Když o něčem píšete, musíte to bezpodmínečně milovat, říká Patricia Briggs

…známá americká spisovatelka, která se mezi českými čtenáři proslavila zejména jako autorka temné městské fantasy série o vlkodlacích Mercy Thompsonová. Po autogramiádě na veletrhu Svět knihy se nám ji podařilo vyzpovídat.

Patricia Briggs

Právě máte za sebou devadesát dva podpisů, jaký je to pocit?

Cítím se opravdu výborně. Když jedu do cizí země, nikdy nevím, co mě čeká. Občas se na autogramiádě ukáže jen dvacet lidí. Tehdy je mi líto vydavatele, že mě tam táhl. Dneska ale nelituju. Fantom Print udělal velmi dobrou práci a čtenáři jsou příjemní a milí.

Překvapilo vás tolik lidí ve frontě?

Absolutně. Opravdu jsem očekávala deset lidí. Dneska mám autogramiádu již potřetí a ty předchozí byly pěkně velké taky.

Všiml jsem si, že ve frontě čekali lidé všech věkových kategorií, překvapil vás takový věkový rozptyl čtenářů?

Když jsem začala psát, počítala jsem s tím, že čtenáři budou ženy ve věku od osmnácti do pětatřiceti. Což se nestalo. Je zábavné vědět, že mé knihy čte sedmdesátiletý veterán i devítiletá dívka.

Svoji spisovatelskou dráhu jste začala jako autorka klasické fantasy, proč jste přesedlala na vlkodlaky?

Moji poslední fantasy knihu Raven´s Strike jsem napsala za tři měsíce. Když jsem ji dokončila, přemýšlela jsem, zda se ještě někdy pod nějakou knihu podepíšu. Moje vydavatelka, která věděla, jaké knihy čtu, a že miluju městkou fantasy, se mě zeptala, zda bych nechtěla napsat něco z tohohle žánru. Chytlo mě to tak, že jsem najednou napsala asi čtyřicet stránek. Klasickou fantasy miluju pořád a nikdy jsem se jí nevzdala, ale právě teď se zabývám Mercy Thompsonovou a jejími přáteli a užívám si to.

Autorka na autogramiádě nešetřila úsměvy

Jste autorka, která žije se svými postavami?

Potkám je ráno, když vstanu z postele. Začnu je mučit, nechám je projít peklem… Oni to vždy přežijí, takže jsme večer všichni spokojení.

Mnoho autorů má problém s tím, že postavy jejich románů si začínají dělat, co samy chtějí. Je to i váš problém?

Ne, a to jenom proto, že od svých postav nic neočekávám. Prostě je hodím do pytle, zatřesu a čekám, co vypadne. Když to začne být nuda, přidám někoho dalšího a zase čekám, co se stane.

Jaký autor vás dostal k fantasy?

Za klasickou fantasy musím zmínit Andre Norton. Miluju všechno, co napsala. K městské fantasy mě dostala Kim Harrison a Jim Butcher. Tihle dva jsou podle mě vynikající vypravěči v tomto žánru.

Myslíte si, že urban fantasy bude stále tolik populární, není to jen módní výstřelek?

Urban fantasy zůstane, a to dlouho. Sice se změní, jako všechno na tomto světě, ale už teď je to příliš hluboké, aby to byla jen aférka. Když jsem začínala psát, všichni psali o upírech a vydavatelé křičeli, ať jim žádné takové knihy už nikdo neposílá. A hele, stále vycházejí, protože je lidi stále chtějí. Do popředí se urban fantasy dostala tehdy, když Laurell K. Hamilton vzala upíry a udělala z nich sice ne úplně hrdiny, ale rozhodně by se to dalo nazvat lidskými bytostmi.

Píšete o vlkodlacích v době, kdy vychází spousta upířin, není to jen cesta, jak být originální a prodávaná?

Když o něčem píšete, musíte to bezpodmínečně milovat z celého srdce, protože čtenář není hloupý a pozná, jestli je to komerční brak anebo je text psaný se skutečnou vášní. Takže i kdybych nepsala v době, kdy jsou upíři populární, moje knihy by byly o vlkodlacích stejně. Je to o kouzlu změny z člověka na vlka. Když jsem byla malá, milovala jsem komiksy – zejména sérii Werewolf by Night od Marvelu. Milovala jsem ideu monstra, které bylo zároveň člověkem. Jako monstrum dělala postava hrozné věci a jako člověk se to snažila nějak zachránit. Kromě toho miluji vlky. V 80. a 90. letech se v USA rozšířil trend chovat vlky jako domácí zvířata místo psů. Moje švagrová jich několik má a jsou to fascinující a výjimečná zvířata.

Do jaké míry jsou vaši vlkodlaci originální a co jste si „vypůjčila“?

Upřímně se přiznám, že jsem staré kanonické texty příliš nestudovala. Nezvládla bych přečíst takový obrovský počet knih. Používám jak tradiční, tak svoje prvky, a kdykoliv se od kánonu odchýlím, vysvětlím proč. Takže ano, četla jsem spoustu klasických knih a viděla spoustu klasických filmů o vlkodlacích, přidala vědecké studie o tom, jak se vlci chovají, jak žijí, loví, jak je organizovaná smečka apod. Moji vlkodlaci jsou mixem tradičních legend o vlkodlacích a vědeckých poznatků o životě vlků.

Mnoho knih a filmů staví vlkodlaky proti upírům. Kdyby došlo na konečný souboj, kdo by vyhrál?

V mém světě si jsou upíři a vlkodlaci rovni. Obě rasy jsou nesmrtelné, ale upíři musí zabíjet lidi, aby přežili, takže i kdyby sice porazili vlkodlaky, společnost by se vzbouřila a zničila by je. Hodně také záleží na tom, kdo bojuje s kým. Kdyby starý vlkodlak potkal nějakého mladého upíra, dá si ho k snídani. Ale je to můj příběh, takže já rozhodnu, kdo vyhraje.

Fantom Print autorku přivítal opravdu stylově – není divu, že se jí u nás moc líbilo!

Máte nějaké speciální podmínky při psaní? Musí hořet oheň v krbu, na obloze svítit měsíc v úplňku…?

Pronajímám si kancelář, kam chodím psát. Je to zaprášená špinavá místnost, kde mám akorát klimatizaci a topení. To mi stačí. Vždycky si pustím hodně nahlas muziku, abych neslyšela okolní ruch, a píšu. Nejvíc toho udělám v noci – tak zhruba od šesti odpoledne, anebo pak kolem druhé, třetí ráno, a to většinou proto, že mě lidi neotravují. Pár knih jsem ale musela psát doma, třeba Zkřížené hnáty, protože jsem se u toho opravdu bála.

Na to jsem se chtěl právě zeptat, píšete o nočních běsech, nebojíte se sama na chodníku?

Mám velkého psa, který mě hlídá a jasně mi řekne, co se skrývá ve stínech. Ve tmě se ráda procházím, ale musí se mnou být manžel nebo některé z mých dětí. Když jsem sama, tak se dokážu vyděsit opravdu slušně.

Jak to přijímá rodina a známí, že se živíte psaním knih?

Přijímají to docela různě. Třeba mé děti všem žertem tvrdí, že lžu za peníze. Ale mají pravdu. Vytvářím fikční světy, takže vlastně lžu a lidi mi za to platí. Ale většině mých přátel to přijde normální. Mám však kamarádku, která žije v oblasti jménem Bible Belt, naše děti si spolu hrály. Když se však doslechla, co píšu, už k nám nesměly. (Pozn. red.: Bible Belt čili biblický pás je neoficiální název oblasti Spojených států, kde konzervativní protestantismus výrazněji zasahuje do života společnosti.)

Hodně knížek bývá zfilmováno, chtěla byste vidět Mercy Thompsonovou na plátně?

Trochu se toho bojím. Už sice natočili pár opravdu skvělých věcí, jako třeba True Blood, ale na druhou stranu udělali TV seriál podle knih Jima Butchera a dopadlo to strašně. Takže jsem opravdu velmi na vážkách. Bylo by to úžasné, kdyby to filmaři udělali pořádně, ale zároveň se bojím, co by se stalo, kdyby to odflákli.

Jak moc byste kontrolovala filmaře?

Smlouva na zfilmování Mercy Thompsonové už je hotová a dává mi opravdu velkou moc zasahovat do procesu, ale nejsem hloupá. Filmu nerozumím. Vím, jak funguje kniha, jak vystavět příběh, ale nevím, jak udělat film. Producent, se kterým jsem smlouvu uzavírala, je velmi chytrý, takže doufám, že vybere dobré lidi, kteří odvedou kvalitní práci. Mám už ale teď pocit, že vybere lepší lidi, než bych učinila já. Když ale uvidím něco, co se mi nebude líbit, tak stoprocentně řeknu ne.

Když se trochu odchýlíme od literatury – v Praze jste poprvé?

Ano a je to tu perfektní. Lidi jsou strašně přátelští. Vážně se mi tu líbí.

Česky vydané díly Mercy Thompson

Mnoho autorů české fantasy zasazují své příběhy do Prahy pro její jedinečnou atmosféru. Dokonce i Mike Mignola se tu inspiroval, když psal Hellboye. Můžeme očekávat nějakou exkurzi do Prahy i ve vašich knihách?

Zatím si nedovedu představit, jak by to vypadalo. Každopádně by to pro mě znamenalo, že bych se sem musela vrátit. V několika dalších románech to opravdu nemám v plánu, ale ráda bych do Prahy zasadila alespoň nějakou povídku.

Byla jste překvapená, že práva na vaše knihy koupila země prakticky z druhého konce světa?

Trochu jsme s vydavatelkou tápaly, když jsme začínaly. Ale byly jsme překvapené přijetím knih, zejména pak úspěchem Mercy Thompsonové.

Takže spolupráci s Fantom Printem nelitujete?

Ne. Libor Marchlík je fajn a velmi zábavný. Jsme spolu celý víkend a velmi mě to baví. Je super, jak dává knihu dohromady. Podle reakcí čtenářů soudím, že se povedl i její překlad. Hrozba toho, že moji knihu blbě přeloží, mě děsí nejvíc. Překladatel je vlastně do značné míry i spoluautor textu.

Plánujete nějakou dovolenou v jiném autorském světě?

Budu psát knihy o Mercy Thompsonové tak dlouho, jak dlouho mě to bude bavit a čtenáři to budou chtít číst. Možná už napíšu jen pár knih a pak se pustím do něčeho jiného, třeba do klasické fantasy. Zatím ale končit nechci. Vytvořila jsem velmi zajímavý svět, ve kterém je spousta příběhů, které je třeba napsat. A rozhodně bych chtěla do samostatných knih rozvést osudy několika postav z románů o Mercy Thompsonové.

Děkuji za rozhovor

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď