A máme tu další trojici, která neunikla zvídavým otázkám Kristiny Haidingerové. A protože editorkám se neodmlouvá, tentokrát své odpovědi dodali Petr Boček, Lenny Ka a Xerodoth Sigmius. Je zajímavé, jak tahle trojice odpovídá nesourodě; ostatně přesvědčte se sami.
PETR BOČEK
Představ nám trochu svoji povídku.
Moje povídka Démon žravosti je příběhem člověka, který už od dětství bojuje s obezitou. Věří, že příčinou je nepatrný prohřešek, kterým se mu do těla dostal démon vyvolávající nekontrolovatelnou chuť k jídlu a následné tloustnutí. Chvíli se mu zdá, že už má vyhráno, ale … Inspiroval jsem se svým dlouholetým bojem s nadváhou i babiččinými bonmoty, které mi od dětství uvázly v hlavě.
Věříš v dobro a zlo?
Dobro a zlo samozřejmě existují jako nepochybné hodnoty. Ovšem málokdo je jen dobrý, nebo čistě zlý. Zdánlivé dobro se může proměnit v hrůzné zlo, a naopak zlo se může paradoxně ukázat užitečným. Ono prolínání dobra a zla a boj s vnitřními démony je pro mě jedním ze základních témat.
Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?
Za horor chápu i příběhy bez fantastických prvků, ale jejich přítomnost mám rád. Hodně se mi líbí příběhy na hraně reality a fantazie, vymyšleného a reálně možného, příběhy, které obsahují fantastické prvky, ale daly by se vyložit také zcela realistickým způsobem.
Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?
Já si nedělám žádné žebříčky oblíbenosti, ty se mění dle momentální nálady. Mám rád ďábla Wolanda z Bulgakovova románu Mistr a Markétka. Je to krutý, ale spravedlivý sympaťák, takže nakonec vlastně vůbec ne záporná postava.
Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?
Tak nejradši samozřejmě tvořím příběh. Když se neseknu a jsem spokojen s tím, jak naplňuji text, opravdu mě to baví. Rád také sestavuji pořadí povídek v povídkových sbírkách a antologiích. Nebaví mě samozřejmě korektury. Chápu ovšem, že jsou nutné.
Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?
Hodně se změnilo. Když jsme s kolegou Zubíkem začínali psát, neznali jsme žádného současného českého autora hororů (kromě Švandrlíka) a skoro nebylo kde publikovat. Už jsem byl dost vysílen vydáváním knih víceméně samonákladem a prováděním až protivné sebepropagace, kde se dalo. Zejména díky nakladatelství Golden Dog se situace radikálně změnila. Existují samozřejmě i jiná nakladatelství (samozřejmě Canc 😊), ale Golden Dog podle mě zásadním způsobem drží český horor nad vodou.
Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?
Jsem moc rád, že antologie Bizarropolis, v níž jsem měl povídku, byla nominována na cenu Magnesia Litera. To byl úžasný pocit. Jsem taky hrdý, že moje povídka Ritual vyšla v USA v antologii Czech Extreme, která tam sklidila poměrně pozitivní ohlasy. Jsem hrdý na sbírku S plísní na rtech, kterou považuji za vrchol své povídkové tvorby, jsem rád, že mi Golden Dog vydává rukopisy, které tam pošlu, a těší mě, že se najdou čtenáři, kterým se moje psaní líbí. Vzhledem ke stále početnější konkurenci jsem potěšen, že se mnou nadále počítají i tvůrci nejrůznějších antologií. S nadšením dávám dohromady antologie z české literatury 19. století v Golden Dogu i výbory pro Carcosu – snoubím při té práci povolání archiváře a historika s literární tvorbou. V této souvislosti chystám další svazky obou edic a doufám, že se mi podaří naplnit všechny plány. V Golden Dogu by snad měla příští rok vyjít moje novela (nebo kratší román?) Vládcové kómatu. Věřím, že by mohla čtenáře příjemně překvapit. Ke svým šedesátinám chystám jeden větší počin. A napsaný mám také další román, tentokrát z českého pohraničí v roce 1945.
LENNY KA
Představ nám trochu svoji povídku.
Jmenuje se Kočařka a hlavní hrdinkou je pětiletá Dita, která vyrůstá v paneláku na periférii města. Spolu s dalšími dětmi ze sídliště hraje triviálně známé hry jako je Zlatá brána, Štěstí – neštěstí a Krvavé koleno. Na mě vždycky působily trochu tajemně. Přijde mi, že říkanky, které při nich děti říkají, zní skoro jako útržky magických formulí starých lidových rituálů. Co když to původně vůbec nebyly dětské hry? A co kdyby jejich vyslovení nebylo tak nevinné a bezvýznamné, jak si myslíme? Kolem Dity se začnou dít podivné věci. Přitom ale není úplně jasné, co je barvitá fantazie dítěte a co realita.
Další důležitou postavou příběhu je Kočařka. Ta paní skutečně žila v jednom z přízemních bytů paneláku, kde jsem vyrostla. My děti jsme jí nesnášely. A ona nás.
Věříš v dobro a zlo?
Nevěřím, že jde o univerzální pojmy. Co je pro jednoho dobro, může být pro druhého zlo a naopak. Snažím se řídit mottem: Nedělej druhým to, co nechceš, aby dělali oni tobě.
Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?
To záleží vždy na konkrétním příběhu. Ráda čtu obojí. Je ale pravda, že se mi líbí magický realismus, v němž se prolíná skutečnost s fantastickými či možná spíš surrealistickými prvky. V mé vlastní tvorbě mě baví kombinovat věci, které zdánlivě nejdou příliš dohromady. V povídce Kočařka to je uniformní monotónnost panelákového sídliště s paranormálnem. Kočařka chová spoustu koček a o těch se říká, že mají šestý smysl. Cítí a vidí věci, které lidé nevnímají.
Není to možná nejdůmyslněji vypointovaná povídka, ale určitě je kreativní.
Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?
Růžový králíček se špičáky potřísněnými krví. Ne, vážně, baví mě spíš hrdinové, kteří jsou napsání uvěřitelně – mají dobré i špatné vlastnosti bez ohledu na to, jakou roli v příběhu zastávají. Ale pak už to nejsou záporáci. Ne v tom významu, v jakém ten pojem chápu já. A ve vyvražďovačkách vždycky fandím obětem. Teda sázíme se s partnerem, kdo umře kdy a za jakých okolností.
Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?
Nemám psaní rozdělené na fáze. Nejlepší je podle mě vymýšlení příběhu. Trochu opruz je, když pak na papíře nevypadá, jako v mých představách a já nevím, jak to napsat líp, aby se přiblížil mé vizi. Na druhé straně hledání řešení a nacházení “správné“ cesty je důvod, proč vlastně píšu.
Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?
Dobře. V Čechách máme spoustu skvělých autorů, kterým se daří budovat si základnu svých fans. Spisovatelé jako je Petra Klabouchová mají tisíce nebo spíš desetitisíce čtenářů. Působí tu nakladatelství Golden Dog nebo částečně i Canc, která se zaměřují na české autory hororu včetně těch začínajících.
Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?
Největším úspěchem je pro mě publikování povídek v knižních antologiích HorrorConu České temno a Když se peklo protrhlo. V současnosti píšu svůj první delší příběh odehrávající se v polovině 19. století v Praze. Jde o love story s prvky magického realismu a možná i hororu.
Foto: Zdeněk Svoboda
XERODOTH SIGMIUS
Představ nám trochu svoji povídku.
Hlavní postava mé povídky Skvrna se nastěhuje do bytu a zjišťuje, že má jednoho nečekaného spolubydlícího: krvavý flek v rohu sprchového koutu, který tu zůstal po předchozím nájemníkovi.
Brzy zjišťuje, že je tam s ním možná ještě něco dalšího a skvrna měla sloužit jako varování. Povídka se pak dá číst dvěma způsoby. Buď je v domě něco opravdu v nepořádku, nebo protagonista prodělává zhroucení vlivem stresu z životní situace a nového prostředí.
Věříš v dobro a zlo?
Ne. Věřím, že příběh vyžaduje nějaký konflikt (byť jen ten vnitřní), ale koncept dobra/zla je neautenticky černobílý a plochý. Když si rozebereme většinu příběhů, kde máme dost informací o soupeřících stranách, dojdeme k tomu, že jde většinou o souboj perspektiv/ideologií/souboj mezi morálními hodnotami/sebezáchovou. Ve většině případů nás vypravěč nabádá k tomu, abychom byli na straně protagonisty a přijali, že „zlo“ jsou „ti druzí“. Je důležité uvědomit si, že odstraněním nálepek dobré a zlé nijak neobhajuje činy popírající základní pravidla lidskosti, jak ji známe, ať už to v rámci dané fikční/reálné společnosti znamená cokoliv. Na čemž zároveň vznikají ta dilemata a konflikty. Kde končí hranice čeho a jestli je jejich porušování nutně ke škodě.
Neliterárním příkladem tohohle může být jakákoliv komentářová sekce zcela nahodilého zpravodajského média.
Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?
Nijak na nich nebazíruju, i když ve většině případů je nějakým způsobem používám a nechávám je nevysvětlené, jako anomálii v realitě. Jinak by došlo k jejich zdefantasknění a ztratily by kouzlo. Vysvětlením by dostaly nějakou racionální podobu a došlo by k redukci strachu, což je přesný opak toho, čeho chci (v případě, že píšu horor) dosáhnout.
Zároveň jsem ale do velké míry fanoušek sociálního hororu, který mi v mnohém připadá mnohem funkčnější a děsivější, protože v něm jde o věci vycházející z běžného života, před nimiž se o dost hůř utíká.
Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?
Už několik dní nad tímhle přemýšlím. Kdyby se řeklo nejhorší, pak bych řekl, že jakákoliv forma daní, s níž se musí hlavní postava během všeho toho ostatního teroru vypořádat. Není nic děsivějšího než finančák.
Takže kdyby za mnou přišel finančák a řekl mi, abych narychlo vyplivl nejoblíbenější hororovou postavu, jinak buď spadnu do dluhů, nebo půjdu sedět, asi bych řekl, že pan Kopfrkingl. Nebo ta kočičí potvora z krátkometrážního filmu The Cat with Hands.
Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?
Na celém procesu je asi nejzábavnější to vytváření prvotní ideje. Po tomhle začíná ta část, co smrdí reálnou prací. Obecně tři největší problémy psaní jsou začít, pokračovat a skončit. Když už se vám nedejbože povede překonat tohle, pak přichází ten největší voser, tzv. main boss, což je redakce/korektura. V té finální verzi už povětšinou text nenávidím a lituju, že jsem ho vůbec začal psát a těším se, až začnu cokoliv jiného.
Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?
Abych byl úplně transparentní, já vlastně českou scénu moc nesleduju, zaměřuju se na zahraniční bizárek. A toho je u nás pomálu, protože pro nakladatele většinou znamená finanční kamikadze. Celkově tedy asi vnímám jako problém to, že se málo experimentuje a mohou si to dovolit jen ti opravu zavedení autoři, ale i ti se musí omezovat a jít na ruku čtenáři, který (co se středního proudu týče) povětšinou vyžaduje to samé, což přehlcuje knižní trh generickými žánrovkami a pár známými jmény, co spíš těží ze značky než z toho, že by psali něco originálního. Ale to je trh, tak to prostě je.
Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?
Momentálně řeším několik rukopisů: poezii, experimentální beletrii a řekněme bizarní urban fantasy. Jestli to vyjde, nebo nevyjde, je zatím v procesu řešení.
Co se týče té nejvyšší mety, navzdory tomu, že jsem publikovaný knižně, považuju za peak to, že jsem měl báseň na teletextu České televize.
