Jeaniene Frost: Jeden hrob za druhým (Noční lovci 6

Jen málo sérií subžánru urban fantasy si dokáže v delším časovém horizontu udržet nejen kvalitu, ale také určitý vlastní nadhled. Jeaniene Frostová, duchovní matka obou nemrtvých milenců, to v cyklu Noční lovci zvládá na jedničku. Šest dílů, šest nelítostných protivníků, to vše prošpikováno dráždivou erotikou, dechberoucí akcí a svébytným humorem – není proč váhat, noc a bytosti, pro něž je přirozeným prostředím, už otevírají náruč…

Jakmile jsem se tímto způsobem se všemi přivítala, šla jsem do domu a hodila bundu na nejbližší židli. Než jsem však stihla totéž udělat i se sebou, ozval se jeho anglický přízvuk, teď ještě výraznější, protože byl naštvaný.
„Fabiane du Bracu, doufám, že máš pro tohle hodně dobrý důvod!“
No nazdar. Bones oslovoval Fabiana celým jménem výhradně tehdy, pokud ho vytočil. A když jsme souhlasili, aby s námi Fabian bydlel, určili jsme si jen několik pravidel. Vešla jsem do obýváku a okamžitě jsem viděla, které z nich Fabian porušil.
„Ehm, ahoj,“ řekla jsem ženě-duchovi, která se vznášela po Fabianově boku. Měla na sobě tmavé, dost beztvaré šaty, které zakrývaly postavu, jež musela vypadat jako postava Marilyn Monroe, když to ještě byla ženská z masa a kostí. Upnutý drdol jen podtrhoval přirozenou krásu jejího obličeje.
Bones nevypadal, že by ho půvab nového ducha ohromil. Dál Fabiana provrtával pohledem, tmavé obočí výmluvně povytažené. Fabian věděl, že do našeho domu smí vplout jen on a můj strýc. Přece jsme si museli určit nějaká základní pravidla, abychom si uchovali soukromí. Jinak by se nám duchové courali z pokoje do pokoje, lezli by za Bonesem i za mnou do sprchy, nebo by čile komentovali naše postelové scény. Duchové uměli procházet zdmi a díky tomu občas zapomínali, co se hodí a co ne.
„Mohu to vysvětlit,“ spustil Fabian a vrhl na mě prosebný pohled přes Bonesovo rameno.
„Dovolte,“ promluvila žena s přízvukem, který mohl být možná německý. „Nejprve bych se chtěla představit. Jmenuji se Elisabeth.“
Ještě než to dořekla, uklonila se nejdřív Bonesovi, potom mně, a i když bylo vidět, že jí je to nepříjemné, na jejím hlase to nebylo znát.
Bones trochu uvolnil ztuhlá ramena, taky se uklonil a natáhl při tom nohu způsobem, který vyšel z módy dávno před tím, než jsem se narodila.
„Bones,“ odpověděl. „Rád vás poznávám.“
Musela jsem skrývat úsměv. Bones možná dokázal hravě a s opovržením ignorovat Madiganovu ruku, pro ženy měl však vždycky slabost. Usmála jsem se na Elisabeth, přívětivě kývla a vyslovila její jméno. No co, tyhle formální způsoby mě sice nikdy nikdo neučil, ale stačilo mi vidět Bonese, který se znovu zdvořile uklonil.
Vypadal sexy dokonce i při tomhle gestu.
„Fabian si myslel, že ode mě není moudré prozrazovat před ostatními svou přítomnost,“ pokračovala Elisabeth a vytrhla mě z myšlenek. „Proto mě donutil počkat na vás uvnitř.“
Hovořila hlavně ke mně, ačkoli několikrát sklouzla vyděšeným pohledem k Bonesovi. Nejspíš se rozkřiklo, že Bones nemá zrovna velkou radost, že jsem teď tak oblíbená mezi přízraky.
„Proč tolik záleží na tom, aby ostatní nevěděli, že jste tady?“ podivila jsem se nahlas. Jistě, někteří duchové by mohli brblat, že Elisabeth je uvnitř, když oni mají přísný zákaz vnikat do zdí našeho domu. Na druhou stranu si sem Fabian nevodil krasavice denně…
„Mnozí z mého druhu mě považují za vyvržence,“ zašeptala tak tiše, že jsem si skoro nebyla jistá, zda jsem ji slyšela.
„Vyvržence?“ opakovala jsem po ní. Vůbec jsem netušila, že vyvrženci jsou i mezi duchy. Ježíši, zdálo se, že žádné společenství není absolutně soudržné, a bylo jedno, zda v tomto světě nebo v záhrobí. „Proč?“
Elisabeth narovnala ramena a pohlédla mi přímo do očí: „Protože se snažím zabít jiného ducha.“
Mé obočí vystřelilo vzhůru a v hlavě mi vyskočil tucet otázek. Bones tiše hvízdl, pak se otočil na mě a zatrpkle se pousmál.
„Možná by bylo vhodné, abychom si to poslechli celé. Neposadíme se na to?“
Fabian kývl k oknům se zataženými záclonami. „Možná by to chtělo trochu víc soukromí. Byla bys tak hodná, Cat?“
Dobře. Ostatní duchové možná naši novou záhadnou návštěvu nevidí, ale kdyby se moc přiblížili k domu, mohli by zaslechnout zbytek konverzace s Elisabeth. Vzdychla jsem.
„Počkej tady. Hned jsem zpátky.“
Venku jsem všechny průsvitné požádala – zdvořile, ale neústupně – aby na hodinu opustili prostor, a vrátila se do obýváku. Bones seděl na gauči se zpola vypitou sklenkou whisky v ruce. Upíři byli jedni z mála, kdo mohl upřímně tvrdit, že pije jen na chuť, protože alkohol na nás měl skutečně nulový účinek.
Fabian a Elisabeth se vznášeli v pozici vsedě na pohovce proti Bonesovi. Sedla jsem si vedle svého manžela a strčila si nohy pod sebe spíš kvůli teplu než pohodlí. V téhle nadmořské výšce byla na začátku podzimu už chladnější rána. Kdybych nevěděla, že budu za chvíli v posteli, rozdělala bych oheň. Naštěstí pro mě si Helsing, můj kocour, všiml, že jsem se posadila, seskočil z okenního parapetu a uvelebil se vedle mě na gauči. Natáhl se mi přes nohy a jeho chlupaté tělo mě hřálo jako malá kamínka.
„Tak,“ řekla jsem, schválně jsem to slovo protáhla a podrbala Helsinga za ušima, „odkud se vy dva znáte?“
„Potkali jsme se před několika desítkami let v New Orleans,“ zamumlala Elisabeth.
„V červnu 1935,“ doplnil ji Fabian a rozpačitě si uhladil jednu kotletu. „Pamatuju si to, protože ten rok byl, ehm, nezvykle parný.“
Málem jsem se kousla do tváře, abych nevyprskla smíchy. Fabian je zakoukaný do hezké duší dámy! Pamatoval si přesný měsíc i rok. Nejenže duchové nevnímají teplotu, ale on to své chatrné vysvětlení korunoval ještě tím, že po ní vrhl zjihlý pohled. Hned však zase nasadil mdlý, neurčitý výraz.
Jo, tak to má blbé.
„Dobře, vy dva jste tedy nějakou dobu přátelé, ale vy tu přece nejste na zdvořilostní návštěvě, Elisabeth?“
Došlo mi, že to nějak souvisí s duchem, kterého chce zabít, ale pokud ano, má pěknou smůlu. Za prvé nejsem nájemný vrah, a Bones od toho už taky dávno upustil. Za další jsem neuměla pomoci ani strýci přejít na druhý břeh. Takže sejmout fantoma bylo nad mé síly, i kdyby mě najednou popadla chuť zahrát si na krotitelku duchů, což se mi zatím nechtělo.
Složila ruce v klíně a propletla prsty. „V roce 1789, když mi bylo dvacet sedm, mě upálili jako čarodějnici,“ začala tiše vyprávět. I když se to stalo před více než pěti sty lety, sykla jsem. Vím, jak chutná pálení ohněm, a v obou případech to pro mě byl mučivý zážitek.
„To je mi líto,“ řekla jsem.
Elisabeth kývla a stále se dívala na své ruce. „Nebyla jsem čarodějnice,“ dodala, jako by to něco změnilo na příšerném způsobu, kterým ji popravili. „Dělala jsem porodní bábu, a ozvala jsem se tenkrát proti místnímu starostovi, který obvinil jednu matku, že záměrně uškrtila dítě pupeční šňůrou. Ten hlupák nevěděl nic o komplikacích, které někdy provázejí porod, a já mu to řekla. Brzy na to nechal poslat pro Heinricha Kramera.“
„Kdo to byl?“
„Sprostý vrah,“ předběhl ji Bones s odpovědí. „Napsal Malleus Maleficarum, Kladivo na čarodějnice, knihu, která rozpoutala hon na čarodějky trvající několik staletí. Pro Kramera byla osoba v sukni téměř totéž jako čarodějnice.“
Takže Elisabeth byla zabita vražedným fanatikem, který trpěl vážnou formou nenávisti k ženám. Věděla jsem, jaké to je, když si vás vyhlídne fanatik. O to víc jsem s ní soucítila.
„Je mi to líto,“ řeka jsem tentokrát ještě upřímněji. „Doufám, že Kramer zemřel dlouhou a bolestivou smrtí.“
„Ne,“ řekla s hořkým přídechem. „Spadl z koně a srazil si vaz. Byl okamžitě mrtvý, místo aby ho kůň pošlapal a on trpěl.“
„To není fér,“ souhlasila jsem a pomyslela si, že snad Kramer dostal ochutnat svou ohnivou medicínu aspoň v pekle.
Bones se na Elisabeth dlouze, tázavě zadíval. „Vy znáte detaily jeho smrti, že?“
Elisabeth mu pohlédla do očí. V tom mlhavém stavu měla oči jemně modré, až mě napadlo, zda byly stejně indigové jako Tateovy, když byla naživu.
„Ano, to já postrašila jeho koně,“ odpověděla na obranu a úplně ignorovala to, jak je v jejím případě slovo „strašit“ dvojznačné. „Chtěla jsem se pomstít za to, co mi udělal, a zachránit život dalším ženám ve městě, kam zrovna jel.“
„Dobře jste udělala,“ řekla jsem hned. Jestli čekala, že ji odsoudím, tak mě špatně zná. A Bonese taky. „Kéž bych vám mohla potřást rukou.“
„Bylo to správné,“ řekl Bones a pozvedl whisky.
Elisabeth na nás oba několik vteřin zírala. Pak velmi pomalu vstala, připlula blíž a podala mi ruku.
Rozpačitě jsem se zavrtěla. Asi nevěděla, co to je metafora. Potom jsem si řekla, že to přece je totéž, jako když jindy nechávám duchy prolétat svým tělem, a natáhla jsem ruku. Jenže když mě chytila, moje prsty neprojely skrz a ani v nich nezačalo svrbět. Bylo to neuvěřitelné, ale její ledové prsty úplně normálně, pevně sevřely mou ruku.
„To snad ne!“ vykřikla jsem a vyskočila na nohy. Můj kocour zasyčel a dotčeně seskočil na stranu na gauč.
Elisabeth přede mnou najednou stála v živých barvách, jako bych koukala na zrnitý televizní kanál a najednou někdo přepnul na vysoké rozlišení. Její vlasy, které se mi předtím zdály neurčitě hnědé, byly najednou leskle kaštanové, a oči měla tak hluboce modré, že vypadaly jako půlnoční oceán. Tváře měla zdravě růžové, pleť zářivě broskvovo-smetanovou.
„U všech ďasů,“ zamumlal Bones a taky vstal. Vymrštil ruku a chytil Elisabeth za paži. Byl úplně stejně šokovaný jako já, protože jeho prsty neprošly naprázdno prchavou energií, nýbrž sevřely pevné tělo.
„Říkal jsem vám, že někteří z nás jsou silnější než ostatní,“ zamumlal Fabian za Elisabethinými zády.
Takže sis nedělal legraci, že jo? pomyslela jsem si a dál ohromeně svírala Elisabethiny chladné pevné prsty, abych se ještě jednou přesvědčila, že je opravdu fyzicky zde.
Brzo nato jsem však ucítila ve vzduchu zaprskání energie, jako by praskl neviditelný balonek. Ruka v mém sevření zmizela a po kůži se mi rozběhly jehličky. V příštím okamžiku už Elisabeth opět vybledla, paže, kterou svíral Bones, taky zmizela, a jeho prsty – stejně jako moje – držely jen průsvitný stín těla, které tu již nebylo.
„Ve fyzické podobě umím vydržet jen pár minut, ale je to strašně vyčerpávající,“ řekla Elisabeth, jako by to, co právě předvedla, nebylo samo o sobě dost úžasné. „Kramer je bohužel silnější než já.“
Cítila jsem, jak můj mozek stále ještě vstřebává to, čeho byl právě svědkem. „Kramer? Řekla jste, že zemřel před několika staletími.“
„To ano,“ odvětila Elisabeth otřeseným hlasem. „Ale vždy v předvečer Všech svatých chodí po světě.“