Svatyně

Další z úspěšných povídek Cyrila Broma. Tento mladý autor nás ve fantasy povídce s názvem Svatyně uvádí do zajímavého světa, kde se z měsíce stává Slunce, které pak putuje po nebi celý rok…

ÚVODNÍ POZNÁMKA: K pochopení děje povídky je třeba znát, že Slunce v světě, kde se děj odehrává, vychází začátkem prvního měsíce roku na východě, v průběhu roku putuje napříč oblohou a koncem prosince na západě zapadá. Noc nastává “zaniknutím” Slunce – Slunce se zvětší,  jakoby vybuchne a zmizí z oblohy – a den začíná “přerodem” – Měsíc, který se na obloze objeví někdy kolem půlnoci, se ráno přemění v Slunce. Při zániku nebo přerodu Slunce se často provádějí rozličné magické obřady nebo náboženské rituály.

I.

Lyathah seděl na rozprostřeném flaušovém plášti na okraji lesa pod nevysokou pokroucenou borovicí. Skrz její větve prostupovaly mdlé paprsky večerního slunce a vykreslovaly pestrobarevnou mozaiku na Lyathahův plášť. Z oblohy mizeli ptáci; zvuky, které vydával les, se pomalu vytrácely. Celá krajina bez nich vypadala smutně, jakoby unaveně.
Lyathah pokládal před sebe do hliněné misky zvláštní černé kamínky, které k sobě přiskakovaly a postupně v misce vytvořily neveliký černý hrozen. Když jich bylo asi deset, vytáhl Lyathah z tlumoku list papíru s žábou, nakreslenou dětskými barvičkami, a roztrhal ho na čtyři díly – hlavu, tělo a dvě zadní nohy – a jednotlivé kusy rozložil kolem misky. Pak otevřel měch s vodou a symbolicky pokropil své dílo. V místech, kam dopadly kapky, se barva na obrázcích rozpíjela.
Lyathah pohlédl před sebe na pustou kamennou pláň, která se táhla až k horám, vypínajícím se daleko na obzoru. Povzdechl si. Zkroutil prsty do symbolu narge, položil ruce ze stran na hliněnou misku a vyčkával. Zvláštní, tíživá atmosféra se mezitím snášela na krajinu; zdálo se, že vzduch houstne a stává se téměř hmatatelným.
Slunce se najednou změnilo. V jeho středu se objevil malý bílý kroužek, který se rychle rozlil do stran, jako by se snažil sluneční kotouč pohltit. Nedosáhl však až na okraj slunce – ten zůstal nazlátlý, chvěl se a pulzoval, jako ohnivá obruč obepínal bílý střed kolem dokola.
“Ghydé!” vykřikl Lyathah, co nejsilněji mohl. “Ukaž mi nyní svou cestu! Ukaž mi její cíl!”
Sluneční obruč zrudla a roztáhla se do stran, pak ji rozťalo bílé světlo. Obloha znachověla, veliké mraky se na okamžik zaskvěly fialovou barvou. Krajinu zaplavila podivná, narůžovělá záře, stromy na malou chvíli vyhlížely jako obalené cukrovou vatou. 
Potom se vše změnilo. Záře vyhasla stejně rychle, jako se objevila, ohromné bílé slunce se roztáhlo téměř přes čtvrtinu oblohy, postupně tmavlo a průsvitnělo, až nakonec splynulo s oblohou, která nabrala noční, tmavě modrou barvu.
Nad krajinou se pomalu rozsvítily hvězdy.
Chvíli se nic nedělo, nastalo ticho a klid, Lyathah trpělivě vyčkával ve strnulé póze na znamení. Dočkal se, když se z kamenné pláně zvedl vítr a zavál proti lesu. Napřed jen zlehka: pohladil větve borovic a odfoukl roztrhaný obrázek žáby; potom zadul prudčeji, pohrál si s Lyathahovým pláštěm jako by to bylo pápěří, zachrastil magnetovými kamínky v misce a opřel se o staré zkřivené borovice, které zasténaly pod jeho náporem. Vál přímo proti Lyathahovi, ten však seděl bez hnutí, jako socha, jen dlouhé hnědé vlasy za ním vlály. V jeho očích se zračilo poznání. Dostal odpověď na svou otázku.
Poté, co vítr ustal, se Lyathah zvedl a posbíral své věci. Vyšel z lesa a pokračoval dál přes pustou pláň k dalekým horám. Pozdě v noci, když se na nebi objevil měsíc, byl již u svého cíle.

II.

Stál vedle zčernalé stěny a rukou pomalu přejížděl přes reliéfy na stěnách, prsty jemně ohmatával rýhy a zaoblené výčnělky.
“Můj bože,” šeptal si pro sebe tiše, “děkuji, že jsi mne nechal dožít této chvíle. Děkuji ti za to, čím jsi mne učinil.”
Lyathah s posvátnou úctou odstoupil od zdi, odvázal z tlumoku louč a zapálil ji. Světlo ozářilo ruiny – zbytky vysokých zdobených stěn, větrem ošlehané pahýly kamenných sloupů, rozvalinu vstupní brány a hromady suti ze zříceného stropu. Celé místo patrně kdysi tvořilo monumentální předsálí vytesané v úbočí hory.
V protější stěně se pod nízkou klenbou černal otvor. Lyathah k němu přešel a nahlédl dovnitř. Spatřil široké schodiště vedoucí hluboko dolů, do útrob hory. Pomalu vkročil dovnitř. Do nosu ho udeřil ztěžklý, zatuchlý vzduch.
“Jdu k tobě, můj bože!” vykřikl Lyathah a vytasil meč. Opatrně sešel dolů po rozpraskaných schodech. Ocitl se v úzké dlouhé chodbě, čadící pochodeň vrhala na kamenné zdi dlouhé stíny. Vykročil kupředu. Jeho boty se bořily do zvlhlého prachu, jenž pokrýval v husté vrstvě celou chodbu, a vydávaly mlaskavý zvuk. Překročil hromadu kamení, za níž ležela kostra nějakého zvířete.
Zastavil se před svislým pilířem, podpírajícím strop. Do pilíře byla hranatými písmeny vytesána dvě slova.
Je den,
přečetl Lyathah. “Je den?” zopakoval potichu a nadzdvihl obočí.
– Kolik? ozval se znenadání cizí hlas.
“Cože?”
– Jeden?
“Kdo to mluví?!” vyrazil.
Podzemí však bylo ztichlé. Jen ozvěna Lyathahových  slov teskně doznívala v opuštěných chodbách.
Jsem již tak blízko! problesklo mu náhle hlavou. Boží moc zde musí být tak silná!
Pokračoval opatrně dál chodbou, až došel na rozcestí. Zdi se matně leskly, byly vlhké; zleva se ozývalo kapání vody. 
Kde je voda, tam není kámen, uvědomil si Lyathah. Ta slova jim říkali učitelé v klášteře den co den, stále je opakovali a učili žáky nazpaměť. Později se ta věta stala něčím jako mimovolným pozdravem, každý ji vnímal již jen jako skupinu zvuků, nerozkládal ji na jednotlivá slova: Kde je voda, tam není kámen. Kde je oheň, tam není kámen. Kde je kov, tam není kámen.  Lyathah si vzpomněl na postní rituál: poslední dva dny v každém měsíci nesměli pít vodu, místo jídla dostávali třikrát denně číši naplněnou pískem.
Lyathah odbočil vpravo a rychle se vzdaloval od rozcestí. Zvuk kapání vody za ním postupně slábl.
Chodba vyústila do větší místnosti s klenutým stropem. Lyathah vytáhl z tlumoku křídu a udělal na stěně značku – dvě protínající se runy – kamene a vzkříšení. Poté prošel prázdným otvorem po dveřích do další chodby. Zrakem pátral po zdech, podlaze i po stropu – hledal stopu, která by ho navedla k cestě do středu podzemí. Spatřil jen další vytesaný nápis.
Budeš mi sloužit!
“Jsem tvůj sluha již od svého zrození!”
Nápis se najednou změnil, Lyathah vykřikl a uskočil od stěny. Když se opanoval, vrátil se a přiblížil louč k nápisu.
Jsi dobrý.
“Jsem dobrý,” přisvědčil překvapeně Lyathah, poklekl na koleno, uctivě děkujíc za projevené uznání, a sklonil hlavu. “Děkuji ti, že mi dáváš svou víru!”
Lyathah se zvedl se a pokračoval dál chodbou. Nápis se mezitím znovu změnil, avšak toho si již nevšiml.
Výkřik!
Lyathah se zarazil. “Kdo to mluví?” vyštěkl. “Jsi to ty, bože?”
– Jsi lhář! ozvalo se.
Lyathah se přitiskl zády ke zdi a vyděšeně se rozhlížel. “Co se děje? Co jsem udělal?” Jeho uši zachytily z dálky přicházející tlumené hučení.
– Jsi lhář! ozvalo se znovu. Kovový hlas přicházel jakoby odevšad.
“Nejsem lhář!” vřískl Lyathah. Panicky shodil ze zad tlumok, rychle ho rozvázal a vytáhl z jeho útrob kožený vak. Hlavou mu prolétla vzpomínka na starého mnicha, jenž jim kdysi při půstech dělával společníka. “Jezte písek,” říkával, “neboť písek je kámen. Náš bůh vás ochrání a vy budete silní, neboť v kameni je jeho moc.” Po prvním dni se všichni váleli v křečích, po druhém dni jich polovina byla mimo sebe. Občas se také stalo, že někdo zemřel.
– Jsi lhář!
Lyathah chvatně rozvázal třesoucími se prsty vak, plný jemného plážového písku. Nabral si plnou hrst a cpal si ho do úst, písková zrnka křupala, jak je drtil mezi zuby; koutkem úst mu vypadávala na zem. 
“Nejsem lhář,” pronesl ztěžka napůl úst, když polkl. “Jsem s tebou tělem i duší!” Ihned si naplnil další hrst a cpal si ji znovu do úst.
– Proč žereš ten písek? zakrákal opět ten hlas.
“Áách…” Lyathah se zajíkl a vzepjal v křeči jak struna, zvracejíc písek. Rychle popadl tlumok, louč a meč a rozběhl se chodbou, útroby svírané bolestí a nevýslovnou hrůzou. Nemyslel na to kam běží, šlo mu jen o to, aby běžel; co nejdál od tohoto místa. Jeho nohy ve zběsilém tempu dopadaly na zem, a jak se odrážely, rozviřovaly kotouče hustého prachu. Lyathah, aniž by si to uvědomil, utíkal vstříc temnému hučení, jenž stále sílilo.
Chodba se před ním prudce zalomila, Lyathah nestačil úplně zastavit a vletěl přímo do zdi. Hlavou mu zaduněla tupá bolest, prsty pravé ruky si přimáčkl mezi stěnu a rukojeť meče. Malátně se otočil a…
Přímo proti němu se ve vzduchu vznášela hlava. Obrovská dvoumetrová hlava, levé oko krví nalité k prasknutí, pravé roztržené, sklivec povlovně stéká po tváři. Zbytky šedočerných vlasů jsou slepené do několika chomáčů, odporně se lesknoucích jako zažluklý tuk. Kůže hlavy je úplně bílá, napnutá až k prasknutí, zvýrazňuje vystupující obrysy kostí. Nafialovělé rty zduřelé a rozpraskané, vytéká z nich tmavě rudá krev. Z huby plné slin a několika shnilých zubů vychází bublavé chrčení, ze zbytku krku jak kusy hadrů plandají krvavé cáry masa, mezi nimi prosvítá zbytek přeraženého obratle.
…pomalu napřáhl zraněnou ruku a sekl. Meč se zaleskl ve světle pochodně a odrazil její světlo do Lyathahova obličeje. Zdálo se, že čas se téměř zastavil, že meč se k hlavě blíží nekonečně pomalu a hlava mezitím otvírá svou odpornou tlamu, zbytky svalů trčících z krku se stahují…
Pak hlava najednou zmizela, meč proletěl naprázdno vzduchem, vyklouzl Lyathahovi z ruky a s třeskotem dopadl na zem. Lyathah se sesul k zemi a omdlel.

III.

Když se probral, uslyšel znovu kapající vodu. Byla tma. Pravá ruka ho bolela, prsty téměř nemohl pohnout. Nahmatal tlumok a odvázal novou louč. Zapálil ji a zvedl se. Sebral své věci a pomalu vykročil dál, do nitra podzemí. Stěny se leskly vlhkostí, u podlahy je obrůstaly slizké, zelenobílé řasy a podivný narůžovělý mech. Lyathah, pociťujíc na jazyku nasládlou chuť, si uvědomil, že má rozseknutý a nateklý spodní ret. Nechal to být.
Kde je voda, tam není kámen.
Předtím to kapání neslyšel. Snad to způsobilo, že jak dlouho běžel a nevnímal okolí, dostal se někam, kam nechtěl… leč teď se již vracet nehodlal.
Chodba ho dovedla na křižovatku. Kapání se ozývalo upředu i z obou příčných chodeb. Vydal se dál rovně, hlavou se mu při tom honily myšlenky na
(kde je voda, tam není kámen)
písek, schovaný v tlumoku, na podivné nápisy na zdech, na stvůru, která se před ním vynořila ze tmy a zase zmizela. Je to zkouška, pomyslel si. Jenom zkouška. Ale proč? Proč potřebuji být zkoušen?
– Lžeš sám sobě!
“Co?” Lyathah se otočil. “Už je to tu zas? Nenechám se strašit!”
Stěny mlčely. Lyathah pokračoval v chůzi. Ano, tak je to správné. Nenechat se vystrašit, ignorovat ty zvuky.
Chodba se rozšiřovala, měnil se její tvar i výška stropu. Stěny se zdály být z jiného materiálu, kdysi snad mramoru – jeho krása však dávno zmizela, pohřbená pod příkrovem času. Jediné, co se zůstalo, byl růžový mech, věrně se držící stěn, a čím dál tím více zneklidňující kapání.
Pokračoval ještě dál. Stanul v prastarém dormitáři, jenž však již dávno nesloužil svému účelu. Ve stěnách civěly jako díry po vyhnilých zubech prázdné zárubně dveří, v průčelí místnosti spatřil stát sochu – kamenného ještěra s dvěmi hlavami – jednou rozsypanou na zemi, druhé scházela půlka tváře, jeden z rohů na kdysi zdobené přilbě a kus čelisti. Křídla sochy ležela na podlaze, rozdrcená v suť.
“Socho,” oslovil ji, “pověz, kde najdu oltář kamenného boha?”
Socha mlčela, jak čekal. Lyathah na její hruď  naznačil křídou svůj symbol – dvě protínající se runy – a vyšel s úsměškem na rtech z dormitáře. Jeho sebejistota se vracela. Až na to kapání…
Kde je voda, tam není kámen.
Vtom se za ním z dálky ozval podivný, rachotivý zvuk, jako když se otáčí soukolí. Obrovské soukolí, táhnoucí za sebou…
…kus stěny?
Prudce se otočil a rozběhl se zpátky. Po pár desítkách metrů chodba končila. Byla slepá. Žádná noclehárna, žádná socha, žádné prázdné zárubně dveří… jen
kapání vody
Lyathah ohmatával stěnu, uzavírající chodbu. Nenašel nic, žádnou škvíru, žádný výčnělek. Mech ji obrůstal a spojoval s podlahou, jako by tu stála odnepaměti.
Obrátil se tedy a pokračoval v chůzi, pozorně naslouchaje. Chtěl vidět, jak se podzemí mění, jak se přesunují stěny. A chtěl také vědět proč…
Došel do dalšího dormitáře. Byl úplně stejný jako ten předchozí, jen socha se změnila. Namísto ještěra stál u stěny výstupek s vytesaným lidským tělem, spoutaným okovy. A na jeho hrudi byly křídou naznačené runy – nebyly to však symboly kamene a vzkříšení, byly to znaky
krve a smrti.
“Kde najdu oltář kamenného boha!?” zakřičel Lyathah vztekle na sochu.
Přes její krk šlehla vínová jiskra. Z úst vytekla sražená, temně rudá krev.
“Ne tady. Tady najdeš jen poznání,” zabublala socha.
 (kapání)
“Lžeš!” vykřikl Lyathah a ťal do kamenného těla sochy mečem. Kov zazvonil o… 
kov.
“Blázne! Tady nic není z kamene!”
 “Lžeš! Z kamene je všechno!”
(Kde je voda, tam není kámen)
Rozbalil tlumok a vytáhl písek. Vak byl podivně vlhký, tmavý. Uvnitř už nebyl písek, jen sražená zčernalá krev.
Socha se začala smát a prskat chuchvalce krve. Z prázdných pokojů se vynořily ohromné, ohyzdné hlavy. Šest, osm, deset. Z jejich obnažených krků vytékala…
Lyathah se obrátil a prchl. Běží pryč, odhazuje meč a všechny své věci, drží jen louč. Podzemím rezonuje smích a kapání – ne kapání, ale zurčení vody. Lyathah slyší čvachtavý zvuk, jak jeho nohy dopadají do koberce mechu, rudého mechu, podmáčeného krví. Mechu, který pokrývá, podlahu, strop, i stěny…
(Blázne! Tady není nic z kamene!)
To už není mech.
Lyathah běží, něco ho chytá za nohy, rve z něj šaty, trhá je na cáry. Ostnaté stěny se před ním vlní, šlehají ho přes tváře. Bolest pulzuje celým jeho tělem – jako tisíce uštknutí jedovatou zmijí.
“Ghydé! Můj bože!”
– Tady nenajdeš oltář kamenného boha!
Lyathah prchá. Neohlíží se, nedbá na bolest, rozráží ostnaté haluze, rudé – rudé jak…
(kde je voda, tam není kámen)
rudé jak…
kde není voda, tam je
krev.
Vběhl do místnosti a padá. Koberec trní a drápů mu drásá tělo. Jeho krev splývá s krví…
(zurčení)
Pozvedne hlavu. Před ním stojí oltář z trnitých haluzí, řinou se přes něj krvavé strouhy a v kaskádách padají k zemi, kde se roztékají po podlaze. Strop je rozpukaný a crčí z něj červená krev.
“Proč tady není oltář kamenného boha!?” křičí Lyathah. Jeho vlastní hlas zní vzdáleně a cize, dere se z něj jak prohnaný struhadlem, drásá mu krk, ústa a tváře. Hlava mu třeští jak džbán plný sršňů, jen puknout a rozletět se v hromadu střepů.
– Spletl jsi si čas, mnichu, promluvilo podzemí. Teď je tu oltář boha krve.

IV.

Lyathah seděl na rozprostřeném flaušovém plášti na vrcholu skály, mdlé paprsky večerního slunce za něj promítaly stín, okraje zčeřené znaveným větrem. Z oblohy mizeli ptáci; kamenná pláň i vzdálený les se chystali na noční spánek.
Lyathah pokládal před sebe do hliněné misky magnetové kamínky, které k sobě přiskakovaly a postupně tvořily neveliký černý hrozen. Když už jich bylo v misce asi deset, vytáhl Lyathah z nevelkého vaku, naplněného vodou, zelenohnědou žábu – kraimana, velkého téměř deset centimetrů – v Urmenu vzácný, téměř vyhynulý druh. Vytáhl nůž a rozřezal žábu na čtyři díly – hlavu, tělo a dvě zadní nohy – jednotlivé kusy rozložil kolem misky. Pak otevřel flakón s krví a symbolicky pokropil své dílo. Pravá noha žáby, když na ni krev dopadla, se zaškubala v křeči.
Lyathah pohlédl před sebe na pustou kamennou pláň, kterou daleko na obzoru protínala zelená čára lesa, a povzdech si. Zkroutil prsty do symbolu ayyere, položil ruce ze stran na hliněnou misku a vyčkával. Zvláštní, stísněná atmosféra se mezitím snášela na krajinu; vzduch jako by houstl, až se zdálo, že by se dal krájet.
Slunce se najednou změnilo. V jeho středu se objevil malý bílý kroužek a rychle se rozlil do stran, snažíc se sluneční kotouč pohltit. Zastavil se kousek před okrajem slunce – ten zůstal nazlátlý, chvěl se a pulzoval – jako ohnivý prsten obepínal bílý střed kolem dokola.
“Yzebo!” vykřikl z plných plic Lyathah. “Ukaž mi nyní svou cestu! Ukaž mi její cíl!”
Ohnivý prsten zrudl a roztáhl se do stran, pak jej přeťalo bílé světlo. Obloha znachověla, veliké mraky se na okamžik zaskvěly fialovou barvou. Krajinu zaplavila podivná, narůžovělá záře, nad kamennou plání jako by se na kratičkou chvíli vznášela žlutooranžová mlha.
Potom vše ztmavlo. Záře vyhasla, stejně tak ohromné bílé slunce. Mlha zmizela, jako by to byl jen klam a mámení. Obloha získala noční, tmavě modrou barvu.
Nad krajinou se v naprostém tichu pomalu rozsvítily hvězdy.
Chvíli se nic nedělo, bylo ticho a klid a Lyathah trpělivě vyčkával ve strnulé póze na znamení. Pak se odkudsi ozval nelidský, kovový hlas.
– Znám tě.
“I já tě znám.” To promluvil Lyathah.
– Dal jsi mi duši.
“A ty mě moc.”
– Jsi jediný.
“Kdysi nás bylo více.”
– Zas bude.
“Ano, bude. Přivedu je. Vystavíme pod horami ves a novou svatyni.”
Lyathah rozmlouval ještě dlouho a zdálo se, že byl šťasten. Usmíval se, v jeho očích přebíhaly drobné jiskřičky. Pozdě v noci, když rozhovor skončil, se zvedl a posbíral své věci. Sešel ze skály a pokračoval dál přes pustou pláň k vzdálenému lesu. Vracel se, aby přivedl ostatní.


Lyathah Pontri – * 27. 8. 8434, + 24. 4. 8415. Vysvěcen v t. Ziunial v tajné svatyni Kamenného boha – Ghydheocra (též Ghyda, Arghea, či Ponga) – viz svazek II, oddíl církve, str. 512. V roce 8376, za posledního roku vlády Svatého Zirkia – viz svazek V., oddíl osobnosti, str. 112 – nechává v t. Urmen vzniknout nové církvi Den-Yyebottam – viz svazek II, oddíl církve, str. 478. V letech 8372 – 8415 první zayzebo této církve.

– Velký Slovník Zarkanský, 27. upravené vydání, rok 8549. Část encyklopedická, svazek IV., oddíl osobnosti, str. 1012.

Praha, 97

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Letopočty
    Příběh je to moc hezký, ale v životopise mi nesouhlasí letopočty. Lyathah se narodil dřív než umřel a nevím jak moh být od r. 8372 zayzebo církva, která vznikla v r. 8376. Je to překlep nebo mají v tomto světě jinak letopočty?
    Jsem strašně zvědavá a do všeho šťourám.
    Ahoj
    Jana
    Prosím o odpověď.

  2. No já bych tipla, že se měl narodit 27. 8. 8334 a že tam teda je překlep…

  3. Zadny text nebyl uveden – asi nekdo zmackl tlacitko Odeslat drive, nez neco napsal – to se stava…

Zanechat odpověď

Svatyně

Nový román Bernarda Cornwella líčí příběh tří bratrů a jejich vzájemné rivality, která vedla k vytvoření velké starověké svatyně známé pod jménem Stonehenge. Jednoho dne se ve staré svatyni nedaleko osady……

Nový román Bernarda Cornwella líčí příběh tří bratrů a jejich vzájemné rivality, která vedla k vytvoření velké starověké svatyně známé pod jménem Stonehenge. Jednoho dne se ve staré svatyni nedaleko osady Ratharrynu objeví cizinec, který má u sebe množství zlatých předmětů. Nejstarší syn vůdce kmene Lengar cizince zabije a zlato vezme. Ratharrynští věří, že jim bohatství seslali bohové jako dar. Tajemné zlato však vyvolá velké rozbroje nejen v jejich kmeni, ale i mimo něj. Každý ze tří synů vůdce vnímá velký dar jinak: nejstarší Lengar jako ambiciózní bojovník, prostřední Camban jako podivínský vyvrženec a blouznivec, nejmladší Saban jako ten, kdo dokáže přeměnit fantazii v čin. Na travnatém vrchu vyroste nová velká svatyně Stonehenge, místo určené bohům, zároveň však dílo, jež zůstane navěky svědectvím o moci a umu kmene, který ho zbudoval. Když je svatyně nakonec dostavěna, i sám Saban si musí vybrat mezi bohy a svou rodinou.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď