Miloš Toman: Královna v nesnázích

Nakladatelství Intuitivní marketing přichází s první knihou série Podivuhodné příběhy, kterou lze zařadit do žánru fantasy. Autorem příběhu „Královna v nesnázích“ je Miloš Toman, známý především svými knihami a články z oblasti marketingu. V Podivuhodných příbězích úspěšně vstupuje na pole literatury zábavné, kde dále rozvíjí svoji fantasii a neotřelost, oceňované již u jeho odborných děl.

Královna v nesnázích

William C. Thomson je mladý muž, jemuž do stoprocentního gentlemana něco málo schází, či spíše přebývá. Disponuje totiž schopnostmi, o něž zpočátku ani moc nestojí. Umět procházet zdí, být neviditelný či rozumět cizím jazykům, to se mu zdá být pro člověka jeho postavení nevhodné. Čím hlouběji se však zaplétá do podivuhodných příběhů, tím více si uvědomuje, že bez těchto dovedností by jen těžko obstál. Zvláště když se zčistajasna ocitne v neznámé zemi, kde čas i prostor fungují trochu jinak.

V první knize série nejde o nic menšího, než o záchranu království před mocichtivým lordem. Našemu hrdinovi zdatně sekunduje zelená myš, podivuhodný tvor nadaný nejen schopností mluvit, ale také bystrým mozkem. Magie se do děje vměšuje jen zřídka, takže více záleží na důvtipu. A jak to dopadne? Nechte se překvapit…

Ukázka z 1. kapitoly:

Dobrý den. Jmenuji se William C. Thomson a mohl bych být dokonalým obrazem mladého britského gentlemana. Jsou tu však bohužel jisté okolnosti, které mě nutí, abych se tomuto označení vyhýbal. Kdykoliv na něj dojde, cítím se totiž tak trochu jako podvodník, který se v zapůjčeném kabátě vetřel do lepší společnosti.

Rozumějte mi dobře, nejde o společenské zařazení. Nejsem sice urozeného původu, ale naše rodina si ve společnosti stojí více než dobře a neschází jí ani respekt šlechtických rodů. Můj otec byl zdatný obchodník a když jednoho dne zmizel i s lodí, na níž se plavil za dalším obchodem kamsi do kolonií, zanechal po sobě značný majetek. Bylo mi v té době necelých deset let, ale dobře si pamatuji, že se pohřbu zúčastnili i členové vlády Jejího Veličenstva. Zejména však proto, že loď byla torpédovaná nepřátelskou ponorkou a shodou okolností se jmenovala Britannia. Otec se tak stal nechtěným válečným symbolem, ačkoliv se natolik bál zbraní, že se neúčastnil ani honů na lišku, třebaže se při nich nestřílí.

To, o čem mluvím, jsou jisté schopnosti, kterými by podle mého názoru gentleman prostě neměl disponovat. Jde samozřejmě o věci, jež nemohu nijak ovlivnit, stejně jako bych se těžko mohl podvolit požadavkům na jinou barvu očí nebo tvar uší, kdyby je náhodou někdo vznesl a kánon vzorného mladého muže vyžadoval. To jsou však přece jenom vlastnosti poněkud jiného rázu. Aniž bych o to stál a mohl to jakkoliv ovlivnit, dostalo se mi dovedností, které jsou obvykle spojovány s nadpřirozenem. Ale abych to vysvětlit od začátku. Několik měsíců před mým narozením pobýval v domě rodičů jistý pan James Watt. Nebyl to samozřejmě onen známý vynálezce parního stroje, ale jistou proslulost přece jen nepostrádal. Tvrdilo se o něm totiž, že disponuje magickými schopnostmi. Mnoho lidí však považovalo pana Watta za podvodníka. Do očí mu to samozřejmě nikdo neřekl, co kdyby na té pověsti přece jen něco bylo a dotyčný by byl na oplátku proměněn v tančícího medvěda nebo kůl v plotě. Ale projevilo se to tak, že když přijel do Londýna, společnost pohostinností vůči jeho osobě zrovna nepřekypovala.

Zřejmě by se musel nakonec ubytovat v hotelu, kdyby nebylo mé matky. Tato poněkud výstřední žena si nade vše cenila a cení duchaplných společníků, a to James Watt bezpochyby byl. Pokud mohu ze vzpomínek svých rodičů i dalších lidí posoudit, příběhy z cest dokázal podávat velmi sugestivně, takže při vyprávění o Africe se po stěně míhaly stíny žiraf a slonů a kde si v koutě salonu tlumeně řval lev.

James Watt se projevil jako vděčný host. Když odjížděl, předal mé matce zamčenou truhličku a požádal ji, aby ji otevřela toho dne, kdy se narodím. Od té doby ho nikdo neviděl. Pochybuji ostatně, že Watt bylo jeho pravé jméno. Zřejmě se usadil někde v cizině, třeba jako Rudolf Diesel nebo Robert Fulton. Nikdy jsem po něm nepátral a jeho další osud mě nijak nezajímal.

Matka ovšem na skříňku nezapomněla. Sotva jsem spočinul v bílé, zlatem zdobené kolébce, vstala z lože a malým klíčkem, který byl k dárku přiložen, odemkla víko truhličky. Ta však byla, k jejímu nesmírnému údivu, zcela prázdná. Také se vůbec nic nestalo, jak by se dalo očekávat od magického dárku, jehož obsah zřejmě není hmotný. Nezahřmělo, na obloze se neobjevila tři slunce, ani se v tu chvíli neohlásilo dole u vrátného dvouhlavé tele. Matka prý jen zaslechla zašumění křídel, ale to zrovna tak mohlo pocházet od holubů za okny.

Že se tehdy přece jen něco přihodilo, jsem pochopil, když mi byly asi tak čtyři roky. Při hře ve svém pokoji jsem najednou s překvapením zjistil, že se mi nějak podařilo projít zdí do vedlejší přípravny. Natrefil jsem tam starého komorníka Jamese, jak si místo počítání příborů přihýbá z ploché kovové láhve. Tehdy jsem samozřejmě netušil, že právě to je důvod, proč stále častěji dostává na schodech závratě, takže se pokud možno drží jen v přízemí domu. Ještě překvapivější však bylo, že mě James neviděl, ačkoliv jsem se vynořil na dva kroky před ním.

Vrátil jsem se do pokoje a rozběhl se znovu do přípravny, tentokrát dveřmi. Starý komorník rychle skryl láhev do kapsy a s provinilým úsměvem se mě zeptal: „Snad někde nehoří, mladý pane?“

Také jsem si v té době zvykl napovídat dospělým. Díky svým nově objeveným schopnostem jsem měl o dění v domě mnohem lepší informace než kdokoliv jiný. Chtěl jsem se tím samozřejmě pochlubit. Toužil jsem, aby někdo konečně řekl: „Ale to není jen tak, ty jistě musíš umět něco, co my nedovedeme!“ A pak bych se přiznal. Jenže dospělí si místo toho začali přede mnou dávat pozor na jazyk. Samozřejmě jim to nebylo nic platné, protože jsem se k nim mohl kdykoliv nepozorovaně přiblížit a tajně je vyslechnout. Přestávalo mě to však bavit. Při svých výpravách jsem se totiž občas stával svědkem situací, které vháněly růměnec do mých dětských tváří. Nejedna služka by zřejmě dala výpověď, kdyby se dozvěděla, že jsem se procházel jejím pokojem ve chvíli, kdy nebyla zcela dokonale oblečená a upravená. Pokračující výchova k gentlemanství, kterou můj otec považoval za osu svého působení na synovu osobnost, mě přiměla pohlížet na své nezvyklé vlastnosti jako na cosi neslušného a nehodného slušně vychovaného hocha. Gentleman neposlouchá cizí hovory, jež nejsou určeny pro jeho uši, a nikdy nepřekvapí ženu v nedbalkách – leč by si to sama přála.

Zošklivil jsem si tedy tyto dovednosti, odvrhl je a ze všech sil se na ně snažil zapomenout. Mohu říci, že se mi to celkem dařilo. Když jsem jednou, už po otcově smrti, potřeboval projít zdí a tajně vyslechnou pro mě důležitý rozhovor, způsobil jsem si bouli na čele. Matka tehdy společně s mým poručníkem, otcovým bratrem a ředitelem významné banky, dojednávala podrobnosti studia na internátní škole, kam mě hodlala poslat.

Zanedlouho jsem opravdu odcestoval do internátu, odkud jsem se pak domů vracel jen dvakrát v roce: na Vánoce a o letních prázdninách. V té době jsem nadevšechno toužil být zcela normální a nelišit se od svých spolužáků. Pamatuji se, jak mě rozčílilo, když jsem při zimních vycházkách do města zjistil, že nad mojí hlavou pravidelně zhasínají lampy. Často dvě i tři za sebou. Nejdříve mi to připadalo jako náhoda, ale pozorování mě utvrdilo v názoru, že ostatní spolužáci by mohli chodit po ulicích třeba celou noc a osvětlení by vesele svítilo dál. Zmocnil se mě nikoliv strach, ale hněv. „Dejte mi už pokoj!“ křičel jsem na ztemnělá svítidla.

Škola však pro mě naštěstí znamenala změnu prostředí a jiné zájmy, takže zbytek povědomí o mimořádných schopnostech se mi nakonec rychle vytratil z hlavy a navždy zapadl do nejhlubších propastí mysli. Alespoň jsem si to myslel. Jak se později ukázalo, nebyla to tak docela pravda.

Z internátní školy jsem postoupil na univerzitu. Matka na mém vzdělání nešetřila, takže jsem získal skutečně to nejlepší, co v té době bylo k dispozici. Vzdělával jsem se ve všemožných vědách, ačkoliv jsem zatím netušil, k čemu nabyté vědomosti využiji. Zvláště jsem si oblíbil přednášky profesora Planckwaka, mužíka s rozcuchanými bílými vlasy, s věčně nedopnutou vestou a umolousanými manžetami u košile. Byl to člověk, který žil jen vědou. Jeho výklady však nebyly suchopárné, jak by se dalo očekávat. Naopak, překvapoval smělými myšlenkami a hypotézami, jež studenty naplňovaly údivem a kolegy profesory obavami o jeho duševní zdraví.

Pamatuji si na jeden večer, kdy jsme v posluchárně zůstali sami dva. Za okny se setmělo, většina světel u stropu už byla zhasnutá a my jsme hleděli na profesorovy nákresy na tabuli.

„Říká se tomu červí díra,“ vysvětloval mi učitel. „Vím, že na tom problému pracuje i pan Einstein. Jde o jakousi časoprostorovou zkratku.“

„Něco jako díry v sýru?“ zeptal jsem se.

Profesor se usmál. „I tak si to lze představit. Na jedné straně do ní vejdete a na druhé se ocitnete někde úplně jinde, v jiné zemi, na jiné planetě, v jiném koutě vesmíru. Možná i někde dál.“

„Někde dál?“

„Vědci se obvykle zabývají otázkou, je-li náš vesmír konečný nebo nekonečný. Ale někteří se také ptají, zda takových vesmírů, jako je ten náš, není – konečně nebo nekonečně – mnoho. Takže ta vaše sýrová díra vás klidně může zavést i do úplně jiného vesmíru.“

„Nemyslím, že bych se toho musel obávat,“ zavrtěl jsem s úsměvem hlavou. „Bude trvat tisíce let, než něco takového dokážeme využít.“

„Tím bych nebyl si tak jistý,“ oponoval profesor. Pak ztišil hlas: „Slyšel jste někdy o magii?“

Někde v koutě mé mysli se něco pohnulo. Vzpomínka na dětství, kdy jsem se po domě procházel nikým neviděn. „Ale to přece nemá s vědou nic společného,“ namítl jsem.

„Myslíte? Co když jsou všechny ty čáry a kouzla jen fyzikální síly, o nichž zatím nic nevíme?“

„Takže kdybychom je poznali, mohli bychom třeba… třeba procházet zdí?“

„Ale to je to nejmenší,“ mávl rukou profesor. „Kdybyste si zeď náležitě zvětšil, zjistil byste, že je docela řídká, stejně jako vaše tělo. Teď jde jen o to, jak vše zkoordinovat, aby vaše molekuly propluly v mezerách mezi molekulami stěny.“

„A znáte někoho, kdo se zabývá magií?“ zeptal jsem se.

„Znám i neznám. Někomu se může zdát, že je jsou to kouzla, jiný může vidět fyziku.“ Náš rozhovor ukončila uklízečka, která rozhořčeně prohlásila, že nemá v úmyslu čekat do půlnoci, než se pánové rozhodnou jít domů. Konec konců je dnes Valpuržina noc a to není radno se pozdě večer toulat venku, zvláště když člověk bydlí na předměstí. Vymetla velkým koštětem zpod katedry hromadu zmačkaných papírů, jak je tam učitel v zápalu přednášky odhazoval, a hrnula je na nás.

„Čarodějnice se vyznačují právě takovým nářadím,“ mrkl na mě profesor. „Aby tak…“

S diplomem a hlavou nabitou vědomostmi jsem se pak ve věku pětadvaceti let vrátil domů – a najednou nevěděl co dál.

Chvíli jsem se jen tak potloukal po domě a navštěvoval společenské akce, kde jsem se jen občas potkal s lidmi, které jsem znával. Moji přátelé ze škol byli daleko, kamarádi z dětských let si mě nepamatovali, o dívkách ani nemluvě. Cítil jsem se osamělý a opuštěný. Matka si našla novou zálibu, obávám se, že poněkud výstřední. Stala se hlavou duchařského spolku a trávila nespočetné večery ve společnosti vdov a klepajících stolků.

Každou chvíli jsem při návratu ze společnosti zaslechl ze salonu užaslé vzdechy členek spiritistického kroužku a typický zvuk sklenky, posouvající se po podložce s písmeny. Matka se mě pak zpravidla vyptávala, zda může vzkaz „HUTRZNBTMNNOP“ něco znamenat. Ujišťoval jsem ji, že to bude zřejmě jedno z těch záhrobních tajemství, na jejichž pochopení nejsme zatím připraveni.

Jednou nebo dvakrát jsem potkal v domě neznámé muže, kteří mi na můj zdvořilý pozdrav neodpověděli a rozplynuli se. Naštěstí to netrvalo dlouho. Jednoho večera se přítomné členky kroužku rozhodly, že vyvolají zemřelého manžela jedné z nich. Ten člověk bohužel padnul u Verdunu. Tentokrát se jim zřejmě seance mimořádně vyvedla, protože salon po ní vyhlížel, jako by se zde odehrál rozhořčený dělostřelecký souboj. Druhého dne matka spolek rozpustila a začala přemýšlet, čím by se měla zabývat nyní.

Můžete si pomyslet, že takové prostředí nepůsobilo na mé nervy zrovna blahodárně, nehledě na to, že jsem si nyní vzhledem k rozbombardovanému stavu salonu neměl kde číst odpolední tisk. Proto jsem uvítal návrh svého strýce, abych se v obchodní záležitosti vypravil do Jižní Ameriky. Jeho bance spadla do klína jakási krachující společnost, provozující lodní dopravu mezi Evropou a Novým světem. Jak se zdálo, její ředitel, usazený v brazilském přístavu Rio de Janeiro, považoval firmu za svoji a bezostyšně si přivlastňoval všechny zisky. Měl jsem ho tedy navštívit, posoudit okolnosti a případně zabezpečit jeho odvolání.

  • Autor: Miloš Toman
  • Formát: paperback
  • Počet stran: 180
  • Cena: 219 Kč
  • Vydal: Intuitivní marketing, 2011
Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

1 komentář

  1. ZOMG
    Doufám, že za tuhle marketingovou komunikaci FP aspoň dostala pořádně zaplaceno.

Zanechat odpověď