Rozhovor s Daliborem Váchou o fantastice, historii a jeho nové knížce Kočky od 311. peruti

O tvém vztahu k historii asi opravdu nemá cenu debatovat, tu jsi měl nejspíš rád už jako robě školou povinné. Ale jak to bylo s tou fantastikou? Vyrůstal jsi na Verneovkách a románech J. M. Trosky? Nebo jsi k ní opravdu dospěl až roku 2016?

Úplně první byly asi dobrodružné romány. Mayovky a tak. K nim bych se chtěl třeba někdy taky vrátit a napsat si western… potom rozhodně foglarovky, na kterých jsem ujížděl, a které si občas přečtu i teď (to i mayovky). No, a potom přiletěla fantastika – Dvacet tisíc mil pod mořem! Asi jádro mojí lásky k fantastice. Jasně, J.M. Troska byl další v řadě a potom ohromení Dnem trifidů, a to už byly vlastně devadesátky a revoluce v kinech! Hvězdné války, Barbar Conan, Terminátor, Highlander, prostě něco neskutečnýho (nemluvě o pirátských videích těsně před tím, strašlivý Kyborg s van Dammem). I v psaní byla fantastika před historickou prózou. Mým prvním literárním pokusem, který si pamatuji, ale nedochoval se, byl příběh z budoucí války se stroji z Terminátora, a pak taky kopírování Rena Dharka… no, a mezitím přišla největší pecka. Duna. Lynchova adaptace na videokazetě (když videopůjčovnu ve Vimperku rozprodávali, kazetu jsem si koupil, ohranou jako blázen, ale mám ji doma a asi není už na čem přehrát) a knížka z vimperské knihovny. Doslova jsem sežral jakoukoliv sci-fi, fantasy, horor, na který jsem narazil. Zaklínač! P. K. Dick! Kulhánek! King! Crichton! R. E. Howard! Už z toho dělám telefonní seznam, co? Historické nebo válečné jsem měl v té době spíše rád filmy než romány, miloval jsem a miluju třeba Tucet špinavců.

Ty si Dalibore historik a specializuješ se na dějiny 20. století.  Ve svých knihách se věnuješ především problematice československých legií v Rusku a meziválečným dějinám Československa.  Je tohle ten důvod, proč všechny tvé fantastikou kořeněné příběhy tak či onak spadají do subžánru alternativní historie?

Velká část historického vzdělávání (správně) studentovi předkládá jeden imperativ – neptej se, co by kdyby. No, a já (rozhodně ne sám mezi historiky) jsem v tomhle trochu pankáč, takže, když mi někdo něco – cokoliv – nedoporučuje nebo dokonce zakazuje, mám utkvělé nutkání zákaz ignorovat. A hlavně, ty příběhy, které já řeším jako historik, jsou fascinující a dost často mi naskakují otázky, které nemůžu jako historik řešit, tak je řeším jako autor fantastiky. Jsou to otázky jako – co kdyby se čs. legie v Rusku zaobíraly magií? Co kdyby bylo možno člověka komunistickou nebo jinou ideologií nakazit tím, že by pozřel „roztok“ vzniknuvší z těla třeba V. I. Lenina, respektive T. G. Masaryka? Psaní historie je velká zábava a já si to házím na dvakrát psaním fantastiky založené na historických událostech. Hrozně mě baví konec bolševických osmdesátek a mafiánské devadesátky.

Do vod fantastiky jsi sice vplul postapo románem Nikam, ale většina čtenářů tě zná především jako povídkáře. Pojďme se tedy pobavit o tvých povídkách v antologiích nakladatelství Epocha. Mohl bys nám k nim říct něco víc?

Za dvě ze svých nejoblíbenějších povídek z alternativních dějin považuji Říkali mu hurikán (Krásky a vetřelci) o průniku veksláků, popu a mimozemské invaze a Muž, který psal dopisy (Ve stínu apokalypsy), kde se vojáci Československé lidové armády ocitnou jako okupační vojska v USA po atomové válce. A nerad bych zapomněl na povídku Krále komiků (Verschluss), která se odehrává v alternativním Československu a „vysvětluje“, proč mohl mít Vlasta Burian takový úspěch, mimochodem, v té povídce se jako postavy mihnou i dva moji literární oblíbenci – Jan Matzal alias J. M. Troska a Otakar Batlička.

Do světa povídky Muž, který psal dopisy, si se vrátil ještě v antologii Zákon Genu. Tam sis střihnul detektivku, ne?

Některé světy se mi zaryjou hluboko pod nehty. Třeba tenhle. Ale někdy se stane, že nemám sílu z toho světa napsat román, tak vznikají dvě, tři povídky. A tady jsem si ještě střelil trifidy. No, a třeba je poznat, že ten svět je do jisté míry provázaný s některými světy P.K. Dicka, který je opravdu mojí krevní skupinou. A detektivky jsou žánr, který mám rád, nicméně nějak se mi do něj nedaří pořád proniknout delšími než povídkovými texty.

Ale ty máš na svém kontě i dva romány a sbírku povídek. Vzpomněl by sis ještě na Jenovéfu a romány Šedá a Rudá a na Jizváka Jima?

Já bych začal Jizvákem Jimem. Já jsem vlastně strašně dlouho toužil, aby mi vyšla knížka fantastiky a sen mi splnilo nakladatelství Epocha. Nejdříve to byly povídky, v nichž jsem se opravdu vyřádil a pobavil snad nejen sebe, ale i pár čtenářů. Jenovéfa z Šedé a Rudé spatřila světlo světa také díky Epoše, která všechny tři knihy navíc vybavila super obálkami. Na Jenovéfu si vzpomenu skoro každý pracovní den, protože ona studovala na stejné škole, na které já teď učím. Trošku sobě i čtenářům dlužím třetí díl, který se pozvolna stává přenošeným dítětem a který by měl celou „sérii“ uzavřít. Snad se mi to jednou podaří napsat, protože sám chci vědět, kam mě ta holka zavede.

V posledních letech se mi zdá, že jsou obě roviny tvojí literární tvorby provázané víc, než dřív. Je to jen můj dojem, nebo to tak opravdu je?

V poslední době mám „boxerské období“ – zabývám se boxem ve 30. letech 20. století na několika frontách, což dobře ilustruje můj způsob práce. Vydal jsem životopisný román Vilda, který je nyní adaptován na komiks (a to bude pecka!), povídku o Vildovi Jakšovi pro rozhlas, potom hororovou lovecraftovskou povídku Česká mlátička (Hlubiny města) s další boxerskou star Frantou Nekolným, detektivní povídku Krvavé rukavice (Nejlepší detektivní povídky roku2023), kde se vyšetřuje vražda boxera a nyní připravuji odborný životopis Franty Nekolného a taktéž odborný článek o našich borcích, co rohovali před 2. světovou válkou v Paříži. Jo, a Franta Nekolný v ringu v Lucerně se objevil i v mém posledním historickém románu Vlasta. A Vilda Jakš se zjeví v Kočkách z 311. perutě, zahrál jsem si miniroli v klipu kapely Jednoty Kolín s názvem Pěsti ve tmě… , kde se objevují i Marek Vašut s Pavlem Novým v odkazu na legendární stejnojmenný film Jaroslava Soukupa https://www.youtube.com/watch?v=ab9TyFkpN7A  A teď mám na sobě tričko s boxerským motivem 😀 😀 Tak já to mám. „Tvořím“ si tak komplexní světy, které se prolínají všemi rovinami mé tvorby i života, do jisté míry ty příběhy, které píšu, vlastně žiju (pokud to mohu říct s mírnou nadsázkou).

Tím si mi hezky nahrál na další otázku. Těch antologií, ve kterých najdeme tvé povídky je opravdu dost, přitom každá se věnuje jinému tématu. Naposled jsem tuším četl tvou povídku ve sborníku Krev, monstra a cukroví což je vánoční sborník.  Můžeš nám zkusit nějak nastínit, jak postupuješ při práci na povídce, která má být součástí takového sborníku?  

To je pokaždé stejné… dostanu zadání, pak si s ním udělám, co chci a je na editorovi, jestli to přežije nebo ne. Zatím to přežili všichni. U vánoční povídky to bylo zase podobně, navíc jsem si říkal, že těch prosinců, sněhu a vánočních koulí bude dost, a já mám prostě radost, když můžu vyčuhovat z řady. Vánoce v srpnu jsou trochu vzdálenou reakcí na jeden díl původní Takové normální rodinky a taky na fakt, že mi rok 1968 a „bratrská pomoc“ dost silně leží v žaludku. Není moc nabídek, které bych nechal ležet… vždycky přilétla nějaká inspirace, třeba ta mrázkovsko-mafiánská ve Ve stínu magie. Ale je pravdou, že zrovna ta moje srpnová vánoční kouká z té sbírky jako prostředníček z oltáře. Editoři, zejména skvělá Míša Merglová, si myslím, nicméně dobře věděli, do čeho jdou, když mě oslovili, takže… Nedělám to úplně naschvál a plánovaně, že bych šel jinou cestou, já to tak prostě mám.

U té „bratrské pomoci“ bych ještě chvilku setrval. Takovou „bratrskou pomoc“ teď právě zažívá Ukrajina, což neleží v žaludku jen nám dvěma, ale i editorům sborníku Zápasící Ukrajina. Druhým takovým záslužným počinem je komiksový sborník Těžká rozhodnutí, který chystá nakladatelství Argo.  Povíš nám, kdo za těmito projekty stojí a jak ses na nich podílel ty?

Sborník pro Ukrajinu vznikl z velké frustrace a touhy pomoci, protože výtěžek prodeje putuje na nákup obranných pomůcek. Nastřelil jsem ten nápad na twitteru a hle, že sociální sítě jsou k ničemu! Sešla se parta skvělých lidí a sborník si taky našel spoustu čtenářů. Komiksový sborník Těžká rozhodnutí (alespoň pro mě) navazuje na podobný projekt s názvem Hangár a ukazuje náš domácí odpor během druhé světové války a to, že měl mnoho podob. V Těžkých rozhodnutích, která jsou skvělou kooperací mezi Argem a Pamětí národa, jsme s Michalem Kociánem dostali důvěru se závěrečným příběhem, který má celý sborník do jisté míry aktualizovat. A je na co se těšit, nejen na nás příběh, ale celá kniha vypadá úplně skvěle. Ostatně, Paměť národa dělá ohromné množství úžasných projektů a jsem rád, že jsem se mohl stát součástí těchto dvou sborníků. A ona to není naše jediná spolupráce s Michalem Kociánem, protože my děláme na jedné monumentální věci…

Nebuďme tajnosnubní, z edičního plánu nakladatelství Argo vím, že jste se s Michalem k Vildovi vrátili, a chystáte o něm komiks podle tvého scénáře. Napsat povídku, nebo román a psát komiksový scénář, to je slovy sportovních komentátorů úplně jinej sport, ne?

Jako je to kompletně jinej sport, v každým případě. No, na druhou stranu, já se tak trochu trénuju v psaní filmových scénářů – třeba se konečně ozve ten Hollywood. Mám za sebou kromě jiného napsaný, nerealizovaný scénář celovečerního filmu Morávek (o kom jiném…), o němž několik do byznysu zapojených lidí tvrdí, že jako fakt super, ale „nemáme na to prachy“ – tak budu asi čekat na ten Hollywood. Scénář pro komiks Vilda je napsaný jako scénář pro velkofilm Vilda – a pokud by Morávek byl drahej, tak tohle by bylo superdrahý – už jenom boxerské mače v Paříži nebo pak bombardéry za války. Michal Kocián se s mým stylem psaní dost ztotožnil a já jsem nadšenej, a až komiks půjde ven, garantuju vám, že padneme všichni na zadek, neboť třeba při zápasu s Frantou Nekolným jsem se najednou ocitl přímo v Lucerně, tak velkou má Michalova kresba sílu. Kromě toho teď sháníme vydavatele, který by vydal komiks Jsme tady, což je příběh mladého vojáka Čeňka Kočího, který se ocitne na opevněné šumavské hranici ve chvíli, kdy Hitler spustí ofenzívu proti republice, ta se v našem komiksu v září 1938 nevzdala. Kdo by mě, a hlavně kreslíře Michaela Purmenského (autora právě vyšlého !autorizovaného! životopisu Quentina Tarantina) chtěl, ať se ozve. Scénář je hotov, Michael má i pár propagačních stran hotových.

To je skvělá zpráva. Komiksu Jsme tady, držím palce, a na komiksového Vildu se moc těším. Napadá mě, že dostupných informací ze kterých si při psaní Vildova životopisu i scénáře ke komiksu vycházel, je nejspíš dost. Ale jak je to s obrazovým materiálem? Měl Michal k dispozici dost dobových fotografií, z kterých mohl vycházet?

Snažím se mu dodat maximum fotografií, na které dosáhnu, ať už z boxerského období nebo válečného. On jistě hledá další. Některé události samozřejmě nedohledáme, i kdybychom se zbláznili (třeba průběh posledního Vildova boje nad Biskají), nicméně inspirujeme se tím, co je k dispozici. Posílám mu fotky, které jsem sehnal po všech čertech, jak bych si to představoval, on mi občas napíše, že potřeboval nějakou jinou a já se zase hrabu. Já mám výzkumnou fázi přípravu psaní (u románu či komiksu) strašně rád, baví mě to někdy skoro víc než samotné psaní a trávím tou fází ohromné množství času.

Máš neskutečný záběr a to jsme ještě nemluvili o tom, že chystáš knihu pro děti. Ty si se o Kočkách letmo zmínil, hned na začátku. Zatím víme, že se v knize mihne i Vilda Jakš. Ale o čem ten příběh je a jak tě vůbec napadlo napsat knihu pro mládež?

Já jsem se před pár lety stal milovníkem koček, a letadla mám rád snad celý život, jsem pomalý, občasný, nicméně nadšený modelář – zejména stroje, na kterých létali naši chlapci za druhé světové války. A pak jsem jednou koukal na dvě kočky černou a mourovatou, jak si hrají, viděl fotku jednoho pilota RAF s jinou mourovatou krasavicí v náručí – a bylo to. Navíc, chtěl jsem trochu vystoupit ze své komfortní zóny a zkusit si něco, co považuju za těžkou disciplínu – dětskou literaturu. Třeba se to povedlo… kočky z knížky jsou podle skutečné předlohy, i jejich jména. A bylo to velká jízda, tady patří dík Aleně Pokorné z Arga, která mi hodně pomohla, a Kateřině Boudriot Bažantové, jejíž obálky zdobí Vildu, Vlastu a ilustrovala také Kočky. Doma máme světle mourovatou Sněhurku, a třeba i ta se jednou stane hrdinkou nějaké mé další knihy.

Kočky od 311. Peruti na pulty knihkupectví přiletí už brzy a tak snad nebude od věci se zeptat na to, co máš v plánu dál. Takže, na čem pracuješ, pro jaký příběh sbíráš materiál?

V tuhle chvíli jsem dopsal nějaké drobnější věci a odreagovávám se od těch velkých – zejména Vlasta mi dal hodně zabrat, ale to není stěžování, čtenářské ohlasy jsou super, drobné kontroverze v konečném důsledku zábavné a Vlasta bezpochyby patří k tomu lepšímu, co jsem napsal. Nicméně… nicméně, mám pár snů, které jsem si ještě nestačil splnit a na kterých tak trochu průběžně pracuju. Chci se přiblížit v československých dějinách více současnosti, než jsem dosud činil – takže okolo sebe trousím, že bych rád napsal román o roce 1968, abych se k tomu donutil. A já ho napíšu! Také bych se chtěl vrátit do dětství, mládí a střihnout si western nebo něco, co by jako western vypadalo. Ještě jsem nenapsal detektivku… (když nepočítám nějaké povídky). No, mám nasbíraný materiál na román o Čechoslovácích ve francouzské cizinecké legii ve Vietnamu. A rád bych zase píchnul do fantastiky. Takže další plány jsem teď možná uvedl, ale taky možná přiletí něco jiného. Ač vzděláním historik a milovník přípravy na psaní, jsem v psaní fakt trochu „punk“, takže se může stát úplně cokoliv.

Než se rozloučíme, mám tu pro tebe jakožto historika a autora fantastiky speciální otázečku. Byl podle tebe Pérák jen městskou legendou, nebo ne?

Obě tvrzení jsou pro mě pravdou. Městská legenda se prolíná s realitou, podle mého byl tak silnou legendou, že se v myslích lidí zhmotnil. Byl snem a přáním zničit nepřítele tak silným, že ožil právě v těch lidech, kteří se náckům za války postavili. A musím v tomto kontextu zmínit nejen Trnkova Péráka a SS, ale hlavně Péráka Ondřeje Neffa, ten Neffův komiks je pro mě vlastně stejnou legendou jako jeho předloha.

Díky za tvůj čas a za rozhovor. Ať se daří tvým knihám i komiksům a já budu doufat, že se komiksu Jsme tady chopí nějaký šikovný vydavatel.