Čtenářská povídka: Svatební cesta

Deště Kastameru neměli pravdu. Jeden Reyne přežil a po letech se vrátil do Západozemí se skupinou žoldnéřů. A stalo se mu to co spoustě jiných chlapů… oženil se.

A máme tu další čtenářský kousek, tentokrát od autora s pseudonymem Murdoc Jednoruký. A podíváme se v ní do Západozemí!

A pokud i vám leží v šuplíku povídka, o kterou se rádi podělíte s ostatními čtenáři, zašlete nám ji na redakční email: redakce@fantasyplanet.cz

Svatební cesta

„Kde je ten zasranec?“ to bylo první, co lord Morgan Reyne uslyšel. Hlas byl hrubý a plný vzteku. Morgan neotevíral oči, bylo mu příšerně zle a vlastně nevěděl co se děje.

„Tak poď ty děvko,“ další hlas.

„Jen ji svažte,“ opět se ozval ten hrubý hlas.

„Ale…“

„Řek sem nechat na pokoji! Večír je taky čas.“

Chór hlasů.

„Zabila Malýho Harolda!“

„Pořádně ju vymelem…!“

„Hele, tady ten hajzl leží,“ uslyšel Morgan nad sebou a ostatní hlasy ztichly. Těžké kroky. Morgan náhle začal i vnímat pach krve a smrti. Zařinčení železa. Podupávání koní.

Byli přepadeni. Vzpomínal si na zoufalý boj proti přesile. Jako mnohdy jindy, věren své aroganci, neměl plátovou zbroj ani přilbu, a rána mečem, kterou jen tak tak vykryl, jej musela zasáhnout do hlavy.

„Žije?“

Morgan ucítil dotek na krku.

„Jo. Mám ho dorazit?“

„Ne. Ale jestli zdechne hovno se stane.“

Morgan otevřel oči. Do mozku se mu zabodla palčivá bolest a cítil, že bude zvracet. Na poslední chvíli alespoň obrátil hlavu. Pokusil se ztěžka převalit.

„A prej je drsňák,“ zahlásil kdosi a ostatní chlapi se rozesmáli.

„Muži,“ ozval se ženský hlas. Warija Reyne, jeho žena. Její hlas nezněl vyděšeně, spíše rozzlobeně.

„Sračka jako všichni Reynové,“ ozval se další hlas. Morgana napadlo, jak to může vědět, protože všichni Reynové, až na něj, jsou čtyřicet let mrtví. Morgan se vyškrábal na kolena a rozhlédl se. Kolem něj stálo sedm mužů, zarostlí, zanedbaní. Kožené a kroužkové zbroje. Meče, sekery, štíty. Žádné erby. O kus dál drželi další dva muži jeho ženu.

Mrtvá těla pokrývala prostor kolem nich. Morgan viděl mrtvé muže, kteří jej doprovázeli při cestě na Castamere. Měla to být variace svatební cesty, na které se chtěl dozvědět, co vlastně z rodinných statků a hradů zbylo.

„Dostali ste pěkně na prdel zmrdi,“ vyrazil ze sebe Morgan když viděl, že on a jeho pět chlapů zabili více jak dvojnásobek nepřátel.

Kopanec do zad jej opět srazil k zemi.

„Drž hubu,“ zaslechl a opět omdlel.

 

Když se probudil, bylo mu mnohem lépe. Na hlavě cítil obvaz. Seděl opřený o strom, ruce svázané za zády. Vedle něj Warija.

„Seš v pořádku?“ zeptal se chraplavě.

„Zatím ano,“ řekla tiše.

„Zabiju je.“

„Ale asi ne hned,“ usmála se Warija. Morgan se na ni podíval. Měla na sobě své rudé šaty, tvář oteklou od úderu, kterým ji srazili. Na rukávu levé ruky měla krev z rány, kterou jí byl vyražen meč, který stačila při přepadení sebrat. Jeho žena Warija Řeka, později uznána jako Mallister. Nyní lady Reyne.

„Hned ne, ale brzy.“

„Nemůžou mi udělat nic, co bych už nezažila,“ řekla tiše.

„Neudělají ti nic,“ zavrčel Morgan.

Warija mlčela. Neměla strach ze znásilnění, ale z toho, aby se nic nestalo dítěti, o kterém ani Morgan nevěděl.

Měla jej ráda, byl to tvrdý chlap, ale choval se k ní slušně a dobře. Býval žoldnéř, stejně jako kdysi ona… a v těch dobách se mu říkalo Gar.

„Safa žije,“ špitla ještě. A to Morganovi zvedlo náladu. I když, jestli černoch není úplný blb, raději uteče, napadlo ho.

Mohlo být po poledni usoudil lord z Castamere. Ta banda seděla kolem ohniště a cpala se. Jejich vůdce se dal rozeznat ihned, měl na sobě plátovou zbroj, hnědé vlasy učesané a štít vedle něj měl přemalovaný erb.

„Máte kořalku?“ zeptal se hlasitě lord Reyne.

„Hele, on žije,“ ozval se hubeňour s tváří poďobanou od neštovic.

„Dlouho ne,“ utrousil pořez vedle něj.

„Jo, žiju vy sráči. Ste v žoldu Daenerys, že ste mě přepadli?“

„V čím žoldu jsme, ti může být jedno,“ řekl jejich velitel. „A pár chlapů sem, pár chlapů tam, stejně bys byl v boji jen maso na porážku,“ ušklíbnul se. Tím Morgana přesvědčil, že neví do koho se pustili. Kdyby se doneslo lordu protektorovi, že jeden z velitelů Královských žoldáků byl zabit kvůli nějaké mstě, padaly by hlavy. Že Gar a Morgan Reyne je jedna osoba zatím věděl málokdo.

Poslední chlap dojedl.

„Hele, nepobavíme se s tou holkou?“ zeptal se jeden. „Beztak nás zdržuje.“

Velitel se podíval na své muže a viděl na nich, že odmítnout jejich žádost by nebylo moudré. Pohrdal jimi, byli odpad, ale musel si dávat pozor, aby jej nepodřízli ve spánku. Byl sám ze sebe zhnusený, když řekl: „Dělejte si s ní co chcete, máte hodinu. A… Veren a Hrouda na hlídku. Pak se prostřídáte,“ zavelel ještě.

Oba jmenovaní zamračeně odešli. „Ale zavolejte nás,“ vymiňoval si Hrouda.

„Tak poď děvko,“ surově Wariju zvedl jeden z chlapů. Lady Reyne se postavila téměř bez jeho pomoci.

„Nebudu se bránit,“ řekla tiše.

„To by ti bylo beztak na hovno,“ ušklíbnul se zjizvený hubeňour.

„Nech ju ať se vyslíkne sama,“, zakdákal jeden. Řez nožem a Varijiny  ruce byly volné. Poodstoupila od svého muže a ten se vzepjal v zoufalém pokus se postavit.  Rána jej srazila na kolena.

„Nechte ji, svině!“ zařval. Ale nikdo si jej nevšímal, všichni zírali na jeho ženu, která si rozepínala šaty.

Morgan nahmátl dýku skrytou v botě a vytáhl ji. Opřel si čepel o botu a rukojeť o zadek. Ani sebou necuknul, když i s provazem si rozříznul kuži na zápěstí.

„Zmrdi!“ zařval a přepadl na bok.

„Hej, přivažte ho ke stromu, ať se kouká,“ navrhnul pořez s jedním uchem.

„Jo, ať se naposled pobaví,“ zašklebil se další z chlapů a sklonil se k Morganovi.

A Morgan zaútočil. Dýka se pořezovi zaryla pod bradou a čepel prošla do mozku. Jak chlap padal, kluzký jílec Reynovi vyklouznul z ruky. Současně pravačkou udeřil druhého do krku, ale rána byla nepřesná a slabá. Prudký pohyb a Morgan včas sevřel jílec meče potácejícího se smraďocha a tasil. V prudkém oblouku přeťal krk chlapa, který k němu byl ještě zády a pokračujícím pohybem probodnul dusícího se dárce meče.

Čas jako by se na okamžik zastavil a hlavy se otočily k Morganovi. Warija udělala krok zpět a sáhla si pod sukni. Její ruka nahmátla jílec úzké dýky připoutané ke stehnu. Vlasatý zjizvenec, co se otáčel k jejímu muži, byl snadný cíl. Levačkou jej uchopila za mastné vlasy, zvrátila mu hlavu a prořízla krk.

„Castamere!“ zazněl pokřik, který tyto kraje neslyšely už čtyřicet let. Zoufalý křik chlapa, kterému Morganova čepel uťala ruku.

Z křoví se vypotácel Hrouda, v zádech mu trčel jílec dýky. Padl na kolena a hned za ním vběhl na bojiště štíhlý černoch s mečem v ruce.

„Safo!“ vykřikla Warija, která se vyhnula výpadu. Černoch jí hodil meč, bývalá žoldnéřka jej chytila do pravé ruky a zablokovala výpad. V další chvíli chlapa zabil Morgan bodem do zad.

Doren přimhouřil oči. Byl sám překvapen, ale to mu nebránilo, aby si nevzal štít a tasil meč.

Zůstal sám, pochyboval, že by zbývající strážný ještě žil.

A tak stál sám, štít, meč a pevná zbroj.

Proti němu štíhlý černoch s dýkou, poraněná žena stále v šatech, takže se nemohla rychle pohybovat a Morgan Reyne, který se sotva držel na nohou.

Dobrá šance usmál se v duchu.

Warija zabodla meč do země a cípy šatů si zastrčila na opasek, aby se mohla lépe pohybovat.

„Tak hajzle, vzdej to,“ prsknul Morgan. „A já tě zabiju rychle.“

„Zabiju já tebe,“ řekl Doren. Ale než stihl zaútočit, Warija vykřikla a vrhla se proti němu. Ránu kryl štítem, bleskový sek, ustoupila. Černoch máchl dýkou proti jeho obličeji a vzápětí uskočil. Další útok lady Reyne, zachytil její čepel mečem, úder štítem. Žena se částečně stočila, ale rána ji poslala k zemi. Doren se instinktivně obrátil a nastavil štít. Brutální rána, Morgan měl své kladivo!

Ale místo svého štítu se znakem dvojocasé kočky měl v druhé ruce těžkou dýku. A útočil. Rány dopadaly s děsivou silou na štít a dýka se vymršťovala kupřed a zastavovala každý pokus o odvetu.

Náhle Dorenovou nohou projela děsivá bolest, to Warija jej sekla pod koleno. Další úder kladivem, bolestí špatně odhadnul ránu, kladivo zasáhlo horní část štítu a okovaná hrana jej udeřila do tváře. Další rána, štít praskl a Dorenova ruka též.

„Za Garvema, za Krva, za Rebela!“ s každým jménem dopadala hlavice kladiva na Dorenovo tělo.

„Chcípni!“ poslední rána nájemnému meči rozdrtila hlavu a Morgan se zhroutil vedle něj.

„Kurva,“ zachrčel. „A díky Safo,“ dodal.

Warija jej objala. „Musím se ti podívat na rány,“ řekla.

„Su v pohodě,“ zachrčel Morgan.

„Ale manželi, na jednu věc si zapoměl.“

„Na jakou?“

„Že kdyby jsi ho nezabil, mohli jsme se zeptat kdo jej najal.“

Morgan zahanbeně mlčel. To ho opravdu nenapadlo.

„No, alespoň ta svatební cesta není nudná,“ utrousil před tím než omdlel.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď