Při příležitost souborného vydání Valhaly, jedné z nejzásadnějších knih české fantastiky, jsme si pro vás připravili s jejím autorem, Františkem Novotným, obsáhlý rozhovor, jehož první část vám právě předkládáme.
 |
František Novotný: počítačový technik, jachtař, publicista, překladatel, muž mnoha talentů a především spisovatel. Na literární scénu vstoupil již počátkem 80. let minulého století. Jeho povídky vyšly v několika samostatných sbírkách jako Nešťastné přistání, Bradburyho stín, Ramax a v dalších antologiích.
Patřil k lidem kolem Ceny Karla Čapka, pomáhal zakládat SF kluby, přednášel na conech. Za povídku Legenda o Madoně z Vrakoviště získal v roce 1985 svého prvního Mloka. Psal články do Ikarie (dnes XB-1), Neviditelného psa a Interkomu. Série o Hitlerovi se nedávno objevila na stránkách Pevnosti. František Novotný se věnoval také překládání, slovníkům námořní terminologie a literatuře faktu, na beletrii však úplně nezanevřel.
V roce 2011 pomohl odstartovat novou edici Kroniky karmínových kamenů knihou Prsten od vévodkyně. O rok později spatřil světlo světa pozoruhodný román Křižník Thor. Někteří si Františka Novotného pamatují také pod pseudonymem Frank N. Skipper, který je už nerozlučně spojen s jeho zřejmě nejkontroverznějším dílem – Dlouhým dnem Valhaly. Román, původně myšlený jako parodie na žánr fantasy, však vyvolal rozruch a v horizontu 15 let následovala další pokračování Další den Valhaly a Konečný den Valhaly.
Několik let jste se živil hodně netradičním způsobem – jako námořní kapitán. Řídit plachetnici jste se údajně naučil už ve svých osmi letech na brněnské přehradě. V jednom rozhovoru jste prozradil, že jste byl k plachtění předurčen snad ještě dřív, než jste se narodil…
Především musím říci, že nejsem námořní kapitán, na tento titul mají nárok jen lidé, kteří úspěšně vystudovali námořní akademii, já jsem jen jachtař s oprávněním Ministerstva dopravy řídit rekreační plavidla po oceánech. Na místě je spíše titul skipper – pro kapitána malého plavidla, který i sám loď řídi.
Jelikož můj otec byl zákládajícím členem Yacht Klubu Brno, který je mimochodem stejně starý jako já, strávil jsem jako dítě každý víkend a celé léto na Brněnské přehradě, takže jsem se opravdu naučil plachtit v osmi letech. Nu a protože moji rodiče též randili na plachetnici, kterou můj otec vlastnoručně postavil v roce 1943, je snad můj předpoklad dostatečně jasný.
Následovalo východní Středomoří, Kypr, Izrael, Egypt, Dánské úžiny, Egejské moře, Jadran… Navštívil jste snad polovinu světa. Na kterou plavbu nejraději vzpomínáte?
Nejradši vzpomínám na plavby ve stopách anglického spisovatele Arthura Ransoma, tvůrce světově proslulého cyklu knížek o Vlaštovkách a Amazonkách, skupině anglických dětí, které tráví prázdniny u jezera v Lake Districtu a prožívají různá prázdninová dobrodružství. Dostanou se také na moře, byť v jednom případě nechtěně, a další námořní příběhy, jejichž jsou hrdiny, si vyprávějí.
Mezi lety 2004 a 2011 jsme s přáteli uskutečnili pět jachtařských výprav na Norfolské řeky ve východní Anglii, na Hebridy u západního pobřeží Skotska, dvakrát na Severní moře, s návštěvou řeky Orwell, kde Arthur Ransome jistou dobu žil a kotvil své plachetnice, a přístavů jak ve východní Anglii, tak v Belgii a Holandsku. Na základě těchto výprav jsem napsal knížku Za tajemstvím Vlaštovek a Amazonek, jachtařské výpravy po stopách Arthura Ransoma a jeho hrdinů.
Arthur Ransome je ojedinělý fenomén, který funguje jako droga.
Čím Vás tento autor tak zaujal?
Ransomovy knížky, do češtiny jich bylo přeloženo všech dvanáct, nejsou jen vyprávěním o dětech a pro děti, ale také učebnicemi jachtingu, průvodci po nejznámějších jachtařských oblastech Velké Británie a dokonce i učebnicemi pro rodiče, jak správně přistupovat k dětem ( i když v tomto ohledu autor selhal a po rozvodu s první manželkou o svou jedinou dceru ztratil zájem).
Moje kniha popisuje průběh plaveb, ale také obsahuje Ransomův pestrý životopis (kromě jiného byl agentem MI6 a jeho druhá žena byla za bolševické revoluce sekretářkou Trockého) a ještě odhaluje tajemství, čí děti mu posloužily za vzor jeho literárních postav a jaký komplikovaný vztah si k nim autor vytvořil. Letos se chystám na šestou expedici, která povede do Rigy, kde autor žil až do roku 1923 a nechal si postavit svou první námořní plachetnici, se kterou pak plul do Helsinek.
Chci tuto plavbu zopakovat a pak přes Stockholm, kde jsem ještě nebyl, se vrátíme na Rujanu, odkud budeme mít pronajatou 12m dlouhou loď o 80 m2 plachet.
Není to skoro jako posedlost? Řekněme, taková menší ransománie?
Arthur Ransome je ojedinělý fenomén, který funguje jako droga. Když začnete číst jeho knížky ve správném dětském věku, čtete je až do konce života stále dokola. Podle mého soudu je ta uhrančivost způsobena zašifrováním děje, který je podán jako rébus. Autor nikdy nenapíše, kde konkrétně se děj odehrává, ale na druhé straně vše popíše tak důkladně, že čtenář ví, že ten kraj někde existuje. Již první čtenáři před druhou světovou válkou psali Ransomovi dopisy, kde chtěli potvrdit, že knížky se odehrávají tam a tam. A tou největší záhadou jsou postavy.
Každému čtenáři je podle jejich poutavosti jasné, že ty děti musely existovat. Jenže kdo to byl? To byla hlavní otázka, kterou jsem si kladl i já, když jsem někdy na začátku 50. let četl první ransomovky. Nejen v Anglii, ale i jinde na světě, existují dnes kluby čtenářů Arthura Ransoma, které nepřestávají pátrat po reáliích a tajemstvích jeho literárního světa. Já jsem členem českého Klubu Arthura Ransoma a pro jeho Zpravodaj jsem kupříkladu napsal článek o torpédoborcích, kterým mohl velet komodor Walker, tatínek Vlaštovek.
Zabýváte se literaturou faktu, v níž se věnujete především historii vojenských plavidel, rekonstrukci námořních bitev a jachtařství. Vaší velkou celoživotní vášní je také plastické modelářství. Stále se tomuto koníčku věnujete?
Ano, rajtuji na něm více než zdatně, neboť mě děsí sklad stavebnic, které mám doma. Spočítal jsem si, že abych je všechny postavil, musel bych modelařit do devadesáti. Faktem je, že mi tento koníček rozšířil znalosti o zbraních a pomohl při překládání, umožnil mi kvalifikovaně přeložit čtyři příručky pro stavbu plastikových modelů a nyní pracuji na překladu páté. Mé modely jsou ke shlédnutí na internetovém serveru Militaria.cz, v rubrice Toluenové opojení – galerie.
Jste zároveň i velmi produktivní překladatel. Díky tomu jsou českým čtenářům dostupné nejedny encyklopedie či slovníky zasvěcené lodím a moři. Jistě jste zaznamenal vděk i svých kolegů, když zápasili se zapeklitými termíny námořní angličtiny…
V tomto ohledu funguji až několik let jako „první překladatelská pomoc“. Hlavně e-maily se na mě obracejí různí překladatelé z angličtiny, když narazí na námořnický termín, se kterým si nevědí rady. Již několikrát jsem spolupracoval s Petrem Zenklem při titulkování Pirátů z Karibiku a naposledy u filmu Kapitán Phillips.
Nicméně každému překladateli, který to myslí se svou prací vážně, doporučuji, aby si pořídil Velký slovník lodí a moře, což je můj překlad The Oxford Companion to Ships and the Sea pro nakladatelství Triton. Kniha je strukturována jako výkladový slovník a tudíž komponována jako pomůcka pro překladatele. Až 90% dotazů, které mi docházejí, by si překladatel vyřešil sám, kdyby měl tento slovník.
Možná lidí, které budou vzrušovat robinsonády, bude míň, ale stále budou.
Přiznávám, že námořnická hantýrka je pro mě španělská vesnice. Ale hodně se mi líbí filmový Hornblower, sice kolikrát úplně přesně nevím, zda jsou hrdinou vydané povely smysluplné, ale zní to dobře. Jako odborník asi u takových scén skřípete zuby, ne?
Jak kdy. V poslední době se situace s překlady a titulky hodně zlepšila, ale perličky se tu a tam najdou. Teď už to neberu tak tragicky a skřípání by už mohlo být pro můj chrup nebezpečné.
Velmi mě zaujalo, že jste moderním způsobem převyprávěl slavného Robinsona Crusoa. Přiznávám, že jsem to uvítala, protože poté, co jsem se seznámila s slovenským překladem tohoto díla, tak mě ta Plevova adaptace pěkně štvala. Váš hrdina je však ve srovnání s předlohou o dost podnikavější, mnohem otevřenější v chápání cizích kultur a také překvapivě zapálený do vědy, nebo se mi to zdá?
Nemyslím si, že původní Robison Daniela Defoea byl méně podnikavý než můj Robinson. Při psaní jsem se totiž přesně držel osnovy původního díla a co můj hrdina podniká, podnikal už původní Robinson. Jen všechny ty akce vyprávím zajímavěji a s větším spádem. Dokonce jsem zachoval i náboženské pasáže, byť velmi zredukované. Jediné, co jsem domyslel, bylo to, jak se Robinson pobytem na ostrově změnil, i když to Defoe také naznačuje.
Platí to i pro chápání cizích kultur – v původním díle je rovnocenný vztah Robinsona k Pátkovi již exponován, což muselo být v knize vydané v roce 1719 velmi odvážné. Já tento Robinsonův pohled, k němuž se dopracuje až na ostrově, toliko prohloubil.
Co myslíte, je už klasickým robinsonádám odzvoněno?
Otázkou je, co rozumět pod označením klasická robinzonáda. Podle mého názoru příběh člověka nebo lidí ztracených v nějaké pustině a bojujících o přežití, přičemž se podstatně mění jejich nazírání světa, je nesmrtelný. Jsem velkým milovníkem seriálu Hvězdná brána, obzvláště série Hluboký vesmír, které sice u fanoušků propadla, ale mně se líbí nejvíce. A to je také robinsonáda, příběh skupiny velice různorodých lidí, které unáší kosmická loď Antiků na sám začátek vesmíru.
I oni zoufale bojují o život jako Robinson, i oni postupně dospívají k hlubším pravdám o sobě samých, o cíli své bludné pouti. Právě pro tyto kvality, když zde navíc chybí neprůstřelní hrdinové, série propadla. Tím si vlastně protiřečím, možná lidí, které budou vzrušovat robinsonády, bude míň, ale stále budou.
Tříměsíční pracovní neschopnost po přetržení achilovky mi dala dostatek souvislého času, abych napsal Dlouhý den Valhaly
Právě vyšlo souborné vydání všech dílů Valhaly. Máte radost? Valhalu považuji za Vaše životní dílo, vždyť si vzala 15 let a to je přece kus života…
Samozřejmě jsem rád, že Valhala znovu vyjde, tentokrát ve vázaném vydání a v jednom svazku málem biblických rozměrů. Ve skrytu duše doufám, že si druhé vydání najde mnohem více čtenářů než první, které, jak se domnívám, trošku čtenáře zaskočilo – možná nevěděli, co si mají o tom všem myslet, kam cyklus zařadit. Dočkal jsem se i výtek, že jsem do děje přetáhl postavy z Dickova románu Vysoký zámek a z Kingovy ságy Temná věž.
To už snad dnes bude pasé a čtenář se prostě nechá unášet dějem, jak to má u SF literatury být.
Není žádným tajemstvím, že hlavní inspirací k napsání Valhaly byla jediná představa vzdušené bitvy mezi draky a víceplošnými letouny z první světové války. Pak jste ale zažil spoustu tvůrčích krizí, z nichž Vám pomohlo studium celé řady pramenů, ale i tituly, které se Vám náhodou dostaly do ruky… Jednou jste prohlásil, že jich bylo snad na čtyřicet… Je to možné?
Přesně to spočítané nemám, ale vím, že v určitých fázích se mi kupily po obou stranách displeje hromady knížek. Dnes by to bylo jednodušší, stačilo by požadovaná hesla zadat do Google a měl bych to i s obrázky.
Valhala je dnes mnohými znalci považována za jeden z nejzásadnějších textů české fantastiky, vedle Čapkovy Války s mloky nebo Součkovy Cesty slepých ptáků. Je možné, že kdybyste tehdy před lety neuklouzl na té tramvajové zastávce, tak by možná žádná Valhala nebyla?
Je pravda, že tříměsíční pracovní neschopnost po přetržení achilovky mi dala dostatek souvislého času, abych napsal Dlouhý den Valhaly, tedy první díl cyklu. Nemohu však kategoricky tvrdit, že jinak by cyklus nevznikl. Měl jsem to téma v sobě a jsem přesvědčen, že už by si nějakou cestu na svět našlo…
Pokračování o Valhale i plánech do budoucna ve středu 26.03.!
