Josef Pecinovský: Děti plástve

Představte si svět, který je tak přelidněný, že celý povrch kontinentů je zastavěn do výšky několika set metrů, kde většina lidských bytostí pozbyla vlastní vůli a žije jen proto, aby pracovala a regenerovala své síly, svět, v němž je společnost ostře rozdělena na pracující a vyvolené, takže připomíná strukturu úlu, že se zde pro běžné pojmy používají slova trubec, dělnice, plástev, královna…

Deti_plastve_1_FRONT_web

Astor stál nedaleko místa, kde se z temnoty plástve vynořovala jedna kabinka za druhou, s tyčí v ruce a vybíral si vhodný okamžik. Ostatní chlapci, poučeni tím, co se stalo, ustoupili zpět do ulice, kterou sem přišli.
Teď by se mělo něco stát, pomyslel si Deuk. Vůbec nejlepší by bylo, kdy-by se objevil Velký Iškar Ronodon. Přistihl by Astora s kovovou tyčí v ruce, přistihl by ho v okamžiku, kdy porušuje jeho nařízení, a tedy si za-slouží ten nejpřísnější trest.
Ale možná by stačilo, kdyby se řetězec kabinek zastavil…
A to se teď také děje! Zpomalují, odkudsi je slyšet rachot, chod řetězu není plynulý, kabinky sebou cukají. Astor běží kolem nich, protože vidí mezeru, a už už chce tyč zasunout, když tu do něčeho naráží.
Do něčeho, co tu ještě před chvílí nebylo.
Tyč s rachotem spadla na zem. Proud kabinek se znovu rozběhl a zvuková hladina se ustálila na původním šumu. Všichni hoši, kteří sledovali Astorovo počínání, teď vy-děšeně hledí na vysokou černou po-stavu, která se tu náhle zjevila, aniž si chlapci stačili povšimnout, jak se to stalo. Ten člověk trží Astora za ruku a je víc než jisté, že ho o pár vteřin později zabije.
„Plástevník!“ vykřikl kdosi.
První myšlenka je vždy správná, a ta chlapcům velela, aby vzali nohy na ramena. Ale nepůjde to tak hladce, protože cestu zpět jim zahrazují další dvě černé postavy, a když se rozhlédnou na opačnou stranu, vidí jiné tři muže v černém, jak se blíží proti nim.
Celá Astorova skupinka je v pasti.
Ale nic se neděje. Muži zatím stojí a něco říkají a jen Astor sebou zmítá a snaží se vytrhnout se z mužova stis-ku. Ten mu však šikovným hmatem zkroutí ruce za zády a Astor je rázem zcela bezmocný. Rád by toho vetřelce aspoň kousl, ale bolest je taková, že se nezmůže na žádný odpor.
Hochy nejvíc překvapuje, že těm mužům není rozumět. To, co vychází z jejich úst, se ze všeho nejvíc podobá některým slovům, jež používají trubci, ale ta podoba je dost vzdálená. Mohou se jen dohadovat, že ta šestice líčí v nejtemnějších barvách osudy Astorovy tlupy. Netuší, že rozhovor probíhá asi takto:
„Tak tohle mají být ti, kteří nám pravidelně kradou materiál?“

Deti_plastve_2_FRONT_web

„Všechno tomu nasvědčuje, právě v těchto místech jsou hlášeny největší ztráty.“
„Nezmýlili jsme se v lokalizaci?“
„Ne, stačí se podívat, jak si to tady upravili. Stěny pobořené a na zemi poházené kusy toho, co nepotřebovali nebo se jim nehodilo.“
„No jo, ale tenhle kluk šel po personální kabince.“
„Asi neumějí rozeznávat kabinky jednu od druhé.“
„Nepodceňujme je, oni vědí dobře, která kabinka veze náklad. Trubec by jim k ničemu nebyl.“
„Ale že by kluci? Vždyť tomu, co ho držím, není víc než osm. Viděl jsem ho, s tou tyčí zachází docela solidně, kdyby ji zasunul mezi řetězy, máme tu další havárii a celý sektor by se mohl na osmačtyřicet hodin zastavit.“
„A co s nimi chceš udělat?“
„Řekli nám, že máme zloděje na místě zlikvidovat.“
„A ty bys dokázal pozabíjet děti?“
„Je to nutné, ostatně vedení plástve už nějakou dobu uvažuje o tom, že celé dno nechá vyčistit.“
„A to máme začít dětmi?“
„Jaké děti? Je to divoká pakáž, která si nezaslouží slitování. Provinili se už tím, že se narodili.“
„Co se to tam vzadu děje?“
Šestice mechaniků znala prostředí plástve, ale měli málo zkušeností s přízemní sférou. Jejich přesvědčení o tom, že se tu kromě skupin nezávislých lidí nevyskytuje žádný jiný život, se ukázalo chybné.
Dno plástve nabízelo neuvěřitelně pestrou faunu, počínaje sklepními blechami, bílými krysami a bezbarvými macaráty, přes masité mouchy a obrovské můry, až po děsivé slizáky, kteří svou velikostí překonávali vše, co by člověk mohl od tohoto prostředí čekávat, a představovali smrtelné nebezpečí.
Cosi se valilo ulicí. Hromový hukot, způsobený třením tisíců obrvených makadel, se blížil neúprosným tempem. Hoši z Astorovy skupiny věděli, o co jde, ale muži z horních pater plástve propadli panice, když spatřili, jak se ulicí valí cosi bílého a těžkého, obrovského a na pohled měkkého, protože ten tvor se dokázal přizpůsobit a vyplňoval celý profil ulice beze zbytku, takže přebíral její obdélníkový tvar. Předměty, které na ulici ležely, tedy kusy betonu, trámy, zbytky obalů, kusy plastiku, valil ten tvor před sebou, a vytvářel tak bezděčně velkou pyramidu; když se pyramida někde zasekla, bílý tvor přes ni prostě přetekl.
Nemělo to oči, nemělo to žádnou tvář, vypadalo to, jako kdyby se valila kompaktní masa v podobě bílé kaše, nebýt těch dlouhých černých makadel.
Zatímco šestice v černém se dala na panický útěk, hoši, kteří to již zažili, a v tomto ohledu se jim dostalo náležitého výcviku, se dokázali bleskově ukrýt do těch nejtěsnějších spár, které se v ulici daly najít, zalezli do výklenků oken nebo dveří, někteří dokonce vnikli do vnitřku malých místností, a dobře věděli, že tam v tichosti stačí vyčkat deset nebo patnáct sekund, než se celé tělo slizáka převalí kolem.
Jako na zavolanou, pomyslel si Deuk, a spokojeně sledoval, jak šest mužů prchá kamsi do temna ulice. Nezáleželo mu na tom, zda před slizákem utečou nebo ne.
Ještě vděčnější byl slizákovi Astor, protože ho zbavil nejen plástevníka, ale rovněž nutnosti otvírat nějakou kabinku, a jakmile se v temné ulici zatřepetal slizákův ocas, zmizel z loviště jako pára nad hrncem.

Autor: Josef Pecinovský
Obálka: Jan Štěpánek
Formát: paperback, 1150×180
Počet stran: 280 / 280
Nakladatel: Nakladatelství Epocha (www.epocha.cz)
Edice: Edice Pevnost (sv. 87 a 88)

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď