Osmdesátiny, to už je jubileum hodné oslavy. A Ondřej Neff, nestor české fantastiky, se rozhodl dát k těmto svým kulatinám dárek čtenářům.
Tedy, on ten dárek v podobě obřího rozhovoru čítajícího 87 otázek a rozčleněného do pěti tematických bloků připravil Michal Maléř, ale Ondřej Neff mu trpělivě odpovídal na vše, co Michala zajímalo. Takže vzhůru na první část prvního bloku otázek s podtitulem Společnost, politika a znamení doby!
Blok I: Společnost, politika a znamení doby – Část první
#>_ /boot-sequence:SOCIETY.sys
#>_ jack_in() // sociopack loaded
Pane Neffe, dovolte mi začít otázkou, která v sobě spojuje hned několik oblastí, jimž se věnujete – od literatury přes vizuální média až po reflexi společenského vývoje. Jako autor, který psal i pro děti, jako komiksový tvůrce i zkušený fotograf jistě vnímáte, jak se za poslední dekády proměnila estetika a vyprávění v tvorbě pro mladé publikum. Když si člověk porovná klasické disneyovky z 50. až 80. let – pohádky syrovější, někdy až hororově temné – a dnešní tvorbu, jako by se z příběhů vytratila odvaha. Jako by se dnešní děti musely chránit před čímkoli, co by je mohlo zneklidnit, dojmout nebo otřást. Jak se na tento trend díváte? Vnímáte ho jako přirozený vývoj, nebo spíš jako, kdybych použil název písně Znamení doby Karla Kryla – snaží se všechno zaobalovat a příliš opatrně hlídat hranice „správného“?
Je to obecný jev a trvá stovky let. Pohádky bratří Grimmů jsou krvavé horory. Říhova Honzíkova cesta z padesátých let minulého století byla proti nim selanka. Dneska by Honzíkovy rodiče zavřeli do kriminálu za porušení základních direktiv péče o dítě.
Jedna z mých prvních sci-fi byl Lemův Návrat z hvězd. Vedle Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita doslova věštěcké dílo. Vzniklo v podobné době avšak v jiných kulturních a politických podmínkách. Závěr mají stejný: patologická snaha “chránit”. Vede to jednak ke změkčilosti, jednak k buzeraci. Je chyba, že neznáme práce autorů nastupujících civilizací. Jak vychovávají Číňané své děti? Jako dítě jsem četl staré čínské pohádky a ty byly ve stejném duchu jako klasické české: s nikým se nemazat a vyhraje síla.
Karel Kryl je často vnímán jako básník s kytarou, vlastenec a bard, jehož tvorbu formovaly nejen válečné příběhy z dětství, ale především osobní odpor vůči nespravedlnosti, který si uchoval po celý život. Jak vy osobně vnímáte jeho odkaz? A promítly se podobné zkušenosti – nebo možná atmosféra doby – i do vaší vlastní tvorby, životního postoje nebo politických názorů?
Kryla si spojuji s obdobím normalizace. Vyjadřoval odpor, vzdor. Po návratu v tom pokračoval a je paradoxní, jak hluboce byl nespokojený v devadesátých letech, které byly doba nespoutané svobody, uvolnění možností, bestie nesvobody byla zahnaná do kouta.
Pokud mohu mluvit o vlastních politických postojích, s Krylem bych je nijak nespojoval. Když přišel v devadesátkách Who is who, ptali se mě, co jsem politicky zač. Napsal jsem, že jsem liberální konzervativec. Těžko si to přeberete…
Děkuju moc za odpověď. Asi jsem otázku neformuloval úplně srozumitelně, omlouvám se za to. Velmi bych stál o to, abyste o svých vlastních politických postojích mluvil.
Spíš než o srovnání s Krylem mi šlo o to, jestli ve vás zůstaly nějaké stopy z dětství, z atmosféry doby nebo z vyprávění rodičů. Zda i tyto zážitky mohly ovlivnit váš cit pro nespravedlnost, vztah ke svobodě, nebo touhu aspoň v myšlenkách uniknout do jiných světů. Jan Kryl například vzpomínal, jak jeho otce nacisté při výslechu zbili, vymlátili mu zuby a vyhrožovali smrtí, jelikož na něj bylo udání za tisk válečné propagandy, kterou také Krylův otec tiskl.
Zajímá mě, jestli i vy si z té doby nesete nějaké paměti z vyprávění, které formovaly vaši osobnost – zvlášť když přišla další zkouška v roce 1968, která otevřela dvacetileté období normalizace.
Maminka se narodila v roce 1903 a tatínek v roce 1909. Byli po uši v První republice. Já se narodil, když bylo mamince 42 let, takže většinu života prožila v předbolševickém režimu. V tom duchu mě vedli. Nikdy jsem neměl žádné dilema, jestli mám, nebo nemám vstoupit do komunistické strany. Nejhorší byla pro mě sedmdesátá léta. V jejich závěru se ale zrodilo sci-fi hnutí, to byl můj svět, se kterým jsem okamžitě souzněl. Byl jsem na to připravený, jako čtenář jsem začínal hodně brzy. Vernea jsem začal číst v deseti letech, pak přišel Wells a Troska, potom Lem a Bradbury.
Vaše politická stránka, která se zrcadlí i ve vaší novinářské činnosti, je spojená s hodnotami, které jsou mi osobně blízké – vycházejí z přesvědčení, že člověk má být za svůj život zodpovědný, že se má snažit obstát vlastní silou, a ne spoléhat na to, že se o něj postará stát. Mohl byste přiblížit, jak se u vás tenhle postoj formoval? Jaké životní zkušenosti vás k němu přivedly – a kdy nastal ten moment, kdy jste si řekl, že už nestačí jen klábosit u piva, ale že je načase jít s kůží na trh a začít říkat své názory veřejně?
Nedovedu na to odpovědět. Možná je to tím, že jsem skrze zkušenost rodičů lpěl na První republice – tedy na iluzi o První republice, na představě o První republice. To mě nutně dovedlo k pohrdání, nebo přinejmenším k obezřetnosti vůči establishmentu, a to ve mně zůstalo dodnes. Rodiče mě vedli k neokázalé lidské slušnosti. Zase… co to je? Když se ohlédnu, vidím, kolika lidem jsem ublížil a jak neslušně se zachoval. To bych se naběhal, kdybych to měl napravit ve stroji času…
Mnoho čtenářů dnes už možná ani přesně netuší, co znamenala opoziční smlouva a jaké nálady tehdy ve společnosti panovaly. S myšlenkou na ni přišel sám Václav Havel a veřejnost jí zpočátku tleskala. Vím, že jste vůči tomuto aktu byl dlouhodobě kritický a troufnu si tipnout, že se na tom ani s odstupem let nic nezměnilo.
Přesto se zeptám: Vnímáte dnes, po dvaceti pěti letech, nějakou paralelu s aktuálním stavem politiky? A vidíte dnes smysl v tom, že se proti silné straně musí formovat široké koalice, aby bylo možné zachovat rovnováhu moci?
Opoziční smlouva – připomenu, že to byl pakt mezi Zemanem a Klausem poté, co Klaus proti Zemanovi vyhlásil mobilizaci a přesto Zeman vyhrál, ale málo, takže se dali dohromady – pro mě znamenala ohromné zklamání ve smyslu fair play. Kvůli ní jsem přepsal Tmu. To je můj román, který možná po mně zbyde, až všechno ostatní bude pryč.
V té první verzi – zase, připomenu, oč jde: přestane fungovat elektřina jako technický fenomen a zhroutí se civilizace. V té první verzi popisuju, jak se systém vzpamatuje, obnoví se demokratické instituce, začne fungovat regulérní armáda a obnoví se politická struktura.
V druhé verzi: moci se ujmou ty nejhorší kurvy, přizpůsobí se, využijí nové situace a když se pak elektřina vrátí, kurvy to lidem zatají a využijí pro sebe. Takto vyznívá aktuální Tma a nehodlám na ní nic měnit, protože vše nasvědčuje, že jsem se trefil. Včetně slabomyslné dívky, která se stane českou královnou: onehdy mi někdo řekl, jak jsem předvídal Gretu Thurnbergovou.
Vidíte, právě jsem se Vás chtěl zeptat, zda Vás někdy okolní dění přimělo přepsat hotový koncept nebo změnit přístup k tvorbě – ale vlastně jste už odpověděl.
Ano – Tmu jsem kompletně předělal. Začátkem devadesátek jsem věřil v očistné funkce demokratického systému. I v krizi se postaví na nohy a najde prostředky, jak čelit zlu. Pak přišla Opoziční smlouva a od té doby vím, že to jsou kurvy, které zlo využijí ke svému prospěchu. Oproti nedemokratickým systémům to má jedinou, ale zásadně důležitou vlastnost: je zde mechanismus, jak jedněm kurvám zabránit, aby byly u prsu napořád. Obměňují se. Místo jedněch přijdou jiné. Pomáhá to.
A Pokud bychom navázali na atmosféru Krylovy písně Pamatuj, co vás osobně v české politice od roku 1968 do současnosti opravdu zklamalo? Co vám připadalo nefér, co vám, řečeno po česku, zvedlo mandle?
Už jsem o tom mluvil, opravdu ta opoziční smlouva mě hodně dožrala. Dnes už se na to nedívám tak příkře. Prostě, taková je politika, toto je demokracie. Zklamání, to bylo zhroucení iluzí. Jak jsem řekl, vyrůstal jsem v prostředí pohádky o První republice, po roce 1989 jsem vězel ve snu o návratu pohádky a úder reality byl šokující studená sprcha.
Byl to šok z prozření reality.
A naopak – co vám v historii české politiky udělalo radost? Byl nějaký moment, který ve vás probudil naději, nebo aspoň úsměv?
Samozřejmě Listopad a obnova demokracie. Ostalgici jsou blázni. Ten režim měl své fáze – a taky záleželo na tom, jak ho kdo prožíval. Jestli jako oběšený na Pankráci, jako mukl na uranu, anebo dělnický kádr povýšený na ředitele továrny na přesné strojírenství. Já to fyzicky zažil v celém rozsahu, vědomě částečně, jak jsem rozum bral. Od děsu padesátých let k naději v letech šedesátých, pak rok 1968 – všechno se zlomilo, poslední komunističtí idealisté utekli nebo šli do disentu a do vedení nastoupili blbci a kurvy. Nedělejte si iluzi. Rok 1989 nebyl nevyhnutelný. Být tam Putin o dvacet let dřív, poslal by do ulic tanky a kulometčíky, a nebyla by perestrojka, a tím pádem ani náš Listopad.
- Poznámka redaktora: V českém kontextu slovo ostalgici označuje ty, kteří se s určitou nostalgií ohlížejí za dobou socialismu – často idealizují „jistoty“ režimu, i když opomíjejí jeho útlak a násilí.
