Margo Lanaganová: Černá šťáva

Černá šťáva předkládá čtenářům sbírku deseti neobvyklých, dokonce šokujících povídek – vyprávění malého chlapce, jehož rodina asistuje při popravě sestry vražednice, líčení útěku sloního stáda ze zajetí, masakr páchaný šílenými klauny, život v izolované sektě popisovaný dítětem, povídky o nejrůznějších rituálech v různých společnostech – to všechno je tak neskutečné, tak bizarní a nečekané, že kniha si plným právem zaslouží zařazení do žánru fantasy.

…pro upřesnění, poetického, fantazijního fantasy. Nedočtete se tu o dracích ani o mimozemšťanech či skřetech, zato hodně o své vlastní duši a horečnatých snech, které mohou těšit i děsit.

Ukázka z povídky Pozemská pouť

Přes měsíc se přelije mlha, zahalí mě chladem. Rokle se rozzívne a teď tu je nekonečné burácení a hřmot čerstvě zrozené řeky tam, kde předtím stála jednolitá stěna ticha. Cesta se stáčí na strmou kluzkou římsu nad stěnou rokle, místy sotva širší než moje chodidlo. Řeka bije do skály jen o dvě dlaně hlouběji – tak mocně, jako by mě mohla setřást dolů.
„Tak jsem tady,“ lapám po vzduchu, sunu se chodidlo po chodidlu podél stěny, snažím se nemyslet na to, že tíha sýra by mě mohla stáhnout do soukolí řeky. „Kde ty proklatci žijí? Kde mají jeskyni nebo průrvu?“
Teď se přede mnou rozevře širší loučka, kde jsme s babičkou a dědou šli toho léta, ještě v dobách, kdy děda dovolil babičce leckam jít a ne se jenom schovávat v domě. Vzpomínám si, že to bylo daleko, daleko v rokli, děsivá dlouhá cesta do jejích hlubin, a tady je mělká svažující se plošina, kde jsme mohli postát všichni tři, když jsme se přitiskli k sobě navzájem, žádný anděl by se k nám už nevešel. Zády ke skále se snažím dýchat, v rachotu vodopádů, ve vodní tříšti, která mi vře až nad obličej, studí mě na šíji. Na vrcholu léta byly tyhle vodopády úzké přadeno, třpytící se na skále jako lak, a děda se potápěl v modrozeleném jezírku, lemovaném oblými kameny. Kolem se kmitaly ryby a ptáci rybožrouti. Ale teď je tu pouze rachocení a vítr a černé mokro, z kterého se zaostřuje a opět mlhou halí měsíc.
„Andělé!“ vykřiknu. Tou spoustou vody mi navlhnul hlas; jako bych volal v seníku. „Andělé, pojďte dolů! Někdo vás potřebuje!“
Spí snad a je třeba je probudit? Jsou blízko, nebo daleko? Jak dlouho a jak hlasitě musím volat?
„Jde o mou babičku! Pojďte a uzdravte ji! Mám tenhle sýr!“ pokračuji a tak pořád dokola. Vodopády burácejí. Mlha mi svírá hrdlo, tiskne se mi na obličej. Cítím se jako blázen, když takhle sám hulákám do noci.
A cítím se dokonce tak bláznivě, že po chvíli přestanu, už nevěřím, že by mě cokoliv mohlo slyšet, natož rozumět tomu, co říkám. Je to prostě jen další výstřelek dědovy nátury, ta pomýlená představa, že tohle by mohlo vyjít, že andělé nastoupí, protože jim to poručil on a on je přece zvyklý prosadit vždycky svou. Je tady taková zima a já jsem promočený na kost a babička je touhle dobou nejspíš už po smrti, a já u ní nebyl, abych jí poskytl útěchu v samém konci. A možná že právě proto mě děda poslal pryč, jen aby na ni mohl být krutý, krutý k nám oběma, a abych propásl její odchod.
Schoulím se do klubíčka, když ta věc kolem mě s klapáním prosviští z mlhy. Vyjeknu a uskočím, až se hlavou praštím o skálu. Smrad mě udeří jako pěst plná pokáleného horkého písku.
„Smrtelné dítě,“ řekne anděl. Je narudlý stín v mlze, hodně vysoký, s obřím hrudníkem, bez paží, ale pochopitelně s křídly složenými na zádech jako dva věchty slámy na podpal. Jeho žár mě drtivě rozplácne na skálu. Upírá na mě oči, rudé a podlité krví jako opilec, chytré jak kněz nebo kejklíř. Proč bych měl obtěžovat takovéhle stvoření, co umí létat, proboha… „Tvoje oběť?“ Hlas připomíná ovčí stádo rozprchlé v panice, dospělé ovce bekají, jehňata ječí, to všechno v jediném zvuku.
„Och!“ Hrábnu po sýru. Prsty mě moc neposlouchají. Jak ho vybaluju, papír přilepený na tělem nahřátý sýr zdeformuje jeho oblinu. Popojdu k žáru a položím rozteklou, nalepenou hmotu na zem, do oblaku páry, stoupající od rudých chodidel na mokré skále. Anděl se shýbne, opře se o železné drápy na ohbí křídel a skloní hlavu jako sup do útrob mršiny. Zuby rozerve sýr i s papírem na dva kusy. Zhltne nejdřív první kus, dychtivě se vrhne na druhý. Papír a všechno, ten sýr, z kterého bychom babička a děda a já vyžili týden nebo i déle, je pryč a anděl se přehoupl do stoje, jednu tvář umaštěnou od sýra… A teď se v něm odehrál zvláštní záchvat špatného zažívání. Hrdelně chrčí, jako by mu tak uvízly kusy papíru ze sýra, a kolébá se a podupává, křídla zpola rozprostřená, švihají se mi těsně před obličejem. Se sýrem je něco v nepořádku, nebo s papírem, a ta stvůra mě může jedním drápem rozpárat od hrdla až ke stehnům za trest, že jsem ji otrávil.
Dvakrát dávivě krkne a ukáže mi přitom bíle žebrované patro v ústech. Zakoulí rudozlatýma slzícíma očima. Pak mi k nohám vyplivne dva lesklé mokré předměty, plesk, plesk – ohnivě žluté koule, potažené hustým slizem.
Chrrrchrrrm! Otřel si ústa mohutným ramenem. „Mluvil jsi o babičce?“ zašumí.
„He?“ O babičce? Úplně jsem zapomněl. Babička nebyla v mých myšlenkách ještě nikdy menší a šedivější než teď. „Já-já myslím, že umírá,“ vykoktám. „Teď už je možná mrtvá.“
Anděl pohlédne do měsíce. Roztáhne obličej jak zívající kočka – jííích. „Ještě ne. Ale brzy. Musíš jít rychle, po hlíně. Trochu ti obarví nohy doruda. Povedu tě, ech?“
„Och.“ Chvíli musím přemýšlet, abych z těch zvuků vyčetl smysl. „Tak dobře. Nepotřebujete… Vy tedy znáte cestu?“
Plamen andělových očí mě přelízne po těle. Špičkou drápu ke mně odkulí vyhasínající zlaté koule, které se přitom obalí hlínou.
„Aha – jo. Děkuju…“ Jako bych sbíral teplý trus. Strčím slizké předměty do kapsy u kalhot. Přední stranu oblečení mám suchou, i předek vlasů, od anděla; pára mě šimrá na zádech a mísí se s kanoucími kapkami ledového potu.
Andělé startují kolmo vzhůru. Prudce roztáhne křídla a kolem vytryskne jeho hnilobný puch. A jsem opět promrzlý, mokrý a oslepený, měsíc zajde za mrak a voda se snaží po hlavě prodrat dole v rokli na svobodu.

Blíží se úsvit. Děda přechází sem a tam podél plotu jak štěně v ohrádce. Sotva mě zahlédne, zoufalstvím až poskočí.
„Takže tady byl?“ křiknu, když se dostanu na doslech.
„Proklatá stvůra! Nikdo neřekl, že…že je…“ Vzteky blábolí. „Celý dům pocákal tím zatraceným smradem, ten už nikdy nevyčichne! Je šílený jak slepejš – Není s ním řeč – Zpívá, jako by člověku uřezával uši!“ Z domku zazní chraplavé hýkání. „Jen si to poslechni!“
Okna i dveře žhnou oranžovou září. „Bude tam horko,“ řeknu.
„Tolik dřeva!“ málem pláče. Dědovy ohně byly vždycky skrovné, ubohoučké; tak mohutný oheň jako by se mu vpaloval přímo do srdce. „To by nám vydrželo na tři zimy, při správném hospodaření…“
„A babička?“
Zase se rozzuří. „Vím já? Copak se k té ženské můžu přiblížit, když se tam děje tohle divadýlko?“ jde za mnou do zářivého domu. „Ta proklatá zrůda…“
Smrad jako ohňostroj, zvuk, jako když třískáte tahací harmonikou o kmeny stromů, oheň švihá komínem. Anděl dřepí u stolu a rozpaluje se do sytě fialového odstínu. Z vystouplých žil na šíji vyráží pot, stéká, ukapává. Hlava mu břinkne o lampu s knotem vytaženým naplno, jak by to děda nikdy nedovolil. Zářivě žluté světlo a stíny lampy víří po stěnách.
Uprostřed postele dřepí babička, okudlané vlasy zkudrnacené, jak na nich leží, přikrývky u kyčlí jako bahnitý vír. Nemá žádnou vlastní barvu; jen varhánky a ostny oranžové od anděla, za ní oranžová zeď. Dokonce i oči jí zoranžověly, zorničky se stáhly skoro do ztracena.
Tím smradem se probojuju až k ní, abych ji položil. Ale tělo má pevně vzpřímené, jak prkna a dráty. Pokud bych ji stlačil do lehu, budou jí kolena trčet ztuhle nahoru a oba budeme vypadat směšně.
V tom hluku nedokážu přemýšlet. Zabořím obličej do dlaní, položených na její kolena překrytá šedou přikrývkou. Babička a děda mě učili, že mám být užitečný, ale tady nemůžu nic udělat. Tohle je jako vichřice, jako silný lijavec, kdy člověk může jenom sedět doma a doufat, že střecha vydrží, kdy nemůže nic dělat dřív, než to skončí, až bude jasné, co se poničilo a co je úplně na vyhození.
Lampa se s třesknutím překotí na stůl, zarazí andělský řev. Trhnu sebou, ale tvor mě zmrazí pohledem chytrých rudých očí a chodidly zamáčkne plameny rozlévajícího se oleje. Ticho se nadýmá puchem spálené kůže; dokonce i oheň v krbu plápolá němě; dědova ústa se u dveří škubají ve zděšených výkřicích, ale nevydává o nic hlasitější zvuk než houslová struna, svinutá a svázaná v pouzdérku.
A tichem se blíží něco nesmírného a lenivého, co ze svých zaprášených křídel trousí špínu ráje, zakalí oheň v krbu, přiměje anděla spustit mastná rudá víčka přes prohnané oči a zlomí v pase dědu stojícího na prahu.
Ať je to cokoliv, přichází to pro nás všechny, mravenec nebo anděl, dítě zbloudilé v lese nebo urozená paní či pán. Dnes večer jde pro mou babičku a odloučí ji ode všeho, co tvoří její já, z jejích kostí ji uloží do své temné, špinavé a hebké hrudi, ze zaťatých pěstí jí vytřepe látku noční košile, nechá ležet ostatky, odnese ji od nás jako bouřkový mrak vlekoucí svůj déšť.
A po něm zůstane náhle propastnější, chladnější a čistší noc…

překlad: Petra Klůfová
obálka: Lubomír Kupčík
provedeni: paperback
vydá nakl. Triton

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

Zanechat odpověď