Velký rozhovor s Leošem Kyšou a Borisem Hokrem nejen o antologii Ve stínu magie – Část první

Při příležitosti vydání antologie Ve stínu magie jsme se rozhodli pořádně vyzpovídat oba editory této knihy – Leoše Kyšu a Borise Hokra. A protože jsou to chlapci ukecaní, museli jsme vydat rozhovor na dvě části.
V té první nahlédneme do historie tvorby antologií a dozvíte se jak vlastně vzniklo editorské duo,, komu kradou nápady, jaký vztah mají ke “svým” spisovatelům, kdo těmto dvěma neodolatelným seladonům dal košem a mnohé další věci, které jste vlastně možná ani vědět nechtěli.
A samozřejmě nemůžou chybět kočky! A chapadla!

Pro nedočkavce: druhá část rozhovoru 

Tak pěkně od začátku: kdy vlastně vznikla myšlenka, že uděláte nějakou povídkovou antologii? A proč jste se na spolupráci na tomhle projektu domluvili právě vy dva?

Leoš: Mně bylo Borise líto, že ho nikdo nemá rád. Tak jsem za ním zašel s tím, že se budeme kamarádit a uděláme třeba antologii. A on se toho chytl. Co jsem měl dělat?

Boris: Matně si pamatuju, jak jsem kdysi stál v Karlíně a volal si s jednou novinářskou děvkou, že by bylo moc hezký udělat antologii nacistických povídek. Hezky česky. Bylo mi řečeno, že vlastně by to bylo dobrý, ale hlavně je třeba najít dobrýho nakladatele, který má správný přístup k životu, hraje na baskytaru třeba, a nekouří ještě ve dvě ráno krabku cigaret (za předpokladu, že jde všechno dobře). A asi za dva roky mi ten týpek volá zpátky, jestli prej si ještě na myšlenku tý antologie pamatuju a že to ošéfujeme. Tak jsme to ošéfovali. A jako první jsme přes palubu hodili původní myšlenku, že by to byly hororový povídky, protože jak říkal Leoš: čistě hororovou antologii v roce 2016-7 si můžeme strčit… tam

Z autogramiády Ve stínu apokalypsy

Inu, to zní trošku divoce, ale proti gustu… A proč jste se rozhodli zrovna pro NACISTICKÉ povídky? Člověk by čekal, že první společný projekt bude něco víc „na jistotu“.

Leoš: Já teď budu trochu vážný. Když se podíváš na veřejné debaty, tak téma nacismu a druhé světové války pořád rezonuje, byť v dost pokroucené formě. Přišlo mi zajímavé vyzvat žánrové autory, aby k tomu napsali svoje, aby to téma reflektovali z pozice fantastiky a generačního odstupu. No a navíc od časů Indiana Jonese víme, že masakrovat nácky je prostě prdel.

Boris: Co je víc na jistotu než nacionální socialisté, ty míšenecká zrůdo druhého typu? Plus jedna věc: TA povídka z Čáry hrůzy od Mosteckýho. Ta ti řekne i po letech všechno, co o zrůdnostech nacismu a působivosti nacistických příběhů potřebuješ vědět.

A ještě jedno plus: Já jsem z Nových Hradů v Jižních Čechách, Leoš z Bruntálu. To taky hraje roli.

Leoš: Jakej Bruntál? Snad Freudenthal, nein?

Jak se na zvolené téma tvářil potenciální vydavatel?

Boris: Jak se tvářil? Přes pytel to nebylo vidět, ale po vydání už byl v pohodě

Leoš: A co se týče vydavatele, no, ten si to všechno pamatoval, tak občas říkal věci jako: Takhle to, kluci, nebylo. Ale jinak byl v pohodě. Výhoda Epochy je, že věci se dělají víc s láskou než kalkulačkou, a i když vydat obří antologii byl obrovský ekonomický risk, tak vždycky říkal jenom věci jako: Když nás to má zničit, ať je to alespoň dobrý, soudruzi.

Nakonec to mělo obrovský úspěch, který nás vlastně dost zaskočil, ale díky tomu jsme mohli udělat další antologie.

Boris: Asi tak. je vlastně moc hezký, že neměl Zdeněk infarkt, to nás taky zaskočilo, a taky díky tomu jsme mohli udělat ty další antologie.

Jen pro ujasnění: Zdeňkem je míněn Zdeněk Pobuda, majitel Epochy?

Leoš: Ja, Herr Leutnant.

Díky! Měli jste tedy nápad a podporu vydavatele. Jak jste vybírali autory, které pro projekt oslovíte? Jak moc vám do výběru zasahovalo nakladatelství?

Boris: Měli jsme krásné plány.

(po delší nostalgické odmlce) … fakt krásné.

Leoš: Obecně se antologie u nás dělají buď tak, že editor osloví ty nejslavnější autory nebo své kamarády. My jsme chtěli ty nejlepší autory mladé a střední generace napříč všemi nakladatelstvími, a bylo skvělé, že nám všichni řekli ano, i když jsme se předtím neznali. Kombinovali jsme nadějné autory se zkušenými rutinéry či neznámé s hvězdami – a ono to vyšlo. Ta skládačka dopadla velmi dobře, a já jsem rád, že jsme se nebáli a nešli na jistotu. Navíc pár autorům pomohla antologie vyrůst. Honza Kotouč byl hvězda už před antologiemi, ale pomohly mu získat nové nadšené fanoušky. Určitě jsme díky antologiím katapultovali ke slávě Kristýnu Sněgoňovou a vůbec seznámili tisíce čtenářů se zajímavými autory. A to je něco, co jsme mimo jiné také chtěli. Tedy kromě fanynek. Ty všechny dostal Boris, mimochodem, proto s ním už nikdy nebudu pracovat. Je to hajzl. Hajzl, co se nepodělí.

Boris Hokr: Dřív sem dělal se samejma lamama – teď sem přesedlal na jeleny.

Takže vám opravdu nikdo nedal košem?

Leoš: Dal, ale až u další antologie, kdy jsme se snažili otevřít svou náruč ještě víc doširoka. Myslím, že nakonec nám za tři díly antologie utekla dvě jména, která jsme opravdu hodně chtěli: Mirek Žamboch, který nestíhal, a Honza Hlávka. Jeho nakladatel nám jasně řekl, že pokud budeme jeho autora obtěžovat a on kvůli tomu nebude mít čas psát cyklus Algor, ukáže nám své kytarové sólo, což nás vyděsilo, protože hraje na baskytaru. A držel přitom výhrůžně v rukách strunu a vypadal fakt dost děsivě. Tak jsme Hlávku ani neoslovili.

Boris: Jinak jako ona je ještě jedna kategorie… lidi, kteří nadšeně souhlasili a stejně nadšeně pak prošvihli všechny termíny.

Leoš: Nebo jsme je vyřadili, protože nám nechtěly ukázat prsa.

Boris: Ale jak říká Leoš: jsou to skvělý skládačky. Je třeba úplně skvělý, že nám kývl Petr Stančík, který ne že by se jinak krotil, ale tady měl generální pardon se prostě vyblbnout. Do nejnovější a taky poslední antologie jsme si zase vytáhli Theo Addaira, kterej je fanoušek fantastiky dlouhá léta, ale měl pocit, že se napřed musí prosadit v mainstreamu… Jako beze srandy, kdybychom chtěli, máme i Sáru Saudkovou, protože prostě jsme dobrý, milý a víme, kde všichni bydlí. Výjimka je Václav Koubek. Ten tam je, protože nám prsa naopak neukázal, ani to nenaznačil a my za to byli rádi.

Člověk má z odpovědí pocit, že v osobě editorů na sebe narazila dvě obrovská ega. Jak obtížné bylo rozdělit si práci a pravomoce?

Boris: Kein Problem, jak říkáme my latiníci. U první jsme si je prostě rozdělili podle toho, jak jsme s kým kdy v minulosti pracovali, a ty skupiny se s drobnými obměnami držely i dál. Plus jsme vždycky zkusili přitáhnout někoho novýho. Jako kočky, jen to nebyly krysy, ale třeba Petra Neomillnerová nebo ten Václav Koubek. Navíc nás spojoval společný nepřítel, a moc fajn bylo, že když sme na to jeden z nás srali, protože prokrastinace je naše, tak ten druhej měl zrovna hyperaktivní období a vykryl to. Jinak Leoš odvedl obří kus práce na obálkách, do kterých já nekecám, protože moji koně jsou už mrtví a obecně si Michelangela nezaplatíš. A pak na propagaci, protože se na něj podívej. Je to tank. Nasměruješ ho a jdeš v zákrytu. Easy.

Trváš na Václavu Koubkovi i když je to Vilém?

Boris:  Netrvám, ale klidně ho přejmenuju, chce bejt v antologii, tak musí přinášet oběti. Jeho problém, že má nezvyklý jméno. Prej Vilém…

Leoš: S egem nebyl problém. Já jsem skromnej hodnej kluk, a hlavně si Borise a jeho názorů na fantastiku vážím. Samozřejmě, s jistým odstupem k takovým drobným úchylkám, které se projevují v okamžiku, kdy mu někdo do povídky dá dost chapadel a penisů. To ztrácí zábrany a jenom nadšeně slintá. Pak musím přijít a říct: Dost! Chceme i nějaké vaginy!

Boris: (se zasněným výrazem a slinou v koutku úst) … i ve vagíně může být až pět chapadel, záleží na druhu hlavonožce! (prudce trhne hlavou a zasněný výraz zmizí) Obecně je fajn s Leošem chodit na mořské plody.

Ehm… od chapadel ještě na skok k antologii Ve stínu říše: když se rozšířilo, že něco chystáte, hlásili se vám nadšenci a dobrovolníci se svými díly?

Boris: Jo, byla radost je ignorovat. V tomhle je mnohem větší samaritán Leoš. Možná proto má Ferrari…

Leoš: No jejej. Ale až do Ve stínu apokalypsy. To nám posílaly autorky prsa a autoři slanečky pro naše kočky. To byly skvělé časy. Ale ovlivnit jsme se tím nedali!

Boris: Přesně, slanečky Brody (pozn: Borisův kocour a otrokář v jedné kočičí osobě) nežere.

Leoš Kyša uniká před rozzuřeným davem poté, co se (neúspěšně) vydával za Františka Kotletu

Přiznejte se dobrovolně: kdo „vyhrabal“ Reného Vaňka, autora největší šílenosti obsažené Ve stíny říše se všeříkajícím názvem Digimengele?

Boris: Tak tam tuším sebe, on měl v Epoše hrooozně dlouhej rukopis, kerej byl šílenej a krásnej. Ale fakt dlouhej. Tak dostal bonbonek a možnost napsat povídku

Leoš: A já nebyl proti. Ten muž má doma včely. Nikdy nebuď proti muži, co má doma včely a sní o tom, že Mendeleho duch posedne sekačku na trávu!

Boris: Mendělev? Já si kurva říkal, že jsem to asi pochopil špatně.

(Zamyšleně) Ale on má doma René hlavně pavouky a rád se na ně dívá, jak se svlékaj. Což je přesně tak sexy, jak to zní. Barevný, svlékající se pavoučice. Makadla lásky a žihadla vášně, to je náš René

(po chvilce odmlky) Plus bylo roztomilý, jak ostatní autoři reagovali, když jsme jim řekli, že máme Vaňka. Bez křestního jména je to ve fandomu docela šrapnel.

Leoš:  Podobné jako s Burešem. Taky si mysleli, že nás sponzoruje Agrofert.

Boris: Ale tu slevu na olej máme, takže dobrý. A na Zdeňka od tý doby nikdo neklekl.

Taková nevinná otázka a jak se nám to zvrhlo. Ale dál. Padlo, že Ve stínu říše mělo být jakousi generační výpovědí – jak jste byli s výsledkem spokojeni?

Leoš: Zprávy z vůdcova hlavního stanu hovořily o drtivém vítězství na všech frontách. To jakože nakladatel nezkrachoval, takže super. A taky holky říkaly, že jsme vykopli české autory fantastiky k výšinám, kde se jinak pohybují jen nejúspěšnější mainstreamové tituly, a to bylo na tom všem nejlepší.

Boris: My to samosebou děláme pro lidi, je důležité, aby oni vyřkli soud. Ale krom toho… Nový škrabadlo 2800. Kontrola srdíčka 700. Balení játrových pastiček 300. Deka na stočení se 1000. Fontánka 1500. Evian do fontánky 90 týdně… A tak.

Chápu, chápu. Ale já se neptal na to, jak moc jste se nechutně napakovali, ale jak jste byli spokojeni s výslednými povídkami.

Boris: Koukals někdy nespokojený kočce do očí, nebo proč jako řešíš takový kraviny jako spokojenost?

Ale jo, jsem až překvapen. A to nejen obecně výslednou kvalitou, ale i třeba polohama, jakých se lidi odvážili. Příklad za všechny je Honza Kotouč a jeho argentinská špionážka. Po jeho vesmírných scifárnách úžasná věc.

Leoš: Ty vole, ty povídky jsou geniální. Copak by pro nás mohli ty nejlepší autoři napsat nějaký škvár? Ne, vážně, vybrali jsme skvělé lidi, motivovali je – a výsledek nás až překvapil.

Boris: A třeba Míla Linc byl moc ochotnej a vděčnej, když sem po něm do Apokalypsy chtěl furt víc deprese a ještě a houšť. A nakonec přišel Leoš a povídá tomu vystreslýmu chudákovi, že berem tu prostřední z asi sedmi verzi. On je Leoš totiž cíťa.

Druhou část rozhovoru najdete ZDE

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď