V šestém díle rozhovoru se Ondřej Neff a Michal Maléř pustili do otázek ohledně tvorby. Na co je Ondřej Neff hrdý? Jak je užitečné míti mentora a jak je obtížné sám mentorem býti? A nechal si Ondřej Neff “kecat” do své tvorby? A to je jen zlomek toho, co se v bloku nazvaném Tvoření, spolupráce, komunita probíralo.
Blok 4: Tvoření, spolupráce, komunita
#>_ /mesh-link: COMMUNITY.api
#>_ linknode sync // community stack
Doposud jsem se Vás neptal na otázky týkající se Vaší tvorby, rád bych to nyní napravil.
Při čtení Arkádského cyklu si čtenář snadno všimne, že do svých děl rád promítáte životní zkušenosti, a také to, co máte rád. Jedním z těchto prvků je bezpochyby fascinace Dálným východem – zejména čínskou a japonskou kulturou.
Ve Hvězdě mého života mne zaujal příběhový background postavy Su Wang-Li, čínské bojovnice z chrámu Purpurových oblak. Její finální střet s epizodním padouchem byl nejen napínavý, ale zároveň velmi netradičně vyřešený.
Kolik času zpravidla věnujete přípravě bojových scén a závěrečných duelů, pokud se v příběhu objeví?
Když začala normalizace a všechno mi spadlo do kanálu, začal jsem na Filosofické fakultě studovat znaky ve skupině „radikálů“, je jich cca 200, uměl jsem hledat v čínském slovníku! Jenže komáři obor zrušili. Další etapa začala o pár let později – to jsem objevil japonské zenové zahrady. Od nich jsem přešel ke karate – nejvíc jsem tu dobu zúročil v Miléniu, ve druhém a třetím díle. Když pak po ovdovění jsem potkal Ljubu Krbovou, zasvětila mě do tai-ti a to dělám dodnes. V Měsíci mého života je Su Wang-li jen majitelka vinárny, ale už v Hvězdě mého života je to bojovnice a mistr meče Třpyt rosy.
Bojové scény moc neřeším, není to přece jen film.
Máte i nějaký souboj, na který jste ve své tvorbě obzvláště hrdý? 🙂
Spíš na který nejsem pyšný. V Rocku mého života odrazí Su laserový úder čepelí meče Třpyt rosy. Totéž udělá Rad Haager, slavný bojovník na Marsu. Holt, to je příklad vykrádání sama sebe.
Při čtení sbírky Hu! Povídky dědka Čucháka mě zaujala především její žánrová i tematická rozmanitost. Největším překvapením pro mě ale byla povídka Prázdniny v mezisvětě, kde se bývalý havíř Jakub Nedomý vrací ke svému starému řemeslu a stává se velitelem důlních robotů, které přetvoří ve vlastní údernou jednotku. Organizace boje, taktika, povely i akční scény působily jako z hollywoodského filmového scénáře – opravdu silný zážitek. Pokud bych chtěl sáhnout po Vašem díle, které se podobným prvkům věnuje ještě výrazněji, po kterém byste mi doporučil sáhnout?
Vidím scény filmově, proto bych rád psal comicsové scénáře, ale Kája mi umřel a Karel Jerie nemá na comicsy čas. Kdybych měl něco doporučit, tak možná závěr románu Rekvalifikační kurz. Ten prošuměl a nikdo si ho moc nevšiml, není v něm ani Měsíc, ani Mars, žádné rakety, je to o kurzu pro popravčí mistry Evropské unie. Finále je hodně filmové. Padá se v něm po hlavě do sklepa…
U literární akce bych ještě na chvíli zůstal.
Štěpán Kopřiva v jednom rozhovoru zmínil, že právě Vy a Jiří Walker Procházka jste vytvořili jistý literární rámec, do kterého se pak skvěle adaptoval Jiří Kulhánek a přetvořil si ho k obrazu svému. Jak na Vás působí a jak vzpomínáte na jeho autorské období?
Jak byste popsal jeho přínos české literatuře a jaký máte názor na jeho tvorbu?
Kulhánek je skutečně výjimečný jev v naší sci-fi. Jeho kult je naprosto oprávněný. Říkal jsem si ale, když jsem pozoroval jeho cestu, jak dlouho mu to vydrží – jako kdyby jel autem hlava nehlava dvoustovkou, furt a pořád. Opatrně jsem zkoumal, jestli má nějakou redakční oponenturu. Texty mají být čtené někým příčetným a kvalifikovaně korigované. Kdybych byl jeho redaktor, radil bych: méně mrtvol dělá větší efekt. Ale nebyl jsem jeho redaktor.
Každopádně zanechal výrazný zásek.
Kdyby podle některého z Vašich příběhů vznikla filmová adaptace nebo počítačová hra která předloha by Vás potěšila nejvíc? A v jaké roli byste se cítil nejlépe: jako tichý poradce režiséra, nebo jako člen vývojového týmu hry?
Dokonce mě vzali jako scénáristu hry. Řekli mi: musí to být absolutně originální, ale principiálně stejné jako naše poslední úspěšná hra. Na to ale musí být člověk členem týmu, a to bych dnes asi už plně nedokázal… protože by mě nevzali mezi sebe. Bílá hůl ráže 7.62 byla už dvakrát blízko filmové adaptace. Jednou u nás – psali jsme s Karlem Smyczkem story, ale přišel do toho 17. listopad a od té doby se točí filmy jiného typu. Podruhé v Americe… prosazoval to tam utečený Rus, který povídku četl v časopise, co se jmenuje nějak jako Těchnika moloďoži. Sešlo z toho, ale dokonce mi zaplatili deset tisíc dolarů za opci, takže dobrý. Film se dá udělat z jakékoli povídky, ale záleží na režisérovi, ne na povídce. Každá je k dispozici, každému.
Teď trošičku z jiného soudku.
Nosíte si v sobě nějakou osobní vzpomínku na reakci čtenáře, která Vás opravdu dojala?
Moje první sbírka byla Vejce naruby.
Ta dnes slaví 40 let od jejího vydání. 🙂
Ten název měl genezi. V sedmdesátkách jsem se živil drobnými texty fejetonového typu a mimo jiné jsem psal i fejetony do reklamního měsíčníku nakladatelství Albatros. Psal jsem fejeton na téma „pitomá kniha“ a chtěl jsem uvést název nějaké opravdu pitomé knihy. Takže víceméně mechanicky jsem napsal Vejce naruby. Pak jsem se zarazil. Sakra, tohle NENÍ pitomý název!!
Když jsem pak dával sbírku dohromady a přišlo na název, dal jsem tomu název Vejce naruby. Jenže obvykle bývá název sbírky zároveň názvem nějaké povídky. Přemýšlel jsem o povídce s tématem „vejce naruby“ a na nic jsem nepřišel. Takže to prošlo tak: název nekoreluje s obsahem.
Až po mnoha letech jsem se potkal s malým chlapečkem a ten povídal:
„Pane Neff, já vím, co je to vejce naruby! To je, když se rozbitý vejce hodí nahoru a spadne celý!“
Máte nějakou vtipnou, bizarní nebo nepříjemnou historku s fanoušky nebo slavnými autory? Třeba ve stylu „nepotkávej svoje legendy“ – nebo naopak přehnaně oddané fanynky?
Pár legend jsem potkal, třeba zrovna autora Zeměplochy Terryho Pratchetta. Měl besedu v knihkupectví Krakatit. Seděl jsem mezi fanoušky a snažil se ho vyfotit. Měl zvláštní zvyk, něco jako tik – během řeči si sáhl na nos. Za boha se mi nepodařilo chytit ten moment, kdy má prst na nose. Sjel jsem ho ale na video a tahal jednotlivá okna. Je to 25 snímků za vteřinu, podotýkám. Jen na jedné měl prst na nose. Ukázat ji nemůžu, ztratil jsem ji. Ale věřte mi.
Myslíte, že většinu svých knih jste napsal v obdobích radosti a motivace – nebo naopak v těžších chvílích, kdy vám tíživá atmosféra nepomáhá se soustředěním, ale vytváří onen feeling z kterého se rodí dobré nápady? Jak se vaše vnitřní rozpoložení promítá do práce?
Ono je to trochu jinak. Když jsem byl opravdu v prdeli, a to bylo v sedmdesátých létech, tak jsem nic nepsal. Ani mě to nenapadlo. Pak jsem přešel do “módu sci-fi” a přestal jsem být v prdeli.
To mi zůstalo dodnes.
Jak byste popsal onu vnitřní sílu nebo touhu, která Vás žene dál? A co byste poradil těm, kdo ji ztratili – nebo se ji snaží znovu najít?
Znáte ten obrázek, jak sedí chlap na oslu a na klacku má uvázaný trs sena na provázku a trs je před tlamou toho osla? To seno, to je nápad, námět. Buď je nebo není. Když není, musí se po něm koukat, on někde bude.
Pokud byste měl svou tvorbu představit jinak než klasickým popisem – jaké byste použil médium? Videoklip, animaci, skladbu?
Představuju si stěhováky, jak snášejí pianino ze třetího patra a utrhne se jim popruh.
Jestli to tak nevidíte, asi jsem psal špatně.
Které knihy, které jste kdy četl, považujete za mimořádně silné nebo svým způsobem „přesahové“? Protože jich může být více, navrhuji přeskočit Zemi slepců (někdy uváděnou také jako Kraj či Údolí slepců), o níž jste již poutavě mluvil v jiném rozhovoru – na ten zde připojím odkaz – a věnovat prostor jiným titulům.
Kdybych měl uvést jednu, tak je to Milneův Medvídek Pú.
V ní je esenc. Je to zenová zahrada.
Pro mě je jádro moudrosti “jen tak”. Pro mě to nikdo nedokázal vyjádřit tak, jak Milne. Že se Púa zmocnila komerce, i to k tomu patří. Zlatá mince v hovnech je pořád stejně zlatá.
Hovna jsou pomíjivá, zlato trvalé. Pú je trvalý. Jen tak.
Sdílím s Vámi obdiv k Julesi Vernovi, který se stal Vaší celoživotní vášní. Jaký ale máte vztah k osobnostem, jako byli Ludvík Souček, Josef Nesvadba nebo Jan Matzal, známý pod pseudonymem Troska? V jedné z předchozích odpovědí jste hezky postavil proti sobě Karla Čapka a právě J. M. Trosku, kterého jste – jak jste uvedl – s chutí četl, i když se s panem Čapkem lidsky minuli.
Zavzpomínal byste na tyto autory, případně krátce přiblížil jejich tvorbu a třeba je opět i trochu porovnal?
Osobně jsem potkal Součka a Nesvadbu a jsem moc rád, že oba měli ke mně vztah a brali mě vážně v době, kdy jsem na tom byl docela blbě. Oba byli spolužáci z medicíny, to je zvláštní… Já byl spolužák Jaroslava Veise a Zdeňka Rozenbauma, to jen na okraj. Nesvadba mi jednou dedikoval knížku, napsal tam „svému následovateli“. Nemyslím si ale, že to tak je. Nechám to na jiných teoreticích, možná by to dokázal Ivan Adamovič. Mezi námi nebyla žádná kontinuita ve smyslu inspirace. Měl jsem je rád osobně, lidsky, ale čerpal jsem u Lema, Heinleina, Asimova, Simaka.
Jiří Walker Procházka často zmiňuje, že jste mu na začátku velmi pomohl. Máte i jiná jména autorů, u nichž jste vycítil talent a chtěl jim pomoct?
Walker se ke mně hlásí jako ke svému guru, ale on kecá. Já mu oponoval jeho texty, ale on vždycky řekl: máš pravdu, ale mně se to nechce přepisovat. Kdysi jsem z anonymity při jakési soutěži vytáhl Carolu Biedermannovou a Evu Hausserovou. Teď mám v péči Jana Šnábla.
Je to autentický taxikář a píše, jak umí. To je vzácná vlastnost.
Většinou adepti píší, jak neumí.
Kdo byl tím mentorem zase pro Vás?
Bylo pár takových lidí, uvedu dva, oba byli ilustrátoři: Teodor Rotrekl a Martin Zhouf. V obou případech dostali do rukou můj rukopis. U Teodora to bylo ještě za komárů, šlo o marsovský cyklus Šídlo v pytli: redakčně schválené, zrecenzované, dali mu to oficiálně k ilustraci. Volal mi telefonem. „Óndřejií,“ on tak mluvil, „to je sráčka!“
Bydlel v Dolním Bezděkově. Vzal jsem auto, zajel za ním a on mi to rozebral a já šel domů a celé jsem to přepsal.
Martin Zhouf mi podobně sprdnul druhý a třetí díl Milénia. Měl jsem tam postavu karatistického supermistra Likta. Na konci druhého dílu Likt lidsky selže a já ho pak měl na začátku zdeptaného a vnitřně rozervaného. To jako všichni vám furt budou říkat, postava musí být rozervaná. Tak jsem Likta rozerval na kusy.
No a Zhouf mi taky volal: „Já nechci Likta rozervanýho, já ho chci, aby dal každýmu do držky!“
Tak se i stalo.
Co vám fotografie dala jiného než literatura? V čem se podle vás liší způsob, jakým vypráví příběh objektiv – a jakým to dělá pero?
Je to něco absolutně jiného. Jako ptakopysk a slon. Fotografie je technicky vzato pekelně těžká disciplína. Když píšu, napíšu si, co chci. Když kreslím Péráka nebo cokoli jiného, nakreslím, co chci. Ale když fotím, ta svině realita se do toho plete a kazí to. Zvládnout ji dokáže jen málokdo. Mně se to nikdy nepodařilo.
Věnujete se fotografii desítky let. Jaký záběr, okamžik nebo světlo vám nejvíc utkvěly v paměti? A proč právě ten?
To důležité jsem nikdy nevyfotil, a to, co jsem vyfotil, nebylo nikdy důležité.
U skutečného fotografa je to naopak.
Jako dlouholetý autor stránek DigiNeff jste sledoval a komentoval nástup digitální fotografie. Co Vás tehdy na této změně nejvíce zaujalo – a co Vám dnes v digitálním světě fotografie nejvíce chybí?
Bral jsem to jako sci-fi v reálu. Nástup absolutně jiné technologie, která změní svět.
Dřív byla fotografie exkluzivní koníček. Dnes fotografují a filmují všichni.
Změnil se svět.
Jsme ve světě, kde každý každého neustále vidí. Je to dobře nebo špatně?
Zbytečné o tom uvažovat. Tak to prostě je.
[sync.success] community nodes linked
// Všichni připojeni, signál sdílen. Síť pulzuje.
Předchozí díl NAJDETE ZDE
