Historie moderní fantasy #17: 2000-2001

Dva ročníky, to už je pořádná porce zajímavých fantasy titulů, dostáváme se v podstatě do žhavé současnosti a naše historie se tak pomalu mění v aktuální dění. Miéville nám položí základy neustále omílaného New Weirdu (ten, kdo je u nás za tuhle mánii odpovědný, tak ten by zasloužil…). Pak tu máme Gaimana, který jako rodilý Brit poučil Američany o tom, jak hnusně se chovají k našim euro-asijsko-africkým bohům. A to jen tak pro začátek…

Tentokrát začneme dvěma romány, které snad není proč představovat. Pokud jste je v českém překladu přeci jen propásli, pak vám radím, abyste tuhle chybu co nejdříve napravili. Tolik diskutovaný China Miéville se prosadil vřele přijatým románem Perdido Street Station (2000, č. Nádraží Perdido/Laser 2003), brilantní knihou přijatou vzápětí mezi všeobecně uznávanou klasiku. Obliba ve velkoměstském prostředí vedla autora k vytvoření multirasové společnosti metropole Nový Krobuzon, kde se geniální vědec Isaac Dan der Grimnebulin živí vyřizováním mnohdy nepříliš korektních zakázek bohatých klientů. Celkem poklidnou atmosféru jeho dosavadního života však naruší příchod záhadného cizince toužícího obnovit ztracenou schopnost létat. Město následně zaplaví teror uprchlých nočních můr, po jejichž hodech jsou ulice posety nemyslícími troskami obyvatel. Originální, živá a dosud nevídaná směs žánrů se svým významem dá směle přirovnat například ke Gormenghastu od Mervyna Peaka či k autorově vzoru, sérii Viriconium od M. Johna Harrisona. Nemusí se vám líbit autorova záliba v detailech, předlouhé popisy, které mohou někoho uhranout a na jiného působit rušivě, ale Miévilla byste měli určitě poznat, už jen proto, abyste si na něj udělali vlastní názor.

Neil Gaiman vydal své dosud nejvýznamnější dílo American Gods (2001, č. Američtí bohové/Polaris 2001), jehož hlavním představitelem je životem poněkud frustrovaný Stín. Těší se, až ho po letech uvěznění pustí konečně na svobodu, překvapivě se dočká o den dřív než čekal. Důvodem je poněkud bizarní smrt manželky, která mu trochu přehází plány na budoucnost. Bez závazků vůči komukoliv je tím správným mužem pro tajemného Středu, který se zrovna shání po schopném tělesném strážci. Stín jeho nabídku přijímá a tím se ocitne uprostřed mohutného víru podivných událostí vymykajících se běžné realitě. Středobodem vyprávění je předpoklad, že si američtí přistěhovalci vedle všech společenských zvyklostí a neduhů přivezli na nový kontinent rovněž své bohy. Ti se dnes zapomenutí a přehlížení snaží udržet si alespoň matné zbytky života odkázáni v krutém světě na poslední zbytky kdysi tak silné víry. Je tu však možnost, jak tento stav změnit a znovu se vrátit k dávné velikosti, není bohužel určena pro každého a cesta k ní je více než trnitá. Román je mimo jiné kritickým obrazem americké, respektive západní spotřební kultury klanící se modlám moderního uspěchaného života, zatímco se všeobecně ignorují tradiční hodnoty. Gaiman knihu napsal s přehledem zkušeného a nezaujatého pozorovatele, čímž jí vtiskl další rozměr a potvrdil tak svou tvůrčí jedinečnost. Zbývá jen dodat, že aktuálně vychází volné pokračování Anansi Boys (2005).

Tim Powers se vrátil k historické fantasy plné temných konspirací v románu Declare (2000), výborná směs fantasy a klasického špionážního thrilleru je jakousi kronikou studené války, v níž se zástupci tajných organizací Sovětského svazu a Británie utkávají ve světě, kde je zrada každodenní realitou. V sázce však není pouze budoucí politické směřování lidstva, ale odehrává se zde i magická bitva kosmických rozměrů, to vše v pečlivém utajení před světem, jenž nemá vůbec tušení o projevech nadpřirozena. Jonathan Carroll navštívil v románu The Wooden Sea (2001) fiktivní americké městečko Cranes View, dějiště několika jeho posledních titulů. I zde máme klasický carrollovský základ – současné prostředí, propracované charaktery, umně vyjádřené emoce a na nich založená interakce postav s okolím, podivné události, které se pomalu stávají ještě podivnějšími. Hrdinou tohoto románu je téměř padesátiletý policista, dříve mladistvý delikvent, nyní spokojený stárnoucí a spořádaný občan. Jednou si v podstatě bez možnosti výběru osvojí zmrzačeného psa, který záhy umírá. Mrtvý pes se stane katalyzátorem událostí, při kterých se policista setká s tajemnými bytostmi, které mohou manipulovat s časem, realitou i smrtí. Typický Jonathan Carroll, záruka kvality a hlubokého čtenářského prožitku.

Kanaďan Sean Stewart píše romány, které se dají označit za “literární ledovec”, méně všímavý čtenář vidí jen část, ovšem při pozorném čtení odkryjete uvnitř příběhu netušené hlubiny skrývající se především uvnitř zdařilé psychologie jednotlivých postav. Takový je i román Galveston (2000), který se odehrává ve stejnojmenném texaském městečku. Během nečekaného návratu magie v roce 2004 byl Galveston rozdělen na dvě části stěží průchodnou hranicí. Ta první část se utápí ve všední realitě, ačkoli dříve běžné vymoženosti moderního života jsou zde bohužel více než nedostatkovým zbožím. Ta druhá je uzavřena v nikdy nekončící karnevalové atmosféře a její obyvatelé jsou zčásti přetvořeni v magické bytosti. Stewartovo pojetí fantasy má daleko k únikové povaze komerční části žánru, naopak, jeho próza prostřednictvím fantastických prvků nastavuje nemilosrdným způsobem zrcadlo nedostatkům lidské společnosti – lidské hlouposti, pokrytectví, slabosti a strachu, prostě všemu co se skrývá v menší či větší míře v každém z nás.

Oddané příznivce rozhodně nezklamala Patricie A. McKillipová románem The Tower at Stony Wood (2000). McKillipová ve své tvorbě navazuje na mistrovskou tradici keltských mýtů a s přehledem rodilého barda vytváří jeden skvostný příběh za druhým. Tentokrát jde o popis strastiplné pouti královského rytíře, jenž se v oddané službě vladaři pokouší vysvobodit skutečnou královnu z magického zajetí a odhalit tak podvodnici stojící po boku jeho pána. Dílo McKillipové není určeno širokým vrstvám čtenářů, na to je příliš osobité a zvláštní, pokud v něm však najdete zalíbení, pak vás autorka ve své bohaté tvorbě téměř nikdy nezklame. Podobná slova nelze pronést příliš často, po zásluze však platí i o kanadském mistru Charlesi de Lintovi, jenž publikoval nejprve román Forests of the Heart (2000), kde popsal snahu starých irských bohů najít si místo mezi duchy Ameriky, kam následovaly emigranty již před desetiletími (podobný motiv o rok později zpracoval velmi zdařilým způsobem Neil Gaiman ve výše uvedeném románu Američtí bohové). Do magického Newfordu se de Lint vrátil v románu The Onion Girl (2001), v němž se malířka věnující se portrétům nezvyklých obyvatel města snaží uniknout nepříjemné minulosti a po těžké nehodě opustit nemocniční lůžko alespoň ve snech o jiném, mnohem zajímavějším světě. Osobně jsem velmi zvědav, jak de Lint obstojí u našeho publika.

Poměrně zdařilým debutem The King’s Peace (2000) se uvedla Jo Waltonová. V podstatě jde o fantasy úzce vycházející z artušovských předloh, ovšem zasazenou do vlastního jedinečného světa. Hrdinkou je dívka Sulien, statečná a schopná válečnice, která se po nájezdu útočníků rozhodne postavit na obranu pustošené země a pomstít tak vlastní znásilnění a ztrátu domova. Plna deziluze se k vlastnímu překvapení stává oddanou služebnicí krále Urda, jenž je oproti očekávání moudrým vladařem, nadějí na obnovení míru a pořádku v zemi. Ta se totiž po rozpadu bývalého impéria mnoho let potácela v náručí chaosu a bezvládí. Waltonová si z artušovských legend vybírá pouze to, co slouží jejímu příběhu. Nevykrádá legendu, spíš z ní s úctou čerpá a obohacuje ji o mnohé detaily. Její svět je podobný tomu našemu a přeci jiný, magie zde není věcí velkolepých kouzel, ale spíše každodenní realitou, všední součástí života. Příběh samotný se soustředí na budování vytouženého míru v zemi s pomocí meče a s božskou přítomností, protože bohové zde vystupují v aktivních úlohách jako neoddělitelná součást děje. Pokračování tvoří tituly The King’s Name (2001) a The Prize in the Game (2002).

Stěžejní dílo své literární dráhy vydala Mary Gentleová, její Ash: A Secret History (2000, č. Kniha o Ash: Utajená historie/Návrat 2005-) je monumentální tisícistránková historicko-vojenská fantasy s motivem mohutné invaze Vizigótů do nic netušící středověké Evropy. Postup Vizigótů je následován všeprostupující temnotou a jejich vojsko navíc disponuje nejedním překvapením, za zmínku stojí například nelidští golemové. Zdá se, že v této hře jde o osud celé západní civilizace, k rozhodnutí dojde patrně na hranicích bohatého Burgundska a důležitou úlohu v tom všem sehraje právě Ash. Ta je díky nezlomnému odhodlání doslova předurčena k velkým činům, nemluvě o schopnosti radit se při důležitých taktických rozhodnutích s tajemným hlasem ozývajícím se uvnitř její mysli. Právě charakterizace hlavní hrdinky se zdá být hlavním kladem díla. Ash je tvrdá žena, se kterou se život vůbec nemazlil a ona od něj také nic jiného nečeká. Rozhodně jde o příjemnou změnu, s podobnou postavou se ve fantasy nesetkáte zase tak často.

Lois McMaster Bujoldová se opět pokusila o fantasy a tentokrát u čtenářů s přehledem uspěla díky románu The Curse of Chalion (2001, č. Prokletí Chalionu/Talpress 2005). Říše Chalionu je dlouhá léta stíhána projevy kletby, která leží na vladařském rodu. Projevuje se četnými neúspěchy a to nejen ve válečných taženích či v diplomacii, ale také ve výběru pobočníků sloužících koruně. Modlitby k bohům jsou vyslyšeny v postavě přicházejícího Cazarila, jenž se do Chalionu vrací po dlouhých měsících strádání na otrokářské galéře, kde se ocitl vinou zrady vysoce postaveného představitele království. Chce zůstat pokud možno nepoznán a skryt před zraky nepřátel, ovšem jeho přání mu není splněno a on se záhy stává tajemníkem Iselly, sestry následníka trůnu. Je mu souzeno nejen ochránit svou svěřenkyni, pomoci stabilizovat politickou situaci uvnitř i vně říše, ale především stát se božím nástrojem při nesnadném sejmutí kletby. A nebude to samozřejmě cesta prostá utrpení. Tajemství úspěchu autorčiných prací tkví v nenásilné práci s jazykem, v jeho jednoduchosti a v přirozeném podání, které knize propůjčuje atmosféru zábavného a lehkého čtení. A ještě v jedné věci je Bujoldová mistrem, dokáže vytvořit charaktery, jejichž osudy je radost sledovat. Volné pokračování tvoří tituly Paladin of Souls (2003, č. Ochránkyně duší/Talpress 2005) a The Hallowed Hunt (2005).

Překvapivě obsáhlým debutem je román Kushiel’s Dart (2001) od Jacqueline Careyové. Autorka pracuje s detaily jako by se jednalo o popis skutečných historických událostí, což propůjčuje titulu nádech realistické věrnosti a čtenáře doslova vtáhne doprostřed dění. Jde o působivý příběh dívky, která byla již jako dítě prodána do nevolnictví. Tam se ve službách tajemného šlechtice naučila historii, teologii, politice, cizím jazykům a v neposlední řadě rovněž umění poskytovat rozkoš. Mimo to však také umění pozorovat, zapamatovat si a analyzovat. Výsledkem je nádherná kurtizána a neméně talentovaná špiónka. Poté, co se v zajetí dozví o chystaném napadnutí domoviny, nezbývá již než se pokusit o útěk a doručit svému lidu co nejvčasnější varování před příchozí invazí. To je však jen první krůček, jenž ji zavede na cestu vedoucí přes okraj zoufalství a ještě dále. Román je úvodní svazkem trilogie připravované k vydání rovněž v českém jazyce, pokračování tvoří tituly Kushiel’s Chosen (2002) a Kushiel’s Avatar (2003).

Snad jste si z bohaté dvouleté nabídky titulů vybrali, věřím, že je o co stát a na co se těšit. Už jen těch pár titulů z českého překladu by vám nemuselo ujít. Věřím, že na ty další se dostane časem, v poslední době se nakladatelé o zajímavé tituly doslova perou, až se člověk diví, kdy to stihnou všechno při současné nadprodukci vydat.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Pro perfekcionisty
    Ne, že bych chtěl nějak moc rýpat, ale nadpis by měl znít Historie moderní fantasy #17: 2000-2001, nikoliv Historie moderní fantasy #17: 2001-2002 🙂 Dokonce i textu uvnitř odpovídají ročníky 2000 a 2001.

  2. Sorry, nestih jsem to opravit ped prvni pripominkou 🙂

  3. no nezbývá, než se těšit na Anansi boys. Snad se to stihne v roce 2006.

  4. American Gods
    Anansi boys!!! Už ať to tu je.. Teď čtu Americké bohy. A musím říct že věta: “Neil Gaiman vydal své dosud nejvýznamnější dílo American Gods” se mi fakt nelíbí. Je to velmi kvalitní knížka, ale nejvýznamější… To ne. Nikdykde bylo rozhodně daleko lepší, a troufal bych si říct, že i Koralina na tom byla trochu líp. Přijde mi to takové… nezkušené. Něco tomu chybí… Nevím, asi sem vadny (nebo možná jenom blbý..). %)

  5. Gaiman
    Líbí, nelíbí, tak to je a za tím si stojím. American Gods jsou Gaimanovo nejvýznamější dílo (tedy knižní, jinak v tomhle směru vede Sandman). Jde o přijetí a význam v autorově kariéře. A v tomto směru se tomuhle románu předchozí díla nevyrovnají, ačkoli s Tebou souhlasím v tom, že Nikdykde je lepší román. Sice je to tak trochu vykrádačka Powerse, ale četla se mi skvěle. V tomto směru mě “významější” Američtí bohové trochu zklamali. Ale to už zavání slovíčkařením.

  6. AM
    Nevim, nemuzu si pomoct, ale Nikdykde jsem miloval a miluji dodnes, ale potom, co jsem si precetl Americke bohy, tak mi spadla celist a povazuju to za mnohem lepsi roman nez NIkdykde. Nikdykde je genialni prezentace Gaimanovy imaginace a poetiky, ale Americke bohy je potreba cist trochu jinak nez nejaky pribeh o nejakem hrdinovi, a to je vec, ktera podle me znevyhodnuje roman u lidi, kteri maji radi dobrodruzne romany a obdobne vystavěné typy pribehu. Jde tady primarne o vkus a o ctenarske preference toho ktereho ctenare. Co by za to kdejaky spisovatel dal, aby se jeho fanousci s takovou vervou hadali, ktere jeho dilo je lepsi. Myslim, ze ctverice Sandman, Nikdykde, Americti bohove a Koralina dela z Gaimana jednoho z nejlepsich a nejvyznamejsich spisovateli fantasy a urcovat, co z toho je to nej, je lepsi nechat na ctenari samotnem. S Martinem vsak souhlasim v tom, ze Americti bohove byly pro jeho karieru nejvyznamejsim romanem (jeden maly dukaz: potom, co Gaiman dostal HUGA za AM, byva psane jeho jmeno na obalce Dobrych znameni drive nez Pratchettovo, ackoli predtim to bylo vetsinou naopak :))

  7. To Incomo:
    Incomo, nejdriv to docti a pak sud 🙂 Zrovna u Americkych bohu se hodne veci spojuje a v druhe polovine. Taky dost zalezi na tom, jak hodne ovladas vsemozne mytologie. To prave dovede romanu hodne pridat.

  8. Gaiman
    Obě díla jsou skvělá, bezesporu. Dávám přednost Nikdykde, protože v nich vidím nespoutanou syrovost probouzejícího se génia, kdežto AM jsou spíše manifestem po všech stránkách vyspělého tvůrce, jenž již dokáže do svého díla vložit několik různých rovin tak, aby se to dalo číst stejně tak jako čistý dobrodružný příběh i jako román plný skrytých významů. Bohužel, tam kde z Nikdykde doslova čiší radost AM nabízí chladný kalkul, alespoň tak to na mě působilo. To co chci říct je, že budu mít vždy raději Howarda a jeho nespoutanou fantazii víc než Tolkiena a jeho naprosto propracovanou a nikdy neselhávající propracovanost, pokud to lze pochopit 🙂

  9. Gaiman
    Chybka, místo Tolkienovi propracovanosti jsem měl na mysli dokonalost, ona propracovaná propracovanost nezní zrovna hezky 🙂

  10. Taky ti obcas z tvych clanku vsechny ty propracovanosti skrtam 🙂 Jeste se zbav nastavovani zrcadel a cervenych niti a bude to fakt bezva!

  11. Gaiman
    Tedy, když už jsme v tom, tak ona i taková propracovaná dokonalost je pěkná pitomnost, pžíště neodpovídám po půlnoci.To, že mi mažeš “propracovanosti” ti Ondro věřím, však už tu byli stovky propracovaných titulů a vymyslet něco nového je problém. Ale to, že jsem dosud v historii jednou položil červenou nit a jednou nastavil zrcadlo se snad dalo vydržet. Vím, že to jsou fráze, ale když těch titulů je tolik, že se člověk chytá čehokoliv 🙂

  12. nikdykde se mi osobne taky libilo vic nez am. bohove, a i hvezdny prach byl pro me lepsi nec coralina

  13. Souhlasím s tím, že Nikdykde je mnohem lepší než Američtí bohové. Jinak mě docela překvapilo, že na Koralinu nebo nebo Dobrá znamení si vzpomněl kdekdo, ale Hvězdný prach, který byl podle mě dost povedený(a lepší než Koralina) jen jeden člověk.

  14. A zase trochu jiný názor – podle mě je Gaiman nejpřeceňovanější sci-fi spisovatel posledních let. Teď jsem četl docela trefné hodnocení – nejvýznamnější autor podžánru “style over substance”. Ne že by ty jeho věci byly špatné, Američí bohové se mi docela líbili a dodnes na ně sem tam vzpomenu, ale génius? Ani náhodou. Ani v románech holt Gaiman nezapře, že to je komiksový autor.

  15. Já myslím že nej byla Koralina. A pak Nikdykde a AM. To se moc nedá srovnávat. Obojí je good. A k Hvězdnému prachu, hmm, kde ho sehnat? Naštěstí Polaris chystá reprint (myslím..). %)Jako, jo, AM má úžasný námět, to jo, Nikdykde taky, atd atd atd… (sem trochu mimo..)

  16. NW
    S tou poznámkou v úvodu si Martine docela sympaticky střílíte do vlastních řad. 🙂 Mimochodem, kdy teda vyjde ta Swainstonová? 🙂

  17. Laser
    Nejdřív vyjde Baxterův Prstenec, je to velmi dobrá space opera, zkuste a uvidíte. Potom budou na řadě patrně Powersovy Brány Anubisovy v upraveném překladu. Pokud jde o Swainstonovou, momentálně je přeložena a pouštíme se do redakce, vidím to tak na listopad. Do konce roku snad vyjde i Barkerova Čtvrtá kniha krve v překladu Milana Žáčka, Petr Kotrle se brzy pustí do posledního svazku Enderova stínu – Fazolka. No a to nám už zbývá Sterlingův Schismatrix, jedna z nejzásadnějších SF knih všech dob a pro milovníky polské fantastiky Achája 2.

  18. Martin Šust – “Brány Anubisovy v upraveném překladu”. Jak moc upraveném? Jak moc bych měl litovat, že jsem si před pár měsíci koupil původní verzi od Najády?

  19. Brány
    S Branama je to tak. Překladatel Václav Kříž dle svých slov poslal do Najády první, ryze pracovní, verzi překladu. Očekával, že se spolu s redakcí domluví na některých nejasných termínech a poté celý překlad ještě dodělá. Milá Najáda nelenila, překlad mírně upravila a vydala k Křížově překvapení v téměř nezměněné verzi. Což sebou samozřejmě přineslo zdrcující kritiku především z pera Richarda Podaného v Ikarii. Osobně beru Brány jako jeden z nejlepších fantasy románů, takže když byla šance na druhé vydání, tak jsem se s radostí domluvil s panem Křížem na použití jeho překladu, ten je ostatně dobrý, jen ne zcela dodělaný. Takto ho nejdříve upraví Helenka Šebestová, držitelka ceny Akademie, a poté ho do rukou dostane ještě Richard Podaný, rovněž držitel ceny Akademie. Takže se konečně dočkáme hodnotného překladu, který si tato kniha bezpochyby zaslouží.

  20. Mimochodem, spíš než to co píšete si konečně snad příští měsíc koupím Ílion, jestli je to alespoň zpoloviny tak dobré jako Hyperion a Pád Hyperionu, asi mi to zase vyrazí dech. 🙂 A já si nechávám vyrážet dech dobrými knihami velmi ráda. 🙂

  21. Ílion
    Tak to se připravte, Ílion je nádherná knížka, dupal jsem co jsem mohl, aby to Laser koupil. Možná se mi nelíbila tolik jako Hyperion, jenže to se dalo očekávat, Hyperion je prostě nejlepší, vždyť už od doby co jsem ho četl poprvé používám tohle jméno jako nick. A taky všem doporučuji Keatsovu stejnojmennou báseň. Zpět k Ílionu, podle mého nejlepší kniha co tu letos ve SF vyšla.

  22. Re: Ílion
    Superkalifragilistikexpialidózní, jak by řekla Mary Poppins. 🙂

  23. Re: Ílion
    Ale jak jsem jej včera laskal v knihkupectví, je to pěkný špalík…

  24. Jeste k Laseru
    To Martin Šust: Nějak jsem ve vašem přehledu edičním plánu Laseru nenašel Veniss Underground. Znamená to, že se do konce roku přece jen nestihne? Přiznám se, že mě láká mnohem víc než Swainstonová.

  25. Laser
    Koukám, že se to tu změnilo na diskuzi o Laseru, ale tak proč ne. Veniss vyjde až v prvním pololetí příštího roku, chceme to načasovat o něco dřív než sem zavítá Jeff i s manželkou na týdenní dovolenou. Podle posledních zpráv by ta Swainston mohla vyjít ještě letos. Mimochodem, je to hrozně příjemná osoba, měl jsem tu čest si s ní promluvit na Worldconu a stálo to za to 🙂

  26. Swainston
    Kletě, u té Swainston jsem chtěl upřesnit, že by mohla vyjít ještě tento měsíc, samozřejmě že letos. Poslední dobou nevím co píšu, asi to chce víc spát 🙂

  27. Nepřijel by někdo z autorů publikovaných ve vaší edici New Weird rozdat pár vzácných podpisů? Byla by to paráda. 🙂 I do té Plzně za Vámi bych si dojela, kdybyste to zpaktovali. 🙂

  28. Autoři
    V Glasgow to Tom Jirkovský nabídl Chinovi a Ianovi, oba se tvářili jako, že mají zájem, zvláště poté co viděli knihy a byli z nich nadšením bez sebe 🙂 Laser na ně udělal dojem. Teď už je to jen a jen na domluvě, tak snad.

  29. to Ajax
    Nevím jestli je Gaiman přeceňovaný,každopádně vyčnívá mezi česky vydanými knihami originalitou. Prostě věcí podobných Gaimanovu stylu tu podle mě nejsou a jestli jsou, tak mají smůlu, protože Gaiman u nás byl první:)

  30. Veniss
    Shodnu se v tom, že ze všech obálek Venissu je tahle nejhezčí a to Veniss už vyšel hodněkrát. Jenže smůla, musíme držet řadu, takže obálka na Veniss bude od Edwardse stejně jako všechny předchozí, najdete ji na stránkách Laseru. Snad to zase není taková škoda 🙂

  31. Re: Veniss
    Obálka na Veniss je od Edwardse zase moc pěkná, líbí se mi jak držíte “uniformu” téhle edice. 🙂 Dohromady tyhle tlustospisy vypadají opravdu impozantně! 😀

  32. Ach ty kompromisy.Mimochodem, když tak koukám na ty připravované tituly – Swainston, Bishop atd. – znamená to, že jste rezignovali na přechylování? Bude takový tvar i na obálce? (V principu nic proti tomu, naopak schvaluji, jednou se to stejně zruší, ale zatím přece jen platí stávající pravidla…)

  33. Přechylování
    Ne, neznamená. Nemůžu odpovědět ano či ne, to je na Helence Šebestové a Tomáši Jirkovském. Osobně bych to přechylování také nejraději zrušil, ale podle stávajících pravidel předpokládám, že na obálce bude -ová. Možná to na webu změním, díky za připomínku.

  34. Knihy
    Ještě si dovolím jednu ryze hnidopišskou otázku – všimla jsem si, že Světlověk a Železná rada jsou vytištěny na jinším papíru než Perdido, Jizva a TDK. Ty svazky jsou mnohem měkčí dalo by se říct. Ovlivňujete to vy nebo tiskárna? Si vymejšlím, co? 😀

  35. Papír
    Tohle je otázka spíš pro Toma Jirkovského. Gramáž papíru je jiná, máte pravdu. Papír se samozřejmě liší i v ceně. Výběr je přirozeně na nakladateli, ale někdy se stane, že tiskárna nemá dostatečné množství jednoho papíru a poté se musí zvolit jiný. Někdy je to od začátku záměr, to by vám ovšem řekl jen Tom.Lze s tím ovšem dělat pěkné triky a z útlé knihy namíchat pěknou bichli. A nebo změníte sazbu, velikost písma, tak jako u Světlověku. Ten by byl při dodržení předchozí velikosti příliš úzký, aby zapadl do edice.To samé máte s Venissem, v originále je to tak útlá kniha, že by se do edice nehodila. Což byl vlastně prvotní důvod, proč jsme se domluvili s Jeffem, aby nám k tomu přihodil vše co do té série patří (mimochodem, podobné vydání Venissu se už objevilo i v zahraničí).Pokud jde o dotazy, tak tohle sice nemá sloužit jako fórum nakladatelství Laser, ale dokud nám to Ondra nezatrhne, tak se ptejte na co chcete 🙂

  36. Re: Papír
    Je pravda že jsem u Světlověku měla zprvu problém opticky “přeřadit”, ale po pár stránkách to bylo OK. A zpátky mi to fungovalo stejně, zprvu mi přišel ten menší font nahuštěnej a příliš mrňavej. 🙂

  37. Svetlovek
    já si toho rozdílu ani nevším… Kdybyste to sem nenapsali tak si toho ani nevšimnu..

  38. Kushiel
    Martine, to, že poměrně výrazným prvkem v Kushiel´s Dart je SM erotika, jsi obešel ze stydlivosti? :-))

  39. Kushiel
    Já se nestydím, o to bych se nebál, ale přeci nemusíš prozrazovat i ty perličky, ať čtenářům také něco zbude, až se do toho sami pustí 🙂

  40. To není žádné tajemství, já je chci spíš nalákat…

  41. Petr Kotrle – chápu dobře, že Kushiel překládáte? Inu, nic proti červené fantasy, ale je ještě tolik nevydaných perel žánru a tak zoufale málo kvalitních překladatelů… Jak to vypadá s dalším Simmonsem, Asherem, popř. co máte v pácu dál?

  42. 2 Ajax & Incomo
    Dobrá zpráva – Kushiela nepřekládám, jen jsem tu knihu pomohl prosadit k vydání (doufám, že mi za to vydavatel neutrhne hlavu) a znám se s překladatelkou. Takže tam je určitá vazba.Špatná zpráva – Na stole mám podobný špalek, nového Tada Williamse, na Olympos by mělo dojít až potom. A dobrá na závěr – nový Asher už je ve stádiu redakčního zpracování, věřím, že by v listopadu mohl vyjít. A ještě se v dohledné době můžete těšit na novou věc od Roberta Charlese Wilsona – Spin (trochu eganovština, ale pecka!).

Zveřejnit odpověď