Otcova krev 3/3

Dokončení populární povídky Ivany Kuglerové.

Temnota lesa mě pohltila. Větve ve vánku tiše šelestily a stíny se míhaly nad stezkou. Cítila jsem tichou, dřímající moc země. Těžký pach hlíny a tlejícího listí mi pronikal do chřípí. Tohle bylo čisté místo. Jedno z těch mála, které nezkroutila magie do podivných spletenců šílenství. Kdysi byl takový celý svět. Kdysi. Než přišli mágové. Zpočátku si brali jen málo, opatrně. Ale jejich síla rostla, stejně jako jejich touha po moci. Rvali zemi energii, měnili svět. Někteří mluvili o zlu, jiní o dobru, ale na tom nezáleželo. Pro svět nebyl rozdíl mezi bílou a černou magií. Každé mocné kouzlo, každé použití síly ho posunulo blíž ke zkáze. To všechno jsem se dozvěděla v tajných spisech Saiské University. Spolu s pár dalšími studenty jsme vytvořili opozici proti starému učení. Chtěli jsme, aby se magie nepoužívala, kromě nejnutnějších případů. Vedl nás Archat. Byl starší, než si kdo z nás dokázal představit, a zdálo se, že nám rozumí. Dokonce nám poskytl další utajované knihy. Jenže potom se někdo z vedení University rozhodl s námi skoncovat a Moudrý Archat, Umírněný Archat nám spílal do zrádců a odpadlíků. Ten zvrat nás srazil na kolena víc, než všechny tresty, které pak následovaly. Utekla jsem. Pořád jsem utíkala, celý svůj život, a tak to bylo to nejjednodušší, co jsem dokázala udělat. Přestala jsem používat magii, kromě situací, kdy nebylo jiné východisko. Ale teď? Věci se změnily. Já jsem se změnila. Nebylo kam utéct. Věděla jsem, že se blíží okamžik, kdy se budu muset postavit sama proti sobě a pohlédnout si do tváře. Děsilo mě to. Přijmout své vlčí já? Podívala jsem se na Rváče. Příval něhy mi na okamžik přinesl klid. Možná, že to nebude tak strašné…
Příšeří stromů jsem opustila ještě před večerem. Pocit pronásledování, podivné, ledové mrazení v zádech, mi nedovolil usnout. Seděla jsem u malého ohýnku, který jsem si rozdělala, a zírala do plamenů. Byla jsem příliš unavená, příliš lhostejná. Pomalu jsem se svlékla a uložila se ke spánku. Rváč na mě s očekáváním hleděl.

Bolest. Vlčí vrčení, výkřiky a… Bolest. Obruč žhavého ohně mi svírala šíji. To nebyla proměna. Zoufale jsem zaryla paty do vlhké země. Otevřela jsem oči. Rudou clonou jsem zahlédla pohybující se siluetu v černém plášti a dlouhý tmavý stín s bílými tesáky. Rváč. Bojoval s mužem. Oteklými prsty jsem se dotkla své šíje. Obojek. Stříbrný obojek, uvědomila jsem si v mlze bolesti. Musím ho sundat. Někde se zableskla ocel a vlk vykřikl. Nebo to byl muž? Moje ruce se změnily v necítící kusy špalků. Tělo se zmítalo, neposlušno mé vůle. Rozepnout, nějak musí jít rozepnout… Konečně. Zalapala jsem po dechu. Obruč spadla. Koutkem oka jsem zahlédla mužovu tvář, něco znepokojivě známého… Rozběhla jsem se. Větve křovin drásaly nahou kůži a kameny se zabodávaly do chodidel. Něco se hnalo za mnou. Černý stín. Rváč. Všimla jsem si krve na jeho boku, jeho těžkého dechu. Musím najít tábořiště. Běžela jsem pásem křovisek, který se táhl jižně od lesa. Pokusila jsem se zorientovat. Dech mě pálil v plicích. Běžet. Musím pořád běžet. Najednou se Rváč s tichým zakňučením zhroutil. Zastavila jsem se. Byl posetý ranami a z boku mu visely cáry kůže a masa. Zasténala jsem. Díval se na mě smutnýma očima. Pokusila jsem se zvednout ho do náruče. Lepkavá krev mi stékala po ňadrech.
“Nenechám tě tady,” šeptala jsem mu hlasem sevřeným hrůzou. Zapotácela jsem se pod vahou svého druha. Ne, neunesu ho. Přivolala jsem bránu. Ve spěchu, v zoufalství. Najednou byl Rváč lehký, jako pírko. Běžela jsem. Pořád dál. Zahlédla jsem pláň, osvětlenou zlatými záblesky svítání. A pak rudé hvězdičky uhlíků a zaslechla jsem tiché frknutí koně. Čaga. Nezdržovala jsem se s oblékáním. Osedlala jsem klisnu, hodila šaty do sedlových brašen a vytáhla Rváče do sedla. Políbila jsem ho na rozpálený čumák.
“Žij! Musíš!” snažila jsem se proniknout k němu. Být mu blíž. Čaga nervózně přešlapovala. Ohlédla jsem se. Černého jezdce jsem nikde neviděla. Přesto jsem klisnu pobídla do cvalu.
Slunce už bylo vysoko na obloze, když jsem se konečně odvážila zastavit u malého potůčku. Čaga měla boky pokryté pěnou a já ze sedla spíš spadla, než seskočila. Rváč těžce dýchal a oči měl zavřené.
“Nesmíš umřít! Miluju tě,” hladila jsem ho po černé hlavě. Proč jenom nemůžu být léčitelka? Ale léčivá magie se z brány čerpat nedala. Ošetřila jsem vlkovy rány, jak nejlépe jsem dokázala, s jehlou, nití a plátnem, a pak jsem se umyla v potůčku. Byla jsem samý šrám a odřenina a prsty a krk jsem měla škaredě popálené. Bolestí a únavou se mi motala hlava. A strach o Rváče mi rval srdce. Možná jsem měla horečku. Ještě jsem odsedlala Čagu a pak… Milosrdná temnota přikryla mé vědomí.

Probral mě dotek něčí ruky. Opatrně jsem otevřela oči. Vousáč se pousmál. Nejistě jsem vztáhla ruku ke svému krku. Úhledný obvaz. Bolest jsem skoro necítila.
“A Rváč?” pokusila jsem se posadit.
“Bude žít,” zatlačil mě muž zpátky do pokrývek.
“Ale kdo…”
“Jmenuju se Gyron a jsem léčitel,” usmál se a šedý vous se mu zvlnil. “Našel jsem tě včera večer. Mělas horečku a ten tvůj vlk na tom taky nebyl moc dobře, ale zachránilas mu život, když jsi ho ošetřila. Bude mít pár dalších jizev, ale přežije to.”
“Včera?” zbledla jsem. “Ale pak…”
Ušklíbl se. “Čekal jsem něco nezvyklého, když jsem uviděl Olixein prsten. Ale musím říct, žes mě překvapila. Strhala sis většinu obvazů a celou noc jsi olizovala tomu vlkovi rány. Víš, že jsi docela milá jako vlčice?”
“Olixein prsten. Všichni ho znáte. Všichni si myslíte, že jsem… Ale já jen hledám svého otce!”
“Já vím. Mluvila jsi v horečce.”
“Tak proč mi pomáháš? Víš přece, že jsem odmítla vám pomoct.”
Zamračil se: “Jsem léčitel. A pak, Olixeně bych na tvém místě nevěřil. Nemyslí to zle, ale pro záchranu svého lidu je ochotna udělat cokoliv.”
“Lhala mi?”
“To nemyslím. Spíš neřekla celou pravdu. Ona je vidoucí a jen málo před ní zůstává skryto.”
Popíjela jsem hustý vývar a rozhlížela se kolem sebe.
“Tohle je Vetranská planina,” vysvětloval mi Gyron. “Támhle odtud přitáhla Kalekova vojska. A tam teď leží,” ukázal k pahorkům, porostlým travou. “Přežili jen dva muži, já a jeden kuchař, když proti nám Archat poslal své stvůry.”
“Archat?” skoro jsem vykřikla. Stará nenávist se vrátila.
“Znáš ho snad? Slíbil Kalekovi pomoc, ale zradil ho a přidal se na stranu Zevolského krále. Povolal mrtvé,” Gyron si prohrábl husté šedé vlasy, “a oni zabíjeli. Žoldáci bojovali dobře, co jiného jim zbývalo, ale přesto neměli tu nejmenší šanci.”
“Takže zbývá jen ten kejklíř,” povzdechla jsem si.
“Možná. A nebo ten žoldák, který tady zemřel, byl tvým otcem.”
“Víš o tom něco?”
Zavrtěl hlavou: “Ne. Jestli byl mezi vojáky lykantrop, dokázal to skrýt. Nebylo by to těžké, v tom zmatku.”
Zadívala jsem se k pahorkům. Tráva se v zapadajícím slunci vlnila. Rváč zakňučel ze spánku. Natáhla jsem ruku a pohladila ho. “Chtěla bych být s tebou. Pamatovat si ty chvíle,” řekla jsem spíš sama sobě.
“To není tak těžké,” ozval se Gyron.
“Já vím. Říkal mi to Nikod. Jenže to nedokážu.”
“Jestli ho miluješ, můžeš to zvládnout. Dokonce by ses mohla naučit ovládat svoje proměny. Pokud přijmeš svou vlčí mysl, dokážeš ji povolat kdykoliv. Není to lehké a stojí to hodně sil, ale je to možné.”
Pozorně jsem se na léčitele zadívala: “Tím myslíš, že by se ze mě teď mohl stát vlk? I když ještě není noc?”
Přikývl.
Stmívalo se a myšlenky a pocity mi jako splašené vířily hlavou. Rváč se ještě pořád neprobral k vědomí. Musím si vzpomenout. Na všechno to, co jsme spolu prožili. Co na tom, že si pak vzpomenu i na chuť krve a smrti. Už na tom nezáleželo. Jsem Šeral, vlkodlak, a miluju velkého, černého vlka.
Noc byla plná pachů. Někde pod vývratem se skrývala myš, nedaleko proběhla lasička na lovecké stezce a odněkud z jihu přinesl vítr závan kouře. Čaga byla cítit potem a senem a z Gyrona stoupala vůně bylin. A Rváč… Zvedla jsem se a strčila do něj čenichem. Zakňučel. Olízla jsem mu koutek. Otevřel oči. A vzpomínky se vrátily.

“Kam teď?”
Gyron se usmál: “Vezmu tě na jedno místo, kde můžeš získat dostatek informací. Možná tam někdo bude vědět, kde je ten tvůj kejklíř.”
Rváč tiše štěknul. Pohladila jsem ho po hlavě. Kulhal vedle mě. Všechny okamžiky, které jsme spolu prožili, mi vířily myslí. Bylo to tak snadné. Jak jsem se předtím mohla bát? Vlk se v Gyronově péči rychle uzdravoval. Starý muž byl vynikajícím léčitelem. Čaga, kterou jsem vedla za sebou, neklidně pohazovala hlavou. Šli jsme Vetranskou planinou, slunce nám stálo vysoko nad hlavou, vítr si pohrával s vlasy a klisna chtěla běžet. Ale já se ještě necítila dost jistě na to, abych podnikala honičku v sedle, i když i v mém srdci se ozývala touha.
“Gyrone, kam vlastně jdeme?”
“Do Dar-felské hospody,” zašklebil se. “Je to zvláštní místo. Nikdo se tě tam neptá, kdo nebo co seš, když máš čím platit. Majitel má pochopení pro jisté zvláštní hosty.”
“A co Čistá země?”
Zachmuřil se: “Párkrát se pokusili to tam vypálit, ale i my máme svoje špehy. Našli jenom prázdný dům. A těch pár prken, které oheň zničil, jsme stloukli znova. Není to žádný luxusní hostinec. Ostatně, uvidíš sama.”
Dar-felská hospoda opravdu nebyla luxusní hostinec. Stavení, stlučené z křivých prken, stěží poskytovalo ochranu před větrem a chladem. Uvázala jsem Čagu v přístřešku, přiléhajícím k pravé stěně budovy, vzala si sedlové brašny a vyrazila dovnitř. Gyron a Rváč mi šli v patách. Dveře se otevřely s provokativním zavrznutím. Místnost, osvětlená jen plameny v krbu, byla skoro prázdná. Pár stolů a židlí. Vlevo od dveří seděla skupinka mužů v roztrhaných hadrech, několik dalších, podivných jedinců se hřálo u krbu a v pravém rohu… Zalapala jsem po dechu. Brašny zaduněly o zem a meč vyjel s kovovým svistem z pochvy. Hovor utichl. Muž v rozedraném, černém plášti se postavil a otočil se. Konečně jsem mu viděla do tváře.
“Nyrho,” zašeptala jsem přiškrceným hlasem.
Rváč tamně vrčel a Gyron vytáhl obrovskou dýku.
“Šeral,” zapotácel se a přistoupil o krok blíž. Všimla jsem si, že mu obvazem na rameni a na stehně prosakuje krev. Vlčí tesáky si vybraly svou daň. Oči měl rozostřené a džbánek na jeho stole svědčil o tom, že už dnes něco vypil.
“Zůstaň, kde jsi.” Nevěděla jsem, jestli ho mám nenávidět, za to, co udělal Rváčovi a mně. Kdysi jsem ho milovala.
Udělal další krok. “Nevěděl jsem,” zamumlal. “Myslel jsem, že jsi mrtvá. Neviděl jsem tě od té doby, kdy tě Logini prodal na Saiskou Universitu. A Universita… Byl jsem tam. Nikdo neunikl. Vůbec nikdo.”
Zachvěla jsem se: “A tím se chlubíš? Přede mnou?”
“Já… Nenapijeme se?” podíval se na mě s nadějí v očích. V těch nádherných, hlubokých, hnědých očích. Byl rozcuchaný a pobledlý. Bezmocný.
Pomalu jsem přikývla: “Dobře. Ale jestli se o něco pokusíš…”
Zavrtěl hlavou.
“Utekl jsem od Loginiho, když tě prodal,” vyprávěl a pohrával si s prázdným korbelem, “Pokusil jsem se dostat na Universitu. Vyhnali mě s bičem a posměšky. Nějaký čas jsem se toulal a žil, jak se dalo. Co mě nestihl naučit Logini, pochytil jsem v těch letech. A pak začala vznikat Čistá země. Líbilo se mi to. Myslel jsem, že zrůdy jsou… Že jsou…” odmlčel se a nalil si víno. “No, a mágy jsem nenáviděl za to, že mi tě vzali,” pokračoval, “Ze začátku to bylo skvělé. Jenže Temný byl čím dál tím záhadnější, chtěl po nás stále nesmyslnější věci, nikdy nám nedovolil přímo udeřit. Měli jsme jen zasívat nenávist mezi lidi, podněcovat zlobu, předstírat… Předstírat, že to byly zrůdy, které přepadaly karavany a vypalovaly vesnice. Někdy byly. Ale častokrát jsme… Neděsilo mě to. Jsem přece Loginiho žák. Vrah. A pak jsem pochopil. On je mág. Nechce vyhladit zrůdy, snaží se jen zničit všechny možné soupeře. Chce mít absolutní moc. Potom mě Temný poslal po tvé stopě. Měl jsem tě zajmout a přivést. Živou.” Zhluboka se napil z poháru.
Mlčela jsem. Ten příběh, který vyprávěl, rozechvíval něco v mé duši. Copak jsem taky necítila nenávist a pohrdání k zrůdám? Dokonce i po tom, kdy jsem se dozvěděla, co jsem? Nyrho mi byl vždycky blízký, byl to můj první milenec, kterého jsem si vybrala sama, a jediný, kterého jsem kdy milovala. Než jsem potkala Rváče.
“Když jsem tě před dvěma nocemi našel a chytil do sítě, když ses pak proměnila, když jsem ti nasadil obojek… Poznal jsem tě. Nemohl bych zapomenout na tvé tělo. Nemůžu, nechci ti ublížit. Ale když se Temný dozví, že jsem selhal, pošle po tvé stopě někoho dalšího.”
Naše milování bylo toho večera opatrné. Rány byly ještě příliš čerstvé, ale vášeň zaháněla bolest. Řekla jsem Nyrhovi všechno. O prokletí mé krve, které ze mě udělalo to, čím jsem, o Rváčovi, Olixee i o řečech o vyvolení. Znovu zasel do mého srdce nejistotu. Milovala jsem černého vlka. Ale… Milovala jsem i Nyrha. Patřili každý do jiného světa. A já žila v obou. Bylo to tak šílené. Nevěděla jsem, co mám dělat. Vlčí láska je mlčenlivá a vytrvalá. Jenže já jsem byla napůl člověk! Potřebovala jsem zvuk slov! Potřebovala jsem někoho, komu můžu říct o své nejistotě ve světě lidí! Přemlouvala jsem Nyrha, aby odešel a nedíval se na mou proměnu. Nechtěla jsem mu ublížit. A možná jsem se i bála, že bych ho mohla ztratit, teď, když jsem ho znovu našla. Zůstal. Když jsem se ráno, po noci strávené s Rváčem, stejně opatrné a stejně vášnivé, vrátila, čekal na mě.
“Mám nápad,” řekl.
A tak jsme vytvořili plán. Hledání otce jsem odložila na jindy. Gyron se nakonec rozhodl jít s námi, protože i on chtěl vidět zkázu Temného. S úsměškem jsem si uvědomila, že Olixea měla pravdu. Neujdu svému osudu.
Nebylo to daleko. Týden cesty. Týden, strávený v podivné společnosti. Mezi Rváčem a Nyrhem se vytvořil napjatý vztah vzájemného respektu a Gyron to vše mlčky sledoval, s nevyzpytatelným výrazem v očích. Trápilo mě to. Milovala jsem je. Oba. A věděla jsem, příliš dobře jsem věděla, že jim takhle ubližuju. Ale čekalo nás setkání se smrtí. A já je chtěla mít po boku alespoň do té doby. Dodávali mi sílu. Věděla jsem, že je to sobecké. Nemohla jsem jinak. A Rváč i Nyrho mi rozuměli.
Ráno sedmého dne jsme dorazili k opevnění. Vysoké hradby z temného kamene se vypínaly k nebi, zlátnoucímu vycházejícím sluncem. Čagu, Nyrhova vraníka i šimla, kterého jsme v Dar-felu koupili pro Gyrona, jsme nechali uvázané ve stínu stromů a Rváč je střežil. Nyrho mi nasadil stříbrný obojek, na jehož spodní stranu jsme pečlivě připevnili kůži, aby se mě kov nedotýkal. Sám si do rukávu schoval úzkou dýku. Gyron, který měl představovat zájemce o vstup do Čisté země, se k nám přidal. Olixein prsten jsem skryla do kapsy. Vyrazili jsme.
Chlad brány nás přivítal rozevřeným chřtánem mříži. Stráž v černé zbroji Nyrha pozdravila, když jim odpověděl na heslo, prohledala Gyrona, zabavila mu tesák a pustila nás dál. Vešli jsme na rozsáhlé nádvoří. Klopýtala jsem a potácela se, jako by mě stříbro zbavovalo smyslů. Další brána, tentokrát zavřená, vedla do paláce. Strážci nás pustili dál. Procházeli jsme změtí chodeb, osvětlených plameny pochodní v držácích. Konečně jsme zastavili přede dveřmi z temného dřeva, pobitého kovovými pásy. Nyrho pronesl dvě podivná slova a dveře se nehlučně otevřely. Vešli jsme do sálu. Obrovský, křišťálový lustr zářil odlesky svic. Podlahu pokrýval měkký koberec v pestrých barvách. Zlato, drahé kameny a vzácná dřeva, zrcadla ve zdobených rámech, to vše naplňovalo místnost přepychem. Muž v prosté, černé košili, stojící u stolu zavaleného papíry, vypadal nějak nepatřičně, jako skvrna špíny na barevném ubrusu. Otočil se k nám. Skryla jsem svůj úžas za bolestný výkřik a popálila jsem si ruce o obojek, který jsem se v hrůze pokusila strhnout. Znala jsem toho, kterému říkali Temný, zakladatele Čisté země a pronásledovatele mágů. Byl to Archat.
“Vidím, žes mi ji přivedl,” zapředl sametovým hlasem. Vyzařovala z něj moc větší, než kterou vládl na Saiské Universitě.
Rostla ve mně touha pokleknout, sklonit před ním hlavu, byl tak moudrý a vznešený… Cítila jsem sílu, vyzařující z ochranné magické bariéry, za kterou stál.
“Tak, má krásná Šeral, konečně se zase setkáváme.” Naklonil se ke mně a oči mu plály něžným svitem. Jako otec, vítající dceru… “Přivaž ji,” obrátil se k Nyrhovi.
Mladík připevnil řetěz, na kterém mě vedl, k pevnému železnému kruhu ve zdi. Ruce se mi roztřásly. Už brzo, brzo…
Archat se na mě smutně usmál: “Kdybych tenkrát jen tušil, jak jsem tě měl blízko. Kdybych jen věděl, že Kalek ještě stihl zplodit s tou děvkou dítě…”
Cítila jsem, jak mi hrůza spoutává smysly. Kalek? Král Kalek?
“Och ano, tým otcem byl král,” řekl Archat jako by mi četl myšlenky. Unaveným gestem si prohrábl dlouhé, černé vlasy. “Divíš se? Kdysi dávno jsem byl jeho dvorním mágem, čekal jsem, až se projeví dědičná kletba a já získám krev krále- vlkodlaka, abych mohl zachránit zemi, jenže Kalek neunesl svůj osud a v noci na své dvacáté narozeniny utekl. Hledal pomoc všude, mezi léčiteli i jasnovidci, potuloval se v přestrojení za žoldáka zemí a v noci zabíjel. A já hledal jeho, pořád pozdě, pořád o krok za ním. Tak jsem pomohl Zevolskému pánu shromáždit vojska. Doufal jsem, že se Kalek do bitvy vrátí. Byl jsem mu na stopě, když přišel na Vetranskou planinu, jenže ten blázen si už nevážil vlastního života. Zemřel v nějaké hloupé srážce hned prvního dne bitvy. Kdybych jen věděl, že ta děvka…”
Poznání mě málem srazilo na kolena. Uvědomila jsem si, proč mi kejklířovy oči připadaly tak známé. Byly to Archatovy oči.
“Teď je pozdě litovat,” pokračoval spíš sám k sobě. “Konečně mám, co jsem potřeboval. Dokončím rituál a znovu zcelím zemi.” Přejel si štíhlými prsty po tváři, mladé, krásné a temné. Pak se obrátil k Nyrhovi: “A ty chlapče, pojď si pro svou odměnu.”
Zatajila jsem dech. Teď nebo nikdy. Mladík vykročil, bariéra ho propustila a Nyrho pohlédl Archatovi do očí. A pak…
Pocítila jsem ledové zamrazení. Chtěla jsem vykřiknout, varovat ho… Pozdě. Nyrho se pomalu sesul na kolena. Dýka mu vypadla z chvějících se prstů.
“Já…” zašeptal, “Nemůžu. Odpusť…” Nevím, komu se omlouval, jestli mně nebo Temnému.
Archat se usmál, soucitně a laskavě. “Já se nezlobím, chlapče. Podej mi tu dýku.”
Nyrho se pohnul.
“Ne!” vydralo se mi konečně z hrůzou staženého hrdla.
Čaroděj pevně sevřel nabídnutou rukojeť. Zachytila jsem pohled jeho očí a přečetla si v nich rozsudek. Ostří se zalesklo ve světle svic. Skočila jsem. Bolest mnou smýkla zpět a srazila mě na kolena. Nedokázala jsem překonat bariéru. Archat pomalu, skoro zasněně napřáhl ruku. Pokusila jsem se přervat řetěz. A potom čaroděj prořízl Nyrhovi hrdlo.
Vykřikla jsem, nenávist mě rvala na kusy, spalovala všechno příčetné, všechno lidské. Temný se otočil ke Gyronovi a pokynul mu. Léčitel se vrávoravým krokem loutky vydal k čaroději. Krev se vpíjela do koberce v podivných vzorech a v Nyrhových hlubokých, hnědých očích se odrážely plamínky svic. Rozepnula jsem obojek. Bolest ze spálených prstů ke mně pronikala nejasně, jako by z dálky. Zavrčela jsem. Vztek mi dodával sílu. Šaty se rozervaly na cáry. Zabít. Zabít. Vycenila jsem tesáky a srst na zátylku se zježila. Cítila jsem pot a strach. Nepřítel měl strach. Zabít. Skočila jsem. Mravenčení na kůži, průchod bariérou… Tesáky se zanořily do měkkého masa. Horká krev vychrstla do tlamy. Trhnutí čelistí…
Gyron mi pomohl vstát. Sklonila jsem se k Nyrhovi.
“Je mrtev,” promluvil můj společník a v jeho tváři se víc než kdy dřív odrazilo břemeno let. “Nemohl jsem s tím nic udělat.”
Povolala jsem bránu a zvedla Nyrhovo tělo do náruče. Nenávist zmizela a já cítila jen ledovou prázdnotu a strašnou únavu. S Archatovou smrtí padly všechny magické bariéry a ochrany jeho sídla. Hrad, starý jako sám čas, se začal hroutit. Soustředila jsem všechny síly brány. Chystala jsem se provést kouzlo, které zas nachýlí křehkou rovnováhu světa. Ale nezáleželo mi na tom. Někdo udeřil do dveří. Znovu. Potom kovové panty povolily. Do místnosti vtrhli muži v černé zbroji. V šedé mlze jsem zahlédla jejich vyděšené tváře, hroutící se zdi, křišťálový lustr roztříštěný na tisíc kousků…

Sluce stálo vysoko na obloze a vítr nám čechral vlasy. Položila jsem Nyrhovo tělo na zem. Rváč tiše zakňučel. Naše náhlé zjevení ho muselo vyděsit, ale narozdíl od koní to na sobě nedával znát. Ozvalo se duté zahřmění a země se zachvěla. Hradby se zřítily. Temný, Archat, kejklíř a zrádce byl pohřben v ruinách svého pyšného paláce. Ale necítila jsem radost. Jenom hořký smutek. Nyrha jsme pohřbili na Vetranské planině, kde leželo tělo mého otce, kterého jsem nikdy nepoznala. Nikod vyslechl mé vyprávění a znovu mi nabídl, abych zůstala. Odmítla jsem. Zato Gyron přijal. Říkal, že ve službách chámu bude moct líp využít svých léčitelských dovedností. Rozloučili jsme se. Olixee jsem vrátila její prsten a vysmála se řečem o vyvolení i prosbám, abych zrůdy vedla v boji proti Čisté zemi, která se se smrtí Temného zdaleka nerozpadla. Ta žena s bílými vlasy a rudýma očima věděla, že jsem Kalekova dcera. A znala Archatovo jméno. Byla vidoucí, jak říkal Gyron. Dokázala číst ve věcech minulých i budoucích. Měla jsem léčitele líp poslouchat. Možná by teď Nyrho žil. Hodněkrát jsem utekla před svou minulostí. Možná že zase utíkám. Možná ne. Čaga má lehký krok a Rváčovy rány už se zahojily. Čeká mě dlouhá a divoká noc.

KONEC

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Opravdu moc hezké, takové romantické:) ač dávám přednost akčněji laděným příběhům, velmi se mi to líbilo.
    má úcta …

  2. Jo take se mi to moc a moc libilo…bylo tam obsazeno snad vse, co bych ocekaval od dobre povidky….ta devka by si zaslouzila samotnou knihu….jen pozor pred megalomanstvim-za chvili budou vsichni pribuzni nejakyho krale :-))

Zveřejnit odpověď