Schizofrenie

Nedávno jsem cetl knihu o tajemném spiknutí jakýchsi Iluminátu. Autor je pravdepodobne schizofrenní paranoik, ale jeho dílko, ac jsem to zpocátku skutecne necekal, mne opravdu dostalo. Je nám predkládána presne……

Nedávno jsem cetl knihu o tajemném spiknutí jakýchsi Iluminátu. Autor je pravdepodobne schizofrenní paranoik, ale jeho dílko, ac jsem to zpocátku skutecne necekal, mne opravdu dostalo. Je nám predkládána presne nedefinována alternativní minulost, nebo možná v dobe psaní knihy blízká budoucnost. Vize spolecnosti, kde nikdo nemuže verit nikomu a kde každý je clenem nejaké tajné organizace. Neco mi to pripomíná. Každý je tak trochu clenem své vlastní tajné organizace a také trochu schizofrenikem. Každý, kdo má jen krapek fantazie musí schizofrenikem nutne být. Stáváme se mocnými mágy, válecníky … Není na tom nic špatného, pokud se tato naše druhá podoba nepromítá do skutecného života (je-li to skutecný život a ne jen fantazie nejakého snílka). Mužeme být mágy a cleny skrytých templárských rádu, pokud jednoho dne nevytasíme mec a neprobijeme se frontou pred obchodem. Také vyvolávat fireball o hodine matematiky není zrovna nejvhodnejší rešení rovnice.

Možná vám predchozí odstavec trochu pripomene tzv. hry na hrdiny. Drací doupe, Advanced Dungeon’s and Dragons, Stín mece, nebo jejich pocítacové verze typu Might & Magic. Všechny tyto hry nás prenášejí do role nekoho jiného. Nutí nás predstavovat si, že už nejsme studenti na nejaké podivné škole, ale známí bojovníci za dobro / zlo v tom ci onom svete. Rozvíjí to fantazii. O tom není pochyb. Je to rozhodne lepší než sledování televize. Na druhou stranu to však brutálním zpusobem ubíjí identitu hráce. Takový clovek je pak více clenem fantaskních svetu, než toho skutecného (respektive “skutecného”). Cte knihy, ve kterých se vyskytují temná božstva, elfové trpaslíci. Stále méne je chápe jako neco smyšleného. Neuvedomuje si, že je zacíná považovat za naprosto prirozené, snad dokonce skutecné. Zná historii, politiku, prírodu svých svetu lépe, než sveta, ve kterém žije. Na takovýchto lidech je to videt. Jsou jiní. V pokojíku jim visí mapa bájné Stredozeme. Znají presnou polohu Dol Gulduru. Londýn a Paríž jim ríkají jen málo a po dlouhém premýšlení. Neznají politickou scénu vlastního státu (ono vlastne není o co stát). Azash, Melkor, Torak, Discordia. To je pro ne skutecná vláda. Žijí jinde a jinak. Chovají se jinak. Neberme jim to. Snažme se je pochopit. Dostat se do jejich sveta. Zjistit, co se jim na nem vlastne tolik zamlouvá. Možná, že pak i náš svet bude takový, že nebude nutné utíkat do jiných (lepších, lidštejších, reálnejších?!) realit.

Bud pozdravena Discordia.
A Elbereth Gilthoniel.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. reakce
    Jo tak s timhle mate pravdu..Doma mam mapu stredozeme ucim se jejich jazyk a zajimam se o magii (ale v realnym svete ne ze o otm jenom nim) ale ceho je moc je moc…………….Ne kazdej je schopnej pit celej zivot preslazenej caj………..

  2. Re : clanek
    Na 100% pravda. Sam sem se poucil z her a knih ktere ctu otom ze si lze z bajných hrdinu vzit ponauceni, znaky charakteru a jine dalsi veci. Myslim si ze diky kniham ktere ctu jsem mnohem lepsi clovek nezli bych je necetl …

Zanechat odpověď