Rozhovor: Dušan „Duke“ Fabian 1/2

Slovenský autor Dušan D. Fabian loni debutoval románem Invocatio elementalium, vydaným rovnou v češtině. Jeho moderní fantasy je v domácí tvorbě nepříliš častým úkazem a nový autor s takovými kvalitami se také neobjevuje každý rok. Proto přinášíme s touto možnou budoucí hvězdou slovenské fantasy rozsáhlý rozhovor.

Regis: Duku, stal ses v Česku známým a oblíbeným spisovatelem. Není se čemu divit, tvoje kniha Invocatio elementalium byla od vydavatelství Wales nejen odvážným, ale dnes i úspěšným počinem. I když kniha umí o autorovi hodně povědět, možná by tvé čtenáře zajímalo něco víc o tobě samém.

Duke: Čtenář je pro autora něco jako vzduch, pojďme na to.

Proč píšeš? A proč SF?

Píšu proto, že mě to naplňuje. Mám od dětství tvořivého ducha. Čas od času asi potřebuju uvolnit přetlak nápadů a myšlenek. Buď na papír nebo do notové osnovy, to je jedno.

A proč právě fantastika?

V nějakém horoskopu jsem četl, že štíři jsou snílci a fantasti. Asi proto. Ještě že tomu nevěřím 🙂

Základní přístup

Tvůj román se dá označit jako fantasy. Jsi spíš Tolkien, nebo Howard? Baví tě víc vymýšlení světů, nebo akce?

Spíš Howard, ale asi mám z každého něco.

Na tvé knize se mi líbil civilní hrdina, takový normální Franta, který není bůhvíjak chytrý, ale nemá průvan mezi ušima. Ty sám jsi normální kluk, pokud nepočítám to, že píšeš lépe než většina nás ostatních normálů. 😉 Prožíváš své příběhy s hrdinou, nebo se snažíš udržet si odstup?

Většinu příběhů prožívám se svým hrdinou. A vždy se mi nejvíc líbili takoví hrdinové, kteří měli blízko ke čtenáři. Prostě takoví normální lidé, z kterých hrdiny udělali okolnosti. A zároveň by se hrdiny nestali, kdyby ze sebe nedokázali dostat víc, než ze sebe dostávají rutinou za běžného dne. V každém z mých hrdinů je i kus ze mne. Jistá autobiografická črta. Bez ní by asi nedýchali. 🙂

V knize hraje relativně významnou úlohu i mystika, duchovno… máš vztah spíše k okultismu, nebo k náboženství? Hádam, že díky metalu má člověk blízko nejen k okultismu, ale i k náboženství, možná však z toho, ehm, spodního pohledu. 🙂

Píšu samozřejmě o věcech, ve kterých se vrtám i mimo vlastní psaní. A jsem rád, že je tam ten pokovovaný pohled cítit. 🙂 Zajímají mě oba směry, okultismus i náboženství, a metalová muzika byla samozřejmě jednou z cest, které mě k nim dovedly. Ale beru jejich studium z nadhledu. Jsem ateista a spíše racionálně uvažující člověk, než nějaký mystik. Ale to neznamená, že mě podobná témata nemohou fascinovat. Je to zábava, pohrávat si s velkými myšlenkami a nadpřirozenými věcmi. S respektem, samozřejmě.

Bez hudby to nejde

Ano, magie působí ve tvém příběhu velmi přirozeně. Když už jsme se dostali k hudbě, zůstaňme chviličku… O tobě se ví, že tvrdá muzika je blízká tvému srdci. Jak jsi hudebně začínal? Poslouchal jsi dřív než hrál, nebo to přišlo společně?

Dřív jsem poslouchal, než hrál, ale šlo to těsně po sobě. Být v osmdesátých letech na základní škole a neotřít se o metal bylo nemožné. A když se ti to jednou dostane do krve… 🙂 První kapelu jsme se spolužákem založili ještě v osmičce. Dříve než jsme uměli hrát na hudební nástroje. 😉 Potom jsme si u rodičů vyžebrali na první kytary a začali se drtit noty od Metallicy. A někdy v sedmnácti jsem už stál s bratrancem a dvěma spolužáky ze základky na pódiu. 🙂

Máš kapelu nyní? Z vlastní zkušenosti vím, že se práce s hraním příliš nesnáší…

Ani já už nehraju… Nezvládal jsem to časově, ani finančně… Také od té doby, co pracuju, samozřejmě.

Seš o něco starší, co dnes? Posloucháš jen tvrdý rock, nebo tě lákají i jiné žánry?

Poslouchám převážně metal, ale nikdy jsem se nebránil ani jiným stylům. Mimo jazzu a reggae… 😉

Jazz se ti nelíbí? Já jako basák-nedouk obdivuju „šlapající“ basu tradičního jazzu… i když Tommy Araya také není špatný. 😉

Tommy, ten tedy není. 😉 Myslím, že ještě nějaký jazzrock bych zvládnul poslouchat. Dokonce jsem nahrál i jedno folk-rockové demo. Když se za tím dnes ohlédnu, nemůžu to označit jinak než za naivní úlet, ale dá se to stáhnout na www.freemusic.cz a našlo se i několik lidí, kterým se to skutečně líbilo.

Zajímavé! Pod jakým jménem, jestli to není tajné?

Jmenuje se to Bard Songs.

Co zajímavého jsi poslouchal v poslední době?

Z novinek mě potešili hlavně CRADLE OF FILTH, kteří se po letech omílání toho samého znovu dokázali na poslední desce blýsknout několika skvělými nápady. Jinak u mne už tradičně frčí severská scéna – HYPOCRISY, BORKNAGAR, ARCTURUS a podobné melodicko-brutální věci. Nejposlouchanějším albem minulého roku u mě ale asi bude In the Arms of Devastation od kanadských KATAKLYSM.

Severská scéna je opravdu v současné metalové hudbě na špici, BATHORY, THERION… kdo by to byl čekal. 😉 Neláká tě zaplést tvrdou hudbu jako nosné téma fantasy příběhu? Dobře si vzpomínám na úžasný příběh ze světa Elrika z Melniboné z knihy Elrik: Příběhy Bílého vlka, kde zrcadlem jeho Strombringera byl Stratocaster Jimiho Hendrixe.

Mám jednu povídku, jmenuje se Tri čierne utorky. Právě v ní hraje hudba a hudební nadání velmi důležitou úlohu. Pro hlavního hrdinu přímo osudovou. Možná jednou podobným způsobem pojmu celý román. Kdo ví?

Kde si ji může český čtenář přečíst?

Ve slovenštině ve Fantázii č. 28, v polštině v časopisu Fahrenheit č. 47 a v češtině ve sbírce Best of Fantázia, kterou by mělo vydat nakl. Wales někdy letos. Plánovaný termín vydání by se měl krýt s Parconem.

Duke jako čtenář

Pojďme dál. Máš čas číst? Znám několik spisovatelů, kteří téměř nečtou, i kdyby chtěli, neboť jsou zahlceni čtením příspěvků do svých antologií či vlastním psaním.

Čtu, kolik můžu. 🙂 Asi dvě knihy měsíčně. Víc nestíhám. A poslední půlrok to byla víc literatura faktu než beletrie… Plus musíš připočítat časopisy Fantázia, Pevnost, Ikarie… a Spark, samozřejmě… 🙂 Takže někdy jsem rád, když stihnu přečíst aspoň jednu knihu za měsíc. Momentálně mi na stolku leží čtyři: Lukjaněnko, Gaiman, Barker a Orbitální šerloci. Ani jednu jsem ještě neotevřel. 🙂 Ale akorát jsem přes víkend zhltnul Kulhánka… Kvůli jeho novince musí počkat i moje vlastní psaní. 🙂

Vzpomněl jsi Kulhánka, modlu české SF. Jak se ti líbilo Stroncium? Přiznám se, Kulhánek není můj šálek čaje…

Stroncium je konečně jiné. Ne sice nějaký literární posun vpřed, ale je v něm výrazná snaha vyhnout se opakování a některé nápady se Kulhánkovi skutečně podařily.

Četl jsem, že čtenáři si stěžují na opak, že je to stále to stejné, teď i bez nápadů. Nemůžu to posoudit, četl jsem jen Cestu krve a i tu spíš omylem. 🙂

V diskuzi ke Stronciu byla kupa protichůdných názorů… Musíš uznat, že je to přinejmenším kontroverzní kniha. 🙂

A to se počítá. 😉 Když se podíváme na současnou fantasy, čemu dáváš přednost? Tolkien-klonům à la Eddings, Jordan and comp., těžké epice à la G.R.R. Martin, šílenostem à la Erikson či na první pohled nenápadným věcičkám jako Lukjaněnko?

Jednoznačně Lukjaněnko. Tolkien je klasika. Všem ukázal, co to udělá s příběhem, když k němu člověk vymyslí skutečně propracované pozadí… a fantazie a pozitivních ohlasů měl na rozdávání. Skutečně jsem ho zbožňoval, když jsem byl ve středoškolském věku, ale dnes se k němu vracím už jen zřídka. A jeho klony automaticky nevyhledávám. Martin je skutečně zručný spisovatel, který znovu zdvihl kredit podobného druhu fantasy, ale zůstal při klasických kulisách. V Lukjaněnkově skoku do současné reality je naproti tomu neuvěřitelná jiskra. 🙂 A jeho psaní je mi bližší i z toho důvodu, že své příběhy zasazovali do reálií skutečného světa i další moji nejoblíbenější – Lovecraft, King, Poe a Gaiman. U Eriksona je mi líto, nemohu sloužit, jen jsem cosi slyšel; zdá se to být zajímavé. Ach, tolik dobrých knih a tak málo času…

A co SF scéna u vás doma, máš nejaké oblíbené autory? Mě nejvíc v poslední době oslovil Štefan Huslica a jakýsi Dušan Fabian.

🙂 Díky. Toto jsou nevděčné otázky – člověk stále na někoho zapomíná. 😉 Ale zkusím… Ďuro Červenák, už jen kvůli jakémusi “patronátu” a pomoci, kterou jsem od něho dostal. Potom Mišo Jedinák, Mišo Sedlár, Mišo Spáda, Mišo Ferko… ehm, vlastně Miloš Ferko. Na Slovensku máme skutečně zajímavé autory. A ne všichni se jmenují Mišo. Vážně, můžeme se pyšnit několika generacemi skutečně kultovních osobností – počínaje Žarnayem, Ferkem, Glockem a konče Huslicou, Girovským nebo Pavelkovou.

Žarnay, moje klukovská knižní láska! Tajemství Dračí stěny! Jestli to není tajemství šéfkuchaře, jak píšeš ty? Tuny popsaných útržků? Všechno v hlavě? Databáze v kompu? Máš také takovou tuhou disciplínu, jakou radil Ray Bradbury, psát, psát a ono se to potom protřídí?

Nepromyšlené psaní moc nepraktikuju. Mám šuplíky plné sešitů s poznámkami a polovinu disku zasviněnou faktografií. Ale předtím, než se pustím do prvního odstavce, si vždy všechno důsledně připravím. Osnova, zápletky, zvraty, dávkování informací atd. U mne to prostě musí sedět jako skládačka z Lega. V době, kdy se příběh dostává na papír, mě už jen málokdy něco skutečně překvapí.

Tak tak, vědec se pozná lehko. 🙂 I dobrý spisovatel… Umíš psát jen za určitých okolností, nebo sedneš a píšeš?

Postupem času se to naklání k druhé možnosti. Člověk se prostě vypíše. Teď je to už spíš otázka krizových dní a krátkodobých bloků.

To už je přístup profíka. Když jsem poslouchal Raye Bradburyho, pravil to samé.

Na začátku však vůbec nebylo lehké si sednout a automaticky dostat to, co má člověk v hlavě, na papír.

Jak jsi začal psát?

Hm, k psaní mě v úplných začátcích dovedli – já jim říkám – “nostalgické pocity”. Prostě něco dočteš a neumíš se zbavit pocitu prázdna, vyvolaného tím, že to už dál nepokračuje. Tak pro vlastní potěšení pokračuješ v rozvíjení příběhu, postav anebo prostředí. Staneš se tak trochu pohrobkem Tolkiena, Howarda, anebo třeba Star Wars (nejmenujme Eragona 🙂 ). Postupně ti to ale nestačí a dostáváš se do druhé fáze. Začínáš do těchto už vymyšlených světů vkládat něco svého. Například napíšeš lovecraftovskou povídku ve slovenských reáliích. 🙂 A když tě to v této fázi nepřestane bavit, posuneš se do třetí – kde ti skutečné uspokojení přináší vytváření vlastních světů, příběhů a hledání stále nových originálních nápadů.

Dokončení zítra

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Za jedna
    Tento autor ode mne dostává známku 1 za rozhovor a bohužel bez známky za knihu, protože jsem ji nečetl. To víte…. Lukjaněnko toho napsal dost a než se tím člověk prokouše(včera mi přišlo Spectrum a Hvězdy,ty stu….):-)

  2. preco je pokec v cestine ? Dusan odpovedal po cesky ? alebo je to kvoli tomu ze cechom sa nechce citat po slovensky ? 🙂

  3. Je snad důležitý, proč je to v češtině? Čeština je přece krásný jazyk a slovenština je skoro stejně krásná. Myslím, že je to jedno… PS: Nekamenujte mě, že jsem napsal, že je čeština hezčí, protože cokoliv jiného bych řekl, by byly pouze alibistický řeči. 🙂

  4. Cestina nie je krajsuia 🙂 . A to, ze sa nechce Cechom citat po slovensky, je smutne, bez ohladu na to, ze je fakt jedno, v ako jazyku je rozhovor. U nas sice mladi citaju po cesky stale menej, no myslim, ze stale to v neskorsom veku dozenu

  5. viacej slovenčiny!
    rozhovor bol pôvodne po slovensky… ale ako tu povedal Ondro, Česi po slovensky čítať nechcú 😉 podľa mojho názoru tu sú však aj Slováci a nie je ich tu pomáli 😉 možno na budúci raz… môj rozhovor so Števom Huslicom bude po slovensky, čo povieš, Ondra? 😉

  6. slovencina
    Nezovseobecnoval by som nechut k Slovencine na vsetkych Cechov. Sam poznam mnohych, ktori dodnes bez problemov citaju po slovensky. Ale je nutne priznat, ze nikto z nich uz nema pod dvadsat:) Mozno ani pod tridsat:)))

  7. Roger, Regis: ja si myslím, že to nie je otázka chcenia alebo nechcenia. Český čitateľ nie je odkázaný na to, aby čítal knihy v slovenčine. Ak nechce čítať originál, má k dispozícii české preklady množstva literárnych diel svetovej literatúry – aj klasiku aj súčasnú literatúru. A po slovensky nevychádza taký objem zaujímavých kníh, ktoré nie sú dostupné v češtine, aby to prinútilo českého čitateľa lúskať slovenčinu. Naopak, slovenský čitateľ na české (poľské, ruské, maďarské) preklady napr. modernej/súčasnej svetovej literatúry odkázaný je – pokiaľ teda nečíta priamo originál. Nerozumiem týmto debatám…

  8. obren: tvôj názor je pragmatický, môj skôr realistický – jazyk v ktorom nevychádza beletria, najmä v prekladoch, pomali odchádza… pozri si lužickú srbčinu, tu už ani sám pámbožko nevráti; mládež ju odmieta používať, radšej němčinu, nejevstvujú žiadne riadne preklady, iba semo tamo niečo z češtiny. áno, lužičanov (Němci) inako drhnú kým niekto drhne Slovákov (okrem ich samých). ačkoľvek som Čech, nerád by som viděl češtinu namiesto slovenčiny. ok, táto diskúzia nemá riešenie, iba som vyjadril svôj názor.

  9. ved nic, mna to len zarazilo ze je to v cestine, lebo som si predstavil Duka nazivo ako “mluvi” 😀

  10. Re: Čechom sa nechce čítať po slovensky
    Jasně, knížky, které musejí platit; ale tady jsme na webu, ve skupině s poněkud posunutou demografií, a těch pár zobrazení AdSensu vás nevytrhne, ne?Taky se přimlouvám za to propříště nechat odpovědi slovensky; čtenářská odezva by se dala ozkoušet na tom přeložit jen jednu půlku a srovnat čtenost 🙂

  11. Čtenost
    Čtenost by byla snad stejná… Já bych si určitě přečetl rozhovor i ve Slovenštině, když je s autorem, jehož dílo je tak dobře přijaté.

  12. slovenština – čeština
    Já jsem taky pro “původní znění” ale je fakt že “už mi lásko není dvacet let, už mi není ani dvacetpět” a ještě bych mohl pokračovat 😛 takže můj vztah ke slovenštině je zatížen SPOUSTOU knih které jsem v ní četl (např. některé skvěle detektivky v edici 3x).Ale vídám spoustu Slovaků píšících na českých diskusních fórech s různým zaměřením (převážně orientovaných na mladší publikum) a nepamatuji se že by si někdo stěžoval že nerozumí. Možná udělat na toto téma anketu?A když už jsem tak off-topic, nějaké info o českém Fabiánovi (Mariňáci, Carpe Diem) by nebylo?Na závěr mé oblíbené pořekladlo “Překlad je jako žena. Je buď krásný nebo věrný” 😀

Zanechat odpověď