Krysa

Povídka.

Krysa

Vojtěch Woko Koláček

Když jsem se probudil, hlava mě bolela, před očima se mi dělala rudá kola a za boha jsem si nemohl vzpomenout, jak jsem se v této zatuchlé kobce objevil. Po chvíli mě poznání praštilo do hlavy jako palice. Šli jsme, já, Tris, Ugh a Nadd, po cestě do Xaru, když se stromů seskákali ti skřeti a všechny porubali…
Ne, ne porubali, jen omráčili, opravil jsem se, když jsem uslyšel zasténání. Pokusil jsem se postavit, ale nešlo to, byl jsem pevně přikován ke stěně.
„Kdo zůstal naživu?“ chtěl jsem se zeptat, ale ústa jsem měl plná zaschlé krve.
„Kdo zůstal naživu?“ zasípal jsem poté, co jsem vychrchlal poslední zkrvavený hlen. Nikdo mi však neodpovídal.
Teprve teď  jsem se rozhlédl kolem. Napůl jsem seděl, napůl ležel ve špinavé, smradlavé kobce s děsivě studenou podlahou pokrytou místy krví a místy krysami. Ty potvory byly všude, hodovaly na ostatcích nebožáků bezvládně visících z okovů podobných těm, v nichž jsem by uvězněn i já sám, pištěly a rvaly se.
Pokusil jsem se pohnout rukou. Nešlo to ani o píď. Pak jsem zkusil pohnout nohou. To už dopadlo lépe; okov byl částečně uvolněn. Potom jsem ale zasténal bolestí, když se mi jedna obzvlášť drzá krysa zahryzla do nohy. Můj kopanec z ní udělal zkrvavený flek, na který se okamžitě seběhli její soukmenovci. Po chvíli tam zůstalo jen několik bílých kostí. Chtělo se mi zvracet, ale žaludek jsem měl prázdný.
Ještě jednou jsem vykašlal zkrvavený hlen, uvolnil nohu z boty a počal kouzlit. Kouzlo využívalo místo gest ruky nohu a bylo připraveno právě pro tyto příležitosti, kdy jsem měl ruce uvězněny a neschopny pohybu.
Povedlo se. Hřeby poutající okovy ke stěně se proměnily v písek a okovy se uvolnily. Málem jsem omdlel, když mi krev jako horká láva začala proudit do uvolněných končetin.
Brzy jsem se sebral a děkoval své prozíravosti za to, že jsem na sobě při přepadení měl válečnickou zbroj. Mnozí totiž mágy okamžitě usmrcují, protože nikdo a nic nedokáže mága někde držet proti jeho vůli.
Obul jsem si botu, zahnal krysy a vydal jsem se zjistit, kdo z mých přátel je naživu.
Tris už byl mrtev; nepřežil krutou ránu do hlavy a následné krvácení do mozku. Ugh, barbar ze severu, zde vůbec nebyl; myslím, že by nesnesl porážku a pro jeho kmen potupné zajetí, proto bojoval až do smrti. Trpaslík Nadd tu však byl, vypadal, že je v pořádku a právě se probíral. Alespoň jeden tedy přežil, pomyslel jsem si smutně.
„Au, moje hlava,“ zasténal Nadd. „Kde to jsem? Vzpomínám si na hroznou ránu … ti zasraní skřeti!“
„Ticho,“ napomenul jsem ho.
„Ty jsi tady taky? A co Ugh s Trisem?“ zeptal se a znovu sykl bolestí.
„Mrtí,“ řekl jsem hluše.
Nadd zaskřípal zuby a zařval: „Mrtví! Ty kurvy je zabili!“
„Ticho,“ napomenul jsem ho znova, i když jsem s ním hluboce souhlasil. Potom jsem mu uvolnil okovy a prohlédl hlavu. Byla relativně v pořádku; trpaslíci jsou známi kvalitními helmicemi a tvrdými lebkami. Nadd si celou dobu něco brumlal pod vousy v hrdelním trpaslickém nářečí, kterému jsem sice moc nerozuměl, ale základní nadávky jsem brzy pochytil.
Když se Nadd trochu uklidnil a já jsem odemkl dveře od cely paklíčem uschovaným v magické kapse – takže ho ani ta nejdůkladnější prohlídka nemohla odhalit –, ozvaly se na chodbě vedoucí z cely kroky a hádavé skřetí hlasy.
„Tumáš,“ sykl jsem, hodil Naddovi dvoubřitou sekeru – taktéž uschovanou v magické kapse – a s ním v patách jsem spěchal schovat se za roh.
„Řikám ti, že sem něco slyšel,“ pravil první hlas.
„A já ti řikám, že to byly jenom zasraný krysy,“ zavrčel druhý hlas.
„Krysy akorát pištěj, ty vole, neřvou Ty kurvy!.“
„To je blbost, ti dva debili se probuděj až zitra, Šéf to řikal.“
„Tak se –“
Dál už se nehádali a ani hádat nemohli, protože na ně vyletěl Nadd. Byl tak rozzuřený, že je prostě popadl a mlátil jim hlavami o sebe tak dlouho, až to lebky nevydržely a pukly. Potom ještě vzal sekeru a uťal mrtvolám všechny končetiny.
„Maj co chtěli,“ zavrčel a očistil vražedný nástroj o jednoho skřeta. Mlčky jsem přikývl a pomohl mu odklidit těla do cely. Potom jsme pokračovali dál chodbou, odkud přišli skřeti.
Asi po minutě opatrné chůze jsme se ocitli na místě, kde chodba ústila do jeskyně. Dírou ve zdi pronikaly do místnosti bledé měsíční paprsky a osvětlovaly ji. Díky tomu jsme včas zpozorovali skřety: dva seděli s hlavami na stole a jeden ležel u krbu s měchem piva vedle sebe.
„Já podříznu toho u krbu a ty se zbav těch dvou u stolu,“ zašeptal jsem Naddovi do ucha.
„Jo,“ zašeptal trpaslík.
Když jsem se připlížil ke svému skřetovi, vytáhl jsem nůž a kývl na Nadda. Potom jsem skřeta podřízl. Zároveň Nadd vnořil svou čepel do hrdla jednoho skřeta a zasekl sekeru do stolu těsně vedle hlavy posledního skřeta.
Skřet, který sebou ve spánku pohnul a tím si zachránil život, vyskočil na nohy, chvíli nechápavě zíral a pak se otočil a za ohlušujícího jekotu prchal. Jeho život sice vzápětí ukončila sekera, kterou po něm vrhl Nadd, ale dílo zkázy bylo dokonáno. Odevšad se začaly ozývat výkřiky a pleskot plochých skřetích nohou.
S Naddem v patách jsem se vrhl k východu, který jsem však stěží viděl, protože měsíc byl zakryt mraky. V patách se nám hnalo alespoň dvacet skřetů, ječících a mávajících zahnutými šavlemi.
Zamířil jsem nahoru do kopce, což se ukázalo jako veliká chyba. Neviděl jsem totiž na krok a ještě k tomu byl kopec tvořen sypkou hlínou, na které mně neustále podkluzovaly nohy. Skřeti už byli kousek za mnou a já jsem rozvažoval, jestli by nestálo za to to risknout a zkusit je zastavit nějakým kouzlem – i když jsem byl zesláblý a vyčerpaný, takže bych se nemohl soustředit a nejspíš bych si přívalem surové magie vypálil mozek z hlavy –, když vyšel měsíc a já jsem ztratil vědomí.

* * *

Když jsem se probudil, celé tělo mě bolelo a cílil jsem, jak mně po boku stéká pramínek krve. Ležel jsem na podlaze skřetí jeskyně a někdo mně ošetřoval rány.
„Co se stalo?“ zasípal jsem.
„Najednou ses změnil na vobrovskou krysu a šecky skřety si zmasakroval. Celej kmen. Akorát si schytal ňákou tu ranu šavlou, ale budeš v pořádku,“ oznamoval mi Nadd. „Musím uznat, že se ti to kouzlo fakt povedlo. Také sem eště neviděl.“
Kouzlo? přemýšlel jsem vyděšeně. Vždyť jsem na žádné neměl čas! Ledaže… poznání mě praštilo jako kyj. Ta krysa tam v cele … a vyšel měsíc v úplňku … vrozené sklony k lykantropii …
„Nadde?“ zeptal jsem se trpaslíka slabým hlasem. „Neznáš nějakého OPRAVDU dobrého kněze, který má rád zvířata?“

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Sorry, ale tohle bylo dost slabé. Příliš okatě ses nechal inspirovat hrami na hrdiny. Akční scény mi připadaly poněkud odbyté, ale snad to byla daň malé délce příběhu. Závěrečná pointa ale byla docela fajn a trochu mi dojem z povídky vylepšila.

  2. an to ze je to moje prvni povidka to snad neni tak hrozne. pokusim se zlepsit…

Zanechat odpověď