Novinář Mike má hlavu plnou starostí o svůj nedokončený rozhovor s předním českým spisovatelem, který mu do schránky ještě neposlal odpovědi na jeho poslední otázky.

Vidina na čtení Drsného spasitele 2 mu nedává spát.

S hlavou plnou vnitřních hádek usedá na lavičku v Parku Jubilee. V dálce Londýnské oko líně rotuje, jako by jeho život měl všechen čas světa – na rozdíl od Mika. Fouknul vítr, žluté listí se lenivě převalilo kolem a Mike se na chvíli uklidnil. Byly to jen listy. Prozatím…

Tenkrát na podzim v Jubilee

Sedím na lavičce v Jubilee Gardens, kousek od vlakové stanice Waterloo, kde se podzimní vítr tiše proplétá mezi listy stromů. Jejich šelest budí dojem rozverného nadšení, s nímž se jednotlivé lístky oddávají bezděčnému tanci. Na pozadí líně ubíhá další londýnský den v rytmu projíždějících vlaků a tlumených hovorů míjejících chodců.

V mírně travnatém svahu osázeném platany si všímám dvojice, jež si pod nedalekým stromem rozprostřela deku, evidentně ignorujíc chladné počasí vládnoucí listopadové krajině. Muž, v sedě opřený o kmen, s hlavou schovanou za dvojstránkou novin. Žena, celá zachumlaná do bundy a střapaté šály, pojídá něco z piknikového koše. Na hlavě má velká sluchátka, která jako by ji svou tíhou nutila lehce zaklánět hlavu. Její zasněný pohled, upřený někam k horizontu za mnou, umocňuje celkový výraz někoho ztraceného ve svých vlastních myšlenkách. Svému partnerovi přitom nevěnuje žádnou pozornost.

Hlavou mi proletí, že na piknik už je trošku zima, ale koneckonců proč nevyužít možná poslední slušný den v jinak chladném konci londýnského podzimu? Vzduch se pozvolna naplňuje směsí nostalgie a melancholie přibližujícího se večera.

Mrknu na hodinky — 3:31. John Francis Kovář, pro známé jen JFK, je obvykle přesný, takže si pro sebe zamumlám, jestli snad dnes neporuší svou pověstnou dochvilnost.

Ve stejnou chvíli si všimnu, že žena na piknikové dece sedí sama. Kde je muž, jenž jí dělal společnost, se ptát nemusím. Lehké plácnutí novinami do odhaleného krku a charakteristická vůně novinového papíru prozrazuje, že nyní stojí za mými zády. Pootočím se, čímž se mi naskytne výhled nejen na srolované periodikum, ale i na ruku, která jej třímá. Její hřbet je zdoben mnoha jizvami. Prsty a klouby, za které by se nemusel stydět nejeden boxer, mi napovídají, že tato ruka dokáže mnohem víc, než jen učinit přátelské gesto s novinami.
Na moment mě zaujmou i hodinky s koženým páskem na zápěstí. Byly evidentně navrženy spíše pro praktičnost a odolnost než pro vzhled, a jejich opotřebovanost a šrámy svědčí o dlouhém a náročném užívání.

„Tak co, žurnalisto, říkal jsi na půl čtvrtou, ne?“ ozve se za mnou pobavený hlas. JFK si s úsměvem bez vyzvání přisedá vedle mě, jako by na tuhle lavičku v parku čekal celý den.

„Mám pro tebe dobré zprávy, i když, ony to spíš budou noviny.“

Sotva to dořekne, hodinky na jeho zápěstí třikrát pípnou – takový ten klasický monofonní dvojtón: típ-típ, následováno po krátké pauze delším tíííp.

John je nikterak nekontroluje, ale je patrné, že se nad něčím na chvíli zamýšlí.

Následně uchopí smotané noviny do levé ruky a přiloží je k oku, jako když si děti hrají na pozorovatele pirátské lodi, a krátce zaostří k horizontu před sebou. Náhodou si všímám, jak ukazovákem a prostředníkem pravé ruky položené na stehně vyklepává krátký, ale energický rytmus.

Čekám, jak tuhle výstřednost John vysvětlí, ale nechává ji bez komentáře. Ve chvilce trapného ticha si všimnu, že žena se sluchátky, nyní zčásti schovaná za piknikovým košem, zřejmě něco hledá v batohu. U boku jí leží otevřená taška, které jsem si dříve nevšiml. Podívám se zpátky na Johna a zkouším prolomit mlčení navazující otázkou.

„Takže nakonec poskytl veškeré odpovědi, a máme to?“ ptám se s nadějí a vracím pozornost na svého přísedícího.

JFK se usměje a podá mi smotaný novinový výtisk. Před sebou mám výsledek mise, o kterou jsem JFK požádal už v roce 2007. Tehdy jsem ho poprosil, aby se vydal do paralelního světa vycházejícího z naší minulosti, kde Miroslav Žamboch ještě není tak zaneprázdněn, a mohl by tak vyplnit mé interview. Pro JFK, který je zvyklý na cestování časem i navštěvování paralelních světů, to byla jen další z mnoha podobných výzev.

Přebírám od něj ruličku novin, rozprostírám je na klíně a zkoumám datum uvedené v pravém horním rohu titulní strany – sedmého listopadu roku 2013.

„Prozraď mi, jak jsi vlastně obešel agenturu, aby nepřišla na tuhle misi na vlastní pěst? Že tys to hodil na kapitána Vermiřovského? Určitě ti za ten baťoh nacpaný kokosy s orgolitem ještě dlužil poslední maličkost.“

JFK jen rozhodí rukama a s kavalírským úsměvem odvětí: „Bez komentáře“.

Típ típ, ozývají se opět Johnovy hodinky.

Oči mi zmateně zatěkají k Johnovu zápěstí, ale pak se vrátí k jeho takřka pokerove tváři.

„Rozumím, ale není na tenhle kousek tisku z roku 2013 už trochu pozdě?“ reaguji s lehkou pochybností v hlase.

„Nalistuj si předposlední stranu, kulturní rubriku,“ odpoví mi JFK s jiskrou v oku.

Otevřu noviny a čtu: Velká naděje nejen jaderné bezpečnosti září na poli sci-fi a fantasy literatury. Víc v tomto exkluzivním interview.

„No, šest let, a ani to nebolelo, co?“ pronáším s ironickým úsměvem.

JFK se uchechtne a dodá: „Nakonec jsme museli kromě našeho esa v rukávu, doktora Srby, který pracuje s obětí tvého giga-interview, zapojit i pár nenápadných specialistů. Doktor Srba mu sice občas připomínal, že by měl interview hlavně pro jeho duševní mír už dokončit a mít to definitivně z krku – samozřejmě ve formální, skrytě pracovní formě. Problém však nastal, když se Miroslav dozvěděl, že tvoje paralelní já v té době vedlo rozhovor i s doktorem Srbou. Ten se ale zakrátko dostal do úplně stejné situace jako Miroslav; z nedostatku volného času a kvůli upřednostňování úkolů s vyšší prioritou – omlouvám se za upřímnost, žurnalisto, ale říct jsem to musel – se v určité fázi také zasekl a přestal odpovídat. Tím pádem na Miroslava ztratil jakoukoliv motivační páku. Nejvíc to vyplulo na povrch jednou během pauzy na oběd, kdy se Mirek míjel s doktorem Srbou ve frontě v jídelně. Na doktorův výmluvný úsměv skrývající němou výtku tam Mirek odpověděl zanotováním: ‘Víš – že v podstatě jseš na tom – stejně jako jááá…‘. Od té chvíle tahle hra začala ztrácet na efektu.“ JFK zvedne ruku s nataženým ukazováčkem a pomalu jím začne vytáčet neviditelná kolečka. Význam gesta je jasný: od té chvíle bylo nutné přistoupit k jisté eskalaci.

Típ típ. Snažím se Johnovy hodinky zdvořile ignorovat, a raději se dožaduji detailů.

“Máš na mysli teďka podobné drsňárny, na které vzpomíná Žambochův kámoš Jiří Walker Procházka? Třeba když mu Staso Juhaňák nechal čas od času proletět kulku nad hlavou, když skloněn nad starým psacím strojem tvořil něco jiného než Ken Wooda trojku? Nebo když mu Ondřej Jireš propíchnul pneumatiku, protože se opozdil s odevzdáním nějakého literárního updatu? Prostě ty ryze přátelské formy svérázného redaktorského vedení na dálku?“ pousměji se sarkasticky.

„Né, to nebylo vůbec třeba, ale o tomhle, co říkáš, jsem taky slyšel. Celkem síla, ale na Prahu dobrý,“ usměje se JFK.

„V našem případě stačilo, když mu třeba na střelnici začala ve zbraních selhávat munice, opakovaly se problémy se zádržkou a tak podobně. Náš sabotérský majitel střelnice dostal brilantní nápad: když se bude Miroslav zasekávat v interview, tak proč by se mu nemohly zasekávat i zbraně? Připomínka, ale s chutí střelného prachu a dávkou mechanické poruchy. No, a výsledek máš v těch novinách,“ klepne JFK prsty pravé ruky do novin na mém klíně.

“Můžeš to použít pro svůj článek. Podle toho, co o něm vím, je naprosto stejný jako v realitě, ve které jsme to pořídili – správnej pohodovej chlap, co drží slovo.”

Típ típ.

Bez reakce na signál hodinek John dodává: “Stačí občas zařídit nějaký ten zásah shůry.“

„Účel světí prostředky. Díky, Johne, máš to u mě,“ odpovím mu s hranou vážností.

„Jo, a to ještě není všechno.“ odpoví JFK. Doteď ležérně zkřížená chodidla rozplete a zaklesne pevně o chodník. Pak zvedne ruce nad hlavu, jako by se protahoval po mnoha hodinách strávených nad klávesnicí. K mému překvapení však nechá jednu ruku klesnout na mé rameno, zdánlivě v klukovském kamarádském gestu.

Típ típ típ!

S pohledem upřeným na chodník před námi mě John pevným stiskem uchopí za rameno.
V dálce slyším pronikavé pískání brzdových kotoučů přijíždějícího vlaku.

JFK se natočí ke mně, veškerá žoviálnost v jeho hlasu a tváři je najednou pryč:

“Dám ti ještě dvě rady do života,” říká John, podivně potichu. Nakláním se blíž, abych ho v tom nenadálém hluku vůbec slyšel.

“Nedělej tak dlouhá interview a až domluvím, nakloň hlavu o dvacet stupňů doleva.”

“Cože??” Vyvalím na něj oči a snažím se pochopit, co mi bylo právě sděleno.

Tíííííp!

V ten moment mě JFK trhnutím za rameno směrem k sobě vychýlí z rovného sedu, až mi hlava sama odskočí jako hadrovému panákovi. Kulka, jejíž původní trajektorie plánovala zaparkovat v nekomfortní zóně mé pravé mozkové hemisféry, se s tichým pufnutím zaryje do kořenů tisu červeného před námi. Do vzduchu vylétne sprška z mulčovací kůry. Na pravé tváři cítím až něžný dotek vzduchu, který smrtící projektil rozrazil po cestě kolem mého spánku.

John mi dalším trhnutím přimáčkne hlavu k lavičce. Svět kolem jako by se otočil o devadesát stupňů.

Od jednoho z platanů, kde se ještě před chvílí odehrával neromantický piknik, se náhle ozvou dva zášlehy sonického třesku. Jeden hřmotný a dunivý, druhý ostrý a pronikavý. Z koruny stromu s vystrašeným křikem vylétne malé hejno ptáků. Rozvířené listí se pomalu začne snášet k zemi.

Žena na piknikové dece leží ve střelecké poloze. Její pohled, nyní stíněný černými taktickými brýlemi, je upřen do optiky odstřelovací antimateriální pušky.

Uvědomuji si ostrý zvuk klaksonů a křik přicházející od výškové budovy vzdálené asi tři sta padesát metrů za námi.

Instinktivně se ohlédnu přes rameno k zasažené budově. Moje smysly jsou přehlcené a v uších mi neodbytně piští, ale začínám vnímat vzrušené hlasy z parku. Od druhého výstřelu nemohlo uplynout více než patnáct vteřin. Všimnu si, že žena na piknikové dece teď v pevném pokleku na jednom koleni se strojovou přesností rozkládá zbraň a narychlo ji vkládá do tašky. Trojnožku maskovanou v piknikovém koši nechává ladem, brýle strčí do kapsy bundy, upraví si sluchátka a za pár okamžiků se už s přesvědčivě hraným rozrušením vzdaluje od místa činu. Uvolněné platanové listí plynule doplouvá na zem.

JFK se zvedne a upraví si límec kožené bundy.

“Jdeme,” prohlásí a jistým krokem odchází od lavičky. V naprostém šoku se za ním ohlížím a snažím se vstát také. Nohy se mi ale zlomí v kolenou, jako když loutkař povolí nitku.
JFK se otočí, udělá pár rychlých kroků zpět a pomáhá mi nevrávorat.
Jak mě táhne pryč, snažím se vydolovat jedinou smysluplnou větu, ale nezmůžu se na nic víc než: “Co to…, tys mě právě…”
“Jo, ale kredit patří i mé společnici,” prohodí JFK a hlavou pokyne k opuštěné piknikové dece.
“Ona střílela…?” řeknu v ohromení a naposledy se otočím za mizející ženskou siluetou.
“Přesně tak. Nikita. Už přešla k exfiltraci, ale tím to ještě nekončí. Vzala co mohla, ale třeba nábojnice, které by normálně spadly na deku, díky jiné prachové náloži odskočily až kamsi do listí a budou se teď špatně hledat. Někdo už je na cestě, aby za námi zametl stopy. Epicentrum naší střelby může zhruba určit kdokoliv v okruhu osmdesáti metrů. Takže musíme zmizet. Ty se vrať domů. Letiště Heathrow, gate five,” přepne John do angličtiny, aniž by si to uvědomil.

Na okraji parku vstupujeme do vozovky. JFK hned napoprvé přivolává taxi, které přijíždí nápadně brzy, snad až horlivě, téměř jakoby šlo o domluvený signál.
“Tady se musíme rozdělit, žurnalisto. Běž zpátky dva bloky a pak si zavolej taxík na letiště.” Rychlými a rozhodnými pohyby se JFK otočí a u vozu, který zastavil půl metru od nás, otevře dveře spolujezdce.
Chytnu ho za rameno, když už dosedává na sedadlo. JFK trhne hlavou a spatří nevyřčenou otázku v mém výrazu. Rozhlédne se kolem, a pak se pohledem vrátí ke mně:
“Náhodou jsem přišel na to, že se tě někdo pokusí zastřelit. Nedává to smysl, ale možná se to týká něčeho, co v budoucnosti napíšeš.” S viditelnou nerozhodností se John ještě jednou rozhlédne kolem. Nakonec vystoupí a energicky otevře zadní dveře vozu.
“Nastup si. Zasloužíš si aspoň vysvětlení. Řeknu ti zbytek po cestě na místo našeho srazu po akci, odtud si vezmeš taxi na letiště.”

Ztěžka se nasoukávám na zadní sedadlo, John obíhá vůz, s klapnutím dveří usedá vedle mě.
Ještě poloomráčený jen částečně vnímám, jak opět přepne do žoviálně uvolněného tónu směrem k šoférovi:
„Zdravím, sire. Waterloo, prosím.“
Taxikář ztlumí rádio a ohlédne se koutkem oka. „Aye, myslíte tu stanici, pane?“
John pokrčí rameny: „No, co myslíte? Na tu bitvu už bude asi trochu pozdě.“

Johnova odpověď mě trochu překvapí, ale z šoférova pobaveného pohledu ve zpětném zrcátku je zřejmé, že se oba muži dobře znají.
Jak už se mi pomalu vrací smysly, zkusím si přisadit.
„Nikdy nevíš, Johne, u Slavkova už jsi válčil taky.“

Mému žertu se zasměje i taxikář. Krátce bodne očima mým směrem a představí se jako Vincent Vega. Pak se vůz konečně rozjede.

“Víš, Miku…” začne se zdráháním John. Mluví tak potichu, že ho přes běžící motor rozjíždějícího se vozidla téměř není slyšet.

“Ne všechno mohu, nebo jsem schopen vysvětlit, ale tahle situace se do určitého bodu v čase nestala poprvé,” pronese a vyhlédne z okna.
“Jak už jsem říkal, někdo se tě už několikrát pokoušel zabít. Přišli jsme na to náhodou a samozřejmě jsem se nejdřív snažil na vlastní pěst zjistit, co se děje a kdo za tím stojí. Ale celé to začalo nabírat úplně jiné obrátky, až to nakonec přerostlo v obrovské vyšetřování, včetně cestování časem, paralelních světů, a dalších šíleností,” řekne John, sevře dlaně v klíně.

“Před dneškem už na tebe byly spáchány dva pokusy o atentát, ale oba jsme bez problému zažehnali. Vůbec jsi netušil, že se něco děje, že?
Ani u jednoho pokusu se nám ale nepodařilo zjistit, kdo za tím stojí. Ale tentokrát – to už bylo něco jiného.”

Počastuji Johna nevěřícným výrazem. Smutně se pousměje a se značně netypickou nervozitou si na místě poposedne. V odpověď mlčky pokynu, ať pokračuje.

“To bys byl mizerný žurnalista, kdybys nechtěl vědět všechno, že ano…” zamumlá JFK spíše pro sebe než ke mně. Dlouze se nadechne a pokračuje: “O tom, co ti řeknu dál, bych ti důrazně radil nikde nepsat. Došlo nám totiž, že za úklady proti tobě musí stát někdo opravdu mocný.
I to málo, co jsme zjistili, přitáhlo pozornost agentury, bezpečnostních složek několika světových velmocí i dalších významných hráčů. Všichni chtěli odhalit, kdo tahá za nitky, odstranit jejich síť a zabavit si jejich technologie pro sebe. Naše situace je však ještě komplikovanější.” JFK si dopřeje další pauzu na pořádný nádech. Vincent jej naslepo počastuje zkříženým ukazovákem a prostředníkem.

“Abych šel k věci,” pokračuje konečně JFK, ” pro nás zatím stále neznámý… říkejme mu objednatel… se tě rozhodl eliminovat za pomoci na dálku ovládaného infiltračního robota s nevídanou optickou kamufláží. Měl tě střelit do hlavy,” řekl John s důrazem, jako by to byla první věc, kterou si je naprosto jistý.

“Nechat tě zabít pomocí toho robota,” pokračuje pak můj spolucestující, “byla ale pouze jedna ze dvou variant, které se nám povedlo odhalit a které se mohly dneska odehrát. Obě byly vázány k parku Jubilee. Na ústředí jsme si k tomu dokonce museli zakreslit celý strom událostí.”

“Strom čehože?” nakrčím obočí. Tím se zřejmě trefuji do tématu Johnovi blízkému.

“Představ si strom.” Poposedne si, natočí se směrem ke mně, prsty obou rukou namířené navzájem proti sobě, jako by ze spodní dlaně levé ruky chtěl vytáhnout imaginární válec.
“Strom s kořeny, kmenem a korunou. Teď ho v mysli otoč o devadesát stupňů doprava.” Napodobí opět své vysvětlení natočením obou dlaní z horizontální do vertikální polohy.
“Při pohledu zleva doprava tak máš nejdřív kořeny stromu, potom kmen, a končíš větvemi napravo. No a v našem případě je kmen ta šlamastyka, co jsme zrovna zažili v parku, kořeny jsou události, které k ní vedly, a větve pak její možné následky.” John dokončí doprovodnou pantomimu, ale když spatří můj výraz, navíc umocněný Vincentovým komentářem:
“Jojo, Johne, stromy to umí vždycky pořádně zamotat,” jeho jistota a vypravěčský entuziasmus opět trochu povadnou.

I tak pokračuje: “Šlo o to najít ty kořeny, tedy situace… události, které vedly do budoucnosti s tebou spojené, odehrávající se v tom parku. Současně jsme museli eliminovat události, které by vedly k jinému potenciálnímu kmeni. Při cestách do minulosti jsme museli vše pečlivě přezkoumat a zajistit, že naše činy povedou k našemu současnému problému. Zároveň jsme museli být opatrní na takzvaný butterfly efekt – tedy jev, kdy i drobná změna v minulosti může mít obrovský dopad na budoucnost. Naším cílem bylo budoucnost přímo neovlivnit, abychom zajistili, že celá akce bude moci proběhnout tak, jak jsme plánovali…”

“Počkej,” skočím mu do řeči, “nevím, jestli to dobře chápu. Říkáš mi snad, že jste té hrůze v parku vlastně nechtěli předejít? Že jste chtěli, aby se po mně střílelo?” Má vděčnost k Johnovi mi poněkud hořkne v ústech.

John pokývá hlavou, jako že rozumí, ale jeho tvář prozrazuje, že nyní musí přijít něco, čemu se snažil do poslední chvíle vyhnout.

“Museli jsme riskovat tvůj život, Miku. Podle našich kvantových výpočtů i AI simulací to byla jediná možnost, jak objednatele donutit k akci, během které bychom mohli zjistit jeho totožnost, nebo alespoň nalézt více vodítek k jejímu odhalení. Současně byl problém, že eventuality tvé vraždy mohly proběhnout na dva možné způsoby – z našeho kmene tedy vedly dvě potenciální větve. Druhou větví se teď nemusíme zabývat, ale do určitého bodu v čase našeho posezení v parku jsme ani my sami nevěděli, který scénář nakonec proběhne. Největší pravděpodobnost ale měla střelba z výškového domu pomocí na dálku řízeného robota. Ten měl navíc perfektní maskování, hraničící s neviditelností, a taky nezanechával tepelnou stopu, takže nešel vidět ani na infra. Bohužel, operace s tímto robotem byla jediná možnost, která by nám umožnila získat důležité informace, a bohužel proto…protože měla zpočátku 67% šanci,” John se na chvilku zamyslí, ale podle výrazu nenajde lepší způsob, jak to říct.
“…na úspěch. Na úspěch atentátu,” dořekne John s lítostí.

Sevře se mi žaludek a ruka mi bezděčně zabloudí na spánek. Snažím se nepředstavovat si, že místo zvířeného mulče nezdobí chodník v parku vzorky mého mozku. John se taktně snaží předstírat, že ho zaujalo něco venku. Snad aby zamluvil napětí ve voze, se ale po chvíli opět ujme výkladu událostí.

“Technologie robotovy kamufláže byla pro všechny zúčastněné velké lákadlo, ale jak už jsem řekl, hlavním motivem bylo stále odhalení totožnosti toho, kdo robota ovládal.”

“A k tomu bylo opravdu potřeba, aby mi ten robot málem ustřelil hlavu?” zkouším se, už trochu frustrovaně, dostat k jádru věci.

“No, prostě řečeno,” odvětí John, “vykonstruovali jsme ideální realitu k atentátu na tebe, a pak jsme dělali všechno proto, abys to přežil, a my během akce odhalili objednatelovu totožnost.
A věř mi, nebylo to nic jednoduchého. Nejdřív jsme museli zjistit, která kombinace událostí povede k útoku za námi výhodných podmínek, a pak jsme museli zařídit, aby se tak věci opravdu staly.” John nechá větu chvilku vyznít a poprvé se otočí dozadu, jako by se chtěl přesvědčit, že za námi nejede nikdo podezřelý. Po delší době od našeho nástupu pak opět promluví k šoférovi:

“Vincente, změna plánu, odvez nás na letiště; na tohle budu ještě potřebovat trochu víc času.” Otočí se zpátky ke mně a dodá: “A aspoň se sám přesvědčím, že tam dorazíš v pořádku.” Doprovodí to upřímným úsměvem, ve kterém ale vnímám i trochu blahosklonnosti.

“Najednou ti jde o moji bezpečnost…” prohodím, zatímco sleduji, jak se kolem nás venku obtáčí špinavá londýnská ulice.

John trochu zaváhá, nakonec poněkud odevzdaně odvětí: “Neměl jsem to v plánu říkat, Miku, ale já byl sekundární cíl.” Chvíli trvá, než mi to celé dojde. Skloním pohled a v duchu si vynadám za svou sebestřednost. Po chvilce ticha mě John přátelsky plácne do paže.
Oba na sebe ve smířlivém gestu beze slov kývneme hlavou. Nakonec jej gestem ruky vyzývám k pokračování. Srolované noviny, jež jsem celou dobu drtil za jejich konec ve své levé ruce,
si přeložené napůl zastrčím do vnitřní kapsy kabátu a uvolním křečovitý stisk držadla nad oknem, vyvolaný Vincentovou náhlou změnou směru.

JFK pokračuje, avšak jeho hlas začíná znít zastřeně, jako bychom byli v oddělených místnostech a ne na stejném sedadle. Mé racionální já usuzuje, že můj mozek reaguje na odliv adrenalinu, ale zároveň se nemohu zbavit úvah, zdali to není další kousek z Johnovy časoprostorové magie. Vzhledem k tomu, o čem celou dobu vykládá, by to rozhodně zapadalo.

“Nebudu zabíhat do zbytečných detailů, a tak zkusím zmínit jen to pro nás podstatné.”

“Náš průzkum kauzálních os potvrdil budovu, do které střílela Nikita, jako jednu z variant, z které měl robot optimální krytí a zázemí, ale také úhel a vzdálenost pro střelbu. Zároveň to byla jediná varianta, u které jsme měli znatelnou šanci tě zachránit, a současně i získat vodítka pro totožnost objednatele. Agentura tedy zaprvé musela eliminovat veškeré časové paralely, které by nevedly do parku Jubilee Garden. Jakmile byla budoucnost s atentátem v Jubilee zabezpečena a vyhodnocená s vysokou pravděpodobností, museli jsme objednatele vmanévrovat do použití oné budovy a žádné jiné. V rámci simulací jsme navíc určili konkrétní patra a okna v nich, ze kterých může robot střílet. Nebyli jsme ale už schopni přesně určit, které patro a okno to bude.
Zdá se to možná jako banalita, ale když potřebuješ zpozorovat neviditelného střelce a provést proti němu protiútok, ďábel je v detailech, jak by řekli tady v Británii,” dodal JFK s trochou rozvernosti v hlase. Když však Vincent v zrcátku nesouhlasně svraští čelo a ani já se netvářím příliš pobaveně, usoudí John, že na žerty je stále brzy, a přepne zpět do věcného tónu.

“Potřebovali jsme, aby útočník střílel z pátého podlaží,” pokračuje JFK.
“Zbylá patra už byla velmi vysoko, nebo příliš nízko pro náš protiútok ze země, popřípadě stromu. Museli jsme tedy zbylá patra odkoupit a postupnými manipulacemi, ať už celkovou rekonstrukcí celých pater, různými sabotážemi typu výměny automaticky otevíratelných oken za okna jiného typu až po instalaci bezpečnostních dveří s moderními zámky a jiných vstupních mechanismů. Postupně jsme tím objednatele vmanipulovali do použití serverovny v pátém podlaží. Serverovna se totiž jevila jako ideální místo činu. Robot se mohl připojit na místní síť, vypnout a vymazat kamery, regulovat teplotu v místnosti, aby mu dobře fungovala kamufláž, otevřít bez povšimnutí bezpečnostních systémů okna a použít hluk vzduchotechniky k zastření zvuku výstřelu.

Tím pádem měl objednatel zdánlivě perfektně rozehranou šachovou partii, ale my jsme vlastnili šachovnici, na které se hrálo.
Naše sázka na vnuknutí toho konkrétního místa pro atentát do mysli objednatele se nám tím pádem povedla a nakonec i vyplatila. Když už mluvíme o vnuknutí, museli jsme podobně podstrčit myšlenku i tobě — konkrétně čas naší schůzky, 3:30 PM. Nápad to musel být zdánlivě tvůj, protože na něm objednatel postavil své vlastní plánování, vycházející z jeho vlastní špionáže. ”

“Počkej, mně že jste vkládali myšlenky do hlavy?” nechce se mi věřit vlastním uším. Ještě než to ale dořeknu, dojde mi, že v kontextu celé situace to vlastně není až tak šokující.

“Ano,” odvětí trochu netrpělivě John, “ale to teď není podstatné. ” Zřejmě se dostává k části, na kterou je sám nejvíc hrdý.

“Pro celou akci bylo zásadní nejdřív udělat rozsáhlou přípravu skrze cesty do minulosti.
Hlavně to, že se nám podařilo infiltrovat středisko, kde byl robot vyvíjen. Tam jsme zjistili skoro všechno o jeho funkcích, ale k naší frustraci chyběla ta nejdůležitější věc – technologie kamufláže schopná maskovat robota, a to i během primárního výstřelu. Ta, společně se systémem zabezpečené komunikace, byla zřejmě až dodatečně nainstalovaná samotným objednatelem. Co nám ale hrálo do karet, bylo zjištění, že střelná část a programová výbava robota neprošla žádným vývojem mezi posledními dvěma verzemi. Díky tomu jsme mohli předpokládat, že tato fáze vývoje byla ukončena, což nám umožnilo zahrnout získané informace do dalších plánů a simulací.
Dále jsme usoudili, že komunikační kanál mezi robotem a objednatelem bude naše jediná šance, jak dotyčného vystopovat. Onen kanál byl velmi dobře zabezpečen a využíval multi-hop routování, kde se komunikace nesmírně rychle přesměrovávala přes několik globálních uzlů, což díky pokročilým kvantovým algoritmům činilo každý krok náhodným a prakticky nepredikovatelným – a pro nás nevystopovatelným. Okno v této promyšlené ochraně se ale mohlo otevřít s robotovým druhým výstřelem. A druhý výstřel bez toho prvního prostě nezískáš.”
JFK na mně kývne s nevyřčenou otázkou, jestli může pokračovat. Když nic nenamítám, ujímá se dalšího vysvětlování:

“Robota jsme totiž museli nechat vystřelit hned z několika důvodů.
Zaprvé, aby si objednatel myslel, že vše jde podle plánu, a byl tak ve spojení s robotem co možná nejdelší dobu. Zadruhé, aby po prvním výstřelu, který díky naší snaze neskončil tvou smrtí, musel robot provést autorizační dotaz směrem k objednateli, ve kterém se určí, zda má vystřelit znovu i za cenu snížení kamuflážního indexu, nebo inicializovat exfiltraci; opuštění kamufláže a provedení hromadné likvidace primárních a sekundárních cílů; či jednoduše provést autodestrukci pro smazání veškerých stop. Tento autorizační dotaz vytvořil nové komunikační vlákno, které jsme od začátku sledovali. K jeho prolomení byla ale potřeba Nikita. Nejdřív jsi ale ty musel přežít onen první výstřel. Naštěstí se nám z ukořistěných plánů pomocí reverzního inženýrstvím povedlo získat i podklady k robotově firmwaru. Díky nim jsme mohli vytvořit nenápadnou kódovou změnu, která měla vytvořit drobnou prodlevu mezi předvýstřelovou stabilizací robota a výstřelem samotným.
Ta prodleva byla tři desetiny sekundy. Náš tým navíc musel tento hack do robota implementovat a následně zamaskovat jen několik týdnů před předpověděným začátkem akce. Nedokázali jsme ji totiž propašovat z hlubší minulosti a přitom kriticky neovlivnit kmenové události, o které nám šlo.”

“Pche, tenhle Butterfly efekt,” zamumlá Vincent, “ten ti hodí vidle do všeho. Motýl, který krom klacků pod nohy háže i celé stromy. Nemám rád tyhle motýly, a vlastně i stromy. ”

JFK s pobaveným úšklebkem pokývá hlavou, čímž dá svému kolegovi za pravdu.
Pak pokračuje:

“Nicméně, ve třech desetinách sekundy, uf, to by se kulce nevyhnul ani sám Keanu Reeves, ale díky informacím získaných o robotově střelecké jednotce a použitém projektilu jsme mohli získat veškeré informace na výpočet času, který kulka od výstřelu potřebuje na dosažení cíle – a to byl náš game changer. Úsťová rychlost, balistický koeficient, hmotnost střely a vzdálenost plus mínus tři sta padesát dva metrů od okna budovy v pátém patře, dle náhodně zvoleného okna, k naší lavičce nám poskytla dodatečných osm desetin sekundy na vyhnutí se kulce. Když mi naposled píply hodinky, robot právě vystřelil. Tři desetiny dlouhá prodleva mi dala čas na reakci, díky čemuž jsem tebou trhnul v rozmezí oněch osmi desetin sekundy, které potřebovala kulka k dokončení své trajektorie.”

Už se ve všech těch technikáliích a výpočtech ztrácím, ale zároveň mě celá ta komplexnost fascinuje, a baví mě sledovat Johnův zápal a smysl pro detail.

“Robot vystřelil, selhal, a musel se dotázat na další postup, k čemuž vytvořil ono sekundární komunikační vlákno. Tady už se dostáváme do dějství, se kterým pan objednatel nepočítal, datatracing začíná! Musím se ale taky přiznat, že bez trochy toho štěstí by se nám to bylo nepovedlo.

Když se totiž před pár týdny naši kluci do robota hackovali kvůli vytvoření předvýstřelové prodlevy, narazili v kódu odpovědném za střelbu na deklaraci konstanty, která nám hodně prozradila o změnách střeleckých parametrů, které jsme již dobře znali z ukořistěných plánů v minulosti. Jinými slovy, inženýři odpovědní za instalaci kamufláže nebyli tak precizní jako ti, kteří se starali o robota samotného. Tahle konstanta a její role v patřičné programové třídě definovala hodnotu časové prodlevy pro opětovné zaměření a stabilizaci před druhým výstřelem v režimu plné kamufláže. Aby došlo k vyvolání rekalibrace, což byl tři a sedm desetin sekundy dlouhý proces, musel se cíl vychýlit o víc než třicet pět centimetrů ze zaměřené pozice. Proto jsem s tebou tak škubl. Pro jistotu dvakrát.

Tím jsme získali minimálně tři celé sedm desetin sekundy, a většinu toho času jsme museli s protiútokem vyčkávat, abychom získali co nejvíce dat pro náš datatracing. Ovšem taky záleželo na objednatelově reakční rychlosti na dotázanou autorizaci navazujících operací. Pro nás to ale nic neměnilo – komunikační vlákno, které jsme potřebovali, se vytvořilo a samotná autorizace už šla mimo nás.

A na scénu konečně nastupuje naše Nikita.

Po robotově prvním neúspěšném střeleckém pokusu Nikitiny taktické brýle za pomocí speciální zvukové triangulace zpracovaly signály z vysoce citlivých mikrofonů rozmístěných kolem oken na budově. Do brýlí tedy obdržela robotovu siluetu, která se zaintegrovala do předchystaného modelu vygenerovaného pomocí ukořistěných plánů.
Nikita věděla, že po dvou a půl vteřinách od prvního výstřelu musí zasáhnout. Jestli do té doby objednatel dále s robotem komunikoval přes nově vytvořené komunikační vlákno, a to buď manuálně nebo pomocí naskriptovaného scénáře, a svolil k další akci, sežral nám to i s navijákem, a my tím získáme ještě více informací k jeho lokalizaci, hned jakmile bezpečnost sekundárního vlákna prolomíme. A přesně k tomu zahrajeme naše poslední eso z rukávu.

Nikita prvním výstřelem zneškodnila robotovy primární střelecké systémy a zachránila nám tak krk. Museli jsme mít ale jistotu, že už nás robot nedokáže ohrozit, vycouvat, nebo spustit autodestrukci. K tomu sloužil její druhý výstřel, náš hlavní trumf, pro který použila speciálně upravený elektromagnetický projektil. Střela do Achillovy paty robota, což byla část napájení komunikační jednotky a kybernetického zabezpečení, vyvolala selhání několika jeho klíčových částí. Kritickým bodem bylo to, že tento komponent bylo možné zasáhnout pouze v úzkém úhlovém rozpětí, což byl důvod, proč jsme museli pracovat právě s pátým patrem.

Po zásahu robot reagoval automatickým spuštěním diagnostického programu a odesláním dat zpět k našemu objednateli nouzově vytvořeným servisním kanálem. Právě tento servisní kanál, nesoucí diagnostická data, měl daleko slabší ochranu a stal se tak naším Trojským koněm. Servisní kanál nemohl být využit k přímému data tracingu, protože byl koncipován jako jednosměrný a s omezenou funkcionalitou. Přesto díky chybě v zabezpečení tohoto kanálu jsme byli schopni extrahovat určité klíčové informace. Díky těmto datům jsme vygenerovali klíč k rozkódování kryptografické výzvy sekundárního vlákna hlavního přenosu, sloužícího k autorizaci druhé střely či jiného navazujícího procesu. Tomuhle protiútoku se už objednatel nedokázal bránit. Začali jsme úspěšně lokalizovat zdroj komunikace.

No a díky tomu všemu mohla také jednotka agentů zneškodněného a ochromeného robota zabavit, a teď už z něj určitě extrahují, co jen jde.”

“Uf,” snažím se to celé alespoň trochu vstřebat, “a proč celá ta hra s dekou, lavičkou a novinami?”

“Jsem rád, že se ptáš,” usměje se spiklenecky John.

“Naše AI simulace předpověděly, že naše okolí bude skenováno na radiokomunikační přenosy, a objednatel navíc určitě někde z povzdálí celý proces bedlivě monitoroval. Proto jsme zvolili piknikovou činohru a komunikační pantomimu. Nesměli jsme do poslední vteřiny dát najevo,
že víme, co se chystá. Naše divadlo jsem mohl sabotovat až tehdy, když jsme z dálky slyšeli přijíždějící vlak. Museli jsme vybrat odpovídající spoj a podplatit strojvedoucího, aby v konkrétním úseku, někde za našimi zády, začal předčasně brzdit. Bylo to však riskantní – jakékoli zpoždění nebo jiná komplikace na trati by mohly celý plán zhatit. Proto jsme museli pečlivě analyzovat možnou budoucnost a dlouho simulovat různé scénáře, dokud jsme plán nedoladili k dokonalosti. Možná to zní úsměvně, ale vytvořit přesný plán závislý na spolehlivosti vlakové dopravy byl jeden z nejtěžších úkolů celé mise. Frekvence skřípějících brzdových kotoučů na vlakových kolejích podle našich testů rušila odposlech dostatečně na to, abych tě mohl konečně varovat. No a k tomu jsem navíc dostal instruktáž, jak nejlépe pracovat s hlasem a slovními vzorci, abych tě uvedl do cíleného mikrošoku, ve kterém bych tě potom snáz vychýlil z trajektorie střely. Tým psychologů mi vypracoval kompletní scénář, ale upřímně řečeno jsem na něj zapomněl a v dané chvíli mě nenapadlo říct nic lepšího, než ‘za chvíli nahni hlavu trochu doleva…’”

Vincent se za volantem uchechtne a hned si na Johnův účet přisadí: “Tak to se Skinner a Bandura kvůli tobě museli minimálně dvakrát otočit v hrobě,” zatímco vykrajuje pravotočivou zatáčku vedoucí na kruhový objezd před letištěm.

“Hele, věnuj se řízení a drž to pod stovkou, nechceme ohrozit našeho pasažéra,” kvituje JFK, na což se zase smíchu neubráním já.
John se nenechá vykolejit, upraví si límec své bundy a pak pokračuje:
“Poslední díl naší záchranné skládačky přinesly týdny tréninku s figurínou tvých rozměrů. Převážně jsme se potýkali s otravně blikajícími červenými žárovkami na panákově hlavě, signalizujícími neúspěch, ale po úmorném vypětí to nakonec přineslo své ovoce. Naučil jsem se tě včas vychýlit mimo trajektorii střely s vysokou pravděpodobností úspěchu.”

“Tak jako tak,” dopřeje si bývalý elitní voják po mém boku hluboký nádech a výdech,
“jsme nakonec měli 67% šanci na úspěch my a ne oni. A to už bylo riziko, do kterého jsme se rozhodli jít. A dál to už znáš,” dořekne JFK a zakloní hlavu, jako by chtěl skrze střechu taxíku pohlédnout do nebes a poděkovat tak neviditelnému hybateli za to, že tato mise i její vysvětlení dospěly zdárně do svého konce.

Z rádia hrajícího ve Vincentově části vozidla potichu doznívá povědomá česká píseň s jednoduchým, ale chytlavým refrénem. “Kopem, kopem, kopem…žerem, žerem, žerem“.
V kreativním hnutí mysli použiji tu samou zvukomalbu. “Takže teď už stačí jen vykopat informace z robota, aby si to objednatel mohl pořádně vyžrat, ne?”
“Tak nějak. Datatracing proběhl a metadata se dají vydolovat i z míst, o kterých bys to jako konstruktér nečekal,” pronese JFK, podívá se na hodinky a pak pokračuje:
“Zatímco si tady povídáme,” udělá krátkou pauzu, “Agentura už pravděpodobně vyráží na všechny možné lokace, kde by se objednatel mohl ukrývat. A ani trochu by mě nepřekvapilo, kdyby teď nejedna národní rozvědka či technologická korporace narychlo svolávala prioritní brífink.”

Vincent najednou vyloví mobil z kapsy, rychle očima proběhne rozsvícený displej a následně zařízení naslepo podává dozadu. “Už došlo první echo. Mrkni na to.” JFK uchopí mobil a chvilku prstem posouvá informace na obrazovce.

“No vida, to jsou mi věci,” hodnotí s viditelným zadostiučiněním.
„Už agentura tuší, kdo by za tím mohl stát?“ zeptám se.
„Hlavního zadavatele je zatím těžké určit, ale už teď máme nějaké důvody k obavám. Při těžbě dat z lokalizovaných počítačů se objevilo několik jmen… Oliver Trugent, Thomas Moriarty.
To ukazuje přímo na bývalého agenta a spoluzakladatele naší organizace – Xaveria Hawka. Hawk původně pracoval pro Agenturu Kovářů rovnováhy, podobně jako já, anebo tady Vinc. Patřil mezi nejlepší, ale jeho neortodoxní a bezohledné metody začaly být problém.“ John se na chvíli odmlčí, a pak naváže:
„Nicméně podle toho, co zatím víme, to spíše vypadá, že se někdo snažil vše narafičit tak, aby všechny stopy nepřímo vedly k X-Hawkovi. Na scéně je tedy možná někdo nový, a hádám, že se brzy dozvíme kdo. Tak jako tak je to pořád lepší, než kdyby po tobě šel samotný Hawk, to mi věř. Agentura se nyní zaručí za tvé bezpečí, ale pokud bych ti měl dát dneska ještě poslední radu, dopřej své kreativní kariéře pauzu a po nějakou dobu nic nepublikuj,” dořekne JFK, odepne si pás a nakloní se k Vincentovi:
“Tady ho vysadíme, těch posledních dvě stě metrů už dojde sám, nechceme se tam někde zaseknout.” Auto zastaví a na mne se obrátí Vincentova rozjařená tvář:
“Díky, že jste se rozhodl využít služeb naší dopravní společnosti,” řekne Vincent a sklízí za to mou němou sarkastickou úklonu.
“A omlouváme se vám za eventuality, jenž mohly skončit vaší smrtí,” dodává zčásti i vážně.

Postavím se na chodník a sleduji, jak JFK vystupuje na opačné straně vozu. Nato se otočí směrem ke mně a ruce sevřené v pěst položí na kapotu.
“Hele, Johne,” spustím, jakmile navážeme i oční kontakt přes střechu auta, “díky za pomoc s interview, i za…to ostatní.”
“Maličkost,” odpoví s úsměvem JFK, sundá ruce ze střechy a vykračuje kolem kufru k sedadlu spolujezdce.
“Rád jsem tě zase viděl,” prohodím k němu spiklenecky, “ale ke klidnému pokecu tomu vadilo těch pár malých detailů.”
“No, kdyby jenom pár,” kvituje JFK procházející za mými zády.
“Já děkuju za pořádnou jízdu, žurnalisto. Mohlo to být dneska pohodovější, ale slibuju, že příště už po nás aspoň nikdo nebude střílet …možná,” prohlásí, zatímco se usazuje na sedadlo spolujezdce.
Už se málem chystá dovřít dveře, když je ještě na poslední chvíli zase otevře a zopakuje:
“Jak jsem říkal, gate five. Někdo tě osloví a předá ti letenku, jakmile budeš pár metrů za vstupními dveřmi letiště.” John mávne mým směrem a Vincent se vykloní přes spolujezdce, aby se rozloučil gestem se vztyčeným palcem v zavřené pěsti. Dveře auta už se podruhé málem zabouchnou; tentokrát tomu zabráním já:
“A mimochodem, když jsi cestoval časem a viděl výsledky simulací z paralelních světů; kolikrát si mě vlastně viděl umřít?”
“Uhm, měj se, Miku!”

Dveře se zaklapnou a já stojím na chodníku vedoucímu k letištní hale. Nehybně s rukama v kapsách kabátu pozoruji, jak se taxík se dvěma agenty ztrácí v zatáčce. Nevím kdy ani za jakých okolností se příště setkám se svým starým dobrým známým, Johnem Francisem Kovářem. Tuším ale, že to opět bude stát za to.

Otočím se a pomalu vykročím ke své poslední londýnské destinaci. Hlavou mi probíhají střípky té necelé hodiny ve společnosti JFK a dalších agentů hlídajících nenarušený tok dějin. O vlásek jsem unikl smrti, pomohl jsem rozkrýt konspiraci s dopadem na celý časoprostor, a nejlepší ze všeho, mám chybějící podklady pro interview s Miroslavem Žambochem. Vlastně to nebyl vůbec špatně strávený podzimní podvečer.

Nevím ani proč, ale uvědomím si, že jednu Johnovu větu jsem asi nějak nezachytil či přeslechl.

Cože to říkal o mé kreativitě?

Ah, ani nevím; nemám čas nad tím teď přemýšlet, je čas napsat další článek.
Jak se znám, začnu už v letadle.

 

Poděkování

První dík patří Martinu Tomanovi, se kterým jsem konzultoval hrubý nástřel jádra povídky ještě v době, kdy měla pouhé čtyři normostrany. Jeho nápady mě motivovaly k prvnímu přepisu této povídky do verze 2.

Druhé poděkování směřuje k Jirkovi Herrmannovi, který se mnou celé dílo několikrát prošel a pomohl mi povídku jazykově i stylisticky vybrousit. Jeho připomínky mě zároveň inspirovaly k třetímu přepisu, čímž vznikla verze 3.

Třetí poděkování náleží Liboru Machalovi za jeho alfa čtenářství, připomínky k dialogům a cenné rady do budoucího psaní.

Čtvrté poděkování patří mému militaristicko-střeleckému expertovi Honzovi Kalwarovi, jehož připomínky a poskytnuté informace vybrousily technickou přesnost tohoto mini díla.

Páté, a největší poděkování patří paní Františce Vrbenské, která do beta readingu vložila doslova celé své srdce a ukázala, že má i duši bojovníka. Moc si cením její zpětné vazby, odhodlání a našeho přátelství. Díky ní má tato povídka přesnější reálie, lépe fungující příběhový oblouk a bezchybný pravopis.

Poslední dík míří k Jiřímu Walkerovi Procházkovi a Miroslavu Žambochovi za vytvoření celého metaverza a za jejich svolení k publikaci mé prvotiny, která je současně zasazená do světa JFK.

P. S.: Díky tomu, že má Fantasy Planet šéfredaktora jakého má, má i tato povídka ještě o několik překlepů a rewriting phantomů méně.
Moc děkuji Martinu Bečváři za finální korekturu a za publikaci na mém oblíbeném webu věnovaném světu fantastiky a sci-fi.