Čtvrtá část rozhovorů Kristiny Haidingerové při příležitosti vydání antologie Když se peklo protrhlo přináší odpovědi Ivany Gašparíkové, která má v knize kromě povídky i ilustraci a něco málo vám vylíčí i o líčení, Lucie Kaňové, která vás přinutí zamyslet se nad tím, proč autoři nemají sakra rádi editaci textů, a George Petrunase, milovníka vetřelců a cenobitů. A jak už je dobrým zvykem, všichni představí své povídky a plány do budoucna.
IVANA GAŠPARÍKOVÁ
Představ nám trochu svoji povídku a ilustraci.
Představte si, že se pod vámi proboří zem a vy se rozmlátíte o dno jeskyně. Povídka První kruh pekla je na první pohled jednoduchý horor o muži, který hledá svou dceru v jeskynním komplexu. Čím více se však i vy ztrácíte společně s Erikem ve tmě, tím více odhalujete příběh psychologického dramatu s hororovou symbolikou. První kruh pekla je o metafyzickém trestu… a to jsem prosím vymyslela teď.
Sukuba oproti tomu není tak filozofická. Líčení démonky vzniklo na popud soutěže o Krvavý brk a tématu soutěže. A já si tam ráda zablbla. Chtěla jsem ztvárnit bytost, která dokáže svou temnou smyslností lákat duše do záhuby. Upřímně si myslím, že by tato Sukuba lapila nejednu dušičku.
Věříš v dobro a zlo?
Dobro bez zla by přeci neexistovalo. Další otázku…
Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?
Musí a nemusí. Já v tom hodně lítám a propojuji fantastické prvky s reálným světem. Někdy se fakt rozdovádím a až první čtenáři mě musí zkrotit, že tohle je blbina. Jsem pak hodně smutná z toho, jak nikdo nedokáže pochopit mou geniální kreativitu. Ale po čase sama vím, že mají pravdu… to ale nic nemění na tom, že moje vnitřní dítě je opravdu vzteklé, protivné a uražené.
Horor je neuvěřitelně tvárný žánr, tam se schová cokoliv, a kdo jsem já, abych říkala, co tam být musí a nemusí? Mám text, kde se objevuje i krvelačný jednorožec…
Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?
Ve filmu jsem si oblíbila Baby Firefly, kterou ztvárnila má oblíbená Sheri Moon Zombie. Ona je prostě… A v knihách fandím Charliemu Manxovi. Má auto, Vánoční říši a děti ho milují. Sen každé ženy!
Kterou fázi psaní a tvorby máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?
Nejraději mám proces. Stav, kdy píšu, aniž bych přemýšlela, co to bude. Scény se vyvíjejí, samotnou mě napínají, ale i dojímají. Ráda se překvapuji nebo znechucuji sama sebe. Naopak nesnáším psaní začátků a následné opravy a editace. Jo — taky vymýšlení názvů, z toho lezu po zdi. Neumím to vymyslet. Padají ze mě příšernosti jako Pečeť krve, Odmaskuj se! nebo rodidla drásající Přes oheň do pekla… no…
U líčení mě neuvěřitelně baví proměny. Jak jednoduše se dá změnit obličej, co všechno se tím dá vyjádřit. Baví mě vymýšlet si za pochodu, jak dílo nakonec bude vypadat, a stejně jako při psaní často nemám koncept. Na to mnohdy narážím, protože to, co je v mých představách jednoduché na provedení, v realitě nefunguje, a pak hystericky řeším, jestli těch x hodin zahodit, nebo to prostě zoufale vyřešit. Což bývá někdy problém, když přes čočky vidím asi jako krtek a v některých maskách se nedá dýchat nebo omezují pohyb.
Co na líčení nesnáším, je sundavání masky. Jestli jste už některé výtvory viděli, zjistíte, že po sobě lepím úplně všechno a barvami si skrz ucho občas vymaluji i mozek. Strhávání té hrozivé krásy je bolestivé a často to prostě nejde dolů. A tak se stane, že sedím u kadeřnice a ta se opatrně ptá, jestli mě někdo nemlátí, protože barevné variace, co jsem neumyla nebo nešly dolů, vypadají jako jasné domácí násilí.
Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?
No, myslím si, že by hororoví autoři rozhodně neměli nutit své příznivce típat doutník o jazyk. Je neuvěřitelné, kam až to došlo! Pro jistotu nebudu jmenovat národnost.
Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační a líčící činnosti a co dalšího pro nás chystáš?
Nejvyšší publikační metu jsem si splnila asi v devatenácti, kdy jsem se rozhodla poslat povídku do Pevnosti. Obratem mi napsali, že si ji vezmou, a byl to vlastně první publikační zářez na papír. V průběhu let jsem však hrdá na všechna díla, která dostala prostor v antologiích a časopisech. Tento podzim jsem si pokřtila samostatnou novelu Pečeť krve a to mě teda povýšilo z povídkářky na autorku, nebo jak se to dneska nosí. Ale moje nejvyšší meta je a vždy bude, že lidi ty texty čtou a že v nich zanechávají jak pozitivní, tak negativní emoce a názory. Pro mě je důležité, že něco zanechají.
V poslední době jsem hodně akční. Takže v příštím roce si mohou čtenáři počkat na sbírku povídek, kterou sdílím společně s mou dlouholetou kamarádkou Šárkou Lepičovou. Tam bude horor jako švédský stůl: hnus, psycho, akce, emoce, krev… krev… a i trochu toho humoru. Pokud se tedy dokážete smát nenávratné manželské krizi končící v rozkladu nebo psychopatovi, co chce slyšet váš nejstrašnější hřích. Dál se objeví povídka ve dvou dalších antologiích, pokud se nestane něco nečekaného a Zemi neovládnou mravenci. A pomrkává po mě další novela, že by chtěla ven… tak nevím, zda ji nechám umřít hladem, nebo nechám nažrat.
V líčení se sem tam objevují zajímavé nabídky. Největší metou za ten rok, co to dělám, pro mě bylo asi to, že to lidi zajímá a baví. Zároveň jsem mohla líčit pro kalendář s tématikou Stephena Kinga na popud Aleše Richtera, ztvárnit postavy do románu Terezy Kadečkové nebo líčit pro Roberta Vrbu a jeho vznikající seriál Amatéři z Kingsfieldu. Co přinese budoucnost, to netuším, jen vím, že společně s psaním se tomuto hodlám věnovat i nadále. Ostatně jak v příbězích, tak líčení si připadám nekonečně svobodná.
LUCIE KAŇOVÁ
Představ nám trochu svoji povídku.
Školení je o muži, který chtěl jen strávit trochu času se svou milenkou. Jenže místo jejich setkání se ukázalo jako ne zrovna vstřícné pro romantické chvíle.
Povídku jsem napsala na jeden zátah v naprosto nečekané inspiraci. Když mi manžel sdělil, že ho čeká školení, jen jsem přimhouřila oči, řekla „aha“ a otevřela Word 😀
Věříš v dobro a zlo?
Samozřejmě.
Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?
Asi mi na prvcích čehokoliv v hororu nezáleží. Když je příběh skvěle napsán, snese jakýkoliv dotek jiných žánrů.
Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?
Dracula a Terminátor
Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?
Miluju redakce. Číst furt to stejné dokola a dokola, nemít čas na psaní nových věcí a neustále nacházet místa, která se musí opravit, abych pak po sazbě zjistila, že jsme všichni ignorovali do očí bijící logickou chybu…
Naprosto nesnáším psaní, kdy příběh s každou další větou roste pod rukama a já objevuju jeho zákoutí, o kterých jsem ještě před začátkem netušila, že existují.
(je z toho poznat ironie, že ano? :D)
Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?
Kdybych měla deset let zpět vyjmenovat deset českých hororových autorů, asi by ze mě vypadlo jen jméno Švandrlíka, na jehož humoristických hororech jsem vyrostla. Dnes nevím, kterého česko-slovenského autora číst dřív. A jsem za to ráda 😊
Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?
Před pěti lety jsem si usmyslela, že chci vydat knihu, a začala se učit, jak na to. Tahle meta je už splněna dvakrát. Nejvíc si ale asi vážím 5. místa ve Vidoucích. Šlo o jednu z prvních soutěží, které jsem zkusila. A zpětně nechápu, jak jsem se mohla s něčím, co jsem po sobě sotva přečetla a odeslala i se spoustou chyb a překlepů, vyškrábat takhle vysoko.
A co chystám? Momentálně konečně po roce povídek píšu dlouho odkládaný další hororový příběh. A dost možná je na dobré cestě další kniha – ale dokud ji nebudu držet v ruce tak neuvěřím 😉
GEORGE PETRUNAS
Představ nám trochu svoji povídku.
“Za sto lajkov” je pomaly sa rozbiehajúci hororový príbeh popisujúci prieskum opusteného bunkra z čias studenej vojny, ktorý sa reálne nachádza v kopcoch na okraji mesta Košice. Spočiatku nevinná výprava zorganizovaná pod zámienkou ukázať odľahlé miesto tajomnému cudzincovi z Ameriky sa však mení na nočnú moru. A na jej konci čaká čosi podstatne horšie než smrť… Hlavnú myšlienku poviedky by som zhrnul otázkou: Čo všetko sme ochotní obetovať pre úspech na sociálnych sieťach?
Věříš v dobro a zlo?
Verím. A je na každom z nás, k čomu sa prikloní. Hoci pripúšťam, že niekedy je človek prinútený robiť aj veci, ktoré sa priečia všeobecnej morálke či jeho vnútornému presvedčeniu. Snažím sa však žiť tak, aby som svojim konaním nikomu vedome neubližoval.
Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?
Rád píšem taký horor, ktorý by sa mohol v našom svete naozaj stať. Rovnako je tomu aj v mojej poviedke, kde čitateľ do poslednej chvíle nevie, či ide o realitu, alebo len o halucinácie hlavného hrdinu, ktorý počas prieskumu bunkra vo veľkom veselo konzumuje marihuanu. Zároveň zastávam názor, že tie najdesivejšie príbehy píše život sám – bez nadprirodzených bytostí. Často k tomu postačí naše najbližšie okolie, partner, zlé rozhodnutia či proste len obyčajná smola.
Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?
Na popredných miestach by sa určite umiestnili Votrelec, Cenobiti z tvorby Cliva Barkera alebo zdegenerované kanibalské rodiny z filmov ako Texaský masaker či Hory majú oči…
Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?
Najradšej vytváram samotný príbeh, kedy ostanem často sám prekvapený, kam to až moje postavy dotiahnu a čo všetko z prvotného nápadu napokon vznikne. Nemám rád záverečné editovanie a kontrolovanie, či všetko súhlasí po logickej stránke, prípadne opravovanie gramatických chýb, najmä opakujúcich sa slov, zlej štylistiky a čiarok.
Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?
Myslím, že v Českej republike má tento druh literatúry už celkom slušné zázemie a som rád, že sa to pomaličky zlepšuje aj na Slovensku, za čo vďačíme predovšetkým Radoslavovi Kozákovi a Lukášovi Polákovi, ktorí daný žáner propagujú. Práve vďaka nim som začal mysteriózny horor aj sám písať.
Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?
Môj najväčší úspech je, že som mohol prispieť svojou poviedkou do tejto skvelej antológie. Ak všetko dobre dopadne, ďalší rok by mi mal vyjsť príbeh s názvom „Parazit“ v elektronickom časopise Charon, čo bude psychologický body horor odohrávajúci sa v socialistickom Československu. A, samozrejme, ako každý autor, snívam o vydaní vlastnej knihy, ktorá momentálne odpočíva v mojom počítači a vo voľnom čase pracujem na jej editovaní.
