Je zima až praští. Kopce jsou bílé jako kosti. Voják ale dobře ví, že kosti ve skutečnosti nejsou bílé, jsou nažloutlé, bledé jako zkvašené mléko, šedavé jako plíseň na ztrouchnivělém dřevě. Jejich barva je v dnešní době každému dobře známá, stejně jako pach hnijícího masa. Přišel konec světa. Věk nenávisti. A ti, kdo ještě vzhlíží každé ráno k nebi, jsou prokletí.
 |
Každý krok na namrzlém sněhu skřípal, kožené škorně klouzaly po kamenech skrytých pod bílou krustou. Muž zahalený ve vojenské brigantině a odřeném kožešinovém plášti našlapoval opatrně, nad ramenem mu čněla rukojeť obrovitého meče, který se mu houpal v pochvě na zádech. Tvář měl zahalenou šátkem, obličej se ztrácel ve stínu, z něhož blýskaly jen šedé oči, hledící k ohořelým ruinám, které ještě nedávno byly vesnicí. Stačila malá vrstva sněhu, aby pokryla zřícené krovy a hlínu popraskanou žárem, tenké zhroucené zdi, které se vysypaly do ulice. Jen tenká vrstva sněhu, aby pokryla lidská těla… a vesnice znovu působila skoro mírumilovně.
Voják vypadal jako veterán, bezpochyby za život viděl už mnoho mrtvých. Stačil mu jediný pohled: někteří byli popálení k nepoznání, těla dalších hyzdily mokvající rány, odpudivé černé boláky a vychlípená kůže, které praskla a vylila hnis smíšený s krví.
Zakručelo mu v břiše. Už tři dny nejedl, a tak navzdory husí kůži, kterou mu to místo nahánělo, zamířil k nejbližšímu z ponurých stavení. Dům byl černý od plamenů, na ohořelých dveřích stále visela závora, kterou byly zvenčí zapřeny. Zalomcoval s ní, zuhelnatělé dřevo se rozdrolilo na několik kusů. Ještě než vstoupil do černého jícnu dveří, vyštrachal z torny smolnou svíci a zapálil ji. S plápolavou bludičkou se ponořil do tmy, která se kolem něj sevřela jako krunýř.
Opatrně našlapoval, plížil se mrtvým domem. Hledal cokoli užitečného, co by zvýšilo šanci na přežití dalšího dne. Několik plátěných pytlů obsahovalo jen hadry a shnilé zrní. Vzal do ruky ohořelé vědro, chybělo mu ale dno. Sehnul se k prasklé hliněné nádobě, když něco zaslechl. Tiché šramocení kdesi vzadu. Zlá předtucha se vrátila. Voják ztišil dech. Čekal s rukou položenou na jílci meče, od úst mu při každém výdechu stoupala pára. Zvuk se znovu neozval.
Vešel do světnice a do tváře ho udeřil hnilobný zápach. Na zemi před ním ležela rozesetá těla rodiny, ležela tiše, s vypoulenýma očima a zčernalými jazyky. Kůži posévaly popraskané boláky, vyhřezlou černou krev zatavil oheň v posmrtné tetování. Voják zavrávoral, pach nemoci mu zvedl žaludek. Pach Božího trestu.
Před očima mu ožila vize – nad lidskými těly se hrbila šestice ďáblů, kteří z nich zaživa stahovali kůži. Místo pekelných nástrojů ale pracovali se stahovacími noži. Byli tak zabraní do své práce, že si ho dosud nevšimli, sálalo z nich horko a nenávist a náhle jeden z nich zvedl planoucí oči. Muž mrkl a noční můra zmizela.
Vycouval z domu. Rozhlédl se – i dveře několika dalších ohořelých domů byly zvenčí přebity závorami. Slyšel vyprávět o vesnicích, jako byla tato. Mor zabíjel, země ale byla zmrzlá a mrtvých příliš mnoho, aby je stíhali pohřbívat. Někde prý nebožtíci nedošli pokoje a probouzeli se z nevědomí smrti, aby působili neskutečnou hrůzu ve světě živých. Proto mrtvé v některých obcích raději po pohanském způsobu spalovali. A někdy i živé…
Znovu zaslechl ten zvuk, podivné úpění či ztrápený vzdech. Pohyb na hranici zorného pole. Mrtvola nachýlená přes okraj studny se pohnula. Pokroucená, hrůzná bytost s kůží bledou tak, že nemohla být živá, s košilí přilepenou na mokvající rány. Svezla se na zem, vzápětí se ale zachvěla. Trhaně se k němu začala plazit.
Voják stiskl zuby a vytáhl meč. Nebyl už tak rychlý jako kdysi, ve chvíli děsu ho ale ovládl cvik. Nohy našly pevnou oporu, mírně se přikrčil a obouručák napřáhl před sebe. Na rytinami pokryté vlnité čepeli se odráželo mdlé slunce, hrot mířil na stvoření, které se sunulo stále blíž a vztahovalo k němu ruce…
Byla to žena. Voják před ní ustupoval v podivném vytržení. Byla příliš slabá, aby chodila. Plazila se k němu, prsty rukou zatínala do země jako drápy. Připadalo mu, že ukazuje k jednomu z domů…
Strnul s napřaženým mečem. Chvěl se.
„Pro… sím…,“ zachraptěla umírající. Vyhublá lidská bytost ztuhla uprostřed pohybu s očima široce otevřenýma. Dívaly se skrz něj, plné děsu. Konečně sklopil meč.
Úlek odvanul rychle, zůstala jen nepříjemná pachuť a studený pot na zádech. Znovu mu zakručelo v břiše. Pohlédl k siluetám prázdných domů, které se rýsovaly proti chmurnému nebi. Ve vzduchu byla cítit vánice. Nejradši by odsud odešel, ale potřeboval doplnit zásoby, protože když ztratí sílu, umře.
Blížila se vánice, za okny se setmělo a prudce se zvedl vítr. Skučel jako vlčí smečka, na okamžik se mu zdálo, že slyší i poštěkávání, před očima se mu blýskaly tesáky, slyšel cvakání jejich zubů a zvuk masa trhajícího se od kosti. Nuceně uvolnil sevření meče. „Je to jen vítr…“
Nepamatoval si, že by v Itálii za jeho dětství napadl sníh. Nyní byla celá země zamrzlá, slunce často vysvitlo jen na chvilku, aby se opět skrylo za neprostupnou hradbu mračen, teplota
kolísala tak, že se každý hned potil a hned zase mrzl. Sama příroda se v agónii připravovala na Apokalypsu, která se blížila závratnou rychlostí.
Zamířil k menšímu domku. Začal prohledávat šerou světnici, do tlumoku si přibalil dlouhý kus provazu a otlučený hrnek. Překročil tělo muže, který ležel čelem k zemi, a ze zad mu trčely dřevěné vidle. Voják smrt ctil, ale nebál se jí, vždyť se poslední dobou staly mrtvoly stejnou samozřejmostí jako kameny podél cest. Svět končil…
Vrcholný středověk se nesl ve znamení náboženských a světských válek, morových epidemií a dalších pohrom biblických rozměrů. V této temné době měli být nositeli ctností a mravů rytíři, ti však povětšinou hájili jen vlastní krvavé zájmy. Tyto motivy se zrcadlí v povídkách akčních i hororových, poetických i dobrodružných. Odhalte pod rouškou dějin silné příběhy dávných hrdinů! Antologie Krvavá čest spojuje nové fantasy povídky výrazných osobností domácí scény do barvitého obrazu vrcholného středověku. Vedle textů Leonarda Medka, Pavla Renčína a dalších zde najdete také novelu Martina D. Antonína z prostředí templářských tažení na Blízký východ. Povídková antologie Krvavá čest je dalším příspěvkem do volného cyklu Fantastická historie, který spojuje velkolepou tradici české historické prózy s moderním přístupem současných tvůrců podivuhodného žánru fantasy. (anotace)
- Krvavá čest
- Editor: Ondřej Jireš
- Překlad: –
- Série: Fantastická historie
- Formát: hardback
- Počet stran: 368
- Cena: 298 Kč
- Vydal: Triton, 2012
Četli jste tuto knihu? Ohodnoťte ji a podělte se o názor. Můžete si ji i koupit v našem e-shopu s 15% slevou.
Smolná svíce???????? To jsou věci….
milý Anonyme a co se takhle podepsat???
Na Krvavou čest se těším (ale vzhledem k tomu, že jsem ji dal jako tip na vánoce… si ještě musím chvíli počkat). Povídky českých autorů mám rád a historickou fantasy také, takže už abych se mohl do knihy začíst…
Asi prinasa majitelovi smolu.