Strach do morcu kostí

Fantasy povídka.

Letní noc byla chladná. Les byl tichý, jakoby cítil přítomnost jakési uklidňující moci. Nebo spíše moci, kterou bylo lepší neprovokovat. Stromy nehybně stály v chladném vánku, listí šustilo skoro neslyšným šeptem, zvěř kráčela po suchých větvičkách snad po špičkách. A nad tím vším se jako chrámová klenba skvěl vážný, srdcervoucí tón flétny.
Přicházel z kraje lesa, kde v tichosti, v téměř náboženské úctě planul oheň, oranžovožluté jazyky neuvěřitelně tiše polykaly suché větvičky a šířily nejasné světlo a trochu tepla. U ohně seděly tři postavy. Muž, mladík a dívka. Dívka s flétnou.
Muž seděl zády k ohni. Byl oděn do kožené kazajky a kalhot. Jeho opálená kůže, od vyholené hlavy s copem, na rukách i na bosých chodidlech, byla pokryta tetováním. Nebylo stejnoměrné, bylo jasně vidět, jak bylo na některá místa nanášeno dříve a někde později. Jednotlivé znaky se překrývaly a tvořily hustou pavučinu propletených run. Jeho tmavé vlasy na temeni byly spleteny do dlouhého copu. Jeho svaly nebyly nijak obrovské ale i přes oděv byla znatelná jejich ocelová pevnost a pružnost. Muž celým svým zjevem, držením těla a hlavně očima připomínal sokola. Sokola, který z výšky dlouho pozoruje svou kořist a pak jediným, náhlým úderem zabije. Sokola, který není spoután zemí, který loví co chce a kdy chce. Sokola, který je nebezpečnější než smečka vlků. Vedle jeho potetované ruky leželo kopí, asi stejně nebezpečné a mocné jako jeho majitel – čepel pokrytou rytinou magických run, omšelé a jasně dávalo na vědomí, že je často užívané. Vedle druhé ruky ležela jiná zbraň – meč v dřevěné, nádherně vyřezávané pochvě. Levá ruka stále instinktivně spočívala na bohatě zdobené a dlouhé, snad desetipalcové rukojeti.
Mladíkem vedle tohoto sokola byl obrovský, ramenatý bojovník, svým vzezřením silně připomínající medvěda – zavalitý, chlupatý, nesmírně silný, medvěda, který dokáže spousty ran rozdat i přijmout. Oděn byl do kožené vesty pobité železem, podle poslední módy se ježící ostny a krátké suknice z ocelových plátů. Předloktí, ramena, stehna a holeně mu kryly chrániče z tvrzené kůže, taktéž pobité ocelí. Jeho výzbroj tvořily tři vrhací sekery pověšené na široké hrudi s čepelemi rovněž pokrytými runami, a obyčejným železným mečem, obouručákem s dlouhou čepelí, dokonale vyčištenou, nabroušenou a naolejovanou, s kulatou hlavicí na konci rukojeti a záštitou ve tvaru stehenní kosti. Tento mladík, medvěd, byl sice veliký, ale nebyl to ještě zdaleka vrchol jeho růstu. Nemohl být starší dvaceti let a už teď byl o hlavu vyšší než jeho druh. Z jeho očí hleděla mladická nerozvážnost, snoubící se s nečekanou vnitřní silou. Byl mladý, ale jeho oči viděly více, než většina smrtelníků za celý život.
Třetím u ohně byla dívka s flétnou. Mladá, nanejvýš sedmnáct let. Oděná byla do dříve snad krásných, dnes ale potrhaných, špinavých a  potem páchnoucích šatů z jemně tkané látky. Jejím jediným majetkem byla vyřezávaná flétna, jejíž tóny plnily les tesknotou a smutkem. Její vlasy nutně potřebovaly hřeben, její umouněný obličej a vlastně celé tělo zase vodu a mýdlo. Její tělo, jak bylo i pod tou špínou patrné, bylo dobře stěvené, byla to ne-li krásná, tak alespoň velmi půvabná dívka. Její oči však zíraly bezmyšlenkovitě do ohně a leskly se nemocí. Nemocí na kterou znájí pomoc jen ti největší z léčitelů – nemoc zvaná šílenství.
Pak promluvil muž s vizáží sokola. Svým šeptavým, ne nepříjemným hlasem oslovil dívku:
“Měla bys jít spát.”
Dívka beze slova odložila flétnu a lehla si, hlavu položila do trávy a téměř okamžitě usnula. Teď promluvil ten druhý muž temně podbarveným basem:
“Tak už mi řekni, co s ní chceš dělat?”
“V Eldarianu jí dám do kláštera. Do Teremidina kláštera.”
“A jaks k ní přišel, Mistře?.”
“Říkej mi Kethere. Jak jsem k ní přišel? To ona přišla ke mě. V Tarnalussu:”

***

Tarnaluss padl. Na první pohled bylo vidět, že obránci, amxaňané v rudých pláštích, prohráli. Rozbořené hradby, spálené a zničené domy, vlajka na citadele stržena, všude mrtvoly. A nad tím se vznášel ten nezaměnitelný pach – pach spáleného, dobytého města, ve kterém se mísila krev, oheň a strach. Vítězové odtáhli pokračovat ve své křížové výpravě proti Amxanu a ponechali město jeho osudu.
Muž, kterému přezdívali sokol, kráčel ruinami kdysi bohatého města. Včera zde stál na náměstí a nabízel své služby mnicha Rovnováhy. Služby Poutníka. Potulného léčitele, zaklínače, kouzelníka. Včera nabízel pomoc lidem, jejichž těla nyní ležela mrtva na každém kroku. Tady voják v rozbitém brnění, spíš chlapec nežli muž, s děsivou ranou na levém boku, ležel v tratolišti krve, vnitřností a vlastních výkalů. Tady jiný voják, kterému menxští vojáci zlámali nohy a nechali ho zdechnout. Přeřezal si vlastním mečem žíly na zápěstí. Malé dítě, i po smrti spojné se svou matkou, která ho svírala v naručí. Spojené dřevěným ratištěm kopí, které probodlo drobné tělíčko i břicho matky. Tady mrtvé ženy, podřezané, v roztrhaných šatech, všechny do jedné klín změněný v rudou, krvavou kaši. Několik mužů přibitých ke stěnám svých domů, špatně, ve spěchu, kladiva občas sklouzla, takže měli roztříštěná zápěstí. Jejich těla byla zohavena – menxští lučištníci na nich trénovali. Jejich vytřeštěné oči a hnijící grimasy říkaly vše. Menxané bojovali za své bohy… Konáním těch nejděsivějších zrůdností.
“Mnichu…” uslyšel Sokol tiché zašeptání. Jeden z mužů přibytých ke zdi zvedl hlavu. Holohlavý k němu přiskočil a dotkl se dlaní jeho hrudi. Jeho léčivá moc však byla na tak děsivá zranění slabá. 
“To… Nepomůže… Zabij mě…Měls pravdu, Kethere…Pomsti…Ne mě…Ne Tarnaluss…Ne Amxan, ale Teremis, její chrám, její kněžky…”
Kether mlčky přikývl. Jeho meč opustil dřevěné pouzdro a jako syčící, stříbřitý had jediným milosrdným úderem ukončil mužovo utrpení.
Ukryl meč a kráčel spáleništěm dál. Hledal někoho, kohokoliv, kdo by potřeboval jeho pomoc. Přestože ho odsud včera vyhnali, neboť prosil lidi aby opustili město a nikdo nevěřil jeho slovům o obrovské armádě menxských jezdců a lučištníků, doplněné silným oddílem adarů a hlavně jejich obléhacích katapultů a věží, nyní tady opět stál a snažil se pomoci. Byl prostě mnichem Rovnováhy a jeho údělem bylo střežit svět před Chaosem, chránit Rovnováhu. Udržovat Rovnováhu – kde je zlo, tam konat dobro, kde je dobro, tam činit zlo. Ale zla je vždy více. Byl Poutník – vedl lidi k pochopení Pravdy a Rovnováhy.
Ztuhl. Jeho instinkty, díky magii a výcviku mnohem citlivější než smysly kteréhokoli nemagického tvora, zachytily pohyb. Rychleji než myšlenka překonal zničenou, spálenou ulici a zastavil se na rynku. Přímo proti němu doutnaly trosky zneuctěné svatyně amxanské bohyně Teremis. Útočníci zbořili bílé stěny chrámu, Teremidiny symboly zneuctili nebo je přemalovali krví na symboly Remrema a Mianta. Panenské kněžky, které se celý život oddávaly meditacím a motlitbám, byly bezohledně a s nestvůrnou krutostí povražděny a co hůře – znásilněny. Byly mučeny, bity a nakonec naraženy na kůly. Jenom fanatici byli schopni takových příšerností. Holohlavý kráčel děsivou podívanou přímo k troskám chrámu. Odtamtud cítil a slyšel pohyb.  Elegantně přeskočil povalený nosný sloup, vyhnul se zbořenému, zneuctěnému Teremidinu oltáři a pak jeho oči konečně spatřily pohyb. Na zemi ležela napůl svlečená dívka, jako pohozená panenka, která přišla o panenství. Zdrojem pohybu však nebyla ona – byla v bezvědomí – ale to, co jí ohrožovalo. Odporný netvor, šedivý mrchožrout s tenkými končetinami a velkým zobanem – ghúl. Tasený meč zasvištěl vzduchem a jediným pohybem nemrtvého vykostil. Další dva netvoři se vynořili ze stínu zbořené stěny a nečekaně rychle mířili k ozbrojenému muži. Chtěli oba zaútočit ve stejném okamžiku a ochromit tak Kethera mrtvolným jedem. On je však předešel. Vykročil jim vstříc, levá noha pevně došlápla, meč zasvištěl a z pouhého pootočení usekl prvnímu ghúlovi hlavu. Druhý mrchožrout zaútočil pařáty, které byly kdysi lidskýma rukama. Poutník unikl piruetou, usekl nemrtvému oba pařáty a pak ho dorazil strašlivým sekem přes trup. V okamžiku, kdy tělo dopadlo na zem, už klečel holohlavý u bezvládného těla, obě ruce křížem položené na dívčině nahé hrudi. Měl zavřené oči a jeho léčivá moc rozdmýchávala jiskřičky života v tom mladičkém těle.

***

Udarrova krčma v Eldarianu žila svým jednotvárným, každodenním životem. Hosté, ať cizinci či eldarianští, jedli a pili jako by měla být druhý den hospoda zavřena nebo měl nastat konec světa. Což pro většinu z nich znamenalo totéž. Udarr s téměř nadlidskou zručností dokázal zároveň dolévat poháry i korbely, nosit nové a nové talíře plné chutných pokrmů, vybírat platby od odcházejících hostů a ty ostatní bavit nepřetržitou litanií vtípků a zábavných historek. Ačkoliv mu toho večera šly tržby lépe než kdykoli jindy, jeho stálejší hosté si nemohli nevšimnot jisté nervozity, která se odrážela v každém jeho pohybu a slově, a těm pozornějším a střízlivějším neunikl směr, kterým hostinský vrhal své nervózní pohledy plné strachu. Cílem těch pohledů byl člověk, který se usadil do rohu, odkud měl dobrý výhled po celé nálevně a zároveň krytá záda. Na první pohled to byl obyčejný kupec – dost silný v pase, oděný do pestrobarevného hábitu, neozbrojený. Co na něm bylo zvláštní byly hned dvě věci – jeho účes a jeho oči. Byl totiž ostříhán do hola, jen na zátylku měl copánek, a na lesklém temeni měl jakési tetování, zčásti zakryté čapkou. Ale jeho oči byly nebezpečné. Na první pohled neotřesitelně klidné, ale skrývalo se v nich ocelové ostří nebo pekelný plamen. Ten chlapík byl nebezpečný. Udarr si proto neodpustil nervózní pohledy tlouštíkovým směrem.
Jelikož se blížila zima a většina lodí se vracela z výprav, dveře se prakticky nezavřely. Vstupovali další a další námořníci, kteří se přidávali do rytmu plaveckých písní, které převážně pojednávaly o statečnosti kapitánů a vnadách mořských panen. Další a další bohatí či zatím chudí kupci dojednávali obchody, dohadovali se o cenách se zarputilými trpaslíky i elfy (obchod nezná rasy ni hranic…). Další a další poutníci, cestovatelé, potulní dobrodruzi nebo žoldáci pili pivo jak o závod, plnili si břicha lahůdkami z Udarrovy kuchyně a laškovali s ženami, jejichž řemeslo se dalo poznat již od pohledu. Jak přibývalo hostů, přibývalo i těchto přitažlivých žen, které se snažily přilákat pozornost bohatých zákazníků a zároveň nepřitahovat lichotky od chudých. A to se neobešlo bez hádek.
Udarr se v tom shonu točil jako akrobat. Přestože měl plné ruce práce, neuniklo mu, že tlouštík má společnost – staršího muže s holou hlavou a se stejným copánkem a obrovitého mladíka se sekyrkami pověšenými na mohutném hrudníku.

* * * *

“Buď zdráv, můj bratře Kethere dXhosa Poutníku aka Sokole. Jsem rád, že tě potkávám právě zde, v Eldariannu.”
“Potěšení je na mé straně, můj bratře Axone Gör aka Želvo. Dovol abych ti představil tohoto mladíka. Je mým učedníkem. Jmenuje se Guthlaf.”
“Buď zdráv, můj synu.”
“Děkuji, otče. I já vám přeji vše dobré.”
“Tak, oficiální část bychom měli za sebou a teď se napijeme. Hospodský!!”
“Ano, pane?”
“Přines mi ještě jedno pivo. Kethere?”
“Něco k jídlu?”
“Výborný gulášek, hovězí, úplně se rozplývá na jazyku…”
“Nejím maso.”
“Vskutku? Tak tedy skvělý sýr, kuchař ho může opéci nad ohněm, a k tomu výborný chléb.”
“Nějakou zeleninu.”
“Ano, samozřejmě…A pít budete?”
“Bílé víno, máš-li. A opovaž se ho pančovat!”
“Samozřejmě, pane. A co si dáte vy, mladý pane?”
“Hmm…Nějakou polévku máte?”
“Ano, rybí.”
“Tu ne…hmm… Mám chuť na pstruha, nejlépe na másle.”
“Ano, mladý pane, máte skvělý výběr… Pstruzi jsou letos tak velicí, že se ani nevejdou na talíř. A jaký lahodný nápoj?”
“Pivo.”
“Ano pánové, račte prosím okamžik posečkat.”
“Je pravda, Kethere, že tě rád potkávám v tomto městě. Můj cit mi napovídá, že zde bude vážně narušena Rovnováha. Tak vážně, že na to sám nestačím.”
“Proč si to myslíš?”
“Byls v Tarnalussu? Znesvětili tam chrám. Normálně se o náboženství nezajímám, ale tento čin proběhl způsobem, že to naprosto převážilo misku Dobra. To znamená Chaos.”
Kether pokrčil rameny.
“Slova. Ty víš, že pro mě misky Dobra a Zla, váhy Rovnováhy a Chaos nic moc neznamená. Jen slova. Ale činy, to je něco jiného. V Tarnalussu jsem byl. A souhlasím, že činy menxských dobyvatelů nebyly nejčistší. Ale teď už tomu nezabráníme a tak musíme konat a ne diskutovat o Chaosu.”
“Ty se nikdy nezměníš. Činy! Myslíš zabíjení stvůr Chaosu? Plýtvat energií na léčení zraněných? Nejsme léčitelé ani zaklínači, jsme mnichové Rovnováhy. Naším údělem je chránit rovnováhu…”
“A jak? Tím že se necháme naverbovat jako vojáci a s kopím půjdeme proti “zlému” králi?”
“Ne. Tím, že budeme střežit rovnováhu před svévolným porušením. Střežit, od toho máme svou sílu, magii, průvodce. Cítíš stejně dobře jako já že se zde něco stane. Něco ohrožující rovnováhu. Nesnaž se mi tvrdit, že tě sem přivedla náhoda, vím že na náhodu nevěříš. Musíme zjistit, co ohrožuje rovnováhu v Eldariannu a zničit to v zárodku.”
Kether pokrčil rameny.
“Hele, už nám to nesou.”
“Už jsem tady, pánové…Jedno pivo…Pstruh na másle s pivem…Sýr, chléb, zelenina a víno, budete si ještě něco přát pánové?”
“Pokoj, hostinský, máš?”
“Nevím pane, blíží se zima, pokoje jsou plné.”
Cinknutí mincí.
“Teď jsem si vzpoměl na jeden pokoj, který právě opustil cestovatel z Vertenie. Ten pokoj byl moc luxusní i na něj.”
“Dobrá. Po večeři se na něj podívám.”

***

Hospoda se v průběhu večera zase vyprázdnila, a k ránu zde zbylo už jen několik namol opilých rybářů, kteří spali v koutě, dva obchodníci, kteří se stále nemohli dohodnout na ceně, zívajíci hostinský a ještě ti zatracení mnichové Rovnováhy, kteří si po večeři objednali dva džbány piva a lahev vína. Sokol ochutnal přinesené víno, pokýval hlavou a pravil:
“Axone, v mnoha věcích s tebou nesouhlasím. Nevěřím v čekání na narušení Rovnováhy. Myslím, že musíme lidem pomáhat. Jsem Poutník, neodepřu pomoc nikomu. A navíc cítím nebezpečí. Myslím, že se brzy dozvíme víc.” Kether se na okamžik odmlčel, pohlédl ke dveřím a pak pokračoval:
“Guthlafe, běž zkontrolovat ten pokoj. Musím si s  mistrem Görem popovídat o samotě.”
Guthlaf se poslušně zvedl a společně s jedním hospodským pacholkem opustil nálevnu. Kether se otočil k Axonovi a tichým vážným hlasem začal vyprávět:
“Učím Guthlafa jako svého nástupce. Nemohu zasvěcovat na Staršího, ale Poutník z něj bude dobrý. Víš, že Poutnická teorie je trochu jiné než obecné, mnišské. Poutnická teorie je praxí. My věříme jenom v to, že když vezmeme část váhy světa na sebe, ostatní budou moci lépe dýchat. Čím více lidí pochopí Pravdu, tím vetší a mocnější bude Rovnováha. Poutníci jsou průvodci v cestě k Pravdě, ne ochránci Rovnováhy. Ale ty i já děláme totéž, jsme bratři. Ty střežíš Rovnováhu, já ji posiluji. Rovnováha je v lidech, ne v magii.”
“Souhlasím. Ale ty jsi poslední Poutník. Tvoji druzi byli povražděni. V současné kritické době není možné posilovat Rovnováhu. Musíme ji alespoň udržet. Je nás málo. Kde jsou ty časy kdy v každém městě byl jeden mnich?”
“Děláš chybu. Prodléváš v minulosti nebo hledíš zasněně do budoucnosti. Ano, zítra možná nastane Chaos, ale teď a tady není. Musíme myslet na teď, ne na zítřek.”
“To není pravda, to ty prodléváš v minulosti s Poutníky. Nechápeš, že tvoje činnost ztratila smysl. Já se snažím zachránit Rovnováhu alespoň zde.”
“Dokud nezachráníš sebe, nemůžeš zachraňovat druhé.”
“Ale…”
Axonova odpověď byla hrubě přerušena dveřmi, které se hlučně rozlétly. Do nálevny vpadl jakýsi mladík. Asi rybář, podle rozedraného, nuzného oděvu a hlavně nezaměnitelného pachu rybiny, moře a přístavu. Soukennou halenu měl vpředu roztrženou a zakrvácenou. Křičel.
“Vraždáá! Nestvůra! Lidíí, vraždáá! Zabilo to Yaja! Obrovská stvůráá! Pomóóc!”
Oba mnichové zareagovali nečekaně rychle. Jako jeden muž přiskočili ke zraněnému rybáři. Kether raněného podepřel a pomohl mu usednout na židli, zatímco Axon s neobyčejnou zručností zhotovil obvaz a s pomocí svých magických léčivých sil zastavil krvácení.
“Lidi, děsná zrůda vylezla z vody… Hrozná… Zabilo to Yaja… Můj bratr!” sténal rybář. Hostinský Udarr přinesl na Axonův pokyn sklenku ostré pálenky. Společnými silami vpravili kořalku do rybářova hrdla. Ten se rozkašlal, pálenka byla silná.
“Co se stalo?” tázal se jemným, nenaléhavým hlasem Kether. Jeho ruka spočinula na rybářově rameni a uklidňovala. Magická moc Poutníka zraněného muže uklidnila natolik, že mohl v klidu vyprávět celý příběh.

***

“Tiše…Musíme počkat…Za chvíli usne.”
“Dobrá…Už spí…Slyšíš to chrápání? Tak a teď rychle.”
Dvě postavy se odlepily od zdi a potichu se plížily k temnému otvoru dveří. Ačkoliv byly zavřené na petlici, netrvalo ani co by muž tasil meč a dveře se s hrozivým zavrzáním otevřely. Stíny vnikly dovnitř. Brzy našli pokoj, který hledali. Pokojem se ozývalo jenom chrápání. Ničím nerušené chrápání. Temné stíny velmi rychle prozkoumaly místnost. Bylo vidět že v takovéto činnosti mají zkušenost. Našli to, co hledali a neméně potichu unikli. Do zad jim znělo chrápání.
“Pohoda…pan Gustaff nás pochválí. Máme to.”
“Potichu. Teďka na molo, bude tam čekat s pomocníkem. Vypadá to na bouřku. Není čas. Rychle a potichu.”
Stíny splynuly s ulicí.
“Stůj! Kdo je tam!”
“To jsme my, pane Gustaffe. Yayus a Bert.”
“Máte to?”
“Ano, všechno šlo jako po másle.”
“Tak rychle. Dejte to sem a mazejte pryč!”
“A co naše peníze?”
“Ještě slovo a Izzu vám ukáže svoje pěsti. Padejte pryč!”
“Tak jo. Ale tu truhličku si vezmem sebou.”
“Izzu! Sejmi je.”
Mohutný stín zabijáka Izza se vrhl proti bratrům. Zadul silný vítr. Moře burácelo. Zablesklo se a celé molo bylo na okamžik osvětlené. Izzu napřáhl pěst, která neměla nikdy dopadnout. Cosi černého se totiž vyhouplo na molo. Zjevilo se to ze vzduchu. Černá bytost, temnější než nejtemnější stín. Rychlejší než blesk. Rychlejší než Izzu. Tma. Světlo blesku dohaslo. Ozval se úder a řev, strašnější než řev lva. Další zablesknutí. Tři rozervané mrtvoly v kalužích krve a Bert prchající temnou uličkou, ječící strachem.

***

“Nestvůra Chaosu.” řekl Axon ponuře.
“Musíme jí najít a zabít, dříve než napáchá nějaké další příšernosti.” dodal.
Kether zachmuřeně přikývl a dál konejšivým dotykem uklidňoval plačícího Berta.
“Očekával jsem to. Chaos opět zaútočil. Tou nestvůrou musí být isidar. Dokázal roztrhat tři lidi v čase mezi úderem blesku. A koukni na tu ránu. Jenom tesáky isidara dokáží způsobit tak pravidelnou kruhovou ránu. Tak velikou.”
“To není isidar. To je morc. Tu ránu způsobil pařát morca.” pravil Kether lakonicky.
“Nevysmívej se mi. To je vážná věc. Volný isidar…”
“Je to morc.”
“Ty po mě chceš, abych věřil na morca? Cha! Ale konec srandiček. Isidarovou slabinou je málo pancéřovaná hlava…“
“Je to morc, Axone. A na morca je nejlepší…”
“…zapomenout. Zrůdy děsu jsou jenom legendou. Neexistuje žádný morc.”
“Abys nebyl překvapen.”

***

Pokoj v prvním patře hostince nebyl nijak luxusní, ale Guthlaf byl zvyklý na mnohem horší. Dvě postele, slamníky dobře nacpané, krb, ve kterém vesele praskal oheň. Guthlaf usedl na jednu z postelí. Vedle ruky si položil meč, na dosah. Nespal, čekal. Věděl, že jeho mistr za chvíli přijde a s ním i další lekce pro mladého Poutníka. O čem bude mistr dnes mluvit? O věčném boji Chaosu a Rovnováhy? O tom, jak učit lidi cítit Rovnováhu? Jak vést lidi k osvícení, které jim dovolí být Rovnováhou? O tom, že když chce někdo učit, musí sám znát? Nebo to bude lekce o užívání magické moci, která byla Poutníkům dána? O moci iluzí, které chvátí lidské smysly? O psinockých silách, telepatii, telekinezi, astrální projekci? O Kenneovi, který byl Ketherovým učitelem tak, jako Kether je učitelem Guthlafovi? Nebo o prvním Poutníkovi, o Haomaruovi? Či snad o těch, kterým Kether pomohl? Guthlaf nedočkavě  sevřel rukojeť meče. Těšil se jako malé dítě. A byl netrpělivý.
Ačkoli nebyl Poutník a magickou moc cítil jenom jako slabé chvění, jeho smysly byly ostré a bystré. Cítil pohyb. Cítil nebezpečí. Najednou, instinktivně. Ledová ruka sevřela jeho žaludek, po jeho páteři přejela mrazivá dýka. Sevřel meč a pomalu se postavil na nohy. Někde tady je nebezpečí. Jeho instinkt, podpořený Ketherovým výcvikem, dokázal vycít Chaos a nebezpečí. A obojí se blížilo. Ostřím meče vířil ve vzduchu a prozkoumával stíny. Tady někde…
Za mnou! Poplach zazněl Guthlafovou hlavou. Otočil se s rychlostí útočící kobry. Ostří se zalesklo ve světle z krbu. Ale nikdo tam nebyl. Ani nic. Usedl zpět na postel…Chovám se jako blázen, pomyslel si. Ale svým smyslům a instinktům věřil. Tak ho to naučil Kether. Nejspíš to pivo… Po tak dlouhé době a co dokáže. Pomalu upadl zpět do apatie. A čekal na svého mistra.
Pak na okamžik zase ucítil ledovou ruku svírající jeho žaludek, otočil hlavu a pohlédl do rudých očí nestvůry Chaosu. Strach ochromil jeho smysly natolik, že necítil ani bolest, když ho temná nestvůra trhala na kusy. Meč, rudý krví svého majitele, zazvonil, jak dopadl na podlahu. Na posteli zůstaly rozervané zbytky mladíka, kterému přezdívali Medvěd.

***

“Teď už věříš, že je to morc?” zeptal se tiše Kether.
“Hm…Chudák Guthlaf. Ale morc…”
“Isidar by Guthlafa nepřekvapil. A určitě by nevyšel ze setkání s mým žákem se zdravou kůží. Ale na Guthlafově meči není ani kapka Chaosu. Jen jeho vlastní krev.”
“Jenže… Je pro mě těžké, uvěřit v existenci morca.”
“Morc. Nestvůra Chaosu. Nedoložená existence. Podle všeho zosobněný strach všech mnichů Rovnováhy. Ano, nedoložený. Taková vtipná věta: Nikdo, kdo se setkal s morcem, o tom nemohl vyprávět. Co by nám asi řekl Guthlaf?”
“To ti náhodou mohu říct úplně přesně. Viděl akorát pařát, který ho trhal na kusy. Isidarův pařát.”
“Jak dostat morca?”
“Kethere, morc je legenda, kterou si vymysleli Poutníci, aby vysvětlili smrt svých druhů. Nic víc.”
“A jak vysvětlíš smrt Guthlafa.”
“Vždyť říkám, isidar.”
“To určitě. Morc je lovec na nás, na lovce Chaosu. Na hledače Pravdy. Živí se naší mocí, naší magií, naším strachem. Jediná možnost, jak chytit lovce, je návnada. Takže kdo. Ty, nebo já?”

***

Vybrali opuštěnou pláž daleko od města. Dosti daleko na to, aby se v osudný čas nepohyboval v okolí nikdo, komu by morc mohl ublížit. Nikdo kromě Kethera a Axona. Oba dva se dobře vyzbrojili. Runové zbraně, Ketherovo kopí i Axonovy disky smrti byly opět po dlouhé době probuzeny k boji. Jejich magie každým mrknutím oka sílila. Morc musí zemřít.
Axon se procházel po pláži, ruce, jak mu přikázal Kether, daleko od ukrytých zbraní. Poutník byl  nedaleko, v malém remízku na okraji pláže. Dokázal urazit tu vzdálenost v době mezi dvěma nádechy. Jenže morc zabíjel stejně rychle. Axon nervózně setřel studený pot z čela. Cítil rukojeť tesáku, jak ho tlačí do zad. Bandalír s disky, dobře nabroušenými, vrhacími disky, dřel do kůže. Ty disky byly dokonalou zbraní. Alespoň pro Axona. Runový disk dokáže na dvacet kroků zastavit útočícího cartia. Jenže na morca… co když bude morc nezranitelný runovou zbraní? Ale ne, pochází z Chaosu. Runy jsou proti Chaosu. Morc zemře. Tak proč Axon stále nervózně přešlapuje, cítí, jak mu ledová ruka svírá žaludek, jak mrazivý rampouch přejíždí po jeho páteři? Strach. Mnich, ochránce Rovnováhy, cítí strach. Z čeho? Z morca? Z jeho rychlosti, smrtonosnosti, síly? Z toho že Axon zklame jako ochránce Rovnováhy? Že nedokáže zabít morca? Proč? On ví. Jeden hřích. A byl to vůbec hřích? Mnichové Rovnováhy neznají celibát. Ale to Axonovi nestačí. Ví, že jeho hřích…
Ačkoli žije už dlouho ve městě, každodenní boj ho zocelil. Instinkty se neztrácejí. Otočil se. Je tam. Morc. Nejděsivější nestvůra, jakou kdy oko spatřilo. Axon uskakuje. Ačkoliv mu přezdívají želva, je rychlý a obratný. Uniká pařátům. Pohled do rudých očí, které jako dvě rozšklebené rány zejí z černé hrůzy. Strach. Jako úder kladivem do hlavy ochromuje vířícího mnicha hrůza. Všechny strachy, všechny hrůzy, všichni fantómové se zjevují vytřeštěným očím. V těsném sledu za strachem přichází bolest. Černý pařát. Na osmi prstech, silných jako kořeny stromů, černé drápy, dlouhé, jako břitvy ostré. Smrtící. Přinášejí bolest a utrpení. Jako ve snu pozoruje ten pařát, jak letí vzduchem, blíží se, pomalu proniká jemnou látkou pestrobarevného hábitu, který stál dvě zlatky, vniká hlouběji do těla, bezmocného, chvějícího se těla, které v jednom okamžiku žije a v druhém umírá.
Axon leží na zádech. Je klidný. Necítí bolest. Cítí jenom písek, moře, vítr… Vidí mlhu. Obličej Kethera. Toho Poutníka, který nevěří na slova.
“Bratře…” šeptá.
“Nemluv. Šetři síly. Uzdravím tě. Jsem Poutník.”
Kolikrát jsem sám říkal umírajícím ta uklidňující slova? Myslí si umírající.
“Ne… Umírám. Chci ti říct… Chci ulehčit svému srdci. Své duši… Mám hřích. Jeden. Byl jsem v Tarnalussu, jako ty… dřív než ty… snažil se… pomáhat… v Teremidině chrámu… Víš… Byla tam schovaná taková mladá holka. Hezká… Moc hezká… Já… Nevím, co… Hřích…. Nechtěla, křičela… Omráčil jsem jí… a pak… Pak…”
Z Axonova hrdla vychází jenom chrčení. Ale Kether ví. Teď už je mu všechno jasné. Ale není to příjemná pravda.

***

“Buďte zdráv, Poutníku. Čemu vděčíme za tvou další návštěvu? Byl jste tu předevčírem. Něco jste zapoměl?”
“Ano, zapoměl. Musím mluvit s tou novickou, co jsem vám přivedl. S tou co nemluví a hraje na flétnu. Na takovou zvláštní, vyřezávanou flétnu. Člověk by skoro řekl, že patřila nějakému dervišovi.”
“Pane Kethere, víte stejně dobře jako já, že to není možné. Dívka je již zasvěcena Teremis a setkat se s ní může pouze její sestra ve víře. Dokud nebude kněžkou, nesmí se setkat s žádným mužem. Přijďte tak za dva roky.”
“To nemohu. Je to otázka života a smrti. Mého života.”
“Jak pravila Nefereth: “Jen hlupák by se nevzdal všeho výměnou za úsměv naší paní Teremis.” Nyní se na vás usmívá za to děvče. Modlete se k ní a ona vám pomůže.”
“Mohu mluvit s matkou představenou?”
“Nikoliv. Právě teď se konají večerní modlitby.”
“Ráno?”
“Až klášterní zvon třikrát odbije, tak přijďte. Matka představená na vás bude čekat.”
“Sbohem.”
“Teremis nechť vás provází na vašich cestách, Poutníku.”

***

Nikdy v životě by ho nenapadlo, že se bude muset vloupat do kláštěra Teremidiných kněžek. Mnichové Rovnováhy jako on byli vždy vítanými hosty ve většině kláštěrech světla. A Teremis je přece první mezi světlonoši. Ale tady jde o více než o přátelství. Tady jde o život. Tady jde o Rovnováhu. Kether se připravoval na záchranu svého života, na záchranu Rovnováhy. Meč si připevnil pomocí dvou kožených řemenů na záda, oblékl si černý plášť, do ruky uchopil kopí a vstoupil do noci.
Pohyboval se jako rozený noční tvor. Neviděn a neslyšen se dostal až k masivní zdi kláštěra. Zde usedl, položil kopí přes kolena a sevřel jeho čepel dlaněmi. V okamžiku, kdy rudá krev skanula na zem, sokol zatřepetal křídly a vzlétl. Několikrát zakroužil nad tichým klášterem. Svým ostrým zrakem brzy našel správné okno. Přistál na úzké okenní římse, ostrým hákovitým zobanem rozsekl okenní blánu a vletěl dovnitř. Chodba byla tmavá, osvětlená jen čadivým světlem několika olejových lampiček. Podlahu pokrýval hrubý zelený koberec. Sokol přistál a v okamžiku přijal zpět podobu Kethera dXhosy. S napřaženým kopím se jal ten hledat správný pokoj. Veden svými neomylnými instinkty ho nalezl brzy. Všechny jeho vnitřní hlasy varovaly nebo ječely strachy. Smysly mu hlásily Chaos v syrové podobě. Tiše stiskl kliku a vstoupil. Dívka seděla na posteli, hleděla do zdi a v prstech křečovitě svírala vyřezávanou flétnu. Kether se nejprve rozhlédl. Pak uzavřel dveře, rukou nakreslil do vzduchu uzavírací runu a pak uklidněn opřel kopí o stěnu.
“Děvče. Dej mi tu flétnu.” Jeho hlas byl měkký a podmanivý.
Zavrtění hlavou.
“Děvče. Dej mi tu flétnu, prosím.” Jeho hlas byl prosebný.
Zavrtění hlavou.
“Děvče. Dej mi tu flétnu!” Jeho hlas přikazoval a nesnesl odporu.
Zavrtění hlavou.
“Smrt si jde pro tebe!” volaly její oči. Slyšel hlasy. Volaly smrt. Smrt která má jediná právo na Rovnováhu. Smrt, která si příjde pro každého a je jí jedno, zda jsi chudý nebo bohatý, zda jsi mág a nebo mnich, jestli věříš v Teremis nebo Remrema. Smrt volal Guthlafův hlas. Axonův hlas zněl smrtí. Bratři rybáři, mrtví z přístavu, všichni křičeli “smrt!”. O smrti mluvila matka představená i sestra klíčnice. Stejná slova volali Galforth i matka. Jeho matka. Kether se zachvěl.
“Smrt si tě najde ať jsi kdekoliv!” volaly dívčiny oči. Hlasy umlkly. Cítil staré rány. Cítil horkost tetovací jehly, která ho poznamenala pro Rovnováhu. Cítil všechny ty dýky i meče, šípy i kámeny. Znovu cítil všechny rány, které mu uštědřili isidarové, aeanidři, cartiové, tortoři, démoni, nemrtví, mágové Chaosu i lidé. Otevřela se každá jizva na jeho těle. Bolest oslepila jeho oči nachovou mlhou. Kether potřásl hlavou.
“Smrt je tady.” vykřikl neznámý hlas v jeho hlavě. Krutý, chladný hlas. Hrozivý. Nevýslovný. To byl hlas smrti. To byl hlas morca.
Kether se omámeně otočil. Stál tam, černý, smrtící stín, který prošel zavřenými dveřmi. Rudé oči žhnuly vztekem. A kopí je tak daleko. Sokol se však nenechal zaskočit tak, jako se nechali nachytat Axon a Guthlaf. Byl varován jejich smrtí. Tasí meč a ten zářivý had odráží první smrtící údery drápatých pracek. Začíná tanec smrti. Morc je rychlý a silný, elegantní jako šelma. Sokol je však rychlejší.
Jenže jeho meč nemůže prorazit černou kůži smrtícího netvora. A únava brzy zpomalí svaly. Mnich má jedinou šanci, jak přežít. Dostat se ke svému kopí. A to je tak daleko. Za zády černé nesvůry. Kether víří, blokuje údery, které by zlámaly ruce a rozpáraly břicho, uskakuje, je stále v pohybu. Tančí, ale jeho tanec nemá žádný rytmus, žádnou choreografii. Nic co by jeho nepříteli mohlo prozradit jeho další krok, další úhyb. Několikrát se pokusil seslat kouzelnou formuli, ale ty se odrážejí od nestvůrné bytosti jako míček od stěny. A tak dále odráží a zasazuje údery, snaží se dostat ke svému kopí. Ale morc ví, že runová zbraň by byla jeho konec. A tak je stále v pohybu a vždy stojí mezí Poutníkem a jeho kopím. Poutník už neútočí, soustředí svou sílu na obranu před hrozivými údery morca. A jak únava začíná zpomalovat jeho pohyby a reakce, tak morcovy údery jsou stále silnější a rychlejší. Poutník se stával zoufalejším a zoufalejším. Byl bezmocný. A dlouho se krýt nedokáže. Další úder, který mu měl protrhnout bránici. Drápatý pařát se jen tak tak zastavil o rychle nastavenou čepel. Zároveň morcovo chodidlo, vyzbrojené stejně jako pařáty dlouhými, jako břitva ostrými drápy, zaútočilo na lýtko levé nohy. Poutník sice odskočil, ale ne dost rychle. Jeho síla byla vyčerpána. Nejdelší dráp prosekl koženou nohavici a označil zasažené místo krví. Bolest ochromila Ketherovy pohyby. Padl na jedno koleno, aby se vyhnul úderu na hlavu, a další ránu kryl vysoko drženým krytem – střechou. Síla úderu málem vyrazila meč z Poutníkových rukou. Vzhlédl… A pak uviděl morcovy oči. Pohlédl do nich…

***

“Mamí… Mamí, Kether byl zase u mnicha! Mamí, on se chce stát kouzelníkem!”
“Kethere! Je to pravda!?”
“Au… Au… Ne, já ne… Mami nebij mě. Já už tam nikdy… au!”
“Neřvi a padej podojit Stračenu. A zítra budeš na horní louce obracet seno. Já ti ty nápady vytluču z hlavy. A počkej až příjde tatínek! Ten ti teprve ukáže!”

***

“Chá chá… Hňouzelník! Koukejte, tváří se jak debil!”
“Nechte ho bejt, kluci. Dyť je to blbeček.”
“Já bych mu spíš rozmlátil držku.”
“No to není špatnej nápad… hej, kouzelníku, poď sem.”
“Prosimtě, Sempe, dyť ten je zvyklej. Doma ho mlátěj jako žito.”
“Nojo, jeho fotr chodí k Alje, stará mu nedá. Radši mlátí Kethera.”
“Holt povedená rodinka. Ketherův fotr vokrad mýho a pak řikal, že si jenom bral zpátky to, co mu patřilo.”
“Dyť jim nepatřilo nikdy nic víc, než ty špinavý prasata a kráva.”
“Jo, sou to všechno žebráci.”
“Rozbijem mu hubu.”

***

Bolest. Strach. Slzy v očích. Krev na rozbitých rtech chutná slaně a pálí, když se smísí s krví. Jazyk se dotýká místa, které zbylo po vyraženém zubu. Soukenná halena roztrhaná a špinavá od krve a bláta.
“Myslíš že ty hadry kradu?”
Další bolest. Mozoly na rukou. Puchýře na nohou. Zima. Sněhu po kolena. Musí řezat dřevo. Třese se tak, že neudrží tupu, těžkou pilu.
“Ty tupoune! Já ti napráskám, ať se zahřeješ!”
Práce. Pořád jenom práce. Jídla je málo, ale brácha dostane vždy ten větší krajíc chleba.
“Je menší, tak aby vyrostl.”
Táta se vrací. Vrávorá. Je z něj cítit ta hrozná kořalka, co si jí Alja pálí ve sklepě.
“Kde je ten parchant! Ty ses zase rval? No počkej!”
“Au… Potěhem ne! Mamí…”
“Jen mu namlať, koukej co mu zbylo z jeho haleny.”

***

“Měl jsem jediný okamžik, matko představená. Morc byl nestvůra krutosti. Na jediný okamžik mi vrátil vědomí, aby se mohl živit na mém strachu a bolesti.”
“Ale jak jsi to přežil? Tvůj meč ho přeci nezranil.”
“To ne, ale… Nevím, kde začít. Nestvůru Chaosu… Nestvůra chaosu může vstoupit na náš svět jen s pomocí někoho odsud.”
“Ano, já vím, vyvolavači, ti odporní pohané.”
“Nejen pohané se můžou stát vyvolavači. Kdokoliv, kdokoliv, jehož mysl a vnitřní rovnováha jsou narušeny. Chaos se takové moci zmocní a…”
“Kdo byl tím vyvo… To snad ne?”
“Ano. Ta nebohá dívka. Vyvolala morca, protože morc jest lovcem mnichů. A může být povolán jen na základě hříchu. Hříchu, který učinil mnich.”
“Kdo? Ty?”
“Všichni. Všichni mnichové měli pykat za zločin jednoho z nás. Axon za svůj hřích už zaplatil.”
“Tys tomu zabránil! Zabil jsi morca!”
“Ale víš za jakou cenu?”
“Neznám cenu, která by byla za morcovu smrt vysoká.”
“Nemohu ti to prozradit.”
“Svěř se matce představené. Teremis dokáže odpustit vše.”
“Jedinou cestou jak zničit morca je zabít vyvolavače.”
“Co… Cože? Ty! Ty jsi zabil tu dívku!? Zde, ve zdech kláštera?! Dívku zasvěcenou Teremis? Ty špinavý tuláku, ty jsi znesvětil svaté místo, domov svaté paní Teremis!! Vypadni, než tě nechám narazit na kůl!”
“Buď s bohy, matko představená.”
“Táhni k čertu! Ty…!”

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. dotaz
    Prosim, rad bych pochopil: “… kde v tichosti, v téměř náboženské úctě planul oheň,…”
    Nemyslím to nikterak zle, jen mi to nějak vrací myšlenky a nutí mne to k přemýšlení.
    Děkuji

  2. Re: dotaz
    Bohoušku, Bohoušku, ty věčný rýpale. Sice si uvědomuji, že umělecké vyjadřování není ve fantasy zcela obvyklý jev, ale i tak bych tento tvůj dotaz raději nečet. 🙂 Já osobně nemám k povídce výhrady.

  3. Re: Re: dotaz
    ACH jo! Vždyť já do nikoho nerýpu! Já jsem se jen zeptal jednou malinkou otázečkou a prý hned rýpu. Já nic nemám proti žádné povídce. Nijak jsem neohrnul nosík, jen jsem se zeptal. Inu, Budu radějí mlčet tichým šepotem.
    ACH jo!

  4. Pochvala
    Vinikající, rád bych pochválil. Snad jen jednu maličkou chybičku.
    Autor nedával za dialogy ani občas jména postav, takže v některých částech jsem strácel přehled kdo co mluví. Jinak skvělé!

  5. Abych tak řekl…
    Uznavam, dialogy jsou mirne neprehledne, ale opravovat to nebudu, ta povidka zas tak dobra neni a nestoji to za to.
    “Nabozenska ucta ohne” mela vyjadrit, ze i ten ohen horel potichu v porovnani se zvukem magicke fletny. Je to mozna trochu krkolome, ale myslim, ze se to da snest.

  6. Krev na rozbitých rtech chutná slaně a pálí, když se smísí s krví…holt, krev se smisi s krvi…ale jinak moc hezke.

Zanechat odpověď