Pouť za temnou věží Stephena Kinga V.

Vlci z Cally. Temná věž nostalgických návratů

„Nejdřív přicházejí úsměvy, potom lži. Poslední je střelba.“ Vlci z Cally, s. 531 (dle motta).

Vlci z Cally jsou knihou poměrně paradoxní. Nabízí, jak už bylo řečeno (viz minulé díly našeho seriálu), nejvýraznější románovou strukturu v celé sérii, ale přitom jsou zakončeni zcela otevřeným koncem. Lze je brát jako pouhé rozestavení figurek před závěrečnou fází hry (která se svou spíše povídkovou strukturou vrací opět k počátkům celé ságy), ovšem především se opravdu jedná o plnohodnotný román.

Příběh o boji proti „vlkům“ pravidelně unášejícím děti z venkovského kraje Cally dokonce disponuje vlastním prologem i zakončením, což je oproti předchozím knihám jednoznačně novum. Tomu odpovídá i postavení Rolanda a jeho druhů na začátku – jsou do Cally (a jejího příběhu) „pozváni“. Přestože se Calla ukáže pro jejich pouť životně důležitou, nejedná se o cílenou návštěvu, ani o návštěvu z donucení (což byly způsoby, kterým byla poháněna zápletka doposud), ale o dobrovolné následování pradávného rituálu, zvyku Eldů.

Což je logické. Představení světa, postav a především Rolanda samotného (viz https://www.fantasyplanet.cz/clanek.asp?id=3423) máme již za sebou. Opět opakuji již řečené: nyní nadchází čas, kdy pistolníci musejí společně bojovat. Až dosud vždy vystoupil jeden z nich (Susannah/Detta v Ludu, Eddie vs. Blaine), nyní stanou poprvé proti nepříteli jako jeden celek, jedna mysl. Role kolektivu se konečně odráží i v názvu knihy, byť na straně Zla.

Nejenom svou jasně rozpoznatelnou románovou strukturou jsou však Vlci v rámci série zajímaví. Odráží se v nich totiž i odlišný způsob geneze jednotlivých knih série (což je také další důvod, proč jsme si mohli a měli dopřát přestávku právě před nimi). První knihy byly psány vždy s dlouhými rozestupy a King sám si několikrát povzdechl, že i když Rolandův svět nikdy neopustí zcela, ponořit se do něj je čím dál těžší a s vyhlídkami na brzké dokončení je to všelijaké. Poslední tři knihy však byly napsány v rychlém sledu.

Důvody jsou nasnadě – těžká nehoda a strach z nedokončení svého životního díla. King jako by vrhl všechnu svou tvůrčí energii do dokončení Temné věže a i když třeba výsledek nemusí v našich očích dosahovat kvality prvních čtyř knih, rozhodně ční vysoko nad veškerou autorovu tvorbu posledních deseti let a dává nový rozměr jeho řečem o odchodu do „důchodu“.

Tyto okolnosti vzniku se však dají vysledovat i v řekněme spolehlivějších ukazatelích, než jen v subjektivním hodnocení (aby bylo jasno: Vlci a Temná věž jsou výborné knihy, možná slabší než Čaroděj a sklo, ale jen o pověstný kousek, a Zpěv Susannah je zvláštní případ…). Poslední tři díly série jsou prokazatelně jedním celkem. A to nejen z pohledu děje (ten je poháněn motivem „těhotenství“ Susannah a Mii a nutnosti ochránit „růži“).

Jednotlivé motivy a informace zde do sebe zapadají mnohem hladčeji než v předchozích knihách a především se ukazuje, že i když měl King určitou synopsi celého příběhu od samého začátku, buď ji změnil, nebo alespoň výrazně dopracoval až ve Vlcích (viz motiv Eldova rohu v retrospektivě smrti Cuthberta Allgooda, která v podstatě nemá jinou funkci, než připravit půdu pro závěrečnou pointu).
Zároveň se King poněkud uklidňuje v mixování žánrů a inspiračních zdrojů, které byly až doteď poznávacím znamením série. Neopouští je, ale už jimi rozhodně marnotratně neplýtvá a snaží se je zakomponovat do hlavní linie.

Čímž se opět dostáváme k tématice žánrů a struktury. Vlci z Cally jsou v tomto ohledu skutečně přímým pokračováním Čaroděje a skla, protože opět dochází k mixování westernu a fantasy. Western zde hraje dokonce ještě silnější roli. Zatímco v předchozí knize měl žánr fantasy zastoupení i v relativně samostatných příbězích (Blaine a kansaská – ozovská – mezihra), zde je zastoupen pouze díky konotacím, které získávají postavy (rod Eldů), prostor (Hromová tišina, hodovní síň) a některými motivy (prolínání světů, černá třináctka) a způsobem, jakým obohacuje typicky westernovou zápletku.

„Musíme jim pomoct, protože to jsou způsoby Eldů.“ Vlci z Cally, s. 174.

Ta je mimochodem zcela přiznaná (již zde použitými citáty, později výslovně ve Zpěvu Susannah) – Sedm statečných (a jejich prostřednictvím celá horda klasických westernů, spaghetti westernů a Kurosawových majstrštyků…). Tato pocta není pouze v počtu bojovníků, kteří stanou proti Vlkům, ale i v celkové výstavbě úvodních scén z Calla Bryn Sturgisu – což je mimochodem opět přiznaný odkaz na jméno režiséra nesmrtelné klasiky a myslím, že i na jméno Yula Brynnera – nenajdeme zde jen „mexické“ vesničany, ale i moudrého „Starce“, který své mladší spoluobčany navede na správnou cestu.

King tak v románu pracuje primárně s nostalgií. A opět, jak je v sérii dobrým zvykem, hned několika způsoby. Jednak tím, jak dává jasně najevo, že se Temná věž nachyluje ke svému konci (např. „závěrečná zápletka“ – s touto klasickou součástí knih o Temné věži se zde setkáváme naposledy), jednak dalšími odkazy na Rolandovo tragickou minulost (kopec Jericho), propracováním již dříve v sérii zmíněných motivů (rozštěpení Susannah, vazby Rolandova a našeho světa) a samozřejmě právě nostalgií vzbuzenou využitím oblíbeného žánru a jeho klasického díla.

Přičemž toto jednoduché konstatování skrývá trochu víc, než by se zdálo. Klasický žánr a klasické dílo jsou totiž slovem „klasický“ označeny zcela záměrně. Western tvořil jednu z nejsilnějších opor tzv. klasického Hollywoodu. Pro nás není důležité, jak toto období (a způsob tvorby filmů) definovaly moudré hlavy ve Wisconsinu, ale rozhodně stojí za pozornost, co tyto moudré hlavy řekly o způsobu vyprávění.
To má být přehledné, uzavřené, v jeho centru by měla být i silná linie vztahová a v ideálním případě by se mělo jednat o dva navzájem se prolínající a doplňující konflikty. Což je přesně to, co nám zde King nabízí. Zápletka s Vlky je doprovázena zápletkou s Miou a jejím chlapíčkem, dostane se nám vztahu Jakea a Bena (aneb oslava dětství a tragika jeho konce) i Susanah a Eddieho a morálka je jasně daná.

Ne že by King v jiných dílech pařil ke kdovíjakým inovátorům, ale zde je ona klasická narace zcela zřejmá (o to víc, že nebyla v předchozích knihách jasně vysledovatelná, především díky rozdrobení příběhu do povídek atd.). Samozřejmě, že svět se hnul a vyprávění s ním, takže King rozehrává komplikovanější hru, než na jakou byli lidé zvyklí před více jak půl stoletím, ale důležité je, že se v knize budeme cítit jako doma (platí to i u nás): na tomhle jsme v zásadě vyrůstali.

Ona nostalgie tedy funguje i ve směru k naší minulosti. Pokud máte ve vzpomínkách i nějakou tu stodolu a skákání do sena, bod navíc. Protože veškeré prostředí Calla Bryn Sturgisu a rázovitá řeč (podobně jako nářečí Mejisu) pracuje s romantickou představou idylického venkova a zašlých časů a jejich mluvou.

To, co vyplývá z výše uvedeného, je, že Vlci z Cally jsou čitelní nejen jako rozestavení figurek na šachovnici, ale mnohem více hrají roli jakéhosi posledního velkého představení v plné parádě, které ještě není úplně zakaleno neodvratným koncem. Analogie? Znáte seriál Cowboy Bebop? K seriálu patří i film, který se odehrává těsně před koncem seriálu, před rozpadem malého ka-tet lovců odměn a v podstatě je to dar všem fanouškům seriálu, poslední velké společné představení oblíbených hrdinů.

„Roland zpívá, Roland tančí a vrchol všeho je, že Roland se vrhá mezi diváky jako Joey Ramone.“ Vlci z Cally, s. 221.

Ne nadarmo je i Cowboy Bebop silně ovlivněný westernem, protože tento žánr již tradičně pracuje s pomalejším tempem vyprávění, s budováním atmosféry chvíle těsně před bouří.

A tak se nám ještě před závěrečným bojem sedmi statečných obránců Cally dostane epizod, kde si naplno vychutnáme Rolanda (který konečně dokazuje, co to znamená být synem Eldů), Eddieho i Susannah (a propracování jejich vztahu čelícího nejen Temné věži, ale především stínu Miina „chlapíčka“), Jakea (který poprvé a naposledy dostane příležitost být dítětem) a samozřejmě i Ocha (byť jeho hvězdná chvíle teprve přijde).
Většina takových scén přitom není absolutně založená na ději, ale klidně jen na zdůraznění jednoho klíčového gesta, vyjádření myšlenky atd. Pokochejte se svými oblíbenci, slyšte mě, co říkám, protože v zbylých dvou knihách přichází ka v plné síle.

Nostalgie je vůbec hybnou silou celé série. To logicky vyplývá už ze způsobu, jakým byla koncipována první kniha (podrobněji se k tomu vrací sám King v následujícím Zpěvu), protože poezie je dnes jedním z posledních způsobů, jak je možné napojit se na svět, který ještě není odkouzlený, který je plný zázraků a života skutečnějšího než naše zkušenost.
Na podobném pocitu nostalgie je založeno Kingovo vnímání westernu a fantasy – i když si je vědom jejich současných podob a evidentně zná Sama Peckinpaha i pozdní filmy Clinta Eastwooda, přesto zůstává věrný klasickým podobám žánru – ale také některé jeho další knihy. Ostatně ne nadarmo se ve Vlcích potkáme s otcem Callahanem, jedním z hrdinů Prokletí Salemu.
Tento padlý kněz sehraje velkou roli i v následujících knihách, kde se také výrazněji projeví, že King nejen dopisoval Rolandovu ságu, ale také bilancoval a ohlížel se za svou spisovatelskou kariérou. Napojení na jeho tvorbu samozřejmě obsahovala Temná věž vždy (a nejen ona), ale zde se z tohoto spíše okrajového a zábavného (pokud může být zábavnou procházka ve vylidněném světě) motivu stává jedno z hlavních témat. A nostalgii tak může pociťovat nejen oddaný fanoušek.
Jenže zároveň je to i návrat k tomu, co tvrdil už v době Pistolníka a na co bylo v průběhu dalších knih možné zapomenout. Nicméně o tom podrobněji až příště. Tentokrát jsme se chtěli věnovat nostalgii v sérii Temná věž. Tomu, z čeho vyvěrá, a především způsobu, jakým se koncentruje právě v pátém svazku série. A pokud chcete důkaz místo slibů, stačí se podívat na fanoušky Stephena Kinga – nejsem totiž sám, komu do krve přešla řeč Mejisu a Cally, říkám díky.

Příště: Zpěv Susannah. Temná věž a dlouhá píseň sai Kinga