Pes v lomu

Kratičká, lehce parodická povídka, odehrávající se na venkově blíže nespecifikovaného “fantasy světa”.

Běžel jsem lesem, ztichlou noční krajinou se rozléhal můj ztěžklý dech. Z dálky se ozýval psí štěkot, Vlčkův štěkot.
„Vlčku!“ vydechl jsem namáhavě. Štěkot přecházel v zoufalé kňučení.

Ještě před několika minutami jsem seděl doma v teple u kamen. Dědeček, který k nám přijel na návštěvu, vyprávěl své příběhy ze života. Když jsem byl malý chlapec, myslel jsem si (nebo si spíše vysnil), že je můj dědeček kouzelník. Dnes, když už jsem skoro dospělý, se tomu směji.
Když tu zaklepal na okno sousedovic malý Tirek, že prý viděl našeho Vlčka na dně lomu, té hnusné díry vzadu v lese, o které se už dlouho ve vesnici říkalo, že se nechá zasypat, aby prý do ní nikdo nespadl. Dnes už vím, že legendy nemusí vždy říkat pravdu, ale povídá se, že tady ta díra zůstala ještě po trpaslících, kteří zde dolovali bohatství Země. A teď tam byl Vlček.
Jak jsme na něj mohli zapomenout? Cožpak nám nepřišlo zvláštní, že se ještě nevrátil do boudy? Když dědeček tak hezky vyprávěl. Kdybych nebyl zaneprázdněn během, tloukl bych se do čela.

Z posledních sil dobíhám k lomu. Už běžím jen pomalu. Za sebou slyším rychlé oddychování malého Tirka, který pelášil za mnou. Škorně jsem už měl plné bláta, tunika se mi lepila potem k tělu.
Náhle se přede mnou rozevřela v zemi díra. Ten starý zpropadený lom. Teď se z něho ozývalo žalostné kňourání Vlčka. Chytám se za nejbližší větévky a spouštím nohy dolů. Pode mnou je asi deset sáhů téměř kolmé stráně. Nějak se už přeci dolů pro Vlčka dostanu, říkám si v duchu. Kladu nohu pod nohu, rukama se chytám dalších a dalších kořínků. Ruce slábnou, nohy bolí.
„Uch,“ uniklo mi z úst. Kámen pod levou rukou povolil… Sklouzla mi pravá noha, visím za ruce. Jakoby z dáli slyším svůj vlastní řev… Prsty mi trnou bolestí i chladem. Opouštějí mě poslední zbytky sil. Padám… Padám za svým Vlčkem.

Náhle jsem se s výkřikem probral. Dědeček se na mě úkosem podíval, proč jsem přerušil jeho vyprávění. V rukou žmoulal svůj vysoký černý špičatý kloubouk. Dostal už se vůbec k zážitkům z bojů se skřety v pohraničí? Vždycky vyprávěl tak nudně. Zpoza dveří se ozvalo Vlčkovo zaškrábání. Maminka mu šla otevřít.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Jemine to je milé
    Moc se mi to líbí z toho důvodu, že to je krátké a má to spád. Ale škoda závěru. Nebylo by špatné, kdyby byla jiná pointa. Víc šokující. Překvapující!

    Já ten námět koupím!

  2. Re: Re: Jemine to je milé
    Davam dve lahve piva, pytlik bramburku a NOVE disko oplatky Opavia, ktere nejim nikdy sam. To si myslim, ze je slusna cena. (Skutecne to myslim vazne, ze bych tu povidku upravil.

  3. Dodatek
    Vidim Nakore, ze pohranici a Vladimir Slechta ti neda spat :-). Ale s tim zaverem ma pravdu kolega. Chtelo by to neco BIG!!!

  4. Re: Re: Re: Jemine to je milé
    Ja nevim, myslim, ze tohle predelavat je naprosto zbytecny. Napis radsi neco svyho. Az to budes mit, tak mi to posli a ja to sem na FP hodim. Neni problem.

  5. Re: Re: Re: Re: Jemine to je milé
    Nabízím Ti spoluautorství, můžeme to poslat někam do soutěže. Něco zkusím vymyslet jineho, ale jak Ti to mám poslat, když už jsem Ti psal dvakrát a pokaždé se mi to vrátilo.
    Dej mi šanci a kývni na nabídku.

  6. Re: Re: Re: Re: Re: Jemine to je milé
    Posilej mi to na adresu, kterou mam ted se jmenem. Schranka na FP mi tedka nejde. Domluvime se radeji soukrome nez tady. Jinak asi tezko to muzem poslat do souteze, kdyz je to zverejneny.

  7. Bude nová verze!
    Dušanu Hrazdírovi jsem dal svolení, aby k povídce neco domyslel a přepsal. Pak si to vezmu pod ruku znovu já. Uvidíme, co se z toho nakonec vyklube 🙂

  8. Re: co to bylo?
    Nepopiram, ze kazdemu to do vkusu asi nesedne… Ale nemel jsem naladu plytvat krvi.

Zveřejnit odpověď