Se ženou tahali prachovými nánosy kilometry kabelů, zatloukali hřebíky do pódia a stavěli scénu z věcí z vlastní domácnosti. Z nadšení kolem postapokalyptického festivalu Junktown postupně vyrostla česká postapo-umělecká scéna. Kulturní kolektiv SPAD i tanečně-akrobaticko-divadelní uskupení Wasteland Dancers, které uvidíme na letošním HorrorConu.
Burijan Vít Trčka alias Chrom pochází z Prahy. Je kreativní technolog, audiovizuální experimentátor, grafik a skladatel a také šéf kulturního kolektivu SPAD a designové platformy „Abyss.Monster“.
Projekt „Abyss.Monster“. propojuje temné umění, subkultury a industriální estetiku. Je také jednou polovinou hudebně-tanečního projektu Angelzone, skládá elektronickou hudbu, organizuje žánrové eventy a technicky zajišťuje divadelní i hudební performance.
Lidé z tvého okolí ti říkají Chrom. Vychází tvá přezdívka z povídky cyberpunkového autora Williama Gibsona?
Tak ne asi!
V raných dobách internetu jsem si volil přezdívky pro digitální svět. Z občanského jména jsem vytvořil pseudoanglickou zkratku, kterou jsem používal pro profesionální tvorbu, na „vážněji“ myšlené projekty a webdesign. Potřeboval jsem ale i nickname, pod kterým bych se projevoval čistě osobně.
Zrovna jsem tehdy hltal Gibsona, takže jsem se na diskusních fórech a chatech začal objevovat jako BurningChrome. Postupem času z toho zbyl jen „Chrom“. A ten už mi zůstal i IRL, tedy offline — pokud dnes vůbec něco jako offline existuje. (smích)
Kteří autoři, umělecké světy a směry tě nejvíc ovlivnili?
Bylo a je toho hodně. Z literární scény mě nejvíc oslovili autoři sci-fi jako Isaac Asimov, Stanisław Lem a Josef Nesvadba. Z hororu Brian Lumley, Clive Barker a H. P. Lovecraft. Z cyberpunku Bruce Sterling, William Gibson a Neal Stephenson. A z autorů přesahujících škatulky bych rád zmínil Rogera Zelaznyho, Jane Weisse a Raye Bradburyho.
Raději nebudu jmenovat všechny prokleté básníky. Na to tu, myslím, není prostor.
Z vizuálního a výtvarného světa mě fascinuje temná estetika mistrů, jako jsou Brom, Chet Zar nebo H. R. Giger, stejně jako surrealismus Tomomi Sakuby. Protože pocházím z umělecké rodiny, ovlivnili mé cítění i čeští velikáni: monumentální Aleš Veselý, mystický Josef Váchal nebo snový Mikuláš Medek.
Zajímám se také o filosofii. Vždycky mě přitahoval existencialismus, úvahy o střetu člověka s technologií a myšlenkové proudy zkoumající odvrácenou stranu lidského vědomí.
Z fascinace temnou estetikou, hlubší filosofií a mystikou vznikla i moje designová platforma „Abyss.Monster“. Je to způsob, jak vnitřní, často dost nekompromisní světy transformovat do reality a dát jim vizuální tvar.
Dlouhé roky jsi byl součástí festivalu Junktown. Jak ses dostal k největší české postapokalyptické akci?
Za všechno může manželka! (smích) Ne nadarmo se říká: „Za vším hledej ženu.“
Její kamarád Jakub Krásný pořádal na dětském táboře postapo bojovku. Protože jsem jezdil na LARPy inspirované Falloutem, měl jsem kostým, který jsem při té bojovce použil. Na místě se sešla výborná parta lidí. Stvořili jsme parádní živou osadu lehce retardovaných Chroustožroutů, nesmírně si to užili a dostali chuť pokračovat.
Tak vznikla myšlenka zorganizovat dospělou „afterparty po LARPu bez LARPu“.
Původně jsem měl na první Junktown jet jako vystupující s projektem Angelzone, v němž se starám o zvuk a vizuál a manželka se věnuje akrobacii a tanci. Během příprav jsem se ale zmínil, že rozumím pódiové a ozvučovací technice a vlastním skromné vybavení.
Skončilo to tak, že první stage SPAD byla z poloviny postavená z naší domácnosti.
– – „Organizátorem jsem se stal z nutnosti.“ Chci především tvořit – –
Jak na ty začátky vzpomínáš?
Byly hlavně fyzicky náročné. Zároveň mezi námi panovala výborná nálada a silný pocit sounáležitosti. V úzkém kruhu jsme bezprostředně cítili, že všichni táhneme za jeden provaz.
Bylo to hodně naivní období. Během akce se nikdo nebezpečně dlouho pořádně nevyspal, ale euforické nadšení nám nedovolilo polevit. Prostě jsme museli pokračovat.
A z toho nutkání pokračovat vznikl dnešní SPAD?
SPAD bylo původně označení části Junktownu, kterou jsem měl na starosti. Kolem ní se vytvořilo silné jádro nadšenců. Když jsem potom přebíral organizaci zavedené klubové noci Body Beat, dávalo dokonalý smysl všechno propojit.
Dnes je SPAD obrovské kreativní uskupení — kreativní deštník. Propojujeme lidi, kteří mají rádi mystickou estetiku, herní prvky a temné umění.
Manažerským slovníkem nás můžu označit za kulturní a uměleckou agenturu. Máme ale v sobě hodně DIY, řídíme se heslem „for fans, by fans“ a smrdíme undergroundem.
Filosofie SPADu má silný rituální a estetický rozměr. Fungujete jako kmen?
Určitě se dá říct, že fungujeme jako kmen, ale ne ve smyslu uzavřeného společenství. Pojí nás hluboká vnitřní integrita a loajalita ke scéně.
Naše vize nestojí na tom, že se parta lidí převleče do kostýmů a jde se jen opít do klubu. Zakládáme si na precizní audiovizuální koncepci, rituální atmosféře a vzájemném respektu.
Co všechno jsi měl na Junktownu na starosti?
Na prvních Junktownech dělali všichni všechno. Před otevřením areálu jsme se ženou tahali pneumatiky, měnili okna radnice nebo zatloukali poslední hřebíky do pódia.
Během festivalu jsem v jednu chvíli zvučil kapelu, vzápětí jako VJ odbavoval projekce, potom tahal prachovými nánosy kilometry kabelů, nosil muzikantům pití a hned nato měl vlastní hudební performance nebo technicky zajišťoval vystoupení tanečnic a akrobatek.
A když odešel poslední návštěvník, bylo potřeba všechno uklidit. Když říkám všechno, myslím všechno. První Junktowny neměly v areálu stálé zázemí.
Bylo to hustý! (smích)
Časem se všechno měnilo a s tím i moje úloha. Později se posunula spíš do produkce a managementu: skládal jsem program, ladil technické požadavky s interprety a hledal kreativní cesty v rámci DIY filosofie a omezeného rozpočtu.
Samozřejmě jsme pořád stavěli a vyráběli, ale během roku stále více víkendů sežrala administrativa. Naštěstí se podařilo dát dohromady neuvěřitelné profesionály na zvuk, světla a VJing. Svými schopnostmi vystřelili SPAD na extrémně vysokou úroveň.
Byla vlastní tvorba důsledkem organizování, nebo přišla dřív?
U mě byla vlastní tvorba na prvním místě. Organizátorem jsem se stal spíš z nutnosti.
Velmi niterně potřebuju, aby určité typy akcí a umění existovaly. Když je nikdo jiný nepořádá, musím je zorganizovat já.
V ideálním vesmíru bych většinu života trávil ve studiu a věnoval se jen hudbě a vizuálům. Skládal bych dark ambient pod hlavičkou projektu Kamenný Kvítek, tvořil rituální EDM a trip hop pro Angelzone, kde tančí moje žena Ayala Setara, a skládal symfonicko-elektronickou hudbu pro divadelní kusy Wasteland Dancers.
Věnoval bych se audiovizuálním experimentům, kreslil tarotové karty a konečně dokončil dekády rozepsané texty. Čas od času bych to někam zajel předvést, zahrál DJský set, ukázal pokrok — a pak se zase zašil do neklidu.
Technika mě baví. Zajistit funkční zázemí je super a domluvit dobrou show vyloženě uspokojivé. Pořád o sobě ale primárně uvažuju jako o kreativci, který se vrátí k autorské tvorbě, jakmile se objeví volná chvíle.
K jaké hudbě máš nejblíž?
Stejně jako u literatury a výtvarného umění se ani v hudbě nedokážu omezit na jednu škatulku.
Některé žánry rád slyším z pořádných reproduktorů, což mi umožňují akce SPADu. Mám rád aggrotech, jako je Combichrist, a electro, které produkuje Wumpscut. To hrajeme na Body Beat.
Užívám si EBM ve stylu Deutsch Amerikanische Freundschaft a martial industrial kapely Laibach. Takové věci znějí na Panzer Party. Zacloumá se mnou breakbeat rave v podání The Prodigy a oldschoolový hardcore od Neophyte. Tyto žánry mají místo na večírku Thunder.
K uctívání temných bohů mi nejlépe slouží blackened death metal kapel Dissection a Belphegor. Podobné věci rád pouštím na soirée Chromium!
Jiné žánry mi nejvíc lahodí v klidu ze sluchátek: moderní klasika Iannise Xenakise, dark ambient Lustmorda nebo epický neofolk Woodkida.
Živě mě nejvíc oslovuje scénická hudba Carla Orffa, pseudostředověcí Spilwut nebo dub Zion Train. Potkat mě ale můžeš i na WWW, u stěny na teknu nebo na koncertě Sepultury. Poslouchám toho fakt moc.
— Kde končí lidské tělo a začíná stroj —
Z čeho vycházíš při vlastní tvorbě?
Baví mě propojovat zdánlivé protiklady: míchat chladné analogové mašiny, industriální rytmy, orchestrální pasáže a rituální atmosféru.
Na inspiraci narážím neustále. Při prohlížení archivu snímků NASA, když mě zaujme nějaký náboženský fenomén nebo když si při obědě jen tak brouzdám internetem — a zjistím, že vědci pod antarktickým ledem objevili obří podmořské město se šedesáti miliony rybích hnízd.
Skutečný svět je občas šílenější než kdejaká fikce. Někde vedle toho je určitě R’lyeh.
No a o tom přece musím složit písničku, že jo?!
V současnosti jsi spojený hlavně s klubovou nocí „Body Beat“. Jak bys ji popsal?
„Body Beat“ je koncept s hlubokou historií. Na tuzemské scéně funguje kontinuálně déle než dvacet let. Původně vznikl jako čistokrevná EBM akce, postupem času se ale zvukově posunul k aggrotechu, dark electru a electro-industrialu.
Není to klasická diskotéka. Je to spíš imerzivní večírek, na němž hrají hlavní roli tolerance, inkluze a vzájemný respekt. Vedle sebe tancují „babybats“, klasičtí gothici, cybergoths i lidé z fetish scény.
Dress code vznikl přirozeně jako způsob, jak podtrhnout atmosféru večera a nechat lidi svobodně vyjádřit vlastní estetiku.
Nováčci se nemusejí bát rigidních strážců hranic, je ale dost pravděpodobné, že devadesát devět procent lidí bude v černém.
Kdo chce zažít syrovou elektroniku a zároveň večer v bezpečné komunitě, kde může být sám sebou, najde u nás dveře dokořán.
Aby tenhle svět mohl fungovat a všichni se v něm cítili svobodně a bezpečně, máme vlastní kodex, kterému říkáme Lex Publica: pravidla párty.
Není to suchopárný řád, ale soubor pravidel zdravého rozumu. Stojí na principech jako „Použij hlavu!“, „Compos mentis — buď při smyslech“, na absolutním respektu k soukromí a tělesným hranicím ostatních, ale také na pravidle „Politiku nech venku“.
Dne 20. a 21. listopadu uvidíme SPAD společně s Wasteland Dancers na HorrorConu. Jakou show připravujete?
Ayala Setara, principálka tanečně-akrobaticko-divadelního uskupení Wasteland Dancers, představí výběr toho nejlepšího z jeho repertoáru. Půjde o mix zcela nových kusů a věcí, které nebylo možné řadu let nikde vidět.
Diváky zavede do bezútěšného postapokalyptického světa i tajemné zóny ze slavného románu Piknik u cesty a jeho filmové adaptace Stalker nebo madmaxovské oázy — bájného útočiště z kultovního snímku Šílený Max.
Wasteland Dancers svá představení reprízovali na tematických festivalech napříč Evropou, od Polska po Španělsko. Návštěvníky oslovila jejich temná výpravná vystoupení a děsivě úchvatné představy vtělené do akrobatické choreografie tanečníků.
Jaké další projekty máš jako organizátor před sebou?
Aktuálně se soustředím na rozvoj našich klubových značek, kam chci v nejbližší době přivést zajímavá česká i zahraniční jména.
Kromě živých eventů budujeme komunitní prostor v éteru. Pod hlavičkou SPADu funguje nepřetržité online radio.spad.pro, kde hrají vintage jazz, blues a swing jako nostalgický soundtrack pro svět „po konci“.
Plánů, nápadů a myšlenek mám v hlavě obrovské množství, ale ne všechno jde jednoduše uvést do praxe hned. Na něco potřebuju správný prostor. Něco musí nejdřív dozrát.
Konkrétní obrysy proto zatím nechám zahalené v mlze. Rozhodně je ale na co se těšit.
Plánujete nové show Angelzone nebo Wasteland Dancers?
S hudebním projektem Angelzone chceme intenzivně prozkoumávat nové technologické možnosti. Chystáme show postavenou na reaktivních projekcích a experimentování s prolínáním lidského těla a strojů.
Chceme hledat hranici, na níž končí fyzický pohyb tanečníka a začíná generování zvuku a obrazu pomocí senzorů. A potom ji rozpouštět. Technologie versus rituál. A samozřejmě musí všechno okořenit špetka mystiky a cyber-post-apa.
V budoucnu se chci ještě víc ponořit do propojování komunity, posouvání hranic audiovizuálního umění a vytváření světů, které lidi pohltí.
Ptala se Lenny Ka
Foto: archiv SPAD
