Francouzi jsou užiteční lidé. Dokáží (narozdíl od některých jiných nejmenovaných národů) produkovat věci, které dělají radost celému světu – od šampaňského přes Asterixe až po orální sex (i když to poslední vlastně jen proslavili, ke copyrightu by měli co říci třeba staří Řekové a nahlas by protestoval například i takový Ovídius). A rozhodně umí natočit dobré filmy.
Po tichých 80. a nebýt Bessona a Jeuneta i 90. letech se tamní kinematografie konečně zvetila a začala chrlit jeden výborný kus za druhým. Z posledního období jmenujme alespoň čarovnou Amélii z Montmartru, záplavu humoru v akčním rytmu Taxi, taxi, husí kůži způsobující pochmurnost Purpurové řeky a nesourodé, přec však hypnotické Bratrstvo vlka. Divák povzbuzený těmito pozitivními zkušenostmi chňapne po BELPHEGOROVI – FANTOMOVI Z LOUVRU jako štika po červíkovi.
A vzápětí zjistí, že má hubu propíchnutou rezavým háčkem.
Ta rez se na něm vrstvila už od 60. let, kdy ke každé večerní porci žabích stehýnek patřila i další epizoda extrémně úspěšného seriálu Belphegor. Byl o duchovi dávnověkého kněze, který vylezl ze staré mumie v egyptologickém oddělení Louvru, vstoupil do krásné kočky a v jejím těle potom po nocích bloumal po muzeu a hledal sedm amuletů, aby se jejich prostřednictvím konečně mohl odebrat do záhrobí. To je celé (no, vlastně je třeba dodat, že strašidlo sem tam zlikvidovalo nějakého toho nočního strážného), ale co na tom, loňský remake onoho seriálu chtěl být jen dobrým hororovým béčkem, takže složitější zápletku ani nepotřeboval. Problém je však v tom, že dobré béčko sice může být prostoduché, ale zato NESMÍ NEBÝT zábavné. Jinak to není béčko, ale sračka. A přesně to se stalo BELPHEGOROVI.
Režisér Jean-Paul Salomé má asi tolik invence a smyslu pro dynamiku jako stará mořská želva, která se každý rok došourá naklást vejce na to stejné místo. Není zde jediný originální zvrat či osvěžující porušení stokrát obehraných klišé (jak nám to předvedli třeba Útok z hlubin či Černočerná tma) a marně budete čekat i na nějakou pořádnou hlášku (uchechtnul jsem se akorát při povzdychu inspektora Verlaca, když ho uprostřed situace spějící k postelové scéně odvolali k další vraždě: “Coitus interruptus.”). Pokud jde o zmíněnou dynamiku a celkové vyznění, režisér se evidentně inspiroval Mumií (už egyptský prolog jakoby Sommersovi z režisérské taktovky ufrknul), a pokusil se dát BELPHEGOROVI podobně strhující tempo. Jenomže croissant je croissant a hamburger je hamburger a francouzští filmoví kuchaři by se už konečně měli naučit potlačit nutkání podlévat své speciality coca-colou (vyrobit chutný mix úderného amerického stylu a francouzské elegance umí jen Pánbůh Besson). Jean-Paul Salomé si myslel, že když bude sekat jednu scénu za druhou, vyprodukuje divokou jízdu v jonesovském stylu. Prd. Díky až grotesknímu skákání z jedné sekvence na druhou se žádná (ale opravdu žádná!) scéna nestihne vyvinout a nabrat alespoň špetku napětí či atmosféry a dialogy jsou necitlivě odsekávány bez toho, aby z nich vyplynul třeba jen náznak emoce, motivačního backgroundu hrdinů či nedej bože psychologického vývoje postav. A tak se BELPHEGOR mění na jakýsi podivuhodný devadesáti minutový trailer na imaginární několikanásobně delší film, ve kterém (jak si divák po celý čas toužebně představuje) tvůrci filmu nikam nespěchali a dali si práci s postupnou gradací (místo toho, aby už ve třetí minutě filmu poletoval po plátně komický počítačový duch), budováním napětí, vrstvením obohacujících vedlejších zápletek, ale hlavně nechali hrdiny alespoň na chvíli zastavit, normálně si popovídat a tím dodat příběhu alespoň kousek života.
Takhle je to paradoxně nesmírná nuda a vás při sledování zdlouhavého defilé nic neříkajících útržkovitých obrazů a jalových keců postupně zmocní nepotlačitelná touha, aby tam už konečně naběhl Rick O´Connell a brokovnicí rozstřílel toho pajdavého Imhotepova pohrobka na prach.
A tak jediným pozitivem toho “filmu” zůstává Sophie Marceauová, která nejenže stále působí na pozornost mužského diváka spolehlivěji než výkonný elektromagnet na hrst hřebíků, avšak fascinuje hlavně tím, že i v takovémto zmetku dokáže být přirozená a uvěřitelná. Dokonalé potěšení z ní kazí jen fakt, že už i do francouzských filmů přenesla svůj zlozvyk z angloamerických produkcí, a tím je neodhalování svého rozkošného petite poprsí. Ve starších filmech by se jí takováto nepříjemná cudnost nemohla přihodit.
Abych to uzavřel, BELPHEGOR – FANTOM Z LOUVRU je prototyp absolutně zbytečného filmu. Nepobaví, nevystraší, nezaujme. A i když kradl z každého žánru, v konečném důsledku to není ani horor, ani romance, ani detektivka, ani akční film, není to vlastně nic. Mondieu, na videu či v televizi člověk natrefí na kdeco, ale v kině jsem takovou slabotu neviděl už pořádně dlouho.
Přeložil: Wotan Blade, Převzato z Fantázie
Plně souhlasím.