Rozhovor s Haninou Veselou

Když už jsme tu měli recenzi na knihu Krev teče vždycky červená od Haniny Veselé,proč rovnou nepřidat i rozhovor, který nejen o knize prozradí něco navíc? Naše redakční kolegyně Ena neváhala a Haninu Veselou pro vás vyzpovídala…

Kedy si zistila, že si stvorená na rozprávanie príbehov, vzala si do ruky pero a začala ich písať?

Naučili mě to ve škole – psát. Příběhy přišly záhy. Ty první vznikly během vyučování pod lavicí. Bylo mi asi sedm. Nechala jsem to kolovat po třídě. Hrdinkou byla turecká princezna, která zdrhla z harému a svedla souboj s pánem všech moří.

Aké boli začiatky Haniny Veselej, spisovateľky? Vraciaš sa niekedy k svojim prvotinám?

K románu Magnólie a démon se vracím ráda. Zombie apokalypsa je mé oblíbené téma, a přesně to mým hrdinům hrozí – vše ve výpravném fantasy hávu, nemrtvé pomocí ametystové drúzy ovládají temní nekromanti. Mimochodem, ametyst je můj oblíbený kámen… Co bylo napsáno před Magnólií, zdvořile ignoruji.

Prečo si si vybrala pre svoje knihy práve svet Asterionu?

Já si ho nevybrala. Ona si vybral mě. Po povídce Plavenský div psané pro antologii Ocel a krev mě jeho tehdejší tvůrci požádali o román. S Magnólií jsem měla napsané už dvě povídky, a něco dalšího promyšlené, tak jsem na to kývla.

Magnólia…. milujem kvety magnólií, krásne voňajú. Čo ťa motivovalo dať takéto meno svojej hlavnej hrdinke?

Měla jsem hrdinku a pustila se s ní do akce. Vše šlapalo do okamžiku, kdy jsem potřebovala jméno. Ten okamžik si pamatuju doteď. Přerušila jsem psaní, zadívala se do prázdna a zaposlouchala se do hudby, která tvořila kulisu. „Ten, kdo moc upíjí, tam pod Magnólií!“ zpívala Radůza za doprovodu harmoniky. A nápad byl na světě. Tehdy jsem netušila, kolik toho s Magnólií prožijeme.

Tvoja Magnólia je silná, sebavedomá žena. Aká je Hanina?

Já nejsem ona, i když na to recenzenti občas rádi poukazují, a já v tom čtenáře žertem utvrzuji, když jim do věnování píšu Hanina „Noly“ Veselá. Ve skutečnosti jsem úplně jiná.

V poslednej dobe som sa stretávala s tvojimi poviedkami v zbierkach ako Koleje smrti, Může se to stát i vám… Čo ti sedí viac, písanie poviedok, či románov?

Rozhodně romány. Je tam víc prostoru na postavy, prostředí i děj. Povídka, to je jen vygradovaný nápad. Čtenáři nemají náladu na kudrlinky. Chtějí akci, myšlenku a úderné finále. Ale román? Tam projde ledacos…

V čom je tvoja posledná kniha, Krev teče vždycky červená, iná ako predchádzajúce?

Líbí se mi, když jsou v knize dva až čtyři povahově rozdílní hrdinové, kteří mají vlastní příběh, ale časem se jejich osudy propojí a oni musí spolupracovat. Přesně o to jsem se snažila v Krev teče vždycky červená. Magnólie proto není hlavní hrdinka, je pouze jednou z důležitých postav, a tomu odpovídá i vypravěčský styl.

Väčšina autorov, s ktorými som sa mala možnosť rozprávať, má vždy mnoho nápadov v rôznom štádiu rozpracovanosti. Od poznámky na servítke z krčmy až po rozpísaný román. Ako si na tom ty?

Jsem na tom stejně, a i do té hospody nosím notes a tužku. Jen tak pro strýčka příhodu.

Si typ autora, ktorý všetko plánuje, či píšeš intuitívne?

Něco mezi. Stalo se mi, že jsem si něco do detailu naplánovala, a pak to napsala úplně jinak. Poslední třetinu románů Drak bere vše a Krev teče vždycky červená jsem radši psala na jeden zátah. Aby to skončilo dřív, než mě napadne zase to celé překopat…

Viem o tebe, že si zberateľka. Koniec koncov si mala na minuloročnom Fénixcone na túto tému aj zaujímavú prednášku. Zbieraš knihy českých autorov, ktoré majú osemdesiat a viac rokov, s témou fantastiky a okultizmu. Dokonca vlastníš podpísané výtlačky… Ako si sa k tomto koníčku dostala?

Úplně náhodou. Už deset let jsem měla rozdělaný text, který jsem nedokončila, protože takovou obskurnost by nikdo nevydal. Před pár lety jsem ale byla požádána o povídku do antologie Může se to stát i vám, a náhodou jsem znala vkus editorů. Během hledání podkladů ke psaní – jmenuje se to Oběšencův vršek, jsem se dostala k zajímavým tématům. Jako třeba atmosférou nabité fantaskní texty mrtvých autorů. Strašidelné povídky píši jen sporadicky, ale „staré“ knihy mě drží dodnes.

Ovplyvňuje ťa tvoja zbierka kníh pri písaní vlastných príbehov?

Určitě. To, co mám doma, to nejsou jen knihy s patinou dotyku autora. Jsou to mé múzy, špitají mi do ucha nápady. Třeba věc s výstižným názvem Šeptáno do tmy z Kolejí smrti vznikla tímto způsobem – začátek je téměř doslovný přepis textu ze snu. (Ano, i u postele mám papír a tužku.)

Kam chodíš pre inšpiráciu?

Mám ráda, když autoři nevaří z vody, ale využívají vlastních zkušeností. V mém případě jsou to zážitky z cest. Když jsem v Drak bere vše popisovala hlubinnou říši, nebyla to jen má fantazie. Předtím jsem se potopila do hloubky asi čtyřiceti metrů a viděla tam to, co viděla Magnólie. Kvůli Krev teče červená, kde se část děje odehrává na vulkanických ostrovech, jsem zas objela „Mars“ neboli Lanzarote.

Pred časom si sa stala matkou. Ako sa ti darí skĺbiť písanie so starostlivosťou o dcérku? Nevyspatosť či každodenná rutina sú náročné a vysilujúce.

Vůbec netuším, jak moc se to na mé tvorbě projevilo. Když jsem začínala psát Krev, dítě ještě na cestě nebylo. Během psaní se situace změnila, psala jsem i pár dní po porodu, a když jsem knihu dokončila, Margot už byla lozící špunt.

Otázka priamo na telo… Či už sme sa stretli osobne či som videla tvoje fotky, vždy si bola oblečená v šatách alebo v sukni. Nosíš niekedy aj nohavice?

Sukně mi připadá pohodlnější a přirozenější oděv. Ale občas nosím i kalhoty – na VIP příležitosti jako inspirativní procházka v městké kanalizaci nebo posezení u táborového ohně.

Si vynikajúca fotografka. Ako si sa dostala k foteniu a čo najradšej zvečňuješ?

Svůj první fotoaparát, takovou mejdlovou krabičku, jsem měla v jedenácti. Lepší jsem si koupila později, když jsem na si něj dokázala našetřit. Baví mě fotit lidi. Je to ale dost nevděčné. Většina z nás totiž nedokáže rozeznat dobrou fotku od mizerné, a dnes jsou v kurzu nepřirozeně vyumělkované snímky, ideálně s nějakým „cool“ cosplayerem. To už ale nemá s focením moc společného. Je to čistě grafická záležitost. Poslední dobou se proto zaměřuji na focení architektury, prázdných strašidelných domů a dalších „creepy“ míst…

Viem o tebe, že rada cestuješ. Kde všade si už bola a kam by si rada ešte cestovala?

Byla jsem ledaskde. Nejexotičtější mi přišla Jamajka a nejsmradlavější Belize. Ale i u nás či na Slovensku, kde mám příbuzné, je spousta krásných lokací. Často stačí jen vytáhnout paty z domu; pražský Milíčovský háj nebo Krčský les jsou taková tajemná místa. A zrovna teď mě fascinují věci, které jsou daleko, jako Měsíc, nebo naopak hluboko, jako trosky Titaniku.

Vráťme sa späť ku knihám… Určite máš svojich obľúbených spisovateľov. Akú knihu / knihy by si nám odporučila?

Můj nejoblíbenější autor dobrodružek je Rafael Sabatini, jeho Odysea kapitána Blooda byla už od dětství moje nejmilejší kniha. Z dnešních autorů je tomu asi nejblíž Leonard Medek s hrdinou Frantou Frantou z cyklu Dobrodruh. Ostatně, s Leonardem Medkem máme podobný vkus, oba máme rádi „staré“ knihy.

Tvoje literárne hrdinky, hrdinovia majú reálne predlohy, či sú to čisto vymyslené postavy?

Magnólie je kombinací dvou reálných osob, a ani jedna z nich nejsem já. Některé další hrdinky jsem psala podle svých kamarádek. Je to poněkud zlomyslné, ale zatím si mě na Facebooku z přátel nevyhodily. V Krev teče vždycky červená vystupuje pro změnu má drahá polovička. Většina mých hrdinů je ale mixem skutečných lidí a fantasie, nebo jsou vyfantazírovaní celí. Ale všechny postavy v sobě vždycky mají i část mne.

Čitatelia si zvyknú k svojim obľúbeným hrdinom vybudovať istý citový vzťah. Máš aj ty nejaký výnimočný vzťah k niektorej svojej postave?

Samozřejmě. Úplně ke všem. Když píšu, ta banda se mnou žije pod jednou střechou. Ženské nosí mé šaty, chlapy občas nějaké unisex šperky a ponožky. Chytám jejich zvyky a zlozvyky. A většinou jsem upřímně ráda, když je dopsáno a já je můžu z bytu zase vykopnout. Favority mám taky. V Krvi to byl Felian. Je báječně nehrdinský. V Magnólii a démon zase nekromant Jagavoj, to je taky kousek k pohledání…

Každý rok sa objavujú nové talenty. Zaujala ťa niektorá z nových tvárí na sci-fi/fantasy scéne?

Kristina Haidingerová. Letos by jí měla vyjít nová kniha, Děti Raumy. Na to se hodně těším. Její prvotina, mrazivý horor Ti nepohřbení z kruté finské zimy mě příjemně překvapil.

Aké sú tvoje literárne plány na tento rok, na čo sa môžu tvoji fanúšikovia tešiť?

Nechci slibovat knihu pod stromeček, ale chystám román z vlastního světa, momentálně se mořím s jedním netradičním scífkem a pak je tu jeden okultní nápad. Uvidíme, jak to dopadne.

Len pre vás sa s právnickou praxou ošľahanou autorkou fantasy románov rozprávala ENA.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď