Setkání

Krátká povídka o jednom podivuhodném příběhu.

Takovouhle zimu už dlouho nezažil. Foukal silný vítr, mráz zalézal i pod poslední vrstvu oblečení a Rod zabalený do mokrého nepromokavého pláště jen těžce postupoval po strmé skalní stezce. S koněm by se mu šlo lépe, jenomže jeho vraník si už před dvěma dny zlomil na výmolu nohu a musel jej proto utratit.
„Vážně už jsou to celé dva dny?“ zamyslel se na chvíli Rod. Už druhý týden putoval v tomhle krutém počasí a v posteli se naposledy vyspal před nějakým měsícem. Celé jeho vědomí a myšlení se scvrklo jen na kladení jedné nohy před druhou, okolní svět pro něj přestal existovat už dávno. Jeho tělo se nacházelo na pokraji komatu, avšak pořád bylo ještě natolik silné, aby se zvedlo ze země, když upadl. Nutno dodat, že vysílením klesal k zemi stále častěji.
Holt, královští poslové to nikdy nemají lehké, ale tuhle práci si vybral sám, tak nač si stěžovat.

Záchrana přišla v té nejposlednější chvíli. Už mu nezáleželo na ničem… na životě, na poselství, dokonce ani na Kateřině, která na něj čekala tam někde dole v údolí. Jediné co mu v ten moment připadalo správné, bylo sednout si ke stromu a usnout spánkem, ze kterého se probudí až na jiném, teplejším místě v jiném světě. Už si vyhlížel příhodné místo pro poslední odpočinek, když v tom uviděl to nejkrásnější světlo na světě. Byl to záblesk ohně, tím si byl jist. Nevěděl, z jakého zdroje pochází, ani kdo ho rozdělal, ale v tehdy mu to bylo úplně jedno. Zhypnotizovaný představou tepla, postavil se opět na omrzlé nohy a po kolena v závějích se vydal k tomu místu.

„Teplo, teplo, teplo! Jak to vlastně vypadá?“ Už si na ten pocit ani nedokázal vzpomenout.

Byla to nevelká jeskyně do které se dopotácel a uprostřed hořel malinký ohníček. Připadal mu jako největší vatra, kterou zapalovali s rodinou vždy na podzim při oslavě dožínek. Přiživil plameny párem suchých větví, které ležely narovnané opodál a pak už se svalil co nejblíže k ohni. Poslední myšlenka před spánkem patřila Kateřině, jeho vyvolené. Poprvé za několik dnů začal znovu věřit, že se k ní jednou vrátí. „Požádám jí o ruku“, zasnil se ještě krátce, ale potom už se propadl do hlubokého nevědomí.

Probudil se uprostřed hluboké noci. Táborák ještě hořel, cítil jeho příjemné teplo na zádech. Od ústí jeskyně přišel nečekaný závan studeného větru, který ho donutil obrátit myšlenky na svou současnou situaci. Nacházel se na nejnižším hřebenu Černých hor a do údolí by ho v létě čekala už příjemná cesta, spíše procházka, jenomže teď, uprostřed zimy, byla jakákoliv delší trasa než několik mil jistou smrtí. Moc dlouho v jeskyni zůstat nemohl, ten nápad zavrhl jako první. Neměl dost jídla, ani dříví.
„A vůbec“, zarazil se najednou, „kde se to tu dříví vlastně vzalo?. Tak moment“, zhrozil se. „Kdo vůbec rozdělal ten oheň?“
Najednou šestým smyslem cítil, že není sám. Chvíli strnule ležel, všechny smysly napjaté k prasknutí, ale po tom co za sebou uslyšel podezřelý šramot, už déle předstírat spánek nevydržel. Hbitě vyskočil na nohy, v otočce tasil dýku a zaujal nacvičený bojový postoj. Nevnímal ostrou bolest namožených svalů v celém těle, která jím zničehonic projela a jal se pátrat po zdroji zvuku. Už zasouval dýku zpět do pochvy a vyčítal si přílišnou opatrnost, jenomže o to větší bylo jeho překvapení, když u jedné ze stěn spatřil sedět postavu v něčem, co dříve snad bývalo kutnou. Neznámý k němu pomalu obrátil hlavu.
„Zdravím tě poutníče. Vidím, že ses vyspal dosyta,“ pronesl po chvíli.
Rod opět pozvedl pomalu dýku a namířil ji na mnicha.
„Vypadni, a to hned!“ zaječel Rod s nervy viditelně nadranc. „Jak se sem ten dědek mohl dostat?“, problesklo mu hlavou, ale to mu už stařec odpověděl.
„Není zrovna zdvořilé ohrožovat svého hostitele, nechtěl bys odložit svou zbraň?“
„Hostitele? Nedělej ze mne hlupáka, lotře.“ procedil skrze zuby Rod.
„Připlížil ses sem a chtěls mne ve spánku okrást, co? Takové jako ty já moc době znám, jen si nemysli“.
Mladík se snažil se svému hlasu dodat klidného výrazu, ale ten ho při každé větě stále častěji zrazoval a proti jeho vůli dával najevo jeho strach a nejistotu.
Stařec se na chvíli odmlčel a pak ledovým hlasem pronesl: „Vidím, že vyčerpání ti zatemnilo mozek. Teď prosím přijmi místo u mého ohně, který stravuje mé dřevo a pojez něco z mých skrovných zásob.“ Při řeči pak nezapomněl dávat silný důraz na přivlastňovací zájmena.
Až teď se mladý posel rozpomněl úplně na svou cestu. Na údolí, na Kateřinu, na strastiplný výšlap, hroznou zimu a jeskyni s ohništěm uprostřed bílé pustiny.
„Ach, omlouvám se,“ odpověděl Rod co nejponíženěji dovedl. „Jsem skutečně trochu podrážděný, ale to je tou zimou a navíc mám hrozný hlad. Ďábel aby spral tuhle nehostinnou krajinu!,“ ulevil si vzápětí.
Kmet mu pokynul a on usedl po jeho boku. Podal mu čistý kus plátna, ve kterém bylo zabaleno něco sušeného masa a suchary. Potom odkudsi vylovil měděný kotlík, došoural se s ním před jeskyni a nabral do něj sníh. Postavil jej na improvizovaný závěs a přidal do něj hrst bylin. Rodovi voněly podezřele, ale moudře se rozhodl neptat na jejich původ.

Po dlouhé době se cítil zase dobře. Opasek měl povolený o několik dírek, ležel rozvalený na větvemi vystlané podlaze a v ruce třímal misku s kouřící tekutinou. Krásně voněla a lehce se po ní motala hlava.
„Co je to za byliny?“, zajímal se Rod.
„Neboj se, rozhodně ti to neublíží,“ uklidnil ho. „Pij dokud je vývar teplý, postaví tě na nohy.“
„Co tady vůbec pohledáváš sám uprostřed zimy? Jsi snad poustevník?“
„Měls ohromné štěstí, žes došel až sem. V téhle době jsou mrazy obzvlášť kruté.“
Rod však prohlédl jeho pokus odbočit od otázky a proto pokračoval: „Jsi poustevník, že jo? Člověk, který se z nějakého důvodu skrývá před lidmi. Asi ses dostal v nemilost u svého pána, nemám pravdu?.“ Nemínil se nechat jen tak odbýt. „Možná jsi někoho zabil a teď se skrýváš před zákonem,“ hádal Rod.“
Stařec neodpovídal, jen mlčky čistil kotlík od zbytků bylin.
„No, to je tvá věc, já se do ní plést nebudu. Tvůj příbytek mi zachránil život, mám ti co splácet.“
Poustevník jen něco nesrozumitelně zabručel a celou svou pozornost věnoval kotlíku. Alespoň to tak vypadalo.
„Nemusíš se mne bát. Vypadnu hned, jen co skončí tahle vichřice.“
„Zůstaň jak dlouho chceš,“ opáčil stařec. „Zásob mám dost.“
Na přátelský rozhovor evidentně neměl náladu a Rod se proto raději zachumlal do svého pláště a usnul spánkem spravedlivých
Než mohl mladý posel znovu vyrazit na cestu uběhly dlouhé tři dny. Celou tu dobu byl poustevník zamlklý a všechny jejich rozhovory se smrskávaly jen na sdělování nejnutnějších informací. Až tu jednou přišlo ráno, kdy vysvitlo slunce a na obloze se objevili dokonce i ptáci.

Rod posbíral všechny své věci, rozloučil se a vyrazil ven. Před vchodem se ale zarazil a otočil se.
„Poslyš, starý brachu, jak se vlastně jmenuješ?“
Poustevníkovi se rozostřil zrak a pak odpověděl: „Kdysi dávno mi říkali Karaag.“
„Podle toho slavného mága?“ Pro tvé rodiče asi musel vykonat mnoho dobrodiní, aby jejich syn nesl jeho jméno.
„Ano, ano. Karaag vykonal spoustu dobrých skutků, ale možná napáchal ještě více zla. To už se asi nikdy nedozvíme.“
„To asi ne,“ přisvědčil.
„Kdybych pro tebe mohl něco udělat, přinést ti něco z vesnice nebo cokoliv jiného, klidně si řekni, jsem ti zavázán pronesl ještě Rod.“
„Ano, skutečně je zde něco, co pro mne můžeš vykonat. Už konečně zmiz a nechej mne na pokoji. Až tě budu potřebovat, objevím se.“
Rod si jen kývl hlavou a odkráčel lesní stezkou směrem k Věčně zelenému údolí.
„Až tě budu potřebovat, objevím se“ znělo mu pořád v hlavě. „Ta samota tomu ubožákovi asi leze na mozek“ pomyslel si ještě, ale to už se mu naskytl pohled na vrch Křivák, ze kterého konečně uvidí svůj rodný kraj. Snad se Kateřině nic nepřihodilo, zatímco byl pryč.

V jeskyni kdesi v horách seděl muž v oděvu, za který by se před dávnými časy nemusel stydět ani král. Před ním plál mléčným světlem pentagram a uvnitř něho byl obraz putujícího Roda.
„Možná to ještě nevíš, pousmál se stařec pod vousy, ale mocný Karaag si zrovna vybral svého nového učně.“

Wotan Blade

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Promiň, ale ta povídka mi připadala trochu slabší. Závěrečné pointě scházelo jakékoliv ostří a celý děj byl příliš poklidný, bez jakékoliv stopy po napětí. Čekal bych, že krátká povídka bude údernější. A ještě maličkost na závěr. Nelíbí se mi věta: “S koněm by se mu šlo lépe.” Na koních se většinou jezdí a pokud jsi tím obratem myslel, že by ho Rod vedl za uzdu po “strmé skalní stezce”, pak mi tam zase nesedí slůvko “lépe”. Ale to je jenom taková blbůstka. Jinak byla povídka řemeslně celkem dobře zvládnutá.

  2. Re:
    Mno…za nic se neomlouvej, mas vice mene ( spise vice) pravdu. Dnes uz sam vidim hrube nedostatky, ale na to, ze to byla ma prvotina…

  3. Mne sa ta poviedka celkom pacila. A dost by ma aj navnadila na nejake dalsie pokracovanie. Vyzera ako vytrhnuta z kontextu nejakeho vacsieho celku a to sa mi prave paci, ze je tu ponechany priestor citatelovej fantazii. Ujde to aj na nejake tie kiksiky.

  4. Do priste
    Vážení, navnadili jste mne a já začal trochu psát. Zanedlouho se na FP objeví má dealší povídka a musím říci, že se mi docela povedla… je to taková věc á la Feist..no uvidíte..

  5. Gut
    Mně se líbila…proč by se s koněm nešlo lépe? mohl by nést zásoby atd??? Tohle je hloupost Koljo.

  6. Pohoda
    Veka pohoda, bola to velmi dobra poviedka a vobec nevadi, ze tam nebola nejaka akcia alebo vyvrcholenie. Ty vies velmi dobre vtiahnut do deja a vysvtelit o co sa vlastne jedna hned po par riadkoch. Niekto na to potrebuje par stran. Ale pokracovanie musi byt !

  7. Re: Pohoda
    Vidíte to? Právě takové maily člověka opravdu povzbudí do další práce. Díky moc.

Zanechat odpověď