Intro

Ondřej Neff. Člověk, v jehož osobnosti se snoubí cit pro tradici i vývoj, estetická vnímavost a vrozená preference pro to, co má spíš duši než lesk módních trendů. To vše pak pohání zvědavost a otevřenost, která překračuje hranice žánrů, časů i oborů. O autorovi často mnohé napoví hudba, kterou miluje – v Ondřejově případě je to cesta od baroka až k moderně, přičemž modernou má na mysli Antonína Dvořáka.

 

Je to spisovatel a přirozený mentor, který už v minulosti ukázal, že lidé, jimž věnoval pozornost – jako třeba Jiří Walker Procházka – dokážou vyrůst vysoko. Přitom však zůstává otevřený a vstřícný, což dokazuje i tím, že bez váhání řekne: „Jasně, rád si to přečtu“, i když žádost přijde od úplného sci-fi nováčka a neprofesionála, jako třeba ode mě.

Váží si ho nejen literární svět, ale i lidé z technických a technologických oborů – ať už vědci, nebo ti, kteří mu v devadesátých letech pomáhali s počítači a tvořili tak tiché, ale důležité zázemí pro jeho práci.

Ondřej Neff vstoupil do literatury v roce 1978, kdy Československo vyslalo první kosmonauty ke hvězdám a stalo se tak třetím národem ve vesmíru. Mnozí sečtělí obyvatelé vnímali tuto událost spíše jako symbolické gesto, jímž se tehdejší Sovětský svaz snažil symbolicky odčinit události roku 1968. Ve stejném roce Ondřej spolu s Vladimírem Kovaříkem vyslal do světa dětskou detektivku Holky se perou jinak. Psal ji s kamarádem, kterého znal z divadla i studií, a každý z nich psal jinou kapitolu aniž by četl kapitolu toho druhého. Navzájem se popichovali a hecovali. Výsledný text působí skoro magicky – a přestože ho dnes autor s nadsázkou a úsměvem na rtech nedoporučuje ke čtení, tehdy se dostal k mnoha mladým čtenářům. Vydání umožnil další kamarád, který v krajském nakladatelství pomohl obejít tehdejší ideologický dohled.

Do světa science fiction vstoupil Ondřej Neff nejprve jako teoretik – a zůstal mu věrný dodnes. Silné literární zázemí měl už v rodině: jeho otec Vladimír Neff byl uznávaný spisovatel a matka, Michaela Neffová, publikující jako Petrovičová, psala úspěšné divadelní hry už během války. Celoživotní láskou Ondřeje Neffa zůstává Jules Verne a mezi další oblíbence patří i H. G. Wells, zvlášť novela Kraj slepců, která vyšla pod různými překlady (např. Údolí slepců).

V roce 1985 vydal svou první sbírku science fiction povídek Vejce naruby, čímž oficiálně zahájil svoji autorskou pouť českou sci-fi. Letos uplyne čtyřicet let od tohoto milníku.

Z teoretika se časem stal architektem české science fiction – ať už svými povídkami, romány, editorskou prací, nebo výrazným působením v časopise Ikarie pod šéfredaktorem Vlado  Ríšou. Vedle psaní se stal i neúnavným propagátorem žánru, který dlouho zůstával na okraji kulturního zájmu. Koncem 80. let a začátkem 90. let mainstreamová literární kritika i instituce sci-fi často vnímaly jako druhořadý žánr určený spíše k zábavě než k přemýšlení. V době socialismu sice mohla science fiction vycházet, ale musela plnit určitá ideologická očekávání – nesměla být příliš fantastická ani příliš „západní“. Právě Neff pomáhal tomuto prostoru vydobývat respekt, spojoval autory, utvářel scénu a dával prostor novým hlasům.

Tvorbu Ondřeje Neffa by šlo s jistou nadsázkou přirovnat k diskografii Davida Bowieho – žánrově proměnlivá, stylově pestrá, občas experimentální, ale vždy rozeznatelná podle rukopisu svého autora. Ondřej a David mají ostatně něco společného: pokud byste chtěli jejich dílo opravdu důkladně prostudovat, vyhraďte si na to tak zhruba rok čistého času. A možná i náhradní mozek.

A zrovna mozek – nebo přesněji vědomí a jeho hranice – patří k oblastem, které Ondřeje Neffa dlouhodobě fascinují. Ve svých textech se často pouští do zkoumání vztahu mezi technologií a lidskou identitou. V povídkové sbírce Bůh s.r.o. z roku 1997 se věnuje různým aspektům lidské existence v kontextu technického pokroku, zatímco v knize Hu! Povídky Dědka Čucháka (2022) představuje Kazimíra Pruse, alias Dědka Čucháka – bývalého člověka, nyní kyborga, tedy napůl člověka, napůl androida, kterého po těžkém zranění zachránila technologie a vědecké experimenty. Jeho příběhy, v doprovodu bývalého havíře, Jakuba Nedomého, nejsou jen akčně-detektivno-humorným čtením, ale i reflexí toho, co z nás dělá lidi  když nám kusy těla – a možná i vědomí – nahradí stroje. Propojení lidského vědomí s technikou je u něj častým tématem, ze kterého pramení jeho tvorba v oblasti hard sci-fi, zejména kyberpunku.

Technologie jsou pro něj ústředním tématem, nikoli jen kulisou. Ondřej Neff se jim nevěnuje jen jako pozadím pro děj – stávají se aktivní součástí myšlenkové struktury jeho příběhů. Analyzuje, kam vývoj techniky směřuje, a nabízí scénáře budoucnosti, které často oscilují mezi fascinací a varováním. Série Klon je toho důkazem.

Již v devadesátých letech psal o kybernetických válkách na internetu a profiloval se jako autor, který kombinuje beletrii s analytickým vhledem – podobně jako klasikové žánru, například Asimov či Clarke. Zmiňuje „nereálnou realitu počítačového světa“, tedy motiv, který předjímal fenomény jako rozšířená realita, simulace nebo digitální závislost. Autor se dále zabýval tím, jak technologie nejen mění svět kolem nás, ale i naše vnímání reality samotné, a dotýkal se i témat takzvaných zakázaných technologií, do kterých můžeme zahrnout, krom zjednodušeného “hraní si na boha”, i oblasti jako například experimenty s transhumanismem, prodlužování života, užívání AI pro  ovládání společnosti bez prvku transparentnosti, genetické úpravy lidí a kybernetické modifikace, biologické zbraně šité na míru – jdoucí ruku v ruce s vývojem parabiologických živočichu,  a autonomní zbraňové systémy.

Přeložením zásadního románu Williama Gibsona Neuromancer odstartoval Ondřej Neff dráhu české hard sci-fi odnože zvané kyberpunk – a na tuto pouť tehdy pozval i svého kamaráda Jiřího Walkera Procházku. Vzpomínku Ondřeje Neffa na tento moment si můžete přečíst v chystaném rozhovoru s Jiřím Walkerem Procházkou.

Styl Ondřeje Neffa je expresivní, nápaditý a plný vizuálně silných momentů. Nebuduje jen intelektuální argumenty – snaží se čtenáře vtáhnout do světa budoucnosti naplno, s obrazotvorností a napětím. Vše skvěle podtrhuje jeho formální hravost a odvaha překračovat rámce běžné žánrové produkce.

Pokud mohu na chvíli odbočit k žánru fantasy – Pán modrého meče z roku 1985 možná nebyl úplně první českou fantasy v literárním kalendáři, ale rozhodně byl první v tom, co si pod tímto pojmem představujeme dnes: meče, magii, jiné světy a hrdinu na pouti mezi realitou a legendou. Příběhy, které tehdy přikovaly mladého čtenáře Tomáše Němce – dnes úspěšného nakladatele a spisovatele – ke stránkám, z nichž se mu otevřel celý nový fantasy svět. Ondřej Neff tímto románem prorazil bránu žánru, který tehdy české čtenářstvo teprve objevovalo – a nabídl ho v podobě srozumitelné, dobrodružné a stylizované tak, že by se neztratil ani na západních knihkupeckých pultech. Patří k úplným průkopníkům české fantasy, na které navázal například Jiří Walker Procházka svými romány o Kenu Woodovi.

A pokud by někdo měl pocit, že Ondřej Neff žije jen v knihách, připomeňme, že právě on založil a dodnes vede Neviditelného psa – první český ryze internetový deník, spuštěný 23. dubna 1996. Vystupuje zde pod pseudonymem Aston a pravidelně komentuje dění kolem nás s nadhledem, vtipem a věcností, kterou mnozí oceňovali dávno předtím, než se z komentování světa stal sport. Jeho kariéra začala ale ještě dříve, už roku 1990, kdy jako redaktor začal psát pro Mladou frontu a byl svědkem zavádění redakčních sítí – tedy přechodu ze starých papírových systémů na ty počítačové.

 

 

Ondřej Neff je i výraznou osobností českého komiksu. Již v dětství si oblíbil Čtyřlístek a Pepka námořníka, kteří ovlivnili jeho vztah k vyprávění obrazem. V 80. letech vytvořil na základě legendy o protektorátním fantomovi autorský komiks Pérák, který sám napsal i nakreslil. Komiks byl tehdy tištěn neoficiálně v tiskárně Československých státních drah. Reedici tohoto komiksu plánuje vydavatelství Mystery Press, u kterého znova výcházíi vetšina autorových knih.

 

 

Později navázal spolupráci s Kájou Saudkem – jejich prvním společným dílem byl postapokalyptický komiks Arnal a dva dračí zuby. Za svůj přínos tomuto médiu byl uveden do Síně slávy cen Muriel. Stejně intenzivní vztah má i k fotografii, které se dlouhodobě věnoval na svém portálu DigiNeff. Dnes žije nedaleko Prahy, slaví osmdesátiny, cvičí Tchaj-ťi čchüan, jezdí na elektrokole, rád se toulá lesem se svými psy – a čas od času se zastaví i na Comic-Conu. Protože svět se možná mění, ale zvědavost a fantazie zůstávají.

 

Interview:

Ondřej Neff bude odpovídat celkem na 87 otázek uspořádaných do pěti tematických bloků. My vám z tohoto interview nabízíme první malou ochutnávku.

Blok 1: Společnost, politika a znamení doby

#>_ /boot-sequence:SOCIETY.sys

#>_ jack_in() // sociopack loaded

Pane Neffe, dovolte mi začít otázkou, která v sobě spojuje hned několik oblastí, jimž se věnujete – od literatury přes vizuální média až po reflexi společenského vývoje. Jako autor, který psal i pro děti, jako komiksový tvůrce i zkušený fotograf jistě vnímáte, jak se za poslední dekády proměnila estetika a vyprávění v tvorbě pro mladé publikum. Když si člověk porovná klasické disneyovky z 50. až 80. let – pohádky syrovější, někdy až hororově temné – a dnešní tvorbu, jako by se z příběhů vytratila odvaha. Jako by se dnešní děti musely chránit před čímkoli, co by je mohlo zneklidnit, dojmout nebo otřást. Jak se na tento trend díváte? Vnímáte ho jako přirozený vývoj, nebo spíš jako, kdybych použil název písně Znamení doby Karla Kryla – snaží se všechno zaobalovat a příliš opatrně hlídat hranice „správného“?

Je to obecný jev a trvá stovky let. Pohádky bratří Grimmů jsou krvavé horory. Říhova Honzíkova cesta z padesátých let minulého století byla proti nim selanka. Dneska by Honzíkovy rodiče zavřeli do kriminálu za porušení základních direktiv péče o dítě.

Jedna z mých prvních sci-fi byl Lemův Návrat z hvězd. Vedle Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita doslova věštěcké dílo. Vzniklo v podobné době avšak v jiných kulturních a politických podmínkách. Závěr mají stejný: patologická snaha “chránit”. Vede to jednak ke změkčilosti, jednak k buzeraci. Je chyba, že neznáme práce autorů nastupujících civilizací. Jak vychovávají Číňané své děti? Jako dítě jsem četl staré čínské pohádky a ty byly ve stejném duchu jako klasické české: s nikým se nemazat a vyhraje síla.
Pokračování příště…