Kiril Yeskov: Poslední pán Prstenu

Nakladatelství Fantom Print vyhovělo svým čtenářům a uvádí znovu na knižní pulty zajímavou a žádanou knihu z Tolkienovy Středozemě, která rozvíjí známý příběh boje dobra a zla, tentokrát ze zcela neobvyklého úhlu.

J. R. R. Tolkien ve svém Pánu prstenů představil čtenářům příběh boje dobra a zla. Středozem se stala jeho doživotní láskou i posedlostí. Ale co když se tam neodehrálo všechno přesně tak, jak to Tolkien popisuje? Co když v pramenech, ze kterých čerpal, byla jen jedna verze událostí? Vždyť historii přece píší vítězové. Poražení mají většinou úplně jiné starosti. A když uplyne dost času, může se stát, že verze vítězů se stane obecně přijímanou pravdou.

Přesně takto se na Pána prstenů díval i Kiril Yeskov. I jeho napadlo, že vše mohlo být docela jinak. Jeho Poslední pán Prstenu je příběhem z druhé strany. Na příběhu umbarského lékaře doprovázeného orkským válečníkem ukazuje poslední válku o Jeden prsten úplně v jiném světle. I tady se setkáte s Arwen, Galadriel a elfy, s Aragornem i Faramírem, Gandalfem, Sarumanem i nazgűly a Sauronem. Ale nikdo z nich není takový, jak ho znáte.

Vstupte proto bez předsudků do této Středozemě Kirila Yeskova a nechte se unášet jeho příběhem. Protože i takhle se to mohlo stát… 

ARNOR, VĚŽ AMON-SÛL
LISTOPAD 3010, TŘETÍ VĚK
4.

„Země, která se nedokáže nasytit a je závislá na dovozu potravin, se nemůže považovat za vážného vojenského protivníka.„
Ta slova pronesl vysoký šedobradý stařec ve stříbřitě šedém plášti s kapucí. Stál a opíral se prsty o okraj oválného černého stolu, kolem něhož, zpola skryté ve stínu, seděly ve vysokých křeslech čtyři postavy. Podle jistých příznaků bylo jasné, že se proslov zdařil. Rada byla na jeho straně a pronikavé temně modré oči stojícího, které ostře kontrastovaly s jeho pergamenovou tváří, se bez ustání upíraly na jednoho ze čtveřice, na toho, se kterým se právě chystal utkat. Dotyčný seděl kousíček opodál, jako by se předem oddělil od zbylých členů rady, pečlivě zahalený v oslnivě bílém plášti; bylo zjevné, že je mu pořádná zima. Přesto se narovnal, stiskl područky křesla a pod tmavou klenbou zazněl jeho hlas, hluboký a měkký:
„Pověz, není ti jich líto?“
„Koho?“
„Lidí, lidí, Gandalfe! Pochopil jsem – tys tu kvůli vyšším zájmům odsoudil mordorskou civilizaci k smrti. Ale civilizace – to jsou přece především její nositelé. A tak je tedy třeba zničit i je – tak, aby se nemohli znovu rozvíjet. Nebo ne?“
„Lítost je špatný rádce, Sarumane. Vždyť ses díval do Zrcadla spolu s námi.“ S těmi slovy Gandalf ukázal na předmět stojící uprostřed stolu, připomínající nejvíce ze všeho velikou mísu naplněnou rtutí. „K Budoucnosti vede mnoho cest, ale ať se Mordor vydá po kterékoliv z nich, nejpozději za tři sta let dosáhne na takové přírodní síly, které už nedokáže spoutat nikdo. Nechceš se ještě jednou podívat, jak během okamžiku obrací v popel celou Středozem i s Nejzazším západem?“
„Máš pravdu, Gandalfe, a bylo by nečestné takovou možnost popírat. Ale pak ti nezbývá než zničit zároveň i trpaslíky. Ti už jednou probudili Děs hlubin a veškerá naše moc tehdy stěží stačila k tomu, abychom mu nedovolili vyklouznout na povrch. A jak dobře víš, ti bradatí kopáči jsou tvrdohlaví jako mezci, a navíc se nehodlají poučit z vlastních chyb…“
„Dobře, opusťme to, co je jenom možné, a promluvme si o tom, co je nevyhnutelné. Jestli se nechceš podívat do Zrcadla, podívej se místo toho na sloupy dýmu z jejich uhelných pecí a měděných hutí. Projdi se po slanisku, ve které proměnili zem na západ od Núrnenu, a zkus najít na těch půl tisících čtverečních mílích jedinou živou rostlinu. Jenom si dej pozor, abys tam nezabloudil za větrného dne, kdy se solný prach sune jako stěna po mordorské pláni a dusí cestou všechno živé… Všimni si, že to stihli natropit, sotva vylezli z kolébky. Jak myslíš, že budou pokračovat?“
„No, Gandalfe, dítě v domě je vždycky úplná pohroma; nejdřív špinavé plínky, pak polámané hračky, potom rozebrané tátovy hodinky, a co teprve, když povyroste… Zato dům bez dětí – čistota a pořádek, že od něj neodtrhneš oči. Ale domácí se obvykle moc neradují a čím jsou starší, tím je to horší.“
„Vždycky mě trápilo, Sarumane, jak snadno dokážeš obrátit cizí slova naruby a chytrým překrucováním vyvrátit očividné skutečnosti. Ale tentokrát, přísahám při palácích Valinoru, ti tenhle kousek neprojde! Středozem, to je množství národů, které teď žijí v souladu s přírodou a odkazem předků. Těm národům, celému základu jejich života, hrozí smrtelné nebezpečí, a já vidím svůj dluh v tom, odvrátit tohle nebezpečí za jakoukoliv cenu. Vlk, který krade ovce z mého stáda, má své důvody k tomu, aby to dělal právě tak, ale já rozhodně odmítám dívat se na věc z jeho strany!“
„A mne mimo jiné ne méně než tebe znepokojuje osud Gondoru a Rohanských. Prostě se dívám dál dopředu. Copak ty, člen Bílé rady, nevíš, že celkové množství magie nemůže z principu přesáhnout to, co nám kdysi darovali Aulë a Oromë? Můžeš ji utratit rychleji nebo pomaleji, ale nikdo ten proces nedokáže zvrátit. Každé další pokolení čarodějů bude slabší než předchozí a dříve nebo později zůstanou lidé s přírodou sami. A pak se jim bude věda a technologie hodit – pokud je ovšem do té doby nevytrháš i s kořeny.“
„Vůbec nepotřebují tvoji vědu, ta jenom ničí harmonii světa a mrzačí lidské duše!“
„Musím podotknout, že v ústech člověka, který se chystá rozpoutat válku, zní řeči o duši a harmonii trošku dvojsmyslně. A co se týká vědy, ta vůbec neohrožuje je, ale tebe, přesněji řečeno tvoji poraněnou ctižádost. Vždyť my, čarodějové, na tomto světě jenom užíváme to, co vytvořili naši předchůdci, zatímco oni vědou tvoří nové. My hledíme k minulosti, oni k budoucnosti. Ty sis jednou zvolil magii, a proto nikdy nepřestoupíš hranici, kterou nám narýsovali Valar, ale jejich znalosti, a tedy i moc, získané pomocí vědy, rostou neohraničeně. Tebe hryže nejhorší druh závisti – závist řemeslníka vůči umělci… A to je pádný důvod k vraždě. Nejsi ani první, ani poslední.“
„Tomu sám nevěříš,“ poklidně pokrčil rameny Gandalf.
„Ano, bohužel tomu nevěřím…“ bolestně pokýval hlavou Saruman. „Víš, když někoho ovládá chamtivost, touha po moci, uražená pýcha – to je ještě pořád půl bídy. Přece jenom jej občas hryže svědomí. Ale nic není horšího než idealista s planoucíma očima, odhodlaný obšťastnit lidstvo. Takový zatopí celý svět po kolena krví a ani nemrkne. A tyhle děti ze všeho nejvíc milují pohádku, že existují věci důležitější než mír a horší než válka. Taky ji znáš, že ano?“
„Beru na sebe tu zodpovědnost, Sarumane. Dějiny mi dají za pravdu.“
„Tak o tom vůbec nepochybuji – vždyť dějiny budou psát ti, kteří pod tvými prapory zvítězí. Tady máš osvědčený recept: z Mordoru bude třeba udělat Říši zla, která chce zotročit celou Středozem, a z tamnějších národů stvůry, které jezdí na vlkodlacích a živí se lidským masem… Ale já teď nemluvím o dějinách, ale o tobě. Dovol mi zopakovat tu netaktní otázku o lidech – ochráncích znalostí mordorské civilizace. O tom, že je bude třeba vybít – doslova, ne obrazně – není pochyb; plevel se musí vytrhat i s kořeny, jinak by byl celý tenhle podnik úplně nesmyslný. A tak mě zajímá, jestli budeš mít dost odvahy, aby ses tohohle pletí zúčastnil osobně – ano, přesně tak – budeš jim sekat hlavy vlastníma rukama?… Mlčíš… A tak je to s vámi milovníky lidstva vždycky! Vymýšlet plány na ‚konečné řešení mordorské otázky‘, to ano, ale když dojde na činy, jste najednou za bukem. Pošlete vykonavatele, aby bylo na koho s pokřivenou tváří kývnout – to všechno jsou prý jenom ‚excesy‘…“
„Přestaň s tou demagogií, Sarumane,“ podrážděně vyštěkl jeden ze sedících, muž v modrém plášti, „a podívej se raději do Zrcadla. To nebezpečí vidí i slepý. Jestli nezastavíme Mordorské teď, nedokážeme to už nikdy. Za padesát let dokončí svoji ‚průmyslovou revoluci‘, přijdou na to, že směs ledku mohou využít i jinak než k ohňostrojům, a bude po legraci. Jejich vojska budou neporazitelná a ostatní země začnou jako o závod přebírat jejich ‚úspěchy‘ se vším, co z toho plyne… Jestli máš co říct k věci, tak mluv.“
„Dokud nosím bílý plášť hlavy Rady, budete poslouchat všechno, co považuji za nutné,“ odsekl Saruman. „Dobře, nebudu mluvit o tom, že si vy čtyři svou snahou dovršit osud světa uzurpujete právo, které čarodějům nikdy nenáleželo; vidím, že by to bylo zbytečné. Budeme mluvit na úrovni, která je vám srozumitelná…“
Pózy jeho oponentů výmluvně zobrazovaly pantomimický obraz „Umučení“, ale Saruman už poslal veškerou diplomacii do pekel.
„Z čistě technického úhlu pohledu není Gandalfův plán na udušení Mordoru prostřednictvím vleklé války a potravinové blokády špatný, ale má jednu očividnou chybu. Abyste v takové válce zvítězili (a bude to velice těžká válka), neobejde se koalice proti Mordoru bez mocného spojence, a proto se nabízí probudit síly, dřímající z předešlých dob, z věku před lidmi – obyvatele Zlatého lesa. To je samo o sobě bláznovství, protože ti nikdy nesloužili nikomu než sobě. Ale vám je i to málo. Abyste si zajistili vítězství, rozhodli jste se jim dát na dobu trvání války do rukou Zrcadlo; vždyť předvídat s jeho pomocí vojenské operace je schopen jenom ten, kdo se jich bude sám účastnit. To je šílenství na druhou, ale jsem připraven prozkoumat i takovou variantu, pokud kolega Gandalf odpoví na jedinou otázku: jakým způsobem potom hodlá dostat Zrcadlo zpět?“
„Domnívám se,“ ledabyle mávl rukou Gandalf, „že se problémy mají řešit tehdy, až se objeví. Proč bychom vůbec měli vycházet z toho, že Zrcadlo nebudou chtít vrátit? K čemu by jim sakra bylo?“
Nastalo ticho. Takovou bezprecedentní hloupost Saruman opravdu nečekal. A tihle všichni si tedy myslí, že je to v pořádku… Připadalo mu, že se plácá v ledové tříšti z březnového tání; ještě okamžik a proud ho strhne pod hladinu.
„Radagaste! Nemáš k tomu co říct?“ Znělo to jako volání o pomoc.
Hnědá postava sebou trhla jako žák přistižený učitelem při psaní domácí úlohy a pokusila se zakrýt rukávem pláště cosi na stole před sebou. Ozvalo se pobouřené zapískání a po Radagastově ruce rychle vyběhla veveřička, se kterou si mág zjevně celou schůzku hrál.
Usadila se lesnímu mágovi na rameno a ten zachmuřil ježaté obočí a něco jí rozpačitě pošeptal. Zvířátko poslušně zaběhlo kamsi do záhybů pláště.
„Sarumane, holoubku… Odpusť mi, starci, že jsem to… moc, jedním slovem, nepochopil… Jenom se nehádejte, ano… Vždyť jestli se začneme mezi sebou přít ještě i my, co se bude na světě dít? No… A pokud jde o ty, no, ze Zlatého lesa, moc se neuraz… pamatuju, že jsem je zamlada viděl, zdálky – podle mě na nich nic není. Jasně, mají svůj rozum – a kdo ne? S ptáky a zvířaty si vždycky rozuměli… ne jako ti tví Mordorští… Já myslím, že jako… to…“ Tak tedy takhle, shrnul si to v duchu Saruman a pomalu si přejel dlaní po tváři, jako by chtěl shrnout přilepenou pavučinku nezměrné únavy. Jediný, na jehož podporu se mohl spolehnout.
Už nemá sílu bojovat. Je po všem – je pod ledem.
„Nejsi v menšině, jsi úplně sám, Sarumane. Ovšemže jsou pro nás všechny tvé úvahy velmi cenné.“ Gandalfův hlas teď přetékal falešnou úctou, až z něj kapala. „A teď prodiskutujme, jak to uděláme se Zrcadlem – to je složitá otázka…“
„Teď je to tvůj problém, Gandalfe,“ odpověděl potichu, ale tvrdě Saruman a nadzvedl mitrilovou závoru u dveří. „Už dávno usiluješ o bílý plášť – tak si ho vezmi. Udělejte všechno, co považujete za nutné, já z vaší Rady odcházím.“
„Potom tvá hůl ztratí sílu, slyšíš!!“ vykřikl mu do zad Gandalf; bylo zjevné, že je doopravdy zaskočený a že svého věčného protivníka přestal chápat.
Saruman se ohlédl a naposledy se zadíval na potemnělou síň Bílé rady. Lem sněhobílého pláště sklouzl z křesla na podlahu, jako měsícem postříbřená voda ve fontáně; mitrilová spona se na rozloučenou zaleskla a pohasla. Radagast, který za ním chvátal s hloupě rozhozenýma rukama, se zarazil v půli cesty – vypadal malý a nešťastný jako děcko zatažené do hádky rodičů. A tehdy řekl Saruman větu, která se znovu podivuhodně podobala jiné, vyslovené ze stejného důvodu v jiném světě:
„To, co se chystáte udělat, je horší než zločin. Je to chyba.“
Uplynulo několik týdnů a mordorští zvědi ohlásili, že se na okrajích Severních lesů neznámo odkud objevili elfové – ztepilé zlatovlasé bytosti s melodickým hlasem a mrazivýma očima.

překlad: Tomáš Koutecký
provedení: hardback s přebalem
vydalo nakl. Fantom Print
312 stran / 299,–

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

3 komentáře

Zveřejnit odpověď