Osmdesátiny Ondřeje Neffa – Interview díl sedmý

Blok 5: Osobní reflexe, vzpomínky a životní cesty

#>_ /ghost-trace: IDENTITY.log

#>_ soul dump // echo trace running

Co jsou životní moudra nebo zásady, které jste během let pochytil, žijete podle nich – a občas si říkáte: „Sakra, proč jsem se tím neřídil už před půl dekádou?“
Asi vás zklamu, na hesla moc nejsem. Líbilo se mi, jak teta mé první ženy říkala: „Samo se nenakope,“ jako že uhlí se samo nenakope. Z něho jsem si odvodil, že věci jsou takové, jaké je dělá ten, kdo je dělá. Víc hesel neumím poskytnout.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že v něčem opravdu vynikáte – a jak k tomu došlo?
Asi bych byl dobrý advokát. Dovedl jsem ve škole vymýšlet triky a fígle. Můj majstrštyk nastal, když tělocvikář přezdívaný Jáchym nám zabavil rozdrbanou pornografickou brožuru z první republiky a nastalo klasické „vyšetřování ztráty třídní knihy“. Vymyslel jsem důmyslnou konstrukci o záhadném nálezu v koši na odpadky – a správně jsem usoudil, že tím vyšetřování skončí, protože brožura jde ve sborovně z ruky do ruky a nikdo nebude mít zájem na dopadení viníka. To jsem si říkal, že jsem fakt dobrej. Později jsem si to ale moc často neměl příležitost opakovat.

Podporovali Vás rodiče v tom, čemu jste se chtěl v mládí věnovat?
Kupodivu ne. Kdyby jo, asi by ze mě byl výtvarník – komiks o Pérákovi je pozůstatek někdejšího talentu a taky soška Mloka ze Soutěže Karla Čapka. Hodně jsem v dětství kreslil. Ale víte, později jsem se dostal k opravdovým výtvarníkům, a to skutečné nadání je někde jinde než co jsem tenkrát projevoval já. Takže rodičům nic nevyčítám a dobře udělali, že mě nechali bejt.

Jaká pravidla, zásady nebo drobná moudra byste dnes předal někomu, kdo chce psát – a psát dobře? Co by měl mít na paměti začínající autor, aby měl šanci vyprávět silné příběhy, a ne jen zůstat u pocitu, že „něco píše“?
Můj táta opakoval: „Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí,“ a spolu s malířem Kamilem Lhotákem to zpívali na nápěv Ódy na radost. Dnes vím, že k opravdové literatuře je třeba velký intelekt, plus bejt magor, plus mít silný životní příběh, plus mít obrovskou empatii k jiným lidem.

To se nedá naučit, to se musí bejt. Pro standard, jaký píšu já, je nejdůležitější jedna zásada: každá aktivní figura musí mít jasně stanovené, co chce. Figura, která nic nechce, nemá v příběhu bejt. Když dvě figury chtějí totéž, jedna je zbytečná.

Když autor tohle zachová, ostatní přijde samo.

Říká se, že Terry Pratchett měl doma želvy, které se volně pohybovaly po bytě a hnízdily v krbu. Najdou se u Vás, nebo i u Vás doma také nějaké kuriózní detaily, zvyky nebo výjevy, které by mohly čtenáře překvapit?
Jak už jsem psal dříve, jeden čas jsme chovali dva myšáky osmáky, jeden se jmenoval Body, druhý Doyle. Je úžasné pozorovat myš když běží po schodech dolů – jede po hranách, jako kdyby měla na nožičkách lyže. Body a Doyle byli ale pomíjivý jev.

Tohle mám čistě z vašich knih, ale zeptal bych se: Máte opravdu rád whiskey Laphroaig a jako moučník bublaninu? 🙂
Laphroaig je čistá single malt whisky, to pro upřesnění. Lepší je Lavagulin taktéž původem z ostrova Islay, ale stojí dvakrát tolik. Desetiletý “Lafroigh” má optimální poměr cena / výkon. Bublaninu upřímně nenávidím a kdo tvrdí, že ji miluji, je lhář.

Pane Neffe, otázku s Laphroaigem a bublaninou jsem do poslední chvíle zvažoval – a nakonec obstála. Dovolte mi tedy ještě jednu, z oblasti stejně důležité jako správně zařazení naší oblíbené čisté single malt: náboženství a víra.

Ve dvou vašich knihách – Měsíc mého života a Jeruzalémský masakr motorovou pilou – jste zabrousil do náboženských témat.
V Měsíci se objevuje islám a citace z Koránu, v Masakru jste si s celým světem JFK výrazně pohrál, a zjevně jste se dobře bavil – kdo ví, jestli by to dneska ještě prošlo. Kniha je mimochodem sběratelský skvost, prodává se od 1500 do 3000 Kč; dle stavu.

Jak jste se ke studiu Koránu vlastně dostal? Jaký je váš vztah k náboženství – včetně víry v sebe sama? A váže se k těmto dvěma knihám nějaký zajímavý příběh?

K první části vaší otázky:

Měsíc mého života jsem psal v roce 1984, to si pamatuji přesně. V té době se tady nikdo o Korán nezajímal, islám byl nezajímavý, jen občas se mluvilo o „islámském fundamentalismu”. Nevěděl jsem o islámu nic, jen z knížek Karla Maye, seriál Ve stínu pádišáha, četba mého dětství. Děj byl na česko-polské těžební jámě na Měsíci. Myslel jsem si (a dodnes si to myslím), že bychom měli s Poláky spolupracovat, a trápilo mě (a trápí dodnes), že to málo děláme. Měl jsem tam postavu polského policajta a připadalo mi, že by bylo zábavné, kdyby Polák byl muslim. Prostě něco jako fór, žertík.
No a aby měl ten muslim správné hlášky, studoval jsem Korán z Ottova slovníku naučného (žádná literatura nebyla k dispozici). Když kniha vyšla o čtyři roky později (to bývala normální doba produkce knihy), hodně mě sprdnul Jarda Olša. Studoval tehdy arabistiku a říkal, že všechno, co tam je, je špatně a zastaralé, a hlavně: že fundamentalismus není žádná politická hrozba, jak tam píšu, protože Arabové nejsou schopní žádné koordinované akce.
Tehdy už se rýsovaly první plány útoku na Dvojčata, ale nikdo na to Jardu neupozornil.

Tehdy v Sovětském svazu vyšla Bílá hůl ráže 7.62 a měla úspěch (v časopise Nauka i žizň, Moloďoži, náklad dvacet mega nebo tak něco), a že by jako vydali můj román. Tak jsem jim poslal Měsíc. Nejdřív nadšení, pak rozpaky a odmítnutí. Vysvětlení: motiv islámu, nechtějí sovětské muslimy nasrat.

Ten motiv islámu pak zmizel z Hvězdy mého života a Rocku mého života a vrátil se do Arkádského cyklu až teď, v té druhé sérii zahájené Ultimem. Předpokládá se v ní napjatý vztah Svazu habitatů se Zemí a zvláště Evropou, která se stala Bagdádským protektorátem. Tak je to vedené až do posledního dílu Sedmá vlna, co vyjde na podzim.
Masha Allah.
Kama sha’a Allah, fa kana.

Druhá část vaší otázky:
No, ono to s tím „pohrál si s JFK” bylo trochu jinak. Mě do toho pozvali už na začátku. Komunikoval jsem s Walkerem Procházkou, samozřejmě, je to kamarád, se Žambochem se jenom známe. Povídám, ať mi dají něco jako rozpis, kuchařku. Kdo tam vystupuje, charaktery, ladění charakterů, aby se to sjednotilo. Jenže oni nic takového neměli, a tak Walker povídá, ať to napíšu, jak si to myslím.

Stačí mi říct.

Napsal jsem tedy, jak to šlo, a oni to vytiskli – a byla z toho vlna nevole, že si dělám z JFK srandu a že jsem JFK znesvětil. Mrzelo mě to, ale moc ne, protože jsem věděl, že je to dobrý. James Bond je moje oblíbená postava, ale taky Otto Skorzeny. Měl jsem ho ve sbírce Vejce naruby, v povídce Druhé převtělení Otto Skorzenyho. Dát je oba dohromady s tím, zdali zachránit Ježíše Krista před ukřižováním, anebo ho mají před záchranou ochránit, mi přišlo jako zajímavá Sofiina volba.

Moje řešení (neprozradím, kupte si to sami za tři litry a uvidíte) mi přijde docela vtipné.
Je to zrovna knížka, kterou bych docela rád vydal. Uvažoval jsem o tom. Ale zase – já s klukama o tom mluvil a oni by proti tomu nebyli (Walker a Žamboch, jsou to kamarádi).
Ale kdybych z toho vykuchal prvky JFK a nafouknul to a přidal stránky, aby to bylo tlustší, měl jsem z toho prostě pocit, že bych to zkurvil. Což nechci, je to pěkná věcička.

Co Vás kromě umění, fotografování a literatury dokáže opravdu nadchnout, nebo přivést do sentimentální nálady?
Japonská zahrada. Jednoznačně. Vím přesně, že poprvé jsem se kultury japonských zahrad dotkl v roce 1976 na výstavce japonských publikací. Měli tam o zahradách brožurku a byla z toho láska na první pohled. Od té doby jsem v tomto ohledu aktivně působil a jsem moc rád, že moje druhá žena Ljuba Krbová se mnou ten vztah sdílí. Její zásluhou máme doma – jak to říct – docela slušnou japonskou zahradu. Vlastně dvě: jednu ve scénickém stylu a pak druhou, zenovou, za barákem na ploše cca 25 metrů čtverečních. Ta je hezčí.

Překvapilo Vás někdy něco na české literární scéně nebo ve Vaší kariéře natolik, že jste tomu zpočátku sotva mohl uvěřit?
Ve své době mě zasáhly práce Bohumila Hrabala. Možná vás to překvapí, protože jestli je ode mě někdo „absolutně jinde“, tak je to Hrabal. Ale souvisí to s tím, co jsem odpovídal prve – on byl mistr skutečné literatury. Té, která mění lidem mysl.

Zažil jste změnu režimu, přelom milénia i desítky let literární a novinářské práce. Kdybyste měl svůj život rozdělit na několik etap, jak by vypadaly – a které z nich si nejvíce (nebo nejméně) vážíte?
Zažil jsem dvě úžasné éry, šedesátá a devadesátá léta. Měl jsem obrovskou životní kliku, že jsem v šedesátkách už nebyl dítě a v devadesátkách ještě nebyl dědek. Padesátá léta jsem vnímal jako dítě, zato sedmdesátky vzpomínám s nenávistí a pohrdáním ke všem, kteří si v nich libovali. Osmdesátky byly fajn, protože začalo sci-fi hnutí, komunita a celý ten cirkus kolem. Tu postupnou destrukci a pozvolné sunutí k socialismu za posledních pětadvacet let sleduji velmi nevrle a snažím se z toho aspoň dělat prdel, například v mých románech Ultimus, Ostrov nesmrtelných, Zlatý pomeranč a teď Sedmá vlna, která vyjde na podzim 2025.

Jakým člověkem a autorem jste dnes, v roce 2025? A v čem se lišíte od autora, který na konci 80. let vstupoval do české fantastiky, a co ho tenkrát charakterizovalo? A kdybyste potkal své staré Já jako mladšího kolegu, co by si jeden o druhém myslel? 🙂
Tehdy se psaly jakoby parodie nebo magořiny „s prvky fantastiky“. Snažil jsem se o ryzí sci-fi, jak se psala v Americe ve zlaté době. Tak vznikly moje povídky ve sbírce Vejce naruby.

Kdybych dnes potkal tehdejšího Neffa, řekl bych mu: „Dobře to děláš, kamaráde!“
Co by si myslel on o mně, to fakt nevím. Asi by byl rád, že jsem u žánru vydržel. To nebývá.

Jak se podle Vás proměnilo prostředí, v němž dnes autoři tvoří? Co současné generaci mladých tvůrců závidíte – a co by podle Vás měli zažít z Vašich začátků?
Mladým nezávidím lautr nic. Těm, co progresivisticky jančí, upřímně a zlomyslně přeju, jak pomáhají vytvářet svět, před jakým varovali Bradbury a Stanisław Lem. Budou v něm žít, pěkně nasraní, až to pochopěj.

Začátky? Ten svět je naprosto jiný a zkušenost je nepřenosná. Mimochodem, to je dobrá zásada, vymyslel ji Škvorecký: není zkušenosti kromě zkušenosti.

Dnes je zdánlivě snazší začít, publikační možnosti jsou nesrovnatelně větší než byly za mých raných časů. Ale zájem je menší, všude je moc jiných atrakcí.

Jak jste se vlastně poprvé zapojil do fandomu – a na co z té doby nejraději vzpomínáte?
To bylo hned. Fandom začal a už jsem v něm jel. Pozvali mě do poroty nultého ročníku Ceny Karla Čapka a pak už to jelo automaticky.

Člověk s tolika talenty a vášněmi, jako jste Vy, může někdy působit izolovaně. Připadal jste si během své kariéry někdy osaměle – jako byste neměl s kým sdílet konkrétní problém nebo dilema?
Víte, já jsem rád, když mě nechávaj na pokoji. Už osmdesát let.
Ámen 🙂

Mimo Rotrekla a Zhoufa, které jste už zmínil jako své kritické mentory – jsou pro Vás ještě nějací výtvarníci nebo ilustrátoři srdeční záležitostí? Ať už obecně, nebo konkrétně ti, kteří ilustrovali Vaše knihy?
Samozřejmě Karel Jerie, to je moje slunko jasné v závěrečné kapitole mého života i autorské dráhy. Setkali jsme se nad dětskou knížkou Barbora a Zlatý robot a teď už jsme dvojka… jako Laurel a Hardy.
Nesmím zapomenout na Káju Saudka. Bohužel, ta spolupráce s ním byla v závěru čím dál horší, až nemožná.
Úžasný je Miro Schönberg. Naprostý génius, udělali bychom spolu díru do světa. Kdyby on bejval chtěl… Petr Kopl, Milan Fibiger – to jsou taky velké jevy a jsem rád, že jsme se aspoň letmo potkali.

Kteří překladatelé podle Vás dokázali zachovat původní kvalitu světové literatury – nebo ji dokonce něčím obohatili?
Hluboce si kvalitních překladatelů vážím. Můj táta říkal, že překladatel nemusí ani tak moc umět jazyk ze kterého překládá, jako musí umět česky. Takový byl Honza Kantůrek. Anglicky uměl hodně kostrbatě, abych tak řekl. Ale on toho Pratchetta dovedl vymyslet.

Zmínil byste něco o překladu Neuromancera, kterým jste tehdy pomohl přenést klíčové dílo kyberpunku do českého kontextu? A jak jste se vlastně naučil tak dobře anglicky a kolik jazyků vlastně ovládáte? 🙂
Jsem naprostý samouk, učil jsem se anglicky ze sešitového kurzu Angličtina v tisíci slovech.
V osmdesátkách jsem překládal videopásky amerických filmů, to byla ode mě strašná drzost… Tatínek do mě cepoval francouzštinu a docela slušně jsem ji ovládal, všechny ty nosovky a gramatické kotrmelce.

Co byl Váš nejdobrodružnější zážitek – ať už z cest, psaní nebo běžného života?
Dovolím si poznámku, že příběh s Walkerem a tiskárnami už známe! 🙂
Samozřejmě, jako „drama“ byl srpen 1968 v rádiu. Byl jsem v budově rozhlasu od dvou hodin ráno 21. srpna a domů jsem se vrátil až v polovině září.

Jakou radu byste dnes dal mladému Ondřeji Neffovi, kdybyste se s ním mohl setkat, a pokud by nějaká rada byla, poslechl by Vás? 🙂
Tlumočil bych mu Hemingwayovu radu mladému spisovateli: „Nemluv. Piš. Když začneš psát, dopiš.“

Ale on to věděl, nebo aspoň tušil, ten mladý Ondřej Neff.

A co myslíte, že by Vám na oplátku poradil zase on?
On byl hodně plachej a zdvořilej a netroufl by si poučovat osmdesátníka.
Moc dobře si pamatuju, co to dalo Nesvadbovi za práci, aby mě přiměl k tykání.

Pokud by tohle interview mohlo být bráno jako štafeta, troufnul byste určit někoho, komu bychom mohli nyní předat štafetový kolík? Může to být bráno jako pomoc, ale dle délky tohoto rozhovoru dost možná i malá pomsta.
Jednoznačně Leoš Kyša. Pozdravujte ho ode mě.

A pane Neffe, dovolte mi ještě jednu osobní doušku na závěr.
K rozhovoru i celému speciálu mě přivedl jeden můj kamarád z Prahy, váš vrstevník Martin R.
Na otázku, koho si v naší literární scéně nejvíc váží, bez váhání zmínil právě vás, a tak mě nasměroval ke studiu vašeho díla a k sestavení celé této novinářské trestné výpravy.
Martin byl součástí IT týmu, který vám v devadesátých letech servisoval počítače a dodával techniku – a tato spolupráce se dokonce promítla i do vaší povídky Bůh s.r.o.

Vzpomněl byste si, prosím, na tuhle éru či události, případně na ony “počítačové bohy” z tehdejšího Strahova? A pokud byste takto pozdravil Martina, věřím, že by to jemu i celému tehdejšímu týmu udělalo velkou radost. 🙂
Zdravím Martina a samozřejmě i Míru a Páju.
Nezapomenutelná doba, kdy jsme “měnili železo” co půl roku a asistence borců typu Míra / Pája byla nezbytná. K Pájovi mě pojí nezapomenutelný zážitek. Hoši sídlili na Strahově a já bydlel na Smíchově, na Mrázovce, to je na druhé strany údolí, kterým vede Plzeňská do centra, vzdušnou čárou kilák, změřeno na Mapy.cz. Jednou, bylo to takhle v létě, svítilo sluníčko, byl jsem u Páji a on se mi ryl v počítači a já zatím koukal z okna. Najednou vidím, že se přisunul mrak velikosti kapesníku a z něho vyletěl blesk a prásknul někam do míst, kde jsme bydleli. Otočil jsem se k Pájovi a povídám:
“Doufám, že to švihlo vedle.”

Švihlo to do sousedova topolu, ale výboj to byl tak silný, že mi odpráskl laserovou tiskárnu (stála tenkrát bambilion). Na lejzrovku vypálenou bleskem byl i Pája krátkej. No a když pak jsem psal povídku Bůh s.r.o. o montáži planet, kdo jiný by měl montovat světy než Míra a Pája. A taky Martin, to dá rozum.
Zdravím všechny.

Aston

 [trace.complete] memory archive restored
// Vzpomínky staženy, identita potvrzena. Odpojeno.

Za foto i s popisky děkujeme Ondřeji Neffovi