmě.
    Bohužel, chátrání mé tělesné schránky též způsobilo to, že nějak zapomínám užívat lihové nápoje a i jiné radosti života již zanedbávám. O to víc pak čtu tyhle záležitosti, což je poněkud méně nákladné než radosti alkoholismu. Prostě jsem se stal jiným, lepším, jak říká Tornádo Lou. I když si někdy říkám, není li lépe tím lepším nebýt…

  12. to Racek: Tak voni k nám tehdá vtrhli i Švédové s Finama? Dívej se na ně, na pancharty! 🙂 Moje žena, ač z Pitěru, chlastá Absolut ředěnou Martini. Nebo naopak. A také Amarulu ředěnou tímtéž. A díky mojí ženě jsem ochutnal i Grand Marnier, který, jak známo, se přidává do palačinek, avšak přidán do kouzelného lektvaru způsobí katastrofu, že se i Marat ve vaně nestačí divit. 🙂 Mimochodem skutečně excelentní likér. Jednou jsem spatřil i jeho cenu a pochopil jsem, proč moje manželka nechce, abych ji doprovázel při nákupech. 🙂

    P.S.: Dobře děláš! Já se rovněž držím známého tričkového hesla: “Ne, raději knihu!”

Zanechat odpověď