Smečka: Český horor se vydal na lov

Co dostanete, když zavřete tucet hororových autorů do jedné klece, přihodíte americkou legendu, přidáte téma „pes“ a necháte to celé ohlídat Jiřím Sivokem? Správně. Antologii, která kouše, štěká, a občas vám vleze do snů. Je to smečka hladových povídek, které vám očmuchají mysl a zanechají pár šrámů. Co na tom, že každá je jiná – všechny chtějí čtenáře. A klidně i trochu té duše. Vítejte ve Smečce.

Dnes si vezmeme na vodítko antologii Smečka. Knihu, kde psi nehlídají domy, ale pronásledují vaše myšlenky dlouho po dočtení. Třináct povídek, jeden společný motiv a pořádná dávka temnoty. Smečka je kniha, která štěká, kouše a sem tam si otře čumák o vaše trauma. Není to žádná mazlivá antologie. Je to literární výběh plný autorů, kteří mají ostrý jazyk a někdy i pěkně nekompromisní styl.

V úvodu si řekneme něco málo o poslání nakladatelství Golden Dog, podíváme se, o co ve Smečce šlo, a představíme jejího editora, Temného rytíře tuzemského hororu, Jirku Sivoka.

Intro

Nakladatelství Golden Dog letos slaví deset let existence, ale skutečný rozmach zažívá až v posledních čtyřech až pěti letech. A jak to vypadá dle tvorby, kterou produkují, má nyní velmi dobře nakročeno. Zaměřuje se především na horor – žánr, který se na českém trhu stále drží spíš na okraji zájmu. Přesto právě díky jejich srdcařskému přístupu – jak samotného zakladatele, Martina Štefka, tak i autorských protagonistů, jako například Jiřího Sivoka – začíná horor opět ožívat. Golden Dog totiž nestaví na laciném šoku, ale na poctivém výběru textů a chuti ukázat, že horor může být zároveň kvalitní i zábavný. Vedle klasických knih teď zkouší i nové formáty, jako například dnes již čtyři roky fungující předplatné pro edici Zrnka temnoty, čímž dál rozšiřuje svůj vliv mezi fanoušky temné literatury.

Za tím vším stojí jasná filozofie: budovat komunitu hororových autorů a čtenářů, dávat prostor novým hlasům, přinášet do Česka dosud neznámá jména a zároveň ukazovat, že horor není jen brak plný krve, ale samostatný, silný žánr se širokou škálou výrazových prostředků. Golden Dog se navíc nesoustředí jen na vydávání knih, ale snaží se být vidět i na besedách, literárních festivalech nebo při návštěvách knihoven a škol.
Dalším literárním tahem na šachovnici tuzemské hororové scény je antologie Smečka, která vznikla nejen jako pozvánka do tvorby jednotlivých nadějných autorů, ale také jako osobní a předčasný dárek Martinu Štefkovi k desátému výročí nakladatelství. Je to perfektní ukázka toho, že horor může být zároveň drsný, citlivý, znepokojující, vtipný i hluboce lidský. A že může být konzumován i těmi čtenáři, kteří tvrdí, že horor nemají rádi.

Poselstvím Smečky bylo rozbití jednoho hluboce zakořeněného a navíc špatně definovaného předsudku. Tím je představa, že lidé horory nečtou. Stačí se jich zeptat na Kytici od Erbena a většina se okamžitě rozzáří a začne vyprávět, která balada byla jejich oblíbená. A pokud viděli film, s nadšením popisují scénu ze Svatební košile, kde Roden jako mrtvý voják letí vzduchem a trhá bílé košile na kusy. Horor se jim vlastně líbí, jen ho tak nenazývají.
A s velkou pravděpodobností ho četli, jen to možná nevědí.

Za Smečkou stojí jeden z dvojice zmíněných hororových tahouno-srdcařů, Jirka Sivok – autor dnes prakticky vyprodaných knih Líp už bylo a Pár zbytků pro krysy, editor, moderátor a zakladatel podcastu Černá neděle.
Právě Smečka, hororová antologie českých autorů, doplněná o jednoho zahraničního mega hosta, Morta Castla, je hlavním tématem dnešního článku. Jiří Sivok Smečku nejen spoluutvářel, ale jako editor ji také velmi dobře sestavil a následně i pomáhal propagovat.

Jirka, autor, který si v tuzemské hororové scéně už pevné místo vydobyl, možná v poslední době zpomalil autorské tempo, ale jeho přínos jako kurátora a propagátora žánru je nepřehlédnutelný.

Jak si tedy vedla rozmanitá smečka pekelných literárních psů v jeho výcvikovém středisku?

Recenze

Pojďme se podívat na samotnou sbírku, kterou si můžete vychutnat, případně si odplivnout, pohihňávat se, kroutit hlavou nebo uznale pokývávat, a která je vydávána ve všech běžných formátech, tedy jako tištěná kniha, e-kniha nebo digitální audiokniha.

Na začátku Smečky stojí psi z kvalitních, časem prověřených chovných stanic – tedy povídky od autorů, kteří už mají něco napsáno, vypsali se a jejich kvalitu již prověřil čtenář i čas. Ti vám dají horor jak ho zná většina čtenářů: temný, s napětím, a s ne úplně pohádkovým koncem.
Do téhle party se ale přidalo i několik hezkých kříženců, kteří možná na první pohled nenadchnou zevnějškem, ale překvapí tím nejlepším, co si odnesli z různých žánrových linií. Horor v jejich podání vás tedy dokáže pobavit, donutit vyprsknout smíchy, nakrabatit obočí když prožijete něco nechutného… a nakonec vyvalíte oči v šokujícím temném závěru. Příběhy těchto multižánrových autorů vynikaly nápaditostí, důvtipem, chytrostí a živostí – přesně tak, jak se na dobře stavěné křížence sluší.

Partu doplňuje i pár nalezených štěňat – tedy začínajících autorů, kteří jsou teprve na začátku své cesty a jejich startovací podmínky jsou těžší než u etablovaných kolegů. Možná jejich povídky zatím nemají tak vybroušenou formu nebo pevné příběhové oblouky jako práce zkušenějších kolegů, ale o to víc v nich cítíte chuť zaujmout, poprat se s výzvami a získat si čtenářovo srdce. A právě tahle syrovost a odvaha experimentovat s nekompromisním přístupem k tvorbě často dodává jejich textům nečekanou sílu.
Mají co nabídnout a chtějí se s literárním světem porvat po svém.

Tahle různorodá smečka se vydává na literární stezku, a každý psí člen dostává jiný úkol.
Jeden hlídá a plní svou vnitřní misi.
Jiný se vymaňuje z rukou těch, kteří ho týrali, jen proto, aby se později vrátil a srovnal účty.
Další se jen mihne a jako tichý dějotvorný prvek štěkne konec svému příběhu.
Jiný musí zemřít, aby mohl znovu povstat.
Někdo si založí vlastní smečku a obklíčí nic netušící vesnici.
Jeden aspiruje na filmové plátno a přenese nás do jiného světa – světa utrpení a bezpráví.
A jeden si krom startovného a ověřovacího listu vyžádá i krycí list a vydává se vesele rozmnožovat. Pro psíka určitě příjemná zkušenost, ale pro ostatní zúčastněné o poznání méně.
Jako člověk, jenž se nechal potrhat hlavně přes uši, budu Smečku recenzovat z pohledu posluchače audioknihy.
Musím uznat, že celkové audio zpracování a postprodukce byly na výbornou.
Dobrá hlasová práce narátora, který precizně čte a v určitých místech dokáže i trochu přibarvit (i když úplně nehraje), je přesně to, co mi u tohoto žánru sedlo. Pokud bylo třeba něco hlasově zdůraznit, bylo to tam. Nebo když čtete projev pubertální holky, která se něčemu diví a její šokované: „Co to… DOPRD*** je??“, podáno s údivem i náznakem smíchu, vytvoří detail, který perfektně nastolil atmosféru a mně osobně udělal velkou radost.

Pochvalu uděluji i za práci se zvukovými efekty. Například za to, jak věrohodně slyšíte charakteristický zvuk telefonního hovoru, kdy dcera ujišťuje matku, že je všechno naprosto v pořádku (nebude) a slyšíte i matčinu odezvu částečně zakrytou šumem ve sluchátku. Nebo i za klepání psacího stroje vyšetřovatele, který píše zprávu o podivných událostech, kdy mu již strach pomalu nalévá do prstů olovo úzkosti, zatímco on doufá, že se ty podivnosti nezačnou objevovat i v jeho okolí (začnou).
Knižní Smečka má zase velmi dobře zpracovanou obálku a čtenáři si mohou vybrat mezi pevnou a měkkou vazbou.
A teď už k samotnému obsahu sbírky.

Jde o reprezentativní výběr, který čerpá z různých stylů i podob hororu – každý čtenář nebo posluchač si tu najde to své a zároveň si může rozšířit obzory o nové přístupy k žánru. Antologie je obsáhlá a podílelo se na ní mnoho autorů, takže čekejte přirozenou rozmanitost. Jinými slovy: každý pes jiná ves.
Pro čtenáře, který rád objevuje, je to výhoda. Pro recenzenta, který se snaží uchopit celek, je to už o něco větší výzva. Kniha je koncipována jako antologie hororových povídek, které by měl spojovat jednotící motiv psa. U některých příběhů bylo krásně patrné, že jednotlivá díla vznikla přímo pro tento záměr – motiv psa byl přirozenou součástí děje od samého začátku. Občas jsem měl ale dojem, že šlo o povídku již napsanou, do níž byl psí prvek naroubován dodatečně, aby mohla zapadnout do celku.
Někteří autoři s tímto motivem pracovali tak, že měl na vývoj příběhu přímý vliv nebo sehrál zásadnější roli – jako například ve finální povídce Morta Castlea Hermanito a Bo. Jinde se pes jen krátce mihne, jako v povídce Na konec cesty, která se ale i přesto vyznačuje výraznou kvalitou.
Smečka je za mě silná osmička z deseti, a pokud vezmu v úvahu povedenou audioknižní verzi, klidně zvedám na 8,5/10.

Mé výtky tak směřují ke slabším, nebo neuzavřeným koncům některých povídek, které často působí ploše – chybí jim zvrat, silná pointa nebo aspoň myšlenka, která by čtenáře zasáhla.

Někteří autoři zvolili otevřený konec, ale to už je náročnější disciplína, a ne každému se podařilo ji zvládnout tak, aby výsledek fungoval. Příkladem, kde se to povedlo, je Michal Březina a jeho Zpráva z Jirmanova.
Naopak třeba u Madly Pospíšilové Karasové bych uvítal silnější a důstojnější zakončení, které by celý autorský záměr lépe uzavřelo. Její povídka se dotýká těžkých témat – znásilnění, týrání dětí, beznaděje – a skláním se před její odvahou takové téma uchopit, promyslet a sepsat. Jenže právě kvůli té brutální náloži, která na čtenáře dopadne, bych očekával, že závěr nabídne alespoň drobné vykoupení, hlubší smysl, nebo aspoň jasné uzavření – třeba i drastické. Pořád by to působilo jako vědomé, zacílené rozuzlení. Místo toho příběh skončí ve chvíli, kdy je rozjetý tak, že se opravdu něco musí stát.
Po tak intenzivním a temném čtení to bylo zkrátka trochu frustrující. Chápu, že jde o autorský záměr – a je důležité si uvědomit, že tohle je můj čistě osobní názor – ale kdyby autorka více pracovala s dávkováním hrůzy a pečlivěji vybrousila pointu, mohl by z toho být opravdu precizní hardcore. Takhle to pro mě zůstává jako silná povídka která opravdu brkne na čtenářovu strunu výdrže, ale zůstává pro mě někde těsně před finišem.
Dodal bych ještě poznámku s jistým odstupem, že pokud by tato povídka opravdu byla směřována na nejhrubší fragment čtenářů, kteří nechtějí dobrý a definitivní konec, chtějí číst o beznaději a utrpení, ve kterém nedojde ke standardnímu rozuzlení, pak je to povídka právě pro ně a jako taková bude perfektní. Je to dílo, které vás vytáhne z vaší šťastné bubliny a vymáchá vám čumák v hrůze, která se na našem světě vyskytuje. Trochu se to ale, řekl bych, míjí s originální myšlenkou Smečky – ukázat lidem, jak pestrý může horor být a že dokáže oslovit i širší publikum. Nutno dodat, že má autorka na svém kontě velmi kladně hodnocené tituly a přeji ji touto cestou vše nej do další tvorby.
Dalším drobným minusem Smečky – opravdu drobným – je vcelku ojedinělé přehánění s vulgaritou. Ne vždy totiž slouží jako dějový prvek pro dokreslení atmosféry, charakteru postav, nebo výrazu doby. Tam, kde jsou vulgarismy použité střídmě a s rozmyslem, mohou příběh zajímavě okořenit, jako tomu bylo třeba u za mě velmi povedené povídky V šeru svítání.

V povídce Lajka se vrátila, kterou jinak chválím za výborný nápad, práci s napětím, utrpením i zklamáním čtyřnohého přítele člověka, mi ale u postavy Kamila přišlo těch sprosťáren už trochu moc – a místy zbytečně. Kdyby byl závěr vybavený nějakým výrazným zvratem nebo kulervoucím finále, nejspíš bych to vůbec neřešil. V nastolené konstelaci to na mě ale působilo trochu rušivě.
Poslední, drobnou výtku bych směřoval k práci s reáliemi.
Mám na mysli povídku Příchod vyvoleného, kterou naopak nejprve pochválím – příběh má skvělou kompozici. Rozjede se nenápadně, ale postupně se pomocí příběhové smyčky odhalí motivace i pointa. Fungovalo to výborně. Navíc si cením trefného humoru v popisu alkoholičky, kdy „šmátrá po lahvi na stolku, ale nenajde ani ten stolek“. Tahle hláška mi fakt vylepšila den.

Co mi ale vadilo, bylo několik neověřených faktů o psech.
Nastínění situace: alkoholička má množírnu mopsíků a krmí je mletým masem (z evidentních důvodů).
Například nevhodně použitá reálie že psi byli v množírně krmeni jen jednou denně, aby byli „žravější“, není situace nijak neobvyklá protože většina psů skutečně jí pouze jednou denně a někdy mají i jednodenní půst.
Pointa: Mopsíci mají najednou sníst větší porci mletého masa.

A teď k číslům: pokud má mopsík kolem 8 kg (max) a denně sní 2–3 % své váhy, tedy cca 240 g masa, kolik jich musíte mít, aby zvládli spořádat 30 kg mletého masa (význam nezmíním, abych nespoiloval)? Ano správně. Výsledek je zhruba 125 mopsů. A ruku na srdce nebo flašku s vodkou, to by jedna alkoholička opravdu neutáhla – logisticky ani finančně.
Druhý detail ve stejné povídce, který mě vytrhl z atmosféry, byl jazykový. Jeden z mopsíků, který se uchytil u městské rodiny a později se vrátil, je ostatními označen za „přivandrovalce z města“. Jenže – jak by mops, který nikdy neopustil klec v množírně, mohl vědět, co to „město“ vlastně je?
V jiné povídce – konkrétně v Lajka se vrátila od Ondřeje Kocába – autor skvěle pracoval s jazykem z pohledu psa. Namísto slova „dům“ zazněla třeba „jeskyně dvounožce“ a krev byla popsána jako „tekutina, která vytéká, když jsem zraněná“. V tu chvíli jsem skoro tancoval v dešti, jak mě to nadchlo. Jenže o pár odstavců dál, pes vnitřním monologem prostě pronese slovo „krev“ – a kouzlo je pryč. Škoda. Kdyby autor tuhle kreativní jazykovou linku dotáhl do konce, mohlo to být skutečně výjimečné. Ještě dodám, že zde byla použita velmi chytrá myšlenka, že pes sice umí číst lidské znaky, ale nechápe jejich význam. Vyvolávají v něm ale pocity.
Mimochodem, dle mého malého průzkumu na svém okolí patří tato povídka mezi čtyři nejoblíbenějších akty celé antologie.

Po stránce slohové úrovně a práce s jazykem nemám Smečce co vytknout – z celé sbírky je cítit zápal, odvaha i upřímná snaha autorů říct něco vlastního.
A to má samo o sobě velkou hodnotu.

Závěrem

Cíl Smečky prezentovat hororovou rozmanitost – splněno.
Velmi dobrá antologie s některými “ale”.

Víte co, nakonec jsou to drobnosti, ale i ty hrají roli, a v hororu trojnásob. Pokud má příběh chytit, nepustit, a udržovat napětí, tak by podobné detaily neměly čtenáře vyhazovat z příběhové imerze.

Proč to vlastně zmiňuji? Sám Jirka Sivok – ať už formou předmluvy, nebo v povídce, kterou spoluautorsky napsal s Martinem Štefkem – se zamýšlí nad tím, že horor je v Česku stále okrajovým žánrem, i když pomalu roste. Podle něj je domácí trh přesycen fantasy a sci-fi, které táhnou nejvíc, a hned za nimi následují detektivky. Dokonce podotýká, že některé knihy by na stánku prodal snáz, kdyby je nabízel jako „temnou fantasy“ namísto hororu.

Jak tedy hororu v Česku pomoct?

Za mě mají sbírky jako Smečka obrovský význam a potenciál. Nejde nutně o výběr toho úplně nejlepšího, co český horor nabízí – tam bych byl kritičtější – ale přináší originální a nápadité příběhy. V mnoha případech by stačilo trochu vyleštit fasádu, doladit dávkování vulgarismů nebo hnusot (které jsou sice autorským záměrem, ale ne vždy fungují jako pointa) – a výsledek by mohl oslovit širší čtenářstvo.

Zároveň ale chci vyjádřit obdiv odvaze editora, že dal autorům naprostou volnost a nechal na nich, jak se chtějí prezentovat. Takový přístup dnes není samozřejmostí.

Smečka je i přes zmíněné výtky dobrá kniha. Pokud se trochu obrníte a sem tam něco přetrpíte, máte solidně nakročeno k tomu, abyste si v hororových luzích a hájích našli své oblíbence – nebo alespoň poznali, co vám v tomhle žánru sedí.

Hodnocení jednotlivých povídek

Panoptikum doktora Marrowa – Tereza Kadečková
Silná atmosféra starého Londýna, výborná obrazotvornost a hezky vystavěný zvrat. Příběh o tom, jak touha a vnitřní démoni mohou člověka dovést až na hranici, odkud už není návratu.

Skvělý otvírák celé sbírky – a zároveň jeden z nejpůsobivějších hororových momentů (ano, mluvím o tom detailu s loutkou – kdo četl, pochopí).

Zanechá silný dojem zejména u čtenářů, kteří už jsou rodiči.

Víly, psi, démoni v lidských duších, a příslib léku, který údajně vyřeší vše. Jenže kdo je tady vlastně nemocný?

Jděte si pro to. Teď hned.

Příchod vyvoleného – Petr Boček
Malý kluk, vytoužené štěně a poklidná vánoční atmosféra, kterou dítě vnímá s odzbrojující upřímností a humorem. Jenže ne všichni okolo sdílí jeho radost.

Příběh se rychle propadne do temnějších tónů – alkohol, samota, psí množírna a ženy, které ztratily víru v cokoliv, včetně mužů.

Alkoholička, která po ránu šmátrá po lahvi – a nenajde ani ten stolek – je jednou z nejsilnějších postav sbírky.

Nejde jen o psy. Tlak tu míří i na lidské vztahy, rodičovství a bolest. Příběh má pěkně vystavěnou pointu, kdy se ukáže, že i psi mohou mít svého spasitele.

Zlo si přitáhne svou odplatu, a všechno do sebe nakonec zapadne.
Precizní práce s příběhem kdy se vše postupně odkrývá.

Jízda duchů – Nelly Černohorská
Krátká duchařská povídka s dobrým tempem, hezkou obrazotvorností a lehce nostalgicko-tajemným koncem.

Vysloužilý autobusák vzpomíná na svou poslední šichtu… a při té se může stát ledacos.

Ať už věříte, nebo ne, tenhle příběh má silný „Věřte nevěřte“ feeling – a navíc připomíná, proč je pes skutečně nejlepším přítelem člověka.

Ve sbírce jde o jemnější přírůstek, ale na duši přece jen něco zanechá.

Lajka se vrátila – Ondřej Kocáb
Dobrá práce s vulgaritou a agresí – výrazné, ale v rámci mezí. Konečně někdo, kdo opravdu pracuje s pohledem psa a dává mu vlastní hlas i vnitřní svět.

Chválím kombinaci černého humoru, úvah i naturalistického popisu násilí a bezpráví páchaného na psech. Ne úplně špatný závěr povídky, ale působil na mne trochu nedotaženě a celé poselství tak zůstává trochu prázdné.
Příběh se nakonec víc než psů dotýká lidí – a možná by právě v tom mohl najít svou největší sílu, kdyby šel ještě o krok dál.

Kříženec – Ludmila Svozilová
Konečně příběh, do kterého se musíte ponořit postupně – nic není naservírováno hned a všechno si musíte poskládat sami. Výborné dávkování napětí a práce s motivy jako paranoia nebo schizofrenie. Nebo posednutí démonem z temných ruin?

Dobře vystavěná atmosféra a originální, nekompromisní přístup k tvorbě dělají z téhle povídky výrazný a zapamatovatelný kousek sbírky.

V šeru svítání – Miroslav Pech
Příjemná atmosféra, výborná poslouchatelnost a vyšší slohová úroveň, která působí doslova „knižně“.

Příběh je kořeněný špetkou sebereflexe, úvah a nenásilných přirovnání.
Zvláštní pochvalu si zaslouží práce s jazykem – vulgarismy jsou použity střídmě, jen tam, kde to sedí k charakterům, a ne jako laciná berlička. Bravo.
Chvíli to vypadá, že povídka půjde ve stopách Slavíka a růže, nebo možná něčeho z Erbenovy Kytice… ale ne.

Tenhle příběh si našel vlastní, uvěřitelnou cestu – a naprosto přesně a lidsky uzavřel jednu ze silnějších životních miniatur sbírky.

Azurit – Karin Novotná
Tohle začalo velmi slibně. Atmosféra je výborná a audioknižní zpracování navíc skvěle pracuje se zvukovými prvky.

Jedna z těch povídek, kde mě vnitřní monology hlavní hrdinky skutečně rozesmály – třeba ve chvíli, kdy si Bára přinese zvenku fragment tajuplné černé sošky, doma poslouchá Måneskin, kouří z okna a přemítá o tom, jak její matka toleruje kouření… a ona na oplátku toleruje, že je jí to u prdele.

Příběh má velmi zajímavý vývoj a nabízí řadu detailů, které umocňují atmosféru.

Možná lehký závan inspirace seriálem Stranger Things?
Plusové body za práci s telefonem a výborně zvládnutou hru se zvukem.

Ukončení povídky mě donutilo se na chvilku zastavit a obdivně párkrát s našpuleným rypákem zakývat hlavou jakože : “Dost dobrý.”

Psí život – Martin Štefko, Jiří Sivok
Jo, tady jsem se celou dobu tak příjemně pohihňával. Začátek je výborně podaný a když si hrdina vsugerovává, že měl jen „hysterickou epizodku“, opravdu jsem vyprskl smíchy.

Humorně laděný horor, v němž se majitel malého nakladatelství specializujícího se na horor musí vyrovnat s tím, že nemá zrovna dobrý den – aneb: pokud by hlavní hrdina ještě měl k tomu jako koníčka včelařinu, asi by o něm platilo tvrzení: „Včelař, kterého nebodaly jenom včely.“

Hezká myšlenka: “Vydáváte horory, ale žádný se přece nemůže stát vám… že ne?”

Příběh působí jako pohádka s naturalistickými momenty vyhnanými do extrému. Bohužel mu ke konci trochu dochází dech. Závěr není moc epický a připomněl mi motiv z jednoho dílu Vetřelců – neurazí, ale ani nepřekvapí.

Největší slabinu ale vidím v práci s motivací démona, který si pohrává s hlavním hrdinou. Hrdina měl nějaké záměry, ale nebyl to žádný padouch – prostě obyčejný chlap, kterému se začnou dít zlé věci. A právě proto by bylo potřeba tomu dát silnější rámec. Chápu, že někdy to prostě skončí rychle a bez vysvětlení, ale tady tomu chyběla jasnější linka „proč“.

Démon mu třeba zkazí život a ještě mu na chvíli podstrčí iluzi štěstí, jen aby návrat do reality bolel o to víc. To je skvělý motiv – ale šel by využít víc. Například tak, že by hrdinu tyto falešné naděje držely při životě a odradily ho od sebevraždy, ale jen do té doby, než démon dosáhne svého cíle a vypůjčený čas mu dovolí se „dostatečně vyvinout, aby se postavil na vlastní tlapy“.

Zkrátka: výborný nápad, silný styl, vtipně podaný horor, ale závěrečná motivace by zasloužila víc péče. Velký potenciál.

Na konec cesty – Kateřina Malec Houfková
Skvělý příběh i jazyková úroveň. Jedná se o povídku, kde se mi motiv pejska zdál trochu naroubovaný, ale jinak všechno fungovalo.

Téma pomalu mizejících vzpomínek tu hraje klíčovou roli, a právě díky němu dostává příběh nečekanou hloubku i sílu.

Hororové sny, něco, co postava nechápe “by default”.
Dobře vymyšlený konec.
Bravo.

Pes se zlatýma očima – Tomáš Marton
Výborné po všech stránkách. Napínavá atmosféra, která drží až do konce.

Horor, kde je démon na obou stranách – na své i na vaší. Dobro a zlo zde koexistují bok po boku.

Silný opět „Věřte nevěřte“ feeling o psech, kteří mají své poslání.

Afík – Madla Pospíšilová Karasová
Hutná atmosféra, výborná práce se slohem a nepříjemně realistické zobrazení beznaděje.

Feťácký horor, který propojuje temnou realitu s dětskou láskou a zvláštní vnitřní čistotou.
Už v polovině jsem začal tušit, kam příběh směřuje – a čeho se bude muset čtenář dotknout.

A právě to z něj dělá horor, na který se nezapomíná.

Závěr na mě zapůsobil spíš svou tíhou než silou pointy. Nešlo o vyvrcholení, ale o propad do bezvýchodnosti, která zůstala bez vykoupení. Právě proto mi chybělo dotaženější zakončení – něco, co by uzavřelo silnou atmosféru a dalo celku hlubší smysl.

Silný text, velká tvůrčí odvaha. Ale možná už příliš.

Zpráva z Jirmanova – Michal Březina
Zpráva o znepokojení. Skvělé, bravo.

Výborná práce s příběhovými oblouky, které umožnily otevřený konec – a přesto všechno do sebe logicky i technicky zapadaly. Styl je jednoduchý, téměř až žurnalistický, možná pomalejší, ale v rámci příběhu plně funkční.

Připomnělo mi to Fredericka Forsytha.

Horor bez hnusáren, zato s nepříjemným pocitem pod kůží – a v tomto případě i ten otevřený konec opravdu funguje.

Případ Čertovy rokle – Veronika Fiedlerová
Příběh rozkročený mezi více časovými linkami a astrálními silami. Paráda, konečně někdo, kdo to posouvá zas o kus dál.

Výborná práce se strachem, zejména v rovině vztahu matka–dítě.

Detektivní prvky, komunikace se záhrobím, astrální rovina – a navíc dobře vystavěná progrese na solidním počtu stran. Snad jediný moment, který mi úplně neseděl, bylo to, že si hrdina strčil dýku do kapsy – to působilo trochu mimo. Jinak ale skvělá práce s napětím, dobře namíchaný koktejl duchařiny a obrany proti ní. Interakce s bytostí ze záhrobí fungovala výborně, příběh přinesl spoustu dobrých nápadů.

A nakonec myšlenka k zamyšlení: “Co by se stalo, kdyby se nekromant skutečně podíval strachu do očí – a věděl, že mu nesmí čelit?”

Benátský mor – Lukáš Vavrečka, Přemysl Krejčík

Karel Gustav nesnáší psy a v přeplněných Benátkách potkává záhadnou Giannu.

Povídka přináší temnou městskou fantasy, která staví na silné atmosféře a klade otázky identity, patriotismu a ochrany kulturního dědictví.

Místní „ochránci“ brání město před nájezdy nezodpovědných turistů a reflektují problém overturismu.
Velmi oceňuji originální myšlenku a důraz na témata, která běžně v hororu nenajdeme – i když samotný děj na mě působil spíš neutrálně.

Horor zde ustupuje do pozadí, děs přichází spíš skrze ideje a atmosféru.

Otázka visí ve vzduchu: “Kdo je skutečnou hrozbou?”

Benátské kulisy plné masek, moru a podivností dodávají celému příběhu podmanivou hloubku.
Nečekejte přímočaré lekání, spíš jemné mrazení a prostor k zamyšlení.

Hermanito a Bo – Mort Castle
Velmi kvalitní příběh, ale jako jediný ve sbírce mě přiměl zhruba po první čtvrtině vrátit se na začátek a pustit si ho znovu. Na scénu totiž vstupují hned tři ústřední postavy, u kterých si musíte zapamatovat nejen jména a přezdívky, ale i jejich pracovní role.

Do toho přidejte pár španělských slov a slangových výrazů a úvod působí jako pořádný guláš.

Jakmile si ale člověk utřídí, kdo je kdo, příběh se rozjede naplno – a představuje důstojnou tečku za celým antologieem, která okrajově zminuje psí zápasy a poskytuje v celku drsně podané vraždy.

Metadata

Autoři:
Tereza Kadečková, Petr Boček, Nelly Černohorská, Ondřej Kocáb, Ludmila Svozilová, Miroslav Pech, Karin Novotná, Jiří Sivok, Martin Štefko, Kateřina Malec Houfková, Tomáš Marton, Madla Pospíšilová Karasová, Michal Březina, Veronika Fiedlerová, Lukáš Vavrečka, Přemysl Krejčík, Mort Castle.

Kniha: