H.P.L. čili Hekticky páchnoucí lejno

I.
Ten podivný dům vysoko v mlze nebyl chrám ani hrobka. Byl to prokletý dům, ba dokonce ze všech prokletých domů ten nejprokletější – hospoda, která právě zavřela. Slavnost skončila. Krčmář, zjevem hrůzný stařec a pravý alchymista, co se týče kejklů s pivem i kořalkami, vyhodil posledního opilce z neznámého světa uvnitř na chladný vzduch, do noční ulice, kde se mezi popelnicemi mrouskají ultharské kočky, jistou rukou uchopil stříbrný klíč a zamkl roletu.
Vyděděnec osaměl. Byl tak ožralý, že měl v hlavě tmu jako v kryptě; vskutku, za krkem mu seděla bílá opice. Ze svého místa, jak tam tak spočíval opřený o strom, měl dokonalý výhled na bezejmenné město dole v údolí, jež kryl mlžný příkrov jako měsíční močál, jenže vypitý alkohol zakalil jeho zrak a z nádherného pohledu nevnímal víc než pouhý stín nad Insmouthem. Nerozeznal ani věž kostela, tyčící se nad hladinou mlhy jako bílá loď; dokonce i rapová hudba Ericha Zanna, jako obvykle rušícího noční klid burácením svých přesycených reproduktorů, k němu doléhala jenom jako šepot v temnotách či tiché volání…
“Cthulhu,” zablekotal a škytl. V tom okamžiku náhle v jeho hlavě pominula dosud všeobjímající neartikulovaná lihová poesie a bohové, střežící opilce, mu vnukli ze zapomnění střípek vzpomínky. On přece bydlí v hotelu Kadath, v tom zapadáku, kde věčně hlodají krysy ve zdech, má tam své doupě jako nějaké zvíře v jeskyni a měl by se tam vrátit; nemůže přespat někde v koutě jako pes.
Celá věc měla ovšem drobný háček: měl jen velmi mlhavé ponětí, kterým směrem se hotel vlastně nachází. Chvíli o tom rozvažoval, a pak se pustil s kopce nazdařbůh přímo za nosem. Tak té noci počalo Iranonovo hledání.

II.
Bylo to věru snové putování, k neznámému Kadathu dvojí mlhou – alkoholovou i přírodní, ležící ve zdech Eryxu jako peřina mezi pelestěmi. Iranon nikdy nezjistil, jak dlouho mu vlastně trvalo, neboť jeho otupený mozek vnímal jen matný stín z času, plynoucího do nenávratna. Prostí občané už dávno žili za stěnou spánku své sny v čarodějnickém domě, ale on, přízrak temnoty, se stále ještě potácel ulicemi. Neměl kde spočinout, Hypnos ani ti druzí bohové jej dosud nemohli ukolébat ve své konejšivé náruči… Nad hlavou mu zářila Polaris a Iranon záviděl všem těm spícím, poskytujícím (kdyby je ovšem mohl pozorovat) ten neuvěřitelně poklidný, měšťácký obrázek v domě, jejž právě vrávoravě míjel, rukou se občas opíraje o zvětralou omítku…
Náhle se zarazil a přitiskl dlaně na břicho. Na zbledlém čele mu vystoupil pot. Cítil, že v jeho střevech se probudil číhající děs.
“To určitě udělal ten Pickmanův model,” zabědoval. “Přísahám, že už nikdy nebudu kouřit trávu po šestým pivu!”
Skasal kalhoty a uchýlil se do nejbližšího dveřního výklenku.

III.
O tom, co následovalo, bude nejlépe nechat promluvit přímého účastníka, neboť jedině tak je možno zabránit pomluvám, že jsme si celý příběh, známý v soudních análech jako Případ Charlese Dextera Warda (to podle vyšetřujícího soudce, pro nějž se stal případem posledním, tím, který jej dovedl až do čalouněných cel psychiatrické kliniky), vymysleli. Zde je tedy líčení očitého svědka, výpověď Randolpha Cartera:

“Teda, pánové, něco takového jste nezažili – a buďte rádi. Tu noc nás probudil – všechny do jednoho – příšerný zápach… Nejdřív jsme se domnívali, že se stal skutkem odvěký děs redhookské čtvrti, noční můra všech obyvatel Elm Street a okolí – totiž že pukl plynojem -, ale nebylo tomu tak. Lidí se zmocnila hrůza, v Dunwichi stejně jako v Eryxu i jinde… Řeknu vám, stálo za to vidět, co to s nimi dělalo. Třeba jen ta proměna Juana Romera, mého souseda… Víte, on je ďábelský kněz té pomatené sekty, co úplně odmítá lékařské zákroky a pilulky, jenže když to ucítil, tak napřed zezelenal, potom zrudnul a než stačil vystřídat celé politické spektrum, už do sebe hrnul prášky po celých hrstích. Celephais, aspirin, veronal, algenu a myslím, že i biogest… A stejně mu to nepomohlo, troubovi! Dokonce i Herbert West, reanimátor… Cože? Že nevíte, co to je? No, Herbert je u trikového filmu – víte, on je ten zřízenec, co vrací po každém záběru loutky do původní polohy, na rozdíl od animátorů, kteří je naopak všelijak nakrucují… Ale to jsme nějak odbočili, co já to vlastně chtěl říct? Aha, už vím. Tak tedy Herbert West, potomek puritánů a takový fouňa, co si hrozně zakládá na svém vystupování a slušném chování a vždycky mluví jako kniha, si na veřejnosti pozvracel psa. A Azathot, ten čokl, si toho ani nevšiml, protože taky blil jako Alík a na nic jiného neměl čas…
No, abych řekl pravdu, já na tom nebyl o moc líp. Smrdělo to jako zkažený dagon – nebo jakákoliv jiná ryba, ale hodně veliká a hodně odleželá, jestli mi rozumíte. Nebo jako mamut, kdyby byl omylem uvězněn s faraóny v pyramidě, pošel tam a začal tlít… Tak nějak.
Nějaký čas trvalo, než jsme zjistili, co to vlastně bylo – jen ti nejzdatnější z nás se k tomu dokázali přiblížit aspoň na deset metrů, a já jsem právem hrdý, že jsem jeden z nich. Ono to kolem sebe vytvořilo něco jako hradbu, ten puch v těch místech byl hutný jako písek, jako by ho tam byly celé duny – ba co duny, úplné hory šílenství to byly. Ale když jsme se tím prodrali – a že to byl výkon! – uviděli jsme přede dveřmi prodejny mobilů cosi v měsíčním světle… Samozřejmě, že ta věc na prahu byla hovno. Tedy, hovno… To je slabé slovo. Bylo to prostě nepojmenovatelné… A silné, hodně, hodně silné… A také zvláštní. Takový výkal nikdo z nás jakživ neviděl – už jen ten odstín. Takového něco na Zemi prostě neexistuje, to byla přímo barva z kosmu…
A to je vlastně všechno. Napřed jsme se evakuovali, postavili jsme si stany kus od města – samozřejmě na návětrné straně – a čekali, až to vyčichne, jenže ono to nevyčichlo. Přešel měsíc, pak druhý, Vánoce byly na krku a my v těch stanech chcípali zimou, ale ve městě se pořád žít nedalo, natrvalo rozhodně ne. No a tak jsme my zdatnější postupně vynosili z města všechno, co mělo trochu cenu (především dědictví Peabodyů, samozřejmě), odmořili to a rozdělili mezi sousedy, aby mohli začít znovu někde jinde a měli přitom něco do začátku. A když jsme s tím byli hotovi a o všechny bylo postaráno – a to už bylo pokročilé jaro -, tak jsme si obstarali buldozery, katrpiláry a bagry, a celé město jsme dům po domu hezky nahrnuli na to lejno, abychom ho přikryli… A to je, pánové, celá pravda o tom, jak bylo zahlazeno město Sarnath!”

KONEC