Každý rok jsem poslouchala ódy, které mí kolegové redaktoři a kolegyně redaktorky pěli na legendární Festival fantazie v Chotěboři. Pročítala jsem jejich reportáže z něj a tajně, aby se to naše blahorodí šéfredaktorka Pavla wiwi I. nedozvěděla, i reportáže na všech ostatních konkurenčních webech. A nad zkušenostmi jejich pisatelů, zážitky a historkami jsem bledla a zároveň zelenala závistí. Procházela a studovala jsem web samotného FFka, nesměle flirtovala s Amberem a zatrhávala si, co bych navštívila, kdybych tam doopravdy jela. Leč vždy mi něco zabránilo se na Festival dostat – jednou škola, jindy peníze, naposled práce.

Chuchvalce nedělní ranní mlhy se líně válí po rosou skrápěné zemi. Hodinky ukazují pět hodin ráno. Chotěboř tone v těžkém, ospalém tichu. Jen několik postav naruší nehybnost celé scenerie. Potulujeme se po okolí a mluvíme. Udržujeme se tak vzhůru, abychom neusnuli tam, kde právě stojíme. Za mnou je neutuchající smršť lidí, informací, zábavy, nadšení, radosti, potu, slz, mužů, žen, psů, zbraní, videoher, deskových her, piva a Festival fantazie. V živé paměti se mi mísí historie s přítomností do jediného slitého momentu.